Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 12. kapitola

27.06.2015 (20:15) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2181×

„Potřebuju novou postel,“ zamumlala jsem mu to trička s hlavou zabořenou na jeho hrudi.

„Až se vyspí, zavezu ji domů. Pak můžeme zajet nějakou koupit…“

Víkend uběhl až neuvěřitelně rychle. Byla jsem naštvaná na Alici, že mě zatáhla do toho jejího ‚přespávání‘ a pak se na mě vykvákla. Proto jsem se rozhodla, že ji trochu poškádlím a budu ji nějakou dobu ignorovat.

Thomas zavezl Sam domů a pak jsme jeli pro postel. Ne, že bych ji potřebovala, ale věčnost je věčnost. Takže si občas můžu lehnout. Mohla bych si lehnout na zem, to ano, ale postel prostě do pokoje patří. Vybrala jsem si tedy nádhernou postel a nechala si ji dovést. Naštěstí – a za příplatek – mi ji dovezli ještě v den objednání a tak jsme ji s Thomasem společně dali dohromady. Den uběhl jako voda, Thomas se vypařil za Sam a já zůstala doma sama. Lehla jsem si na mou novou postel – musím ji přece vyzkoušet – a zamyslela se. Uvažovala jsem nad tím, co bude. Ten nekonečný kolotoč, který se opakuje pořád a pořád dokola mě děsil. To jako budu už napořád dělat den co den to samé? Nebo jednou přijde den, kdy se prostě rozhodnu nechat se spálit? Nedokázala jsem si to představit. Co bude? Mám věčnost. Co budu celou věčnost dělat? To budu chodit do školy, o víkendech pařit a neustále brečet nad zlomeným srdcem, které se snad už nikdy nezacelí? Najdu někdy lásku? Takovou tu upíří lásku, která nikdy nerezaví?

Uvažovala jsem nad tím vším tak dlouho, že jsem si ani nevšimla, že je ráno. Měla jsem co dělat, abych to stihla do školy. Thomas celou noc nepřišel, takže jsem se rychle převlékla, popadla tašku s učebnicemi a letěla do garáže pro auto. Trvalo mi to ani ne minutu, takže když jsem šlápla na plyn, dorazila jsem ke škole v ideálním čase. Na parkovišti jsem zaparkovala na volné místo, které bylo náhodou vedle Cullenových, a vystoupila z auta.

„Ahoj Bellindo!“ zahalekal Emmett. Jen jsem kývla jeho směrem a šla do třídy. Alice na mě mávala, ale řekla jsem přeci, že ji budu ignorovat. Viděla jsem Thomase se Sam, jak postávají kousek opodál a Thomas ji drží kolem pasu. Napadlo mě, jestli to s touhle myslí vážně, nebo je to zas jen dočasné odreagování. Píchlo mě u srdce, když jsem si představila, že by Thomas našel svou vyvolenou zrovna v Sam. Přála jsem mu to. To ano, ale to bych byla na ocet sama. Všude kolem mě by do sebe všichni zapadali jako kousky skládačky a jen já bych byla ten dílek z jiného puzzle, které se zatoulalo někam, kam nemělo.

Střetla jsem se s jeho pohledem a na tváři se snažila vykouzlit úsměv. Neměla jsem náladu na nic. Ani na tu podělanou školu, ani na nic jiného. Kdybych mohla na chvíli usnout. Nemyslet na nic. Na chvíli prostě přestat vnímat. Ale to nejde. Jsem upír, který už nikdy spát nebude. Jak smutné.

Zaplula jsem do lavice a hodinu přečkala. Tak to šlo až do oběda, kde jsem si zamířila něco koupit a pak jsem se vydala ke stolu, kde už seděli Cullenovi. Všichni se na sebe opět lepili jak žvýkačky. Protočila jsem očima a odšoupla si židli.

„Nazdar,“ vypustila jsem ze sebe s dosednutím. Během chvíle byl u nás i Thomas.

„Kde máš tu svoji květinu?“ Pozvedla jsem obočí. Thomas se usmíval od ucha k uchu a jen pokývl ke stolu, kde seděla Sam v obležení kamarádek. Zrovna podstupovala výslech ohledně Thomase.

„Nemám se k nim přidat? Sam by nemusela vědět úplně všechny informace, tak ať jim náhodou něco neuteče,“ uchechtla jsem se. Přišlo mi směšné, že jsou ty její kamarádky tak hotové z toho, že nejspíš chodí s Thomasem. Bože, já s ním taky píchala – a kolikrát – a chlubím se s tím někomu? Je to jen naše věc.

„Když dáš každému.“ Otočila jsem se po tom, co tohle řekl. Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe.

„A jak ty to můžeš vědět?“ vyjela jsem po Edwardovi. Dívala jsem se mu upřeně do očí. Na chvíli se zamyslel a pak si poklepal na spánky. Co to má jako být? Nechápavě jsem svraštila obočí.

„Umím číst myšlenky, jestli sis ještě nestihla všimnout,“ řekl s ledovým klidem.

„To mi jako chceš říct, že tady s každým chrápu?!“ vyletěla jsem ze sedu. Otočila se na patě a odcházela pryč. Tak to jsi nemusel, poslala jsem mu myšlenku. Jednu jedinou. Pak jsem vyletěla z jídelny jako namydlený blesk. Rozrazila jsem dveře a měla namířeno do auta. Když jsem se rozhlédla, zůstala jsem stát jako přibitá. Nemohla jsem se hýbat, jen jsem zírala na toho přede mnou. Nechápala jsem, co se tady děje. Na parkovišti u auta stál kluk. Byl tak podobný tomu, co mi zlomil srdce! Ale co mě dostalo téměř na kolena, přišlo až o chvíli později. Z auta se totiž vynořil tatínek onoho chlapce. Do očí mi vyhrkly slzy. Před lidmi nebrečíš! Vzchop se! křičela jsem na sebe. Jako by se všechno kolem mě zastavilo.

„Bello, no tak počkej!“ Slyšela jsem za mnou něčí hlas, ale byl tak vzdálený, že jsem absolutně nevěděla, o koho se jedná.

Osoba, kterou jsem s nevěřícným pohledem sledovala, zvedla hlavu. Jeho pohled se zastavil na mě. Já tam pořád stála neschopna pohybu.

„Bello,“ zašeptal téměř neslyšně.

„Tati, děje se něco?“ zeptal se svého otce ten hoch. Nevěřícně jsem těkala očima z toho kluka na jeho otce. Ještě nějakou chvíli jsem tam stála jak přikovaná a zírala na něj. Z tohoto stavu mě vytrhnul až Thomas, který mě popadl za paži.

„Bello!“ zvýšil na mě hlas, ale když se mi podíval do tváře, ihned se zarazil. „Co se děje?“ zašeptal. Vyděšeně jsem k němu vzhlédla.

„On.“ Kývla jsem hlavou k tomu hajzlovi. Ten na mě hleděl stejně vykuleně jako já na něj. Thomas se na něj podíval, ale absolutně netušil, co se děje. Až teď mi došlo, že si to Edward může přečíst v jeho mysli. Bylo mi to však úplně ukradené. Můj vztek způsobený Edwardovou narážkou se ještě několikanásobně zvýšil. Začala jsem přerývavě dýchat a do hlavy mi vstoupila myšlenka toho, že ho tu na místě zabiju. Rozešla jsem se jeho směrem. On mě stále nevěřícně pozoroval. Thomas byl ale pohotový a ihned se mnou srovnal krok. Chytil mě za paži a zatřásl se mnou.

„Bello, vzpamatuj se! Co to do tebe vjelo?“ ptal se vyděšeně. Znechuceně jsem se opět otočila na toho hajzla.

„To je pan dokonalý.“ Vytvořila jsem na tváři něco jako úsměv. „Ten, co se tehdy zdejchnul a nedal o sobě vědět ani slovo,“ pokračovala jsem dál a zvyšovala hlas, „ten, co mě nechal a já skončila takhle!“ Rozhodila jsem rukama. Teď už jsem téměř řvala. Z očí se mi řinuly slzy a já je nedokázala zastavit.

„Bello,“ šeptl Thomas. Smutně se na mě díval. Já tady ale nemohla zůstat. Vytrhla jsem se mu, jelikož mě ještě stále držel, nasedla jsem do auta a jela pryč. Nevěděla jsem kam, ale musela jsem vypadnout.

Nevím, jak dlouho jsem jela, ale po nějaké době jsem auto odstavila někde kousek dál v lese a rozběhla se svou přirozenou rychlostí. Neustále jsem brečela.

„Kurva!“ vztekala jsem se a snažila se otřít si ty otravné slzy. Nedaly se však zastavit a dál a dál se mi řinuly z očí. Zastavila jsem se na nějaké loučce. Naštvaně jsem bouchla do stromu, který se svalil na zem.

„Proč já?“ řvala jsem směrem k obloze. „Děláš to naschvál? Co jsem ti udělala, do hajzlu? Co jsem udělala tak hrozného, že mi to vracíš i s úroky!“ řvala jsem dál. „Proč?“ Svalila jsem se na zem a brečela. Vzlyky otřásaly celým mým tělem a já se nezmohla na nic jiného, než si lehnout do klubíčka, chytnout si nohy a nechat pláči volnou cestu.

xxx

Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Občas mi zavibroval mobil, jak se mi někdo snažil dovolat, nebo jak mi někdo poslal zprávu. Po nějaké době vibrování přestalo. Baterie.

Nehodlala jsem se však v nejbližší době zvednout a vrátit se domů. Nechtěla jsem. Věděla jsem, že tam je on a že se s ním dřív nebo později setkám. A to byla věc, které jsem se děsila nejvíc na světě. Podívat se mu z očí do očí. Po tom všem, co bylo. Po tom všem, co se mi stalo.

Tak co myslíte? Kdo je náš pan ‚dokonalý‘? :) Jak se asi situace vyvine dál? 
Eviie :) 

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 12. kapitola: