Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekané - 6. kapitola

29.11.2010 (15:30) • Nikiii • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1695×

Edward:

Stál jsem naproti Bellina domu.

Charlie byl v práci. Nebral moc dobře, že se Bella "zdejchla", ale nic jiného mu nezbývalo.

Vyskočil jsem do okna jejího pokoje. Její pach mě obklopoval. Samozřejmě už nebyl jako dřív, ale stále v něm bylo cosi známého.

Její pokoj se nezměnil. Trika poházená po posteli, počítač tak tak fungoval a po zrcadle poházené ponožky. Vždycky, když jsem měl přijít, uklízela jako o život; já jsem ji z povzdálí sledoval.

Pousmál jsem se při vzpomínání.

Dole něco zavrzalo.

Potichu jsem seběhl do obývacího pokoje. Nikdo tam nebyl, ale v kuchyni začala téct voda z kohoutku.

„Bello?” Nakoukl jsem do kuchyně; věděl jsem, že je to ona.

„Edwarde? Co-co tady děláš?” Překvapeně na mě kulila oči a... styděla se?

Udělal jsem opatrně krok k ní.

„Bello,” vzdychl jsem, „tolik jsem se bál.” Rychle jsem ji objal.

Nejistě jsem čekal, jestli mi objetí oplatí, ale stála celá zkoprnělá. Rychle jsem ji pustil, nechtěl jsem, aby se cítila nepříjemně při mé blízkosti.

„Musíme si promluvit,” zašeptala a šla do obývacího pokoje.

„Dobře, cokoli chceš.” Následoval jsem ji.

Posadili jsme se na pohovku; tady jsme se poprvé políbili. Tahle pohovka skrývala tolik tajemství, vzpomínek...

Položil jsem jí ruku na koleno. Čekal jsem, že uhne nebo sebou trhne, ale nic. Jen se podívala; potěšilo mě to.

„Ty... už to víš a zajímá mě, co si o tom myslíš. Můžeme být stále spolu?” významně se na mě podívala.

„Jistěže můžeme. Vím, že asi procházíš težkým obdobím a budu se z celého srdce snažit ti pomoci, jak nejvíce to půjde. Pokud ovšem máš zájem o pomoc.” Sklopil jsem oči. Čekal na posudek mé jediné lásky. Mého jediného důvodu, proč žít.

Nic neříkala. Významně se na mě podívala a začala líbat tak vášnivě, jako nikdy předtím. Polibky jsem jí ochotně oplácel.

„S pachem to bude trochu těžší...” podotkla a usmála se tím nejkrásnějším úsměvem. Dramaticky začichala. „I když... ty tak moc nesmrdíš,” zasmála se mezi polibky.

Jacob:

Když jsem se probudil, Bella tam nebyla. Nijak jsem ji nehledal, teď už se o sebe dokáže postarat.

Běžel jsem domů za Billym.

„Tati?” zavolal jsem.

„Tady!” ozval se Billy z obýváku.

„Ahoj,” přisedl jsem, „chtěl jsem se tě zeptat... půjčil bys mi auto?”

„Na co ho potřebuješ?” podezíravě na mě pohlédl.

„Potřebuju zajet do města,” vysvětlil jsem. Jen přikývl a vrátil se ke sledování televize.

Šel jsem do svého pokoje, nachystat si věci na cestu.

Když jsem měl vše, vzal jsem si klíče od auta a vyrazil. Měl jsem namířeno do Port Angeles a tam na matriku.

Sam mě informoval, že je Bella možná příbuzná od někoho z kmene, a tak jsem chtěl vědět, jestli je to možné.

Zaparkoval jsem u velkého obchodního domu. Byl celkem obyčejný jako všechny obchodní domy, ale v jedné výloze jsem uviděl plakát, na kterém byla dívka, která vypadala podobně jako Bella. Neměl jsem ponětí, kde taková matrika je, a tak jsem zašel do informací, které byly hnedka v přízemí obchodního domu.

„Dobrý den,” pozdravila mě vlídně dívka. Po očku jsem si ji prohlédl.

Byla asi tak v mém věku. Pěkná. Snědá pleť, černé dlouhé lehce vlnité vlasy až pod ramena a velké hnědé oči, které lemovaly dlouhé řasy.

„Dobrý den, kde je tady matrika?” Naklonil jsem se do okýnka, ve kterém byla uvězněna možná i celý den.

„Ehm...” Rozložila mapku Port Angles a propisku zapíchla do žlutého obdélníčku. „Ulice 45,” informovala mě.

„Díky.” Vzal jsem mapku a šel.

Pár desítek minut jsem bloudil po městě. Byl jsem tady jen párkrát. Jednou s Bellou a jejími kamarády v kině a pak... s Jaredem vyzvednout příliš drahé součástky do auta.

Teď doprava.

Hlavu jsem měl ponořenou do mapky a zkoumal kudy teď.

Zvedl jsem oči a spatřil ten nejúžasnější dům. Mramorové schody vedly do obrovské bílé brány, kterou podpíraly zdobené pilíře. Všechna skla byla složena z mozaiky.

Ohromený jsem vyšel schody a vešel dovnitř.

Uvnitř bylo hrobové ticho. Připadal jsem si jako jeden dobrodruh. No... jak se jmenoval... Indiana Jones!

Vše bylo zařízeno ze dřeva a světla byla tlumená. Vůně se snad ani nedá popsat. Směs starého papíru, pomerančové kůry a... skořice. Zvláštní kombinace, ale příjemná.

„Přejete si?” Postarší žena s brýlemi se objevila zpoza stolu.

„A-ano. Potřebuju rodokmen.”

„Jméno?”

„Isabella Marie Swan,” nadiktoval jsem jméno a nervózně čekal; vyklepával si nohou melodii písně, kterou jsem cestou sem poslouchal.

„Řada 5 a police 10.” Podala mi papírek s informacemi.

„Díky.” Otočil jsem se na patě a vydal hledat.

Bloudil jsem mezi regály a hledal to správné číslo na cedulce, která visela nad každou řadou regálů.

Pět! Zrychleně jsem mířil k řadě číslo 5.

Najít ruličku už nebyl takový problém. Vytáhl jsem ji a šel se posadit k bytelnému stolu na konci řady.

Posadil jsem se a roztáhl ruličku. Musel jsem najít Isabellu, ale to nebylo tak lehké, jak jsem si myslel. V její rodině bylo minimálně deset Isabell.

Isabella... Isabella...

„Konečně!” zvolal jsem šťastně.

„Ššš...” zasyčela na mě knihovnice, která urovnávala ruličky z vedlejší řady.

Omluvně jsem se podíval a zkoumal dále.

„Ó-MŮJ-BOŽE!” vyděsil jsem se. Našel jsem, co jsem hledal.

Autor: Nikiii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekané - 6. kapitola: