Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 16. kapitola

03.06.2012 (17:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1774×

„Esmé, co si o tom myslíš?“ zaslechla jsem čísi hlas a byla nucena přerušit pozorování Carlislea. Ale vůbec jsem nevěděla, kdo se na to ptal…

Zatřepala jsem zběsile hlavou a rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni se dívali na mě, takže bylo docela těžké rozeznat, kdo mi před malou chvílí položil nějakou otázku…

„Prosím?“ zeptala jsem se, a pak už bylo určitě všem jasné, že dneska jsem prostě nepoužitelná.

„Ptal jsem se tě na to, jestli bys byla ochotná vzít místo čtyř nočních služeb pět, Loren by potřebovala v ten den volno, tak jestli bys byla tak laskavá a vzala to za ni,“ promluvil Barny – ředitel – a netvářil se při tom moc shovívavě. Bleskově jsem mu to odkývala, už jsem jenom chtěla, aby pozornost nebyla upřena na mě. Až jsem byla schopna zvednout hlavu a převzít kontrolu nad červenání tváří, porozhlédla jsem se po místnosti. V čele stál Barny a právě mluvil o nějaké tabulce s nějakými čísly, moc jsem to nevnímala, i když bych po tomhle napomenutí měla být pořádně ostražitá. A vedle Barnyho seděl Carlisle. Dokonalý jako vždycky. Sakra, proč na něj musím pořád zírat? Ale nešlo to jinak…

Nějak jsem se neuhlídala a dívala se na něj víc, než bylo třeba. Stočil ke mně svůj zlatavý pohled a já jsem se zase topila v karamelové lázni. V pohledu tak hlubokém a přitom jasném a zářivém. Po kůži se mi rozběhl mráz a já si v tu chvíli zkrátka musela přiznat, že i přes to, že mi sebral místo a že ve mně stále byla ta bariéra zrady, něco jsem k němu prostě cítila, to se nedalo popřít.

Nevím, jak dlouhou chvíli jsme na sebe zírali, paralyzováni jeden druhým, ale po nějaké době se všichni začali zvedat. Nejspíš konec schůze, super, zase jsem se nedozvěděla nic. Prudce jsem pohnula hlavou a v té zběsile škublo. Neměla bych zapomínat na to, že mám kocovinu a že bych se měla trošku pomaleji pohybovat.

V místnosti zůstalo už jenom pár jedinců, konkrétně Carlisle, Barny, Loren a pár dalších. Loren – lékařka z chirurgického oddělení, za kterou jsem měla převzít onu noční směnu.

Začala jsem se pomalu zvedat a chtěla jsem odejít, převléknout se v šatně a nějak přečkat tento den.

„Mikeu, Esmé, vy tu prosím na chvíli zůstaňte,“ zvolal na nás Barny a já po Mikeovi hodila pohled plný paniky a strachu. Zůstala jsem stát na místě jako přikovaná a počkala, až kolem nás projdou Loren a Carlisle.

Loren se po mě ani nepodívala – neměly jsme spolu bůhví jaký vztah a Carlisle se na mě jemně usmál. Mé srdce opět nezahálelo a začala tlouct jako o život. Tento chlap je prostě něco víc…

Za ním ale bouchly dveře a my s Mikem jsme tam zůstali stát jako dva solné sloupy.

„Takže, nebudu to nijak nafukovat a zveličovat, ale jako každý jsem si všiml, že rozhodně nejste úplně schopni pracovat. Nepřeju si, aby se to ještě někdy opakovalo. Možná, Esmé, se vzpamatováváš z toho, že už nejsi primářkou, ale tohle rozhodně není správná cesta. Pořád jsi pro mě velmi důležitou součástí lékařského týmu, tak si to nekaž. Oba dva si to nekažte… Běžte,“ dořekl Barny, my to odkývali a jen se po nás zaprášilo.

„Sakra, sakra, sakra!“ začala jsem nadávat, když jsem si byla jistá, že nás už nikdo nemůže slyšet. Byla jsem naštvaná, že se tak všechno zvrtlo. Že jsem se nechala slákat na nějaký mejdan za účelem toho, abych to Carlisleovi ráno v práci natřela. Ale stal se pravý opak. Schytala jsem to já před celou nemocnicí a hlavně Carlislem. Je v ohrožení moje postavení v nemocnici, které už dostalo pořádné rány. A k tomu mám jednu noční navíc. A ještě k tomu vůbec nevím, co bude v lednu probíhat. A vůbec nevím, jak zvládnu dneska ordinovat. Protože jedna z dalších věcí, která mi vůbec nepřišla na mysl, byla ta, že dneska poprvé ordinuju v jiné ordinaci, v jiné kanceláři, v Carlisleových bývalých místnostech. Takže má nálada byla zkrátka na bodu mrazu.

Rozloučila jsem se s Mikem a já se vydala do šatny, kde jsem měla svou skříňku s věcmi. Otevřela jsem dveře a koho tam nevidím. Loren.

„Ahoj, Esmé, díky, že to vezmeš za mě,“ začala mi děkovat až příliš afektovaně Loren, možná jsem nebyla příliš upřímná, když jsem se zmiňovala o našem neutrálním vztahu. Nebyl neutrální, spíš špatný…

„V pohodě,“ odpověděla jsem a odemykala skříňku s mými věcmi. Vytáhla jsem bílý plášť a kalhoty a neměla jsem v úmyslu se s Loren nějak dál bavit. Ale protože je Loren hodně dotěrná, prostě musela otevřít pusu…

„Cos včera dělala, že jsi dneska jako přejetá parním válcem? Parním válcem jménem Alkohol?“ Pořádně jsem práskla dveřmi od skříňky, aspoň nějak jsem si musela vybít zlost.

„Do toho ti, Loren, vůbec nic není, jestli se nemýlím,“ řekla jsem sladce, ale přitom jsem pořádně zatínala zuby.

„No, jak jsem to tak pozorovala, tak ti včerejšek pěkně zamotal dnešek. Opice na schůzi, trapné chvilky velké jako…“ Dobře, teď už jsem byla hodně nervní. Chtěla jsem jí vytrhat ty její blonďaté lokny a její oslnivě bílé zuby.

„Tak fajn, tvůj názor na to mě absolutně nezajímá,“ řekla jsem ostře, chmatla po kabelce a už jsem byla nachystaná rozrazit dveře takovou silou, že kdyby za nimi někdo stál, nepřežil by to.

„A Esmé? Nemysli si, že jsi nějaká nenápadná v pozorování našeho nového primáře…“ usmála se na mě pěkně zákeřným způsobem a já už jsem opravdu drtila kliku od dveří.

„Opravdu nevím, cos ty viděla, ale nebylo to rozhodně žádné pozorování,“ zasyčela jsem na ni skrz zaťaté zuby.

„Nemysli si, že jsi sama, kdo má zájem o novou kořist…“ Rychle jsem se na ni podívala, abych se utvrdila v tom, že o něj má taky zájem. A z jeho pohledu to bylo jasně vidět. Měla.

„Tak si užij lov, ale pamatuj, někdo tě taky může ulovit, Loren…“ Bouchla jsem dveřmi a vydala se do mé nové kanceláře.

Super! Takže teď je to kocovina, podělaná práce, nemám auto, celý den v nové kanceláři a s novými pacienty, s Carlislem vztah na bodu, který se jmenuje Nevíme, co k sobě cítíme a navíc se mi na obzoru objevila sokyně Loren. A já za ni beru službu, jsem blbá. Mělo mi být hned podezřelé, že vedle Carlislea sedí při schůzi…

Takže si musím ujasnit, jestli Carlislea chci. Jestli jsem ochotná mu odpustit a začít s ním od znovu. Jestli na to jsem připravená. Jestli jsem připravená se o něj rvát… 

Je to taková kratší kapitola, ale po naprostém shonu ve škole a s jednou soutěží, aspoň něco. Snad se na mě nezlobíte kvůli časové prodlevě, ale konec devítky, takže...

Takže zase ty moje kecy... :D Za prvné děkuju za vaše komentáře, které mi velmi pomáhají a přála bych si, abyste se mnou vydržely i nadále. Opravdu vám moc děkuju, zlatíčka. :)

Za další se omlouvám, vynasnažím se, aby tu další kapitola byla co nejdřív.

A za další bych na vás měla takovou prosbičku... Poprosila bych vás, jestli byste nehodily očkem na mé shrnutí, kde mám tři nápady na kapitolovky - Nerozhodná bohyně, Osudová výprava a Přirozený strach. Jsou k nim přiloženy popisky... A jelikož bych chtěla jednu z nich začít o prázdninách - taková prázdninová povídka -, tak bych chtěla znát váš názor na to, jaká by to měla být. Já si stejně pak vyberu sama, ale váš názor je pro mě též důležitý... Takže kdybyste byly tak moc hodné a podívaly se sem -> shrnutí

Pročtěte si popisky k těm třem povídkám, jsou v sekci Kapitolové. Opravdu mi tím pomůžete. No a pak tu pro vás mám takovou anketu. Zabere vám to pár sekund! Je to vlastně anketa o prázdninovou povídku! 

Takže tohle by bylo asi všechno, doufám, že mě podpoříte a anketu otevřete. Děkuju za podporu a komentáře, které snad najdu i tady, děkuju... :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 16. kapitola: