Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 7. kapitola

29.03.2012 (21:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 1998×

Carlisle

*

Ležel jsem na pohovce a měl jsem zavřené oči. Na první pohled by vypadalo, že jsem prachobyčejně usnul, ale to jsem přes svou upíří podstatu jaksi nemohl. A tak jsem myslel na ni, na Esmé. Pod víčky se mi vynořovaly obrazy s její tváří, úsměvem, chováním…

Dnešek byl pro mě těžký. Předstírat, že jsem v Seattlu nikdy nebyl, že o její oblíbené kavárně nic nevím, že jsem dokonce nebyl při jejím založení, že jsem skoro sám ten rybník v parku nebudoval… O nakupování a Pradě jsem toho moc nevěděl, to je pravda, ale jinak mě uchvátilo to, s jakou vervou mě chtěla po tomto městě provést. A já jí nemohl říct, aby se nenamáhala se svými výklady o všem možném, že všechno o tom a tom vím, nemohl jsem…

Užíval jsem si její přítomnost a její světlem prozářenou auru, která je tolik rozdílná než ta moje. Má je temná a studená. Aura monstra, kterým jsem už po několik století. I když jsem se stal lékařem a lidem pomáhal, nezneužíval jsem je, žil jsem s tím, že to všechno – ta nenávist, zlo a touha po krvi – je ve mně silně zakořeněno a nikdy to pryč nepůjde.

Uvědomoval jsem si, že bych se s ní neměl sbližovat, že bych s ní neměl trávit čas, že bych měl sám sobě bránit v kontaktu s ní, ale ona mě ovládla tak moc, že jsem nedokázal vzdorovat, a to si o sobě dovoluji tvrdit, že jsem bytost silné vůle. Ona ale vše zbortila…

Zazvonil budík, bude 6:30 a mě čeká práce po boku Esmé… Hned bylo pro mě vstávání lepší a příjemnější. Jaká ironie, když jsem upír a spánek je pro mě nedůležitý…

Zamířil jsem do šatny a pohled mi padnul na nové kousky z Prady, které jsem včera za asistence Esmé pořídil. Rozhodl jsem se, že si ho obléknu, aspoň tím jí vyjádřím věčnost.

Po ranní hygieně, obléknutí a imaginární snídani jsem vzal svůj kufřík plný dokumentů a papírů a nastoupil do auta. Okolo krku jsem měl šálu, kterou mi Esmé po našem polibku vrátila.

A zase jsem byl mimo. Její rty, hebká pleť a hluboké hnědé oči. Musel jsem se silně ovládat, abych ji hned teď nešel hledat a neuvěznit ji znova ve svém objetí. Znovu ochutnat její rty…

Za pár minut jsem zaparkoval na mém místě před nemocnicí a vydal se do budovy.

„Dobré ráno, pane Cullene,“ zašvitořila recepční a mile se na mě usmála. Její srdce se rozbušilo jako každé jiné ženě při pohledu na mě.

„Dobré,“ odpověděl jsem a snažil se tvářit mile, ale přitom ne příliš přístupně. Nechci, aby si žádná dělala plané naděje – kromě ní. Esmé.

Výtahem jsem vyjel do 4. patra, kde se nacházelo oddělení chirurgie.

„Carlisle, mohl by ses za chvíli stavit v mé kanceláři?“ hulákal za mnou Barny, ředitel nemocnice, když mě uviděl. Nevěděl jsem, co po mně chce, asi nějaké papírování.

„Samozřejmě, za minutku jsem tam,“ zašel jsem za roh a zamířil do mé nové ordinace. Věci jsem si tam přestěhoval asi před dvěma dny, dneska začínala má první služba tady. Plno zlomených končetin, operace…

Celým oddělením zapáchal typický pach dezinfekce a sádry – vedle mé ordinace se nacházela sádrovna. Zaklapl jsem dveře a ocitl se v mém „království“. Kartotéka byla v rohu, lůžko bylo uprostřed místnosti, léky byly seřazeny v policích… Stůl jsem měl u okna a hned vedle měla stůl sestra. Katie Moonová se měla jmenovat, zatím jsem se s ní ještě neseznámil, tohle bude naše první setkání i práce.

Vlk o vlku a vlk za dveřmi. Do místnosti vtrhla menší bruneta s výraznými brýlemi na nose…

„Ahoj, ty musíš být Katie,“ pronesl jsem a podával jí ruku, kterou váhavě přijala.

„Ano, jsem, pane doktore…“

„Jenom Carlisle.“ Nechtěl jsem, aby se namáhala s nějakými tituly. Chtěl jsem, aby tady byla uvolněná atmosféra, aby se tady jak pacienti, tak my cítili dobře.

„Dobře. Těší mě.“ Vypadala na takovou tichou myšku, která pro druhé udělá všechno.

„Potěšení je na mé straně. Za půl hodinky začínáme ordinovat, já musím ještě něco zařídit s ředitelem, a pak hned začneme.“ Zanechal jsem ji osudu a sám se vydal do pátého poschodí.

Asi bude chtít řešit nějaké podrobnosti ohledně přijetí mé osoby. Nebo výši platu, jestli mi vyhovuje ordinace, parkovací místo… Kdo ví.

Zaklepal jsem na bytelné dveře, jejich jedinou ozdobou byla jmenovka s nápisem Barny King – ředitel.

„Dále.“ Místnost na mě působila usedlým dojmem, všude samé koberce, staré věci a nic nového. I když já jsem z takových dob pocházel, od moderních lidí jsem čekal něco… v jiném stylu.

„Pojďte dál, Carlisle,“ vyzval mě pan King, držel jsem si od něj odstup, choval jsem se zdvořile, ale neprojevoval jsem náklonnost. On ostatně taky ne.

„Potřeboval jste něco, pane řediteli? Za chvíli mi začíná ordinace a nechci své první pacienty zklamat pozdním příchodem a skluzem…“ Začal jsem decentně a rychle usedl na židli před něj, ať to máme dřív za sebou.

„Ano, potřebuju vám něco oznámit. Já vím, že jste tady teprve den, ale záznamy mluví za vše. Nejlepší v ročníku na vysoké škole, praxe u nejlepších evropských i amerických lékařů, průkopnické operace, zkušenosti i přes nízký věk vysoké a k nezaplacení. Myslím, že pro nás můžete být neobyčejně velkým přínosem, Carlisle.“ Nevěděl jsem, kam tím míří. Praxi jsem měl staletou…

„To je všechno, co jste mi chtěl říct?“ Decentně jsem se bral k odchodu, protože jsem opravdu asi nepochytil pointu této debaty a vyjmenovávání mých předešlých prací.

„Ne, to není. Chtěl jsem vám oznámit to, že se – zítřejším dnem počínaje – stáváte primářem chirurgie.“ Zůstal jsem na něj zírat, naprosto jsem nechápal, proč by zrovna mě chtěl do funkce primáře, když mě ještě neviděl ani operovat. A navíc – a to hlavě – to místo patřilo Esmé, ona si ho vybojovala.

„Ale to nejde. Jsem tady krátce, ostatní lékaři by si připadali nepatřičně a v současné době máte výbornou primářku – Esmé.“ Obhajoval jsem, protože o primářské křeslo jsem vážně nestál, tohle Esmé nevezmu.

„To nebyla žádost, pane Cullene. Esmé nemá tolik zkušeností jako vy – a to jich má dost. Jmenuji vás primářem, neprosím o to. Chci v té funkci nejlepšího, a to Esmé už není.“ V té chvíli mi jeho slova přišla jedovatá a zlá.

„To bude vše, běžte, zítra bude všechno připravené. A Esmé to oznámím sám.“ Zaslechl jsem jeho slova, když jsem mizel z jeho místnosti. Tohle nebude dobré… 

Já vím, je to trošku kratší kapitola, ale zase tady máte Carlisleův pohled, tak snad to až tak moc nevadí. Dostáváme se ke zlomové kapitole, která všechno zničí...

Zlatíčka, děkuju moc za tak moc komentářů, jste zlatí! Snad to půjde i tentokrát a my se vyšplháme na dvacítku! :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 7. kapitola: