Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nechci udělat stejnou chybu podruhé - 1. kapitola

07.05.2010 (14:00) • Petulle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1989×

„Svolávám rodinnou poradu, no tak, Emmette, pojď už dolů!“ volal Carlisle, zatímco my všichni, až na Emmetta seděli v obývacím pokoji na pohovce.

Rychle seběhl schody a už se přiřítil do místnosti.

„Však už jsem tu, pořád,“ řekl rozmrzele a posadil se vedle Rose.

Carlisle se postavil a významně se na nás podíval.

„Je nutné, abychom změnili bydliště. Tady už jsme až příliš dlouho, nemůžeme si tady dovolit zůstat. Takže potřebujeme nějaké nové město, pokud možno žádné, kde intenzivně svítí slunce. Nějaké návrhy?“ přednesl a teď na nás tázavě hleděl.

Všichni usilovně přemýšleli. Chvíli bylo ticho, než se ozvala Alice.

„Co takhle Kanada?“

Přítomní na ni stočili své zraky a zamysleli se nad tou možností.

„Jo, to by šlo, třeba takový Vancouver by nemusel být k zahození,“ ozval se uznale Emmett.

„Kanada?“ protáhnul Carlisle a zapřemýšlel. „No, to není špatný nápad, je tam chladno, slunce taky nic moc, to by se dalo. Ještě nějaké návrhy?“

Každý mlčel a přemýšlel.

„Forks,“ ozval se se najednou.

Zraky všech se stočili na mě.

„Kde to je?“ zeptal se Emmett s pozvednutým obočím.

„Ve Washingtonu, slyšel jsem, že je tam převážně deštivo a slunce tam příliš nesvítí,“ trhnul jsem rameny.

Skutečný důvod, proč jsem tam chtěl jet, byl však úplně jiný.

„Emmette, ty idiote, vždyť to je město, kde bydlela Bella, byly jsme tam na pohřbu, to už si nevzpomínáš?“ pozvedla Alice obočí.

„Jo aha,“ hlesl tupě.

Při jméně Bella jsem sklopil pohled do podlahy. Ostatní na tom byli podobně. Stále jsme ji měli zarytou v paměti a stále nás její ztráta bolela. Chvíli všichni mlčeli a pak se opatrně ozvala Esme.

„Edwarde, to proto tam chceš jet, viď? Kvůli Belle,“ zkonstatovala.

Neodpověděl jsem. I kvůli tomu, ale k čemu by mi to bylo, když je… mrtvá? Doopravdy jsem tam chtěl jet kvůli někomu jinému.

„Žije tam Bellina dcera,“ vysvětlil jsem tiše. „Dlužím jí to.“

Všichni po sobě hodili skleslé pohledy.

„Ještě to s mámou probereme a dáme vám včas vědět,“ oznámil Carlisle. „Můžete jít.“

Pomalu jsem vstal a přešel k oknu. I když od té nešťastné události uběhlo pět let, pořád jsem na to nedokázal přestat myslet. Co vůbec znamenalo pět let v nekonečně dlouhém životě? Ubohých krátkých pět let v celé věčnosti? Bylo to jako pouhých pět dní, pět minut, nebo pět sekund v porovnání s nekončícím životem a celou věčností, kterou jsme měli všichni před sebou.

Ucítil jsem poklepání po zádech. Vedle mě stál Emmett a soucitně mě sledoval.

„Pořád na ni myslíš, co, brácho?“ zeptal se zcela zbytečně.

Nemusel jsem odpovídat, aby znal odpověď.

„Taky mi chybí, věř tomu,“ přiznal sklesle.

Věřil jsem. Samozřejmě, že mu chyběla. Vždyť ti dva byli nejlepší přátelé. A Alice? Ta trpěla při nejmenším stejně jako on. Ona a Bella byly jako sestry. Ale nebyli jsme jen my tři. I Esme občas jen stála u kuchyňské linky a byla zabrána do svých myšlenek. Vždy jsem slyšel, jak nad ní v duchu přemýšlí. Vždyť byla jako její dcera. I Carlisle ji měl rád. Bylo to proto, jaká byla. I když byla člověk, vždycky říkával, že je rád, že jsme se našli. A teď už tady nebyla. Hodně krát jsem slýchával myšlenkové pochody Rosalie, která si vyčítala své chování vůči ní. A ani takový odtažitý Jasper nezůstával chladným.

Nebyl den, aby v myšlenkách někoho z mé rodiny nepadlo jméno Bella. Stala se naší opravdovou součástí a my dopustili, aby se to ze dne na den změnilo. Ale co, pozdě na výčitky. Ona se už nevrátí.

„Takže jsme dospěli k závěru,“ ozval se asi po hodině Carlisle.

Zvědavě jsem se na něj podíval. Všechny pohledy teď směřovaly na něj.

„A to sice, že má Edward pravdu. Měli bychom jet do Washingtonu. Pokud tam Bellina dcera žije, zasloužila by si naši pozornost,“ řekl a já najednou pocítil spokojenost.

Ano, takhle by to mělo být.

A tak jsme celý následující týden balili a dům prodali jedné mladé snobské rodince. Lidé, samozřejmě. Esme s Carlislem zatím hledali domy ve Forks, než konečně jeden našli a dali vědět realitní kanceláři, že mají zájem. Naposledy jsme se rozloučili se starým domovem a nasedli jsme na letadlo. Několik dní po té, co jsme dorazili do nového domu, probíhalo stěhování, zařizování různých nezbytných věcí a všichni jsme si oddechli, když to konečně utichlo a my měli klid. Táta zatím podal žádost o práci do místní nemocnice, kde by pokračoval v lékařské kariéře. A my se zapsali do Forkské školy.

Když jsme společně vstupovali do školní budovy, znervózněl jsem. Kdykoliv jsem ji tu mohl potkat. Bedlivě jsem se rozhlížel, jestli ji náhodou nezahlédnu. První hodinou byla biologie, která mi přišla hrozně nudná. Rozhodnul jsem se ji vymazat z rozvrhu. Hned zítra. Dnes jsem si nechtěl první den ve škole znepříjemňovat. Vyučování utíkalo hrozně pomalu a byl jsem docela zklamaný, že jsem ji ani jednou nikde nezahlédnul.

Když jsem dojel domů a ptal se ostatních, taky nesklidili úspěch.

„Ne, neviděl jsem ji,“ trhnul rameny Emmett.

Byl jsem hrozně zvědavý na to, jak asi vypadá. Podobá se Belle? Měla by teď mít sedmnáct. Doufal jsem, že zítra už ji uvidím.

Další den ubíhal opět hrozně pomalu a hodiny byly neuvěřitelně nudné. Byl jsem vděčný, když konečně zazvonilo a já se vydal přímo k ředitelně. Zaklepal jsem a chvíli jsem čekal, než mě ženský hlas vyzval dále. Vešel jsem do malé kanceláře, z níž vedly dveře rovnou do ředitelny. Byly otevřené a ředitelna zrovna s někým něco řešila, já tam však neviděl.

„Musíte chvíli počkat, paní ředitelka jen něco vyřídí a hned přijdete na řadu,“ usmála se na mě sekretářka a já se jen posadil a čekal.

Hodiny ukazovaly půl třetí. Ať už to konečně rychle vyřídím a můžu jet domů. Zase jsem ji neviděl a byl jsem hrozně zklamaný.

„To vaše chození za školu je už vážně neúnosné, slečno Taylorová,“ zaslechl jsem rozzlobený hlas ředitelky.

„Neúnosné? Prostě mi včera nebylo dobře, nic víc! Navíc nevím, o jakém chození za školu to mluvíte!“ odsekla jí nějaká mírně navztekaná dívka a já strnul.

Ten hlas…

„Tak vy nevíte? Neustále nechodíte do školy a nevymlouvejte se neustále na nevolnost! Například v biologii nemáte skoro žádnou známku!“ oponovala jí ředitelka.

„Fajn, dotáhnu to, jasné!?“ ozvala se dívka poněkud zostra.

„Slečno Taylorová,“ povzdechla si ředitelka. „Vím, že máte osobní problémy, takhle to ale vážně dál nejde. Pokud si chcete promluvit, nebudu mít nic proti.“

„Ne, promluvit si vážně nechci. A jestli je to všechno, musím jít, táta bude mít starost,“ řekla otráveně.

Chvíli bylo ticho.

„Ano, můžete jít, nashledanou.“

„Nashle,“ hlesla jen a už jsem slyšel kroky vycházející z ředitelny.

Zrovna vešla z ředitelny do kanceláře, ve které jsem seděl a já zůstal jen vyjeveně zírat. Proboha, je jí tak podobná! Ta tvář, nos, rty, úplně, jako bych viděl Bellu… Ty oči… Jen jejich barva nebyla čokoládově hnědé, ale šedá, po otci. Dlouhé hnědé vlasy měla probarvené blonďatou barvou. Jinak byla celá Bella. Na malou chvíli bych si dokonce myslel, že je to ona. Nedokázal jsem říct ani slovo, jen jsem na ni hleděl. Když mě zpozorovala, zastavila. Vypadala, jako by nevěřila vlastním očím. Sledovala mě s pootevřenou pusou, a když jí konečně došlo, že ji nešálí zrak, pusu zavřela a nahodila pohrdavý pohled. Beze slova kolem mě prošla a zmizela.

Byla mi jasná jediná věc. To, co jsem teď po ředitelce potřeboval, počká. Hbitě jsem se zvedl a vyrazil za ní.

„Pane Cullene, kam to jdete?“ zaslechl jsem ještě za sebou překvapený hlas sekretářky, mě to však bylo jedno.

„Alice!“

Dohnal jsem ji na chodbě u skříněk. Zastavila se a probodla mě pohledem.

„Co tady sakra děláš? Přišel si snad vykonávat dobré skutky, aby sis napravil špatné svědomí kvůli mámě?“ vyjela po mě zostra.

Překvapeně jsem ji sledoval. Tohle bude těžší, než jsem myslel. Přestože vypadá jako Bella, očividně neměla všechny její vlastnosti. Podle toho, co jsem slyšel v ředitelně, má i problémy se školním řádem a chodí nejspíš za školu. Navíc křičela na ředitelku a byla drzá. Tohle že je dcera té tiché nesmělé Belly?

„Jsem tady kvůli tobě,“ snažil jsem se jí vysvětlit. „Přál bych si mít tě na očích a být ti na blízku, kdybys mě potřebovala.“

Zamračila se.

„Aha, takže jsem měla pravdu, že jsi tu kvůli špatnému svědomí. Ale já tě na rozdíl od mámy nepotřebuju, takže nemusíš mít starost a klidně se vrať tam, odkud si přišel. Měj se,“ sykla, otočila se a rázně odkráčela.

Zůstal jsem stát a zoufale za ní zírat. Tak tohle bude rozhodně těžší, než jsem si myslel.

Předchozí kapitola * Další kapitola

Autor: Petulle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci udělat stejnou chybu podruhé - 1. kapitola: