Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 9. kapitola

04.04.2012 (20:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1784×

Snažila jsem se být v klidu, opravdu snažila, ale když ke mně do kanceláře přišel Barny s papírem o mém odstoupení z primářského křesla, moje odhodlání chovat se klidně a dospěle bylo v háji zeleném.

Celé dopoledne jsem se s tím srovnávala. Přemítala jsem, proč jsem nic nepoznala? Proč mě to netrklo? Opravdu jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že někdo takový bude mít o mě zájem? Opravdu jsem si myslela, že existuje někdo tak dokonalý? Jsem blbá kráva.

Střídavě jsem proklínala sebe a jeho. Sebe, protože jsem mu skočila na dokonalý plán mého oblbnutí a volného přístupu do mého srdce, jemu, protože jsem mu věřila, a teď pro mě byl zrádce. Nic víc než zrádce…

A se vztekem přicházely i slzy. Dopoledne jsem musela nejméně pětkrát předělávat make-up, protože ani ta nejodolnější řasenka nemohla vydržet takový nápor slz, kterým byla vystavena ta moje.

Absolutně jsem netušila, jak budu reagovat, až Carlislea potkám. Třeba při obědě, který měl být za půl hodiny… Vlepím mu facku, budu ho ignorovat, dělat, jako by nic? Sakra, byla jsem nervózní a nejistá.

Podpis onoho prohlášení o mém odstupu v zájmu nemocnice mě neskutečně bolel. Bylo to, jako bych svým podpisem ztvrzovala vlastní popravu nebo exekuci veškerého majetku. Na reakci okolí jsem ani nepomyslela, bohužel. Maximálně zítra se to provalí do celé nemocnice a já budu v troskách… Jako bych už nebyla…

Ozvalo se klepání na dveře, rychle jsem spis hodila do šuplíku, hodila pohled do zrcadla nad umyvadlem a vyzvala osobu za dveřmi, aby vstoupila.

„Es, to jsem já.“ Poznala jsem Lucy, kamarádku, které jsem moc věřila, i když mi někdy její střídání kluků pěkně lezlo na nervy. Ale měla jsem ji ráda a nemusela jsem nic předstírat.

„Tak co? Už to ví celá nemocnice, že na mé křeslo usedne někdo jiný?“ Čekala jsem to, ale že tak brzy? Tady se nic neutají, absolutně nic…

„Promiň, ale ano. Es, ani nevíš, jak moc mě to mrzí,“ vrhla se na mě a objímala mě. Slzy se mi zase spustily, vyváděla jsem jako malá, jako by to primářské křeslo bylo důležité! Nebylo! Důležitý byl on a jeho zrada, jeho přetvářka! A při pomyšlení na to, jak ještě před chvíli mě objímal on před dveřmi kanceláře, ze které vycházel.

On se v tu chvíli dozvěděl povýšení – povýšení na mé místo – a ten parchant si mě dovolí zdravit, dovolí si na mě mluvit, skoro mě políbit!

„No tak, to bude v pořádku, Es, neboj,“ uklidňovala mě Lucy, zatímco já jsem jí máčela pracovní oděv. Potřebovala jsem oporu, kterou ona byla…

Ještě chvilku jsme postávaly uprostřed mé kanceláře a stály tam v objetí…

„Nejsem já blbá?“ Řečnická otázka vyzněla do ticha kanceláře a do dozvuků mých vzlyků.

„Nejsi, jsi jenom někdy až moc důvěřivá a musím uznat, že ten chlap je vážně kus, takže není divu, žes ho nepodezřívala.“

„Jsem blbá kráva, která se nechá obalamutit zamilovanými řečičkami, která skočí na každý špek a pak se zhroutí, když zjistí, že lidé nejsou takoví, jací by měli být.“ Po této filozofické větě – které u mě nebyly moc obvyklé – jsem přestala popotahovat a upravila si – dneska už snad po sté – make-up a rozhodla se, že pro něj už žádné slzy prolévat nebudu. Ani za nic!

„Půjdem na oběd, ty se nadlábneš a reakce přijde sama, uvidíš,“ Lucy mě tahala ze dveří a já se po krátkém přemlouvání a nátlaku podvolila, i když jsem na nic chuť neměla.

Prošly jsme areálem nemocnice a došly do přízemí, kde se jídelna ukrývala. Samozřejmě jsme se mohli stravovat venku v restauracích, protože – řekněme si upřímně – v nemocniční kuchyni se žádné kulinářské výtvory netvořily. Ale doktoři většinou nemají mnoho času na jídlo, a tak se spokojí i s průměrnou stravou.

Rozrazily jsme dveře a veškeré zvuky zanikly. Žádné obvyklé hovory a cinkot příborů. Ticho a několik desítek párů upřených na mou osobu. Rychlost drbů by opravdu nepřekonal nikdo a nic. Lucy mě popohnala k pultu, kde jsem si vybrala nějaký salát a colu. Cítila jsem pichlavé pohledy v zádech, po pažích jsem měla husí kůži a mé tváře byly určitě jako ten rajčatový salát z výběru.

Otočila jsem se čelem k sedícímu davu a hledala volné místo… Nikde nebylo. Kromě stolu, kde seděl Carlisle…

Lucy do mě jemně strčila a vydala se k jejich stolu, a pokud jsem nechtěla jíst na záchodech nebo odtud zbaběle utéct do pracovny, musela jsem ji následovat. Pohledy mě pronásledovaly celou cestu, která se mi zdála jako věčnost, i když to byl samozřejmě kousek.

Věděla jsem, že se zpráva o mé ztrátě primářského křesla rozšíří, ale nečekala jsem, že tak rychle, to opravdu ne.

Vedle Carlislea byla dvě místa. Jedno přesně vedle něj a druhé ob jedno místo. Lucy si – díky bohu – sedla vedle něj.

„Zdravím,“ prohodila Lucy a já zamumlala něco ve stylu Já taky. U stolu sedělo pár dalších doktorů, jako Mike, Jenna, Katie, Josh a Sarah.

Ve vzduchu vládlo napětí, to bylo vidět. Nikdo se nic moc nebavil a já jsem jim ani nevěnovala pozornost. Hleděla jsem si svého jídla, někdy přikývla, usmála se, ale většinou jsem pohledem rentgenovala jeho.

Před sebou měl tácek pouze s minerálkou a jedním jablkem. Zamyšleně se díval před sebe a zdál se mi tak trochu mimo.

Dostal jsi moje místo, měl bys tady skákat do vzduchu a všemožně se vychvalovat, ozval se cynický hlásek v mé hlavě a já si odfrkla.

Naše pohledy se setkaly… Jeho zlato v očích mě rozpalovalo, a i když jsem nechtěla, srdce se rozběhlo nečekanou rychlostí. Zase mě dostal, sakra!

Odtrhla jsem pohled jako první a bradu vystrčila v naději, že to vypadalo arogantně a rozverně. Nechtěla jsem s ním mluvit, ne tady. Nechtěla jsem být za nejhorší lékařku v nemocnici, protože to, co mu řeknu, si rozhodně za rámeček nedá.

Po spořádání mého sporého oběda jsem vstala, omluvila jsem se za mou nepříliš příjemnou společnost a při pohledech ze všech stran jídelny jsem si to klopýtala ke mně do kanceláře. Zítra už ji tam mít nebudu, tak si jí přece musím trochu užít, no ne?

Sarkasmus se mě zmocňoval nějak moc…

Za sebou jsem uslyšela kroky, a tak jsem se otočila. Jaké překvapení, když se za mnou zjevila blonďatá hříva, jeho roztomilý kukuč a tělo boha. V té chvíli jsem věděla, že mě sleduje. Ne přímo sleduje, ale že si chce promluvit v soukromí.

Dobře, jak si chlapec přeje. Na tento rozhovor ovšem nezapomene – jelikož rozhodně nebude plný chvály, lásky, či pochopení… Usmála jsem se pro sebe skoro až ďábelsky a nabrala směr podlaží chirurgie a mé kanceláře… 

Tak, já doufám, že se vám další kapitola líbila a že budete zase hojně komentovat, jako při minulé kapitole. Teď už se zásoba mých napsaných kapitol rapidně zmenšila, takže mi, prosím, napiště, jestli se vám líbí stav a směr, jakým se povídka vyvíjí, zkrátka jak to na vás působí, dobře? Protože jenom vy mě popoháníte dál... ♥

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 9. kapitola: