Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 32. kapitola

„Můžete sem prosím přijít všichni? Potřebuji vám něco důležitého říct,“ řekla do útrob a počkala, než se zde všichni objeví.

Všichni se shromáždili v místnosti, ani Thomas a Sam nechyběli. Spíš než na Kristinu hleděli na mě. Já stála, co nejblíž dveřím to šlo. Klidně bych se proměnila ve stěnu, co byla za mnou, to bohužel nešlo. Proto jsem musela snést veškeré pohledy.

„Tak řekne nám někdo, co se tady děje, sakra?“ rozčilovala se Rose. Nejspíš to nebylo nepříjemné pouze mě.

„Já, já…,“ začala, ale zadrhla se, jemně jsem zavrčela, to ji stačilo. „Musím vám všem něco říct. Já, moje jméno je Kristina.“ Začala hezky zlehka, to se musí uznat. Všichni byli vykolejení, naprosto.

„Cože?“ zašeptal Edward. Jo milej-zlatej, kdyby to bylo všechno.

„Dál,“ zahučela jsem. Nejspíš se lekla, protože mírně nadskočila. Chudinka…

„Mám… Mám dar,“ opět se odmlčela. Už mě to nebavilo. Znovu jsem zavrčela.

„Ihned jim to všechno řekni Kristino!“ hřměla jsem. Ona tiskla ruce v pěst a nervózně se krčila.

„Mé jméno je Kristina, mám dar, díky kterému můžu ovládat lidské emoce, myšlenky i mysl.“ A bylo ticho. Dlouhé ticho. Potom jsem z ní spustila štít. Edward si všechno přečetl v její hlavě a konečně si to asi poskládal dohromady.

„Jak jsi mohla!“ byl ve vteřině u ní a držel ji pod krkem. Ona začala hlasitě vzlykat. „Ovládala nás. Nás všechny! Proto si vždy tak hlídala myšlenky, proto ses tak snažila, ty couro! Nic odpornějšího jsem v životě neviděl! Jdi mi z očí!“ chrlil ze sebe a pustil ji na zem. S posledními slovy ukázal prstem na dveře, aby náhodou nezapomněla, kudy se odchází. Tak tak jsem jí uhnula, když se kolem mě rozutekla pryč. Teď přišla ta nepříjemnější část, jelikož jsem tam zůstala napospas všem.

„Jen jsem chtěla dohlédnout na to, abyste se to dozvěděli. Nemůže ovládat nikoho, kdo o jejím daru ví,“ otočila jsem se na odchod. Najednou mě ale někdo chytil za paži. Bleskově jsem se otočila a ocitla se až moc blízko Edwarda.

„Počkej,“ prosil mě. Byl zoufalý.

„Já domluvila, víte všechno potřebné,“ vytrhla jsem se mu. „Teď už váš nebude nic svazovat.“

„Bello stůj!“ slyšela jsem za sebou. Jenže já nechtěla. Nechtěla jsem s ním mluvit, nechtěla jsem ho vidět. Ne teď.

„Ty mrcho!“ slyšela jsem najednou za mými zády a ocitla se na zemi.

„Co to děláš!“ vyjekla jsem, když jsem si uvědomila, že se jedná o Kristinu, ale to už mě držela kolem krku a tlačila mě na stěnu. Nepřestávala na mě vrčet. Oči měla černé vzteky. Nepovolovala, spíše jsem cítila, jak mi víc a víc tlačí na hrdlo. „Nedělej to,“ dostala jsem ze sebe z posledních sil a zahleděla se jí do očí. Nijak na to nereagovala, proto jsem použila štít a odhodila ji od sebe. Dopadla na zem a začala se kolem sebe rychle rozhlížet. Jako by nevěděla, co ji odhodilo. Byla mimo, já se přikrčila a čekala na další útok. Štít jsem držela těsně kolem sebe. Ona se s vypětím všech sil snažila dostat k mému krku, chtěla mě zabít.

Pak se u ní najednou objevil Demetri, který ji ode mne odtrhnul. Snažila se mu vymanit, ale nešlo jí to. Byl proti ní moc silný a také měl roky praxe s takto nezvladatelnými jedinci. Srazil ji k zemi a nedovolil ji se pohnout. Vrčela, ale bylo vidět, že je podstatně klidnější. Třela jsem si místo, kde mě ještě před chvílí křečovitě svíraly její ruce.

„To si vypiješ,“ zasyčel na ni Demetri a trhnul s ní. Najednou se z Kristininých úst ozvalo drásavé ječení. Tak bolestné, až mi přejel mráz po zádech.

„Jane! Měli jsme ji pod kontrolou!“ začal se Demetri vztekat a já si až teď uvědomila, že za tou křečí, ve které se právě teď Kristina nacházela, byla právě Jane.

„Já jen pro jistotu,“ zasmála se tím jejím dětským hláskem a pokrčila rameny.

„Jdeme,“ zavelel Dem, smýkl svíjejícím se tělem a spolu s Jane vyšli směrem do sálu. „Tohle bude Ara jistě zajímat.“ Samozřejmě, že bude. Nejspíš ji nechá zabít hned na místě. A jí to muselo být víc než jasné. Nejspíš doufala, že mě stihne zabít a až poté zabijí ji. Vydala jsem se za nimi. Stoupla si na své místo v sále a dívala se na Kristinu, která ještě stále pociťovala Janein dar.

„Stačí!“ zavelel Aro. Takovéto věci se zde roznesly rychle. A také se urychleně řešily. V sále byl on a Marcus. Caius ne. To bylo snad poprvé, kdy se něčeho nezúčastnil. Ještě to nestačil dopovědět a Kristina začala opět vnímat. Zrychleně dýchala a zorničky měla rozšířené strachem.

„Jak mi tohle vysvětlíš?“ nechával si Aro klidnou masku na tváři. Ona však nevypadala, že by se chystala odpovědět. Těkala pouze očima mezi mnou a jím. Aro se zvednul, došel k ní a chytil ji za ruku. Na pár vteřin se ztratil v jejích myšlenkách a poté se vrátil zpět na své místo. Najednou se otevřely dveře do sálu a objevili se zde všichni Cullenovi.

„Mohu vědět, co se stalo? Slyšeli jsme nějaký křik, jako by Tina…Kristina,“ zajímal se Carlisle a zaměřil se na klečící Kristinu.

„Jistě,“  usmál se Aro mile. „Tady Kristina na chodbách zaútočila na naši členku Isabellu a snažila se ji zabít. Což, doufám chápete, si nemůže dovolit. Myslím si, že po všem, co tato nemrtvá napáchala, si nezaslouží žít nadále věčností. Jelikož by mohla napáchat ještě velké škody a to my nechceme. Co si o tom myslíte vy?“ zahleděl se na Culleny zkoumavě.

„Vím, že to neměla dělat, jenom… Nechci se ji nijak zastávat, ale přeci jen, je to jedna z nás… Nějakou dobu s námi žila, nikomu nechtěla ublížit,“ snažil se to Carlisle nějak urovnat. Ale Edward mu skočil do řeči. Aro se zasmál.

„Ovládání vaší mysli pro tebe není dostatečný prohřešek Carlisle?“

„To určitě je, jen… Dělala to, aby někam patřila. Aspoň tak si to vysvětluji,“ snažil se Carlisle tuhle situaci nějak zachránit. Začínala jsem mít pocit, že mu o její život jde až moc. Přitom jsem nechápala, proč ji brání, jelikož jim akorát škodila. To si snad uvědomoval.

„Každý z nás by měl dostat druhou šanci,“ vložila se do toho Esme.

„Druhou šanci? Aby se při další příležitosti vmísila do dalšího klanu? Aby se snažila ovládnout více upírů, či lidí?“ zajímal se Marcus. Ruce měl opřené o opěradla trůnu a prsty spojené těsně před obličejem. Až do teď tomu všemu jen nečinně přihlížel, ale sám si nejspíše neuměl vysvětlit, proč jí dávat druhou šanci.

„Tak jsem to nemyslela. Právě, že se ze svých chyb mohla ponaučit a proto by mohla dostat druhou šanci, kdy už bude vědět, že tohle nesmí dělat. Takhle život, ani ten náš, nefunguje,“ snažila se to Esme zachránit.

„Co si o tom myslíš ty, Isabello? Má právo být na tomto světě s námi?“ překvapilo mě, když se rozhovor stočil ke mně a Marcus čekal na mou odpověď. Nechtěla jsem o tom rozhodovat.

„Pane, moc dobře víte, co je správné. Vy jste stvořili zákony, a vy se o jejich dodržování staráte,“ sklopila jsem hlavu.

„Není to jedno? I kdyby to Bella nechtěla, Aro už se stejně rozhodnul, nemám pravdu?“ ozval se najednou Edward. Kristina tomuhle celému mohla akorát přihlížet. Nic nezmohla, proto se už ani nesnažila vymanit z Demetriho sevření.  Aro na souhlas Edwardových slov pokývnul hlavou a poté zvedl ruku v lehkém gestu. Tak nepatrném, že si to snad nikdo z Cullenů nemohl připojit k tomu, co to znamená. Ale já ano, moc dobře jsem ho znala. Zavřela jsem oči a pouze poslouchala drásavý, skřípající zvuk, který vydávalo její tělo, které právě Demetri trhal na kusy.

„Ukliďte to tady,“ rozkázal Aro. „Tohle se stane každému, kdo se pokusí poškodit kohokoliv z nás,“ dodal s úsměvem na rtech, otočil se a odcházel pryč. Cullenovi se po chvíli vydali pryč ze sálu. Já sledovala oheň, ve kterém se ztrácelo její tělo a hustý, štiplavý dým, který se nesl sálem. Už opět mi hučelo v uších. Tohle jsem nechtěla. Chtěla jsem spravedlnost v podobě Kristinina přiznání se, ale ne její smrt. Byla na tom stejně jako já, ale ona neměla kam jít, když ji ostatní zavrhli. Už neměla na výběr. Byla jsem z toho zhnusená. Po těle mi opět přejel nepříjemný pocit.

„Tohle jsem nechtěla,“ zašeptala jsem směrem do plamenů. Dým pomalu ale jistě zaplnil celou místnost a já se proto rozhodla odejít.

„Počkej,“ ozvalo se za mnou, když jsem mířila pryč.