Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 28. kapitola

„Dobrá tedy, zaručujete se vlastními životy. Na to pamatujte. Jakmile dorazíme zpět do Volterry, Aro se bude velice divit a určitě nebude dlouho čekat na to, aby si vás pozval a potvrdil si tak pravdivost vašich slov. Budeme se těšit.“ Caius se otočil a odcházel, já se naposledy podívala na tu malou princeznu a vydala se za nimi.

Ve Volteře jsme si to hned namířili do trůnního sálu, kde už na nás Aro čekal. Netrpělivě se přihnal ke Caiovi a ztratil se v jeho myšlenkách. Trvalo mu poměrně dlouho, než Caiovu ruku pustil, ale jakmile se tak stalo, odstoupil od něj a zeširoka se usmál.

„Budeme mít návštěvu,“ usmíval se od ucha k uchu. Informace byly předány a my ostatní jsme se mohli vydat do našich pokojů a jít si po svém. Šla jsem se umýt a převléknout. Poté jsem se vydala do zahrady. Měla jsem tam své oblíbené místo, kde se mi dobře přemýšlelo. Moje hlava byla téměř k prasknutí a já si musela vše urovnat. Celou cestu mezi mnou a Caiem panovalo jakési napětí, ale nemohli jsme na sobě dát nic znát, jelikož jsme nebyli sami. Navíc jsem nevěděla, co bude dál. Bude vše při starém? Nebo si Caius vždy přijde ukrást nějaký můj polibek?

Přemítala jsem snad hodiny. Nikdo mě nerušil, to se mi líbilo.

A tak čas začal plynout. Dočkala jsem se i prvního úkolu, kde jsem byla nucena někoho zabít. Samozřejmě porušoval pravidla. Nebylo to jen tak. Byl moc nápadný a nehodlal s tím nic dělat. Musel být zastaven. Měla jsem sice výčitky svědomí, ale čím častěji jsem dostávala úkoly, tím míň mě to trápilo. Většinou jsem jezdila s Caiem nebo Jane. Byla jsem pro ně velkým přínosem, jelikož díky mého daru bylo vždy vše rychle vyřízeno a nedocházelo ke zbytečným ztrátám na životech z naší strany. Caius se ode mě držel dál. I přesto, že jsme spolu plnili úkoly, nikdy se o nic už nepokusil. Jednoho dne mě však značně zaskočila Jane, která ke mně vtrhla a uvelebila se na mé posteli.

„Tak co na to říkáš?“ jiskřilo ji v očích.

„Na co? O ničem nevím,“ nechápala jsem o čem to mluví. Její pohled byl tak radostný, jako když se malé dítě těší na Vánoce. Taky, že ona ještě dítě byla. Dítě navždy. Její mysl sice už byla dospělá, ale její drobné tělíčko neskryla.

„Aro pořádá ples, kterého se účastní i Cullenovi a ta malá poloupírka, jak jste říkali. Anabell se jmenuje, že?“ Zasekl se mi dech v plicích a určitě jsem vyvalila oči, podle toho, jak se Jane zarazila.

„Kdy?“ - bylo jediné, co mě zajímalo.

„Teď ne, nejspíš za pár měsíců, ale těš se. Pokud se Aro dozví, že něco nesouhlasí, je po nich. Po všech,“ zasmála se tak slizce, až se mi zamotala hlava. Jsou v nebezpečí, Anabell je v nebezpečí. Musím něco udělat!

„Jane, musím si něco zařídit. Takže tě poprosím o odchod,“ pokynula jsem ji rukou ke dveřím. Ve vteřině byla pryč. Na nic jsem nečekala a vydala se do pokoje Caia. Doufala jsem, že ho tam najdu, jinak bych začala panikařit ještě víc. On byl jediná naděje, která tu teď byla. Tiše jsem přistoupila a zaklepala. 

„Dále,“ ozvalo se. Otevřela jsem dveře a ocitla se v obrovské místnosti, které dominovala obrovská pohovka, stojící naproti krbu, ve kterém hořelo. Celou jednu stěnu tvořila knihovna a po zbylých stěnách byly pověšeny nejrůznější obrazy. Na některých byly mě neznámé postavy, na některých jsem poznala naše tři pány a některé z členů gardy. Bylo to krásné. Měl tu další dvoje dveře, které určitě vedly do koupelny a ložnice. Jelikož tohle se za ložnici považovat nedalo. A přeci by náš pán neměl stejné podmínky pro bydlení jako my ostatní. Caius se povaloval na pohovce a v ruce držel knihu. Z malé hifi věže mu hrála klavírní hudba.

„Mohu?“ zeptala jsem se, jelikož jsem nevěděla, jestli mě náhodou nepošle expresem pryč z jeho pokoje. Ukázal mi na křeslo, které stálo u pohovky a já poslechla a sedla si.

„Děje se něco?“ zajímal se. Podle mého výrazu mu muselo být více než jasné, že ano.

„Musíš mi něco slíbit,“ neuvažovala jsem nad slovy a vůbec mi nedocházelo, že teď bruslím na tenkém ledě. Páni nemusí nic, jak už jsem byla několikrát obeznámena se situací. Na tváři se mu objevil úsměv a jen na mě nevěřícně zíral a čekal. „Slib, že se jim nic nestane,“ žadonila jsem. On najednou nechápal.

„O kom to mluvíš?“

„Až přijedou, na ten ples. Neodpustila bych si, kdyby se té malé něco stalo. Jsou rodina,“ vysvětlovala jsem, i když jsem z toho nebyla zrovna nadšená. Bylo mi zle, že mu musím ukazovat tuhle mou slabou stránku. On mě ale absolutně odzbrojil, jelikož se začal smát.

„Bože, tys´ ji na to opravdu skočila?“

„Co?“ nechápala jsem to. Skočila? Komu? Na co?

„Jane, ona tě jen zkouší. Co ti ta holka napovídala?“ smál se. S jeho slovy mi spadnul kámen ze srdce. Značně jsem se uvolnila a opřela se pohodlněji do křesla.

„Že prý, pokud něco bude špatně, je po nich,“ vysvětlovala jsem mu. On jen zakroutil hlavou.

„Carlisle nás zná moc dlouho a dobře na to, aby si na krk vzal něco takového a nemyslel to vážně. Na jeho rodině mu záleží jako na ničem na světě. Nemusíš se bát, že by je jakkoliv ohrozil na životech. A my to v plánu taky nemáme, samozřejmě,“ odhodil knihu na stolek.

„Děkuju, opravdu jsem se vylekala, omlouvám se, že jsem tě takhle přepadla.“

„Nic se nestalo Isabell, vlastně jsem rád, že jsi tady. Čekal jsem, jestli přijdeš, jelikož mi připadalo, jako by ses mi vyhýbala.“

„Já tobě? Tys’ se mnou ani nepromluvil,“ divila jsem se jeho slovům. On byl ten odtažitý. Tím jsem si byla jistá.

„Jen jsem nechtěl, ať si připadáš, jakkoliv utlačována mnou. Abych neudělal něco, proti tvé vůli. Pamatuješ, co jsem ti tehdy řekl?“

„Kdyby to tak bylo, snad jsme se jasně domluvili na tom, že bych řekla, že mi něco z toho vadí,“ vrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Takže on se ode mě nedržel dál? On chtěl, ať přijdu první?

„Pokud vím, neřekla jsi vůbec nic. Byl jsem zmatený, a potom ses ode mě držela dál a já to chápal asi trochu jinak, než jsem měl,“ pousmál se. Aha. Takže oba dva upíří, oba dva zmatení a oba jsme si mysleli blbě. Jde vidět, že ani za věčnost se všechno naučit nedá. Koukala jsem na něj ještě chvíli a poté se z křesla dostala k němu. Klečela jsem před pohovkou a díky tomu jsem měla skvělý přístup k jeho rtům. Na nic jsem nečekala a políbila ho. Bylo to jiné než tehdy poprvé. Nebylo to tak opatrné. Líbilo se mi to. Netrvalo dlouho a já ležela na pohovce pod ním. Aspoň jsem si myslela, že jsem stále na pohovce, ale ne. Byli jsme ve vedlejší místnosti, v jeho ložnici a já ležela na obrovské posteli s nebesy.

A tak se to stalo. Vyspala jsem se s jedním z nejdůležitějších upírů našeho světa. A bylo to po čertech dobrý!

Ležela jsem na jeho nahé hrudi a jemně po ní přejížděla prsty.

„Takže jsi přehodnotila svůj názor, že tohle nejde?“ zeptal se mě. Pozvedla jsem se na lokti a zadívala se na něj.

„Nepřehodnotila jsem nic. Pořád vím, že bych neměla. Ale mám i tu špatnou stránku, která chtěla mnohem víc, než mi můj rozum dovoloval,“ vysvětlila jsem mu. Bylo to tak. Tohle se nemělo stát, ale kdyby nechtěl, neudělá to. Zastaví mě, nebo mě dokonce na místě zabije. Ale on tu jen ležel s úsměvem na rtech a vypadal spokojeně.

„Jsi vážně jedinečná,“ donutil mě se opět položit na jeho hruď a začal mě hladit ve vlasech.

„Spíš poblázněná,“ vymlouvala jsem mu jeho slova.

„Tak to jsme dva. Naprosto jsi mě očarovala,“ přitakal mi a mě se na tváři usadil spokojený úsměv. „Takže se mnou na ten ples půjdeš? Sice jsem měl v plánu zeptat se tě trochu oficiálněji, ale myslím si, že tohle je taky docela vhodná chvíle,“ zasmál se a já se nestačila divit.

„Tys‘ mě chtěl pozvat?“ Pouze přikývnul a líbnul mě do vlasů.

„Takže?“ byl zvědavý. I když nevím, co by dělal, kdybych ho v tuto chvíli odmítla. Myslím, že by se asi nehodilo, kdybychom tam šli každý s někým jiným. Navíc jsem ani nevěděla, s kým bych šla. 

„Ráda s tebou půjdu,“ přikývla jsem mu na jeho pozvání a cítila další polibek.

„Aro bude mít radost, už se nám do toho chtěl vložit. Samozřejmě si to všechno vyčetl v mé hlavě. A když viděl, že se jeho bratr k ničemu nemá, chtěl zasáhnout. Naštěstí jsem mu to rozmluvil.“ Tohle mě rozesmálo. To jako myslí vážně? Aro, dohazovač?

„Stejně tomu pořád nevěřím,“ špitla jsem mu do hrudi. Nadzvedl si mě a zadíval se mi do očí.

„Víš, že upíří nesní, princezno.“