Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechtěná 11. kapitola

25.06.2015 (22:00) • Eviie • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2417×

„Není lehké, když někomu nevidíš do hlavy, co?“ Uchechtla se Bella. Já jen protočil oči, zvednul se a šel se zeptat té kopretiny, co se stalo tak vážného. Přeci jen je to moje přítelkyně, takže si ji musím udobřit. Musel jsem vypadat, jako kdybych šel na popravu, jelikož se mi všichni tři začali smát. Nechápal jsem, jak může být Bella tak v klidu. Před dveřmi mého a Tinina pokoje jsem se zastavil a zhluboka se nadechl. Potom jsem jemně zaklepal – jako by to bylo potřeba – a vešel jsem. Ach jo…

Pohled Belly

Když jsme se dokoukali na film, Alice a Jasper se vytratili. Takže já mohla poslouchat to, jak si to spolu rozdávají po párech všude po domě a taky Edwarda a Tinu jak diskutují o blbostech, které Tině přijdou strašně důležité.

„To jsem mohla zůstat doma.“ Povzdychla jsem si.

„Bellindo!“ zařval vedle mě Emmett, který se přiřítil zrovna, když jsem chtěla jít domů. Vzhlédla jsem k němu a protočila oči.

„Žádnou Bellindu neznám.“ Založila jsem si ruce na prsou. Emmett se jen zašklebil a přisednul si ke mně. Popadl ovladač a začal projíždět programy. Když už tam konečně jeden nechal, zasmála jsem se. Byl to pořad o nejnebezpečnějších zvířatech světa. Mluvilo se tam i o tom, kolik lidí ročně tyto zvířata zabijí. Taky ukazovali, jak loví a kdesi cosi. Kdybych byla člověk, tak bych z toho byla vyděšená, jak je tohle možné. Bohužel člověk už dávno nejsem, tak jsem se i s Emmettem téměř válela smíchy na podlaze.

„Hrocha jsem ještě nezkoušela.“ Pokývala jsem uznale hlavou, když jsem viděla tu ohromnou hroudu šedého hnusu.

„To bych radši šel do lva nebo tygra.“ Řehtal se Emmett. Je na tom něco pravdy. Tyhle šelmičky mají mnohem lepší chuť než jiná zvířata. Nejspíš to je tím, že se samy živí masem a nejsou to žádní troškaři.

Dávali hned několik dílů po sobě a my jsme měli o zábavu postaráno. Museli jsme vypadat opravdu komicky, když jsme se smáli vážným věcem.

„I přes všechny tyto tvory existuje jeden mnohem horší predátor. Ten má na svědomí extrémní množství úmrtí lidí. Lidé si to však neuvědomují. Narážejí na ně téměř denně…“ ozývalo se z televize. Emmett na mě vykuleně kouknul.

„No, určitě mluví o nás.“ Máchla jsem rukou ve vzduchu.

„Ptáte se, kdo jsou tito zabijáci? Komáři!“ A my šli opět do kolen. Když jsme se uklidnili, musela jsem uznat, že jsou blízko. Komár přece taky pije krev.

„Ale mohli bysme zkusit otestovat nějaká zakázaná zvířátka.“ Mrkla jsem na Emmetta. On se na mě zakřenil a horlivě začal přikyvovat.

„Ale jen jedno. Je jich málo, chápeš,“ mluvil, jako kdyby mu snad šlo o to zachránit nějaký ten živočišný druh.

„To tu takhle je pořád?“ Kývla jsem hlavou směrem ke schodům. Pochopil.

„Ne.“ Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, když se Emmett zazubil a dodal: „Já s Rose si to obvykle taky rozdáváme. Ale teď je na mě naštvaná, takže žádnej pich.“

„Cos jí udělal?“ Zasmála jsem se.

„Já nic. Jen si všechno prostě moc bere.“ Nestačil to ani doříct a z patra se ozvalo vrčení. Musela jsem se zasmát. Jelikož on si přiložil ukazováček na ústa a tím mi naznačil, že už mi nic neřekne. Nechala jsem to být. Co mi je do jejich problémů, ať si je každý řeší, jak chce.

…

„Bože, jsem upír a hraju si tu na nějaké přespávání,“ uvažovala jsem nahlas. Od Alice bylo pěkné, že mě k nim pozvala, ale taky od ní bylo pěkně hnusné, že se mám zabavit sama. Takže jsem se rozhodla jít domů. Posbírala jsem si tedy svých pět švestek, rozloučila se a šla. Edward s Tinou byli někde v trapu. Vypařili se v noci a teď si to někde určitě rozdávají. Byla jsem lepší než ona? vrtalo mi v hlavě.

„Ahoj!“ zavolala jsem do domu a pořádně práskla dveřmi. „Snad to mohl slyšet i člověk,“ zamumlala jsem si pod nosem. Neměla jsem totiž náladu na to potkat ty dva, jak tu po sobě skáčou. Naštěstí po cestě do mého pokoje nikdo nikde nebyl. Zalezla jsem si tam, pustila si hudbu a lehla si na postel. Otravné zvuky z vedlejšího pokoje jsem se snažila nevnímat. Po nějaké době se na mé dveře ozvalo jemné zaklepání. Zvedla jsem hlavu a koukla se na Thomasovu rozcuchanou hlavu.

„Co tu děláš?“

„Hm. Ahoj, taky jsem ráda, že tě vidím.“ Zašklebila jsem se. Kde jsme? Aby se mě takhle ptal…

„Promiň.“ Zakřenil se. „Jak to, že nejsi ještě u Cullenových? Měla jsi tam být až do zítřka, ne?“

„Otravovala jsem.“ Pokrčila jsem rameny. Thomas jen přikývnul a vrátil se do svého pokoje.

„But I’m only human. And I bleed when I fall down. I’m only human. And I crash and I break down. Your words in my head, knives in my heart. You build me up and then I fall apart. 'Cause I’m only human,“ broukala jsem si skladbu, která zrovna hrála a uvědomovala si, jak absurdní je ten text. Tedy jak je to absurdní pro krvelačného upíra – tedy pro mě. A jak jsem tak ležela a uvažovala nad tou písní, zavzpomínala jsem na lidské – bolestivé - vzpomínky.

„Jsi pro mě všechno,“ zašeptal mi do ucha, když jsme se ploužili na tanečním parketu. Pevně mě držel a já si užívala to, že jsem tu zrovna s ním. Podívala jsem se mu do očí a viděla lásku, která se nedala přehlédnout.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem, hledíc mu stále do očí. Pozvedl se mu koutek úst.

„Já tebe.“ Políbil mě. Nic mi nechybělo. K mému štěstí stačilo jen to, aby se na mě usmál. Byl to můj anděl, který semnou protančil celou noc. Kdybych byla ještě o trochu šťastnější, létala bych. Celý život byl před námi a já věděla, že půjdeme společnou cestou…

Snažila jsem se utřít slzy, které mi tekly po tvářích. Nedaly se zastavit. Nenáviděla jsem vzpomínky. Nezáleží na tom, že pro mě nejsou úplně zřetelné. I tak moc dobře vím, jaké to tehdy bylo. Stočila jsem se do klubíčka a slzám dala volný průběh. Proč se snažit zastavit je, když tu není nikdo, kdo by se je snažil zastavit? Kdo by zaplnil tu díru, co mám místo srdce? O upírech se říká, že když se zamilují, už je to napořád. Bohužel, já mám za sebou takovou zkušenost, která jasně dává najevo, že láska je k ničemu. Zničí vás. Udělá z vás totální trosku bez života. Ze mě dokonce trosku bez duše. Jen díky tomu, že jsem se zamilovala do člověka, který se rozhodl udělat mi ze života peklo, je ze mě tohle. Upír, který si má najít lásku svého života a žít s ní na věky věků. Kdyby to aspoň nebyl on, co se mě snažil dostat. Nosil mi květiny, trávil semnou čas. Chtěl mě. A pak mi udělal to, co mi udělal. Prostě mě nechal napospas celému světu. Samotnou.

„Kurva.“ Podívala jsem se na rám postele, který prasknul. „Můžu si kupovat novou postel,“ vztekala jsem se. „Jako Romeo a Julie,“ brblala jsem si pod nosem, „akorát, že neumřeli kvůli lásce a z Julie je kus šutru, co saje krev.“ Vrčela jsem. Byla jsem vytočená. Slzy mi i přes to tekly dál. Zvedla jsem se nasupeně z postele a kopla do nohy. Tím jsem mé posteli podepsala ortel smrti, jelikož jsem prokopla skrz. „Abych si náhodou něco nezlomila,“ soptila jsem.

„Bells?“ Otevřely se dveře. Thomas se podíval na hromádku dřeva, které jsem ještě před chvílí říkala postel, a potom kouknul na mě. Když viděl to, jak jsem ubrečená, ihned mě objímal.

„Nech mě.“ Vytrhla jsem se mu a vletěla do koupelny. „Nepotřebuju žádný soucit do hajzlu!“ Zaplula jsem do sprchy a mínila z ní vylézt, až se trochu uklidním.

Když se tak konečně stalo, vylezla jsem a vrátila se do pokoje. Cítila jsem se provinile, jelikož jsem nemusela být tak zlá na Thomase. Chtěl mě jen utěšit. Ach jo. Zaposlouchala jsem se do zvuků v domě. Slyšela jsem pravidelné oddechování, takže jsem poznala, že Sam spí.

„Thomasi,“ šeptla jsem. Ve vteřině byl u mě. „Omlouvám se,“ Tentokrát jsem byla já ta, která se na něj vrhla a objala ho. Chvíli držel ruce podél těla, ale nakonec mi objetí opětoval.

„Víš, že se na tebe neumím zlobit,“ přiznal se. Jen jsem pokývala hlavou a dál ho drtila v objetí.

„Potřebuju novou postel,“ zamumlala jsem mu to trička s hlavou zabořenou na jeho hrudi.

„Až se vyspí, zavezu ji domů. Pak můžeme zajet nějakou koupit…“

Autor: Eviie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná 11. kapitola: