Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 15. kapitola

15.05.2012 (19:30) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2112×

S mým rozpolceným já, které naprosto nevědělo, jak vyřešit situaci s krycím názvem Carlisle, jsem se společně s Mikem dostala z metra a ocitli jsme se pár bloků od nemocnice. Šli jsme hodně svižně, chodník byl trošku namrzlý, takže se mi v botách na podpatku nechodilo zrovna dobře.

Po pár minutách chůze jsme už viděli vysokou, více méně celou prosklenou budovu nemocnice.

„Na obědě ti napíšu adresu toho klubu a pro jistotu i číslo na majitele, aby sis mohla to auto vyzvednout – doufejme, že tam ještě bude stát,“ provokoval mě Mike, když jsem se nervózně hrabala v kabelce, jestli opravdu mám klíče od toho mého milovaného auta.

„Nemaluj čerta na zeď, prosím. Musí tam být, nemůže se jenom tak vypařit…“ obhajovala jsem pozitivní myšlení a ze srandy bouchla Mikea po rameni. Ten teatrálně předstíral velké překvapení a strašnou bolest. Oba jsme se zasmáli, měla jsem pocit, že tak nějak střízlivíme. Díkybohu…

Procházeli jsme nemocničním parkovištěm a mně utkvěl pohled na naleštěném černém mercedesu. Carlisleovo auto. Nádherné, precizně naleštěné, zkrátka skutečná kvalita automobilového výrobku.

Ale co mě zarazilo – možná zarážet nemělo –, byla cedulka před jeho autem. Primář chirurgie  MUDr. Carlisle Cullen. Včera zapomenuté rány se opět otevřely a bolest zase ťala do živého. Šlo to teda rychle, pěkně se nám tu pan doktor Cullen zabydluje, jen co je pravda.

Vedle toho byla další cedulka a přilehlé parkovací místo. Zástupce primáře chirurgie MUDr. Esmé Brownová. Jak potěšující, že mi dali taky novou cedulku…

Nějak mě to zase zasáhlo, i když jsem nechtěla. Chtěla jsem to hodit za sebe, ale když všude kolem sebe vidíte takové znaky toho, že vás ten daný člověk zradil, vzpomínky prostě nejdou zastavit.

Prošli jsme – konečně – kolem parkoviště a vešli do budovy. U vchodu jsme viděli naši milou recepční Claudii, která seděla za psacím stolem, u ucha telefon a úsměv na tváři.

„Dobrý den, doktoři. Máte zpoždění, schůze už začala,“ řekla nám Claudie a v nás hrklo. Sakra, dneska 

je přece měsíční schůze, aby se probralo, co se bude následující měsíc konat, jestli budou nějaké změny a podobně. A je to povinné. A už to začalo. A my dva tam nejsme.

„Sakra, dělej,“ křikl Mike a čapl mě za ruku a tahal k výtahu. Nebránila jsem se, sama jsem věděla, že je nutné se přiblížit k tomu pekelnému stroji. Zahájili jsme nálety na tlačítko u výtahu a rychle se hnali do té plechové krabice.

„Ty jsi o tom věděla?“ ptal se rychle Mike, mezitím hledal ve své tašce sprej, aby pokryl pach alkoholu.

„Měla jsem to napsané v diáři, ale myslíš, že jsem si na to vzpomněla? Jasně, že ne, málem jsme se nedostali vůbec do práce, natož na nějakou schůzi, sakra.“ Neklidně jsem podupovala podpatkem, nervózně rozepínala zimní kabát. Byl začátek ledna, na schůzi se bude řešit, jaká bude situace celý tento měsíc. A my tam přijdeme pochumlaní, s kocovinou… Panebože, to bude pořádně trapné před Carlislem, to jsem přesně nechtěla! Plány se mi bortí… Ano, chtěla jsem našemu vztahu nevztahu dát čas, ale tímto potopím úplně všechno! 

Ozvalo se pípnutí a my se ocitli v nejvyšším patře, v místě, kde jsme se s Carlislem potkali, místě konferencí, oslav, velkých schůzí…

„Jdeme,“ zavelel Mike a mé podpatky klapaly po dokonale naleštěné podlaze. Měla jsem strach, že uklouznu, proto jsem se chytla Mikea za paži, ucítila jsem lehkou vůni nějakého spreje.

„Snad to nikdo nepozná,“ zadoufala jsem šeptem a modlila se, aby se mé přání vyplnilo.

„Myslíš, že to nepůjde poznat? Jenom slepý by to nepoznal, já neupravený, nemám čisté a pěkně vonící oblečení, beze sprchy, o půl hodiny pozdějc do práce, ty bez auta, nevím, jestli toto je úplně ideální příchod na tu naši velectěnou schůzi, Es.“ Mike byl trošku ironický, trochu vytočený, ale chápala jsem ho a zároveň mi bylo líto, že jsem mu nemohla půjčit nějaké oblečení, že jsem mu nemohla víc pomoct.

Blížili jsme se k velkým dveřím na konci chodby, já si upravovala neposedné prameny vlasů a Mike se ještě naposled postříkal sprejem. 

Přišli jsme k našemu cílu. Vydechli jsme. Kývla jsem k Mikeovi, aby zaklepal, bála jsem se, že bych mohla pokazit i takovou primitivní činnost. Odsouhlasil a hlasitě zaklepal, mně by se třásly ruce.

Uslyšeli jsme decentní dále a vstoupili do místnosti, v jejíž středu se nacházel velký, dlouhý stůl s nejméně dvaceti místy, na konci stolu byl notebook a promítací plátno.

Všechny pohledy se samozřejmě stočily na nás… Byla tu většina doktorů, vrchní sestry oddělení, někteří z laboratoře, zahlédla jsem Lucy a hlavně jsem zaregistrovala pohled od boha sedící poblíž čela stolu. Carlislea. Seděl v té přední části stolu, kde obvykle sedávali primáři oddělení.

Nemohla jsem vydržet jeho pohled. Byl takový… zaražený, jako by nevěděl, co si o mně myslet. Skvělý, tímto mým příchodem mu rozhodování asi trochu usnadním.

„My se moc omlouváme, my jsme… Totiž byli jsme…“ Najednou jsem nevěděla, co mám říct, nedomlouvali jsme se na nějaké výmluvě! Hlas se mi zadrhával a ve stresu jsem koktala. Mike mě zachránil – dnes už kolikrát?

„Měli jsme problémy v metru, velký provoz, omlouváme se za přerušení,“ řekl pěkně diplomaticky Mike a táhl mě k posledním volným místům u stolu. Byla jsem ráda, že mi neposedné prameny vlasů spadly do obličeje a nebylo vidět, jak se červenám. Tak po tomhle nádherném výstupu s mou řečí každému dojde, že jsem včera rozhodně jenom neseděla doma u televize.

Před notebookem seděl ředitel Barny King, ke kterému jsem zrovna sympatie necítila po mé ztrátě křesla, ale snesla jsem ho. Díval se na nás se špetkou zklamání v očích, jako by vycítil náš nepříliš vhodný stav do práce. Nějak jsem to ale v tu chvíli neřešila, mnohem důležitější byl pro mě Carlisle…

Z mého místa na něj bylo krásně vidět, mohla jsem tedy pozorovat jeho dokonalé rysy v obličeji, jeho vrásky u kořene nosu, když o něčem přemýšlel, jeho zlatavé vlasy, jeho dokonalé zuby, které byly odhaleny ve skvostném úsměvu. Bylo to jako dívat se na ten nejpěknější obraz, jako na ty nejtitěrnější detaily dokonalé božské tváře… Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se na něj stále dívat, byl pro mě jako droga. 

„Esmé, co si o tom myslíš?“ zaslechla jsem čísi hlas a byla nucena přerušit pozorování Carlislea. Ale vůbec jsem nevěděla, kdo se na co ptal… 

Máte tady mou utrápenou, krátkou kapitolu, se kterou rozhodně nejsem spokojená a uvědomuju si, že je to naprosto podprůměrné... Omlouvám se, už nemám sílu to nějak přepisovat, tak snad mě neukamenujete. Děkuju všem, kteří jsou tu stále se mnou. Děkuju, zlatíčka! :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 15. kapitola: