Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 30. kapitola

„Tak zkus tyhle, lepší už asi nenajdu,“ hodila po mě modrý samet. Oblékla jsem si je na sebe a usoudila, že má pravdu. Byly dlouhé a dokonale obepínaly mou postavu. Měly špagetové ramínka, hluboký výstřih a rozparek táhnoucí se od země až do poloviny stehna. Ale jak řekla sama Jane, lepší už nenašla. Nazula jsem si lodičky a bez dalšího pohledu do zrcadla se vydala do sálu, kde už byla většina zúčastněných. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do sálu.

Caius byl na svém trůnu přímo naproti mně. Když jsem se střetla s jeho pohledem, usmál se a pomalu se zvedl. Zamířil si to rovnou ke mně. Já se pro jistotu nerozhlížela, věděla jsem, že už si mě Cullenovi určitě všimli.

„Vypadáš dokonale,“ políbil mě lehce na rty a poté mě chytil kolem pasu. Cítila jsem se u něj v bezpečí.

„To mohu říci i o tobě. I když ty potrhané džíny mám radši,“ usmála jsem se. Poté jsem se rozhlédla a přimrazilo mě. Chtěla jsem se otočit a jít pryč, ale nešlo to. Stejně už si mě všimnul.

Edward, s Tinou po boku, se díval naším směrem. Opovržlivý výraz v jejím obličeji se nedal přehlédnout. Cítila jsem, jak Caius zesílil stisk, když si povšimnul, jakým směrem se dívám. „Bude to v pořádku,“ pošeptal mi do ucha. Jen jsem přikývla a společně jsme se rozešli opačným směrem, než byli oni. Zapluli jsme mezi skupinku upírů, kteří právě mluvili s Arem.

„Tady je máme, hrdličky naše,“ pyšnil se námi Aro. Nikdy jsem nepochopila to jeho nadšení, když nás viděl dohromady. Na hosty jsem kývla. Do rozhovoru jsem se nijak nezapojovala, byla jsem pouze přihlížející. Spíše, jako bych tady vůbec nebyla.

„Bude tato nádherná dáma tak laskava a věnuje mi jeden tanec?“ šeptal mi Caius do ucha. Přikývla jsem a společně jsme se rozešli na parket. Všimla jsem si Anabell, která stála v rohu sálu, snad aby ji nikdo nezpozoroval. Byla krásná, černé šaty kontrastovaly s její bledou pokožkou a blond vlasy, které měla vyčesané na temeni hlavy. Kousek od ní stál Thomas a Sam - o něčem diskutovali a přitom na nás nepřestávali zírat. Caius mě chytil a začali jsme se pohybovat do rytmu hudby. Na tanec jsem se nemusela vůbec soustředit, jelikož on byl skvělý partner s mnohaletou zkušeností. Sál byl plný k prasknutí. Bylo tu spousta mně neznámých upírů, které jsem nikdy předtím neviděla. Postávali různě v hloučcích či ploužili po parketu. Někteří neznámí nás s Caiem pozorovali. Připadala jsem si stejně jako poprvé, co jsme se s Caiem ukázali spolu tady na hradě. Bylo jasné, že naše schovávání nebude na dlouho, co by se taky mohlo utajit někde, kde je na každém metru nějaký upír. Ale to ticho tehdy, když jsme šli ruku v ruce po chodbách a míjeli ostatní… Nezapomenu na ty pohledy. Na následné šeptání si dvojic. Během hodiny jsme byli totálně profláknutí a bylo nám to jedno. Caius byl vlastně rád, jelikož věděl, že si na mě nikdo ani nepomyslí, teď když patřím jemu.

„Musím jít za hosty, myslím, že tví známí jsou značně překvapení a Alice už netrpělivě čeká na to, až tě někde nechám byť jen na vteřinu o samotě,“ šeptal Caius. Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. Nechtěla jsem se s nimi bavit.

„O důvod víc, proč se držet u tebe,“ zasyčela jsem a přivřela nenávistně oči. Šli jsme tedy za hosty. Večer se celkově vlekl a já na sobě pořád cítila pohledy jistých zúčastněných. Těšila jsem se z toho, že Caia mám jakou obranu proti nim. Že jasně vidí, že já nemám zájem. Ale to jsem ještě netušila, co všechno se stane. V jednu chvíli jsem stála po boku Caia, který zrovna hovořil s nějakými ze severu, a vzápětí už jsem se dívala do tváře Alice, které to nedalo, a nakonec opravdu přišla.

„Omlouvám se, že vyrušuji váš hovor, ale můžeme si promluvit?“ propalovala mě pohledem a jasně dávala najevo, že mluvit chce jenom semnou. Bože, proč?

„Alice, vítám tě,“ odsekla jsem ji chladně. „Pojď za mnou,“ řekla jsem a ona mě následovala. Zastavila jsem se až na velkém balkóně, který vedl z chodby za sálem. Najednou mi visela kolem krku.

„Jsem tak ráda, že tě zase vidím! Stýskalo se mi. A vlastně nám všem, ty víš-.“ Odmlčela se. Jasně, že jsem věděla koho tím myslí. „Sam a Thomas mají Anabell, vlastní dcerku, narodila se jim. To už jistě víš, ale říkala jsem jí o tobě a chtěla by tě poznat. Thomas by s tebou rád mluvil, už dlouho jste se neviděli.“ Vyrušil ji můj smích, byla překvapená, nejspíš takovou reakci nečekala.

„Chtěla by mě poznat, říkáš? To nemyslíš vážně, ne? Jasně, že o ní vím, je to pro Ara fascinující. Jak rychle vyrostla z té malé holčičky. Byla jsem tam, tehdy,“ nahodila jsem falešný úsměv. „Jsem ráda, že jste taková rodinka, moc vám to všem přeji, ale nechci, abyste se mi jakkoliv míchali do života. Nezajímala jsem vás do teď, tak bych to tak chtěla nechat i nadále. Určitě budeš mé počínání chápat.“

„Ale Bello vždyť je to i tvá rodina!“ zkoušela to na mě.

„Byla to má rodina, drahá Alice. Byla,“ zdůraznila jsem poslední slovo a zahleděla se jí do očí. Nevypadalo to, že by chtěla ještě něco dodat. Neměla co. Měla jsem totiž pravdu.

„Alice?“ ozvalo se najednou z dálky, poté následovaly kroky. Moc dobře jsem poznala ten hlas.

„Tady jsem,“ zahučela a mě tak známá postava se vynořila ze tmy a objevila po jejím boku.

„Bello, jsem tak rád, že tě vidím!“ zněl tak přátelsky. Tak radostně.

„Thomasi, nech si to,“ převrátila jsem oči. Nechápavě na mě hleděl. „Nevím kolik toho víš, nebo nevíš. Každopádně gratuluji k Anabell, máš vše, po čem všichni upíři touží. Gratuluji.“ Myslela jsem to vážně. Sice tón mého hlasu o tom nevypovídal, ale já byla ráda, že on je šťastný.

„Bell, chtěla by tě poznat, opravdu. Byl bych moc rád, kdybyste se seznámily,“ ukazoval rukama za sebe. Jako by si snad myslel, že za ním půjdu a nechám se seznámit s jeho dcerou, o které se ani nenamáhal dát mi vědět.

„Já nechci. Nebýt tady, ani bych o ní nevěděla, přiznej si to,“ podívala jsem se mu do očí. Jeho mlčení jsem až moc dobře pochopila. Otočila jsem se a nechala je za sebou. Šla jsem pryč, pryč z hradu, potřebovala jsem být sama. Dusilo mě to tady. Potřebovala jsem ticho a klid. Věděla jsem, že to přijde, že se s nimi setkám. A v mých představách to končilo mnohem tragičtěji, než takhle. Byla jsem sice trochu rozrušená z toho, co říkali, ale ne tak moc, jak jsem si myslela. Nejspíš už to bylo dlouho i na upíří srdce. Nebo jsem se změnila díky citům ke Caiovi. Těžko říct. Nepokoušela se mě žádná hysterie a úzkost, jako tomu bylo dřív. Když mě opustil Thomas i Edward - ta bolest se nedostavovala. Zůstávala jsem v určitém měřítku klidná.

Položila jsem se do trávy na svém oblíbeném místě a zírala na hvězdy. Byla jsem obklopena pouze vlastními myšlenkami. Těšila jsem se na to, až budu opět v Caiově náručí a on mě bude líbat kamkoliv bude chtít. Až celá tahle maškaráda skončí a vše bude zase ve starých kolejích.

Nechtěla jsem to, nechtěla jsem tohle. Alice si to nezasloužila, nikdo z nich. Vím to. Ale mě se nikdo nikdy nezastal. Zůstala jsem sama a musela jsem se z toho i sama vyhrabat. Kdybych celou tu dobu byla mrtvá, ani by o tom nevěděli. Chci jen, aby mi dali pokoj. Už k nim prostě nepatřím. Hotovo.

„Já věděl, že tady budeš,“ vynořil se Caius ze tmy.

„Mluvila jsem s nimi,“ pošeptala jsem a dál zírala na oblohu. Lehnul si ke mně a opřel se o loket. Začal mě jemně hladit po vlasech a pozoroval můj obličej. Nechal mě. Nechtěl nic slyšet. Nebylo kam spěchat.

„Musím ti něco říct o Tině, už jsem se s ní setkal…“