Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaně v Itálii - 2. Pohled

19.04.2010 (07:45) • katyloveEd • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2103×

                      2. Kapitola   Pohled

  Pokoje v tom domě (hotelu) byly opravdu krásné a myslím si, že to z nás nikdo nečekal. Bydleli jsme v druhém patře. Vešli jsme dovnitř přes černé, dřevěné dveře. Byl to roztomilý byteček, takový praktický. Hned vpravo byly dva pokoje. Ten první byl pro mě, ten druhý pro mamku a Phila. Bohužel jsem malý balkónek měla jenom já, tak jsem nabídla, že si vyměníme pokoje, ale Renée řekla, že ne, že jí to nevadí. Že bude radši, když ho budu mít já. Vlevo byla malá kuchyňka a hned vedle ní koupelna.
  Šla jsem tedy do svého pokoje a zavřela za sebou dveře, odložila si tašku a malý kufr na postel a otevřela velké dveře na balkónek. Maličko jsem vykoukla a pak zase rychle zalezla, bylo to krásné, všude byly balkónky a všechny domy s byty byly namačkané na sebe jako sardinky.
  Vybalila jsem si svůj malý kufřík, protože bylo venku vedro, vytáhla jsem svoje modré šaty, jediné, které jsem vlastnila a taky měla ráda. Oblékla jsem si je a uviděla v zrcadle, připomnělo mi to, to jak měl Edward tak rád modrou barvu a oblečení v modré barvě, které jsem nosila. Z té vzpomínky mi zase vhrkly slzy do očí, podlomila kolena a zlehka jsem se posadila na postel. V tom jsem slyšela, jak mi někdo zaklepal na dveře. Hned jsem si uvědomila, že to je Renée a že by mě neměla takhle vidět. Proto jsem vstala a řekla:

,,Hned, jenom chvilku prosím." Doufám, že v tom nebyl slyšet můj rozpak a smutek. Renée hned zareagovala.
 ,,Jistě, zlato, ovšem, nikam nespěchej, jenom ti chci říct, že počkám venku dole u fontány, ano?" Naštěstí jsem se zmohla na odpověď a nezlomil se mi hlas.
 ,,Ano, já hned přijdu, to bude jenom chvilička." Pak už jsem slyšela klapnutí dveří a zase se mě zmocnily rozpaky. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se do zrcadla, jestli nevypadám moc uplakaně. Pak už jsem jenom šla, popadla tašku, vzala klíčky od bytu a zamkla. Venku svítilo sluníčko, proto jsem si vytáhla i své staré sluneční brýle a nasadila si je. Tak dlouho jsem je neměla, že ani nevím, jestli mi stále sluší. U fontány na mě už čekala mamka, celá nažhavená s foťákem. Malými pomalými krůčky jsem k ní došla s tázavým výrazem v obličeji (tedy doufám).
 ,,Mami? Ehm...!! Co chceš dělat s tím foťákem?" Renée na mě pohlédla tím svým dětským výrazem v obličeji.
,,Ale Bello, nebuď jako tvůj otec!" Při těch slovech se mi nesrozumitelně zkřivil obličej, protože ona dobře věděla, že s tím nic neudělá! Jsem prostě celá po Charliem. Ale ona mě znala jako své boty, takže věděla, že stačí udělat jen ty její psí oči a pár fotek je její. Stačil jeden pohled! Pf, jak já to nenávidím! Vtom už mě Renée vedla za ruku na oblouk fontány a vítězně pravila:

,,Hm, tady si sedni a já tě vyfotím, jenom pár foteček, Bello, vzpomínky přece vůbec neškodí!" Když matka řekla to slovo ,,vzpomínky", jako kdyby mě někdo ohromnou silou bodl do zad. Ano, strašlivě to bolelo ty vzpomínky na něj, na to jak byl krásný, na jeho krásný pokřivený úsměv. Při těchto myšlenkách jsem ztěžkla a smutně zasténala a snažila se udělat úsměv. Matka se na mě zvláštně podívala, ale hned se pustila do focení.
  S tím, jak jsem musela sedět a pózovat na fontáně nás, teda mě všichni pozorovali a to mi taky především nedělá moc dobrý pocit! Nerada jsem středem pozornosti. A najednou v těch milióny záblescích, cítím něčí pohled, já vím, bylo jich spousty, ale tenhle byl jiný. Nechtěla jsem se ohlížet kolem sebe, protože na to jsem se moc styděla. Ten pohled byl jiný než ostatní, jako kdyby na mě někdo čekal nebo vykulil oči a řekl si pro sebe: ,,Co ta tady zase dělá!?" Anebo se příšerně lekl, že se mi tu může něco stát, takový pohled jsem na sobě naposledy cítila, když jsem byla s Edwardem.
Začala jsem zhluboka dýchat a nějak jsem znervózněla, nevím proč. Moje srdce začalo tlouct jako o závod, sice ne tak, jako když jsem byla s Edwardem, ale bušilo víc než normálně. Vtom se mi začala rojit spousta myšlenek v hlavě a já nevěděla na jakou se mám soustředit víc. Najednou mě napadly takové otázky, na které jsem nemohla přestat myslet. Kde vlastně maminka ty letenky vyhrála? Oni ji jen tak přišli poštou? Co když je nikde nevyhrála, co když jí je někdo poslal jen tak v zástěrce, že byla šťastnou výherkyní 3 letenek a toho půjčeného auta? Ale kdo by nás nebo maminku, chtěl vidět v Itálii? A hlavně tady, tady v tom malém městečku? Ano bylo, bylo jich moc, moc otázek najednou, příliš! Vzápětí jsem usoudila, že bude nejlepší nastolit v mé hlavě pořádek a to hned! Proto jsem se po chvíli rozhodla čekat, čekat na ten pohled, až přijde za matkou a osloví ji. Ale nikdo nepřišel.
  Nějak jsem se v tom dumání a hloubání zahleděla. Vůbec nevnímala, co se kolem mě děje. Ten pohled už dávno zmizel a mně se zase zjevily slzy v očích. Pak už jsem jenom cítila silné třesení sebou a dostala se zase do vnímání. Přede mnou byla Renée, která se mnou silně třásla a pořád opakovala: ,,Bello...? Bells…! Jsi v pořádku? Haló, zlatíčko!" Musela jsem vytřeštit oči, když jsem ji viděla, byla tak vyděšená a pohled měla tak ustaraný a plný obav. Co se stalo? To jsem byla v tranzu tak dlouho? Proto jsem ji rychle vzala za ruce.
,,Mami, to je dobré, já jsem v pohodě, jenom jsem se zahleděla a asi mi něco fouklo do očí. Co se stalo?" Maminka se zklidnila, obavy a strach už zmizely, naštěstí, ale něco tam stále bylo.
 ,,Ach, Bello, miláčku, zlatíčko, kočičko, sluníčko to už mi nedělej!" vyblekotala ze sebe. Snažila jsem se nasadit tázavý výraz a asi zabral.
 ,,Bello, vždyť jsi byla v tranzu nejmíň 15 minut!" C - c – c - co? 15 minut? Jak je to možné, to jsem o sobě nevěděla tak dlouho? Už se nedivím jejímu obličeji a třesení se mnou. Bylo to zvláštní, to se mi nestává. Tedy poslední dobou někdy doma, ale nikdy jsem to nepočítala, myslela jsem si, že už to zmizelo. Navíc jsem to měla hlavně několik měsíců po odchodu Edwarda a jeho rodiny. Z deprese, že je pryč a to všechno s ním! Vždyť i já sama jsem byla pryč! Asi bych se neměla moc čemu divit, ale mrzí mě, že se mi to stalo zrovna před maminkou, že mě viděla a dělala si starosti!
 ,,Páni, promiň, mami!" Maminka se na mě už klidně podívala a objala, pak mě odtáhla a řekla:

,, No, zlatíčko, za to se neomlouvej, za to můžu jedině já, že jsem na tebe nedohlédla, jestli piješ a také jsem tě dlouho nechala sedět na sluníčku. Promiň, drahoušku!" Tak teď jsem znovu vykulila oči, ale ne vyděšením, co se jí stalo, ale zděšením, že to trošku přehání. 
 ,,Bello, víš co, zlatíčko, na dnešek jsem stejně neměla nic moc velkého v plánu a koukám, že ani Phil ne," pohlédla na Phila, který seděl na jedné z laviček a malinko podřimoval. Musela jsem se usmát a Renée také. ,,Pojď, půjdeme vzbudit toho spáče a uhnízdíme se támhle v té kavárně, má moc hezkou verandu!" Kývla jsem a vstala, divila jsem se, že jsem nespadla do fontány s tou mou rovnováhou. Matka šla vzbudit Phila a popadla ho za ruku. Já jsem šla napřed a vybrala místo v té malé kavárničce na kraji, veranda byla opravdu moc hezká. Proto jsem vybrala ten nejkrásnější roh pod největším slunečníkem. Renée s Philem se připotáceli a sedli si vedle mě, v tu chvíli už přišla číšnice a zeptala se nás, co si dáme, naštěstí anglicky.
 ,,Em, já si dám jednu jemně sycenou vodu, prosím, děkuju," odpověděla jsem a poslouchala mamku a Phila. Objednávali si něco, co si dávají Italové, Phil si musel dát silné pikolo, nebo silnou černou kávu, aby neusnul a Renée se nemohla rozhodnout mezi tím, jaký si dá zákusek. Nakonec si vzala klasiku, Tiramisu. Chvilinku jsme tam jen tak mlčky seděli a hned k nám přiskočila nějaká žena. 
 ,,Dobrý den! Nejste vy náhodou ti výherci dovolené na 14 dní, kteří byli ubytováni u nás v hotelu?" Všichni jsme na sebe tázavě pohlédli a pak, odpověděla Renée.
 ,,Ano, jsme, to je váš hotel? A jak to víte?" Cizinka se temně usmála a pak odpověděla:

,,Ano, je, teoreticky, ale já jsem jenom zaměstnankyně. To víte, lidi kteří se u nás ubytují, si musíme dobře pamatovat a poznala jsem vás podle popisu, mimochodem jsem Heidi, Heidi Volturi, vaše recepční a průvodkyně." Renée jenom s údivem kývla. Ta cizinka, tedy Heidi byla krásná, až nadpřirozeně krásná. Hned jsem podle bledosti kůže a toho jak se držela pod slunečníkem, který držela v ruce, aby se na ní nesvítilo, jsem usoudila, že je to upírka. Heidi se pootočila na svou značkovou kabelku a vytáhla 1 brožůrku s lístky.
 ,,No, jak víte, jsem průvodkyně. A chtěla bych vás pozvat na páteční procházku v našich tajemných, zámečních chodbách ze starého města, proto si dovoluji vám nabídnout 3 lístky zdarma!" Maminka se pousmála a okamžitě bez váhání odpověděla. Už už jsem ji chtěla zadržet, ale nepovedlo se.
 ,,No to budeme poctěni!" Heidi se usmála a podala lístky Renée do ruky. 
 ,,Bylo mi potěšením, zatím nashle!" řekla významně a odkráčela směrem do kavárny k dalším stolům.   

1.kapitola         shrnutí povídek     3.kapitola     

Autor: katyloveEd (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaně v Itálii - 2. Pohled: