Ahojky, tak po hodně dlouhé době jsem se opět dostala ke psaní a mám pro vás 18 kapitolu! Dozvíte se zde, jak se Edward rozešel s Bellou. Dál už nebudu nic prozrazovat a doufám, že i po tak dlouhé odmlce si to pořád ještě přečtete a bude se vám to líbit:)! Budu moc ráda za jakkýkoli váš komentík. Vaše Veruuuu P.s.: nějak mi sem nešly nahodit přímo videa s písničkama tak tu máte odkazy. :) doporučuju si to pustit :)
27.06.2009 (17:00) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2968×
Pohled Belly:
„Emmette, prosím, šlápni na to! Stejně se nám nic nestane!“ řekla jsem. Jeli jsme do nějakého penzionu, kde měl být Edward s Lilly ubytovaný. V autě panovalo neuvěřitelné napětí. Každy naslouchal jen svým myšlenkám. Ty mé se točily kolem toho, v jak velkém nebezpečí se má dcera nachází. Řekli mi určitě jen oploviční pravdu.
„Rose, zkus ještě jednou zavolat Alice,“ řekl Emmett a skutečně přidal na rychlosti. Dívala jsem se přes čelní sklo a cítila Jacobovu ruku… Svíral tu mou a upíral na mě ustaraný pohled… Moc jsem ho nevnímala. Pořád jsem se dívala do dálky skrz sklo. V mých myšlenkách se objevovaly různé obrazy... vzpomínky.
* před 28 lety *
Pomalu se přibližuju k naší louce. Mé nohy se loudají. Mé tělo i má mysl nesouhlasí s pohyby, kterými se dostávám stále blíž a blíž. Něco ve mně tuší, že tohle dopadne špatně. Poslední dobou je Edward zvláštní a trochu odtažitý… Připadám si podobně jako, když mě opustil před rokem. Kdybych tehdy neměla Jacoba, nezvládla bych to… Co, když přijde totéž? Co, když mě znovu opustí? Je mi 19 a jemu pořád 17. Třeba mu vadí, že vypadám starší, i když to by mělo vadit spíše mně. Trošku se uchechtnu svým myšlenkám. Edward přece nedbá na to jestli vypadám nebo nevypadám starší než on.
Čím blíž naší louce jsem, tím víc pociťuju tíhu svých nohou.
„Bello, přestaň vyšilovat!“ okřiknu se v duchu, ale i přesto se mou hlavou ženou jen špatné myšlenky. Překračuji poslední hranici mezi loukou a lesem. Už tam stojí a čeká na mě.
„Ahoj,“ zavolám na něj z dálky a usmeju se, i když můj úsměv musí vypadat jako hrozná křeč. Cítím se fakt děsně.
„Ahoj,“ řekl mi, když jsem stála asi krok od něj. Natáhla jsem se pro pusu, ale on odvrátil tvář, takže místo na tvář jsem mu ji dala na líčko.
„To ne... to není pravda, neodtáhl se, ne, neudělal to!“ V mé mysli to bouřilo. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že se to nestalo.
„Děje se něco, Edwarde?“ zeptala jsem se ho a dívala se na něj. On však odvrátil pohled a díval se někam mezi stromy. Neodpovídal, ve mně narůstala nervozita a obavy… „Udělá to znovu? Opustí mě? Ne, to by mi přece už neudělal. Nemůže, slíbil to...“ honilo se mi hlavou a já si uvědomila, že mi pomalu začaly stékat slzy.
„Bello,“ promluvil nakonec zlomeným hlasem. Pomalu jsem začala cítít, jak ve mně opět narůstá ta díra, i když vlastně ještě nic neřekl. Moje nohy těžkly, hlava se mi točila, cítila jsem, jak hráz mých slzných kanálků byla pokořena a po líčkách mi stékaly slzy.
„O-o-opuštíš mě?“ vzlykla jsem, „zase?“ Klekla jsem si na zem a ucítila jeho dotek na mých vlasech.
„Bells, vidíš to tak jednoduše,“ řekl mi a hladil mě u toho po vlasech. Cítila jsem jeho přítomnost, to, jak si klekl vedle mě a neustále mě hladil. Zvedla jsem hlavu od kolen a podívala se na něj. V jeho očích byla bolest, tak neskutečně velká bolest. Byla jsem ráda, že ji neskývá.
„Edwarde, ne, už ne… To přece nemůžeš! Slíbil jsi mi to!“ řekla jsem tiše a dívala se mu do očí.
„Belli…“ stoupl si a natáhl ke mně ruku, chytla jsem tu jeho a zvedla se. Objal mě a chytil mou ruku, druhou mi položil na jeho rameno.
„Ty-ty chceš tancovat?“ zeptala jsem se. Začal mi tiše broukat do ucha mně velmi dobře známou melodii. Byla to moje ukolébavka… Pomalu se se mnou začal pohupovat ze strany na stranu. „Ed-Edwarde, co to děláš?“ zeptala jsem se, ale on dál pokračoval, broukal tu melodii a já v hlavě slyšela zvuk klavíru, když mi ji hrál.
„Miluji tě,“ zašeptal najednou a tím přerušil jeho broukání.
„Já Tebe taky, Edwarde,“ odpověděla jsem mu šeptem nazpět.
„Víš, že chci, abys byla šťastná,“ řekl a pokračoval v našem tanci.
„To jsem jedině s tebou, Edwarde! Víš to...“ Při těch slovech mi opět povolily kanálky a další nával slz mi putoval po tvářích. Edward se zastavil a vzal moji hlavu do dlaní. Palcem stíral slzy.
„Už nikdy víc nesmíš a nebudeš plakat, Bellinko,“ šeptal.
„Edwarde, nedělej to… nezvládnu to,“ vzlykala jsem.
„Bello, dokážeš si představit, že nikdy nebudeš mít děti? Že nikdy a nikdo nebude mít tvé překrásné oči, tvou vrásku na čele, tvůj stydlivý úsměv, tvou čistou a překrásnou duši? Nikdo na světě ti nebude podobný, nebude nikdo koho bys mohla vychovat, koho bys mohla milovat,“ říkal, ale já ho musela přerušit.
„Miluju Tebe!“
„Bells,“ vydechl, „poslouchej mě, já nemůžu připustit, že si jednoho dne uvědomíš, že jsi v životě nic nenechala, že jsi se všeho vzdala,“ pokračoval.
„Ale Edwarde! Kdybys mě proměnil, žili bychom spolu... navěky.“ Slzy sílily… Propast v mém nitru se pořád zvětšovala. Odchází, není nic, co bych řekla, abych ho tu zadržela…
„Bello, miluji tě víc než sebe. Musíš mít budoucnost, vdáš se a budeš mít děti, budeš vidět, jak rostou a bude tě to naplňovat štěstím,“ říkal mi.
„Edwarde, nikoho nebudu milovat, tak jako tebe. Nechápeš to? Bez tebe můj život nemá smysl,“ snažila jsem se do posledních sil, a to už jich moc nezbývalo.
„Můžu tě políbit?“ zeptal se.
„Hlupáčku,“ vydechla jsem a přes slzy jsem na něj skoro neviděla… Vzlyk přehlušoval jeho slova… Nejdřív mi dal pusu na čelo, a pak se dotkl svými rty těch mých, které byly celé vlhké od slz. Snažila jsem se zaostřit, abych mu viděla do očí. Všimla jsem si, že je má zavřené, a tak jsem se také oddala tomuto polibku. Jemně mě líbal, potom začal s malými pusinkami.
„Nevíš, jak je to neskutečně těžké, Bells, nevíš, jak moc mě to bolí,“ šeptal v polibcích. Obejmula jsem ho…
„Neodjížděj. Nedělej to, prosím.“
„Ach... nědělej mi to ještě těžší,“ odpověděl na mé poslední pokusy zadržet ho tu.
„Nemůžu tě nechat jít,“ řekla jsem mu. Pohladil mě po vlasech…
„Jednou… jednou budeš opravdu šťastná, Bello, beze mě... Vím to,“ řekl. „Už bych měl jít, Bells,“ dodal, „za hodinu odjíždíme.“ Ve mně už to opravdu prasklo, puklo mi srdce, to, které jsem tak dlouho dávala dohromady. Prasklo na miliony kousků… Chytla jsem se za hruď a sesypala se k zemi jako domeček z karet. Edward mě pohotově zachytil.
„Přinesu tě domů…“ říkal mi a já už ho nevnímala. Vnímala jsem jen tu obrovskou propast v mé hrudi. To místo, kde už mé srdce nikdy nebude. Tu tmu, která mě obklopila.
Cítila jsem, jak mě pokládá na postel.
„Sbohem, Belli, miluju Tě…“ šeptl a políbil mě na čelo.
„Neodcházej…“ řekla jsem ani nevím odkud. Byla jsem mimo realitu, mé vnímaní uniklo okolnímu světu…
„Odpusť, Charlie.“ Doléhalo ke mně…
„Sbohem…“ řekla má ústa a já sama nechápala, jak… Jak se s ním mohla rozloučit? Jak to mohla vůbec vyslovit? Chtěla jsem si nafackovat, ale nezmohla jsem se na nic. Nehybně jsem ležela a cítila, jak padám někam do hlubiny…
* v dnešní době *
Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy.
„Co se děje, Bello?“ ptal se starostlivě Jacob.
„Ne, Jacobe, jen vzpomínka…“ řekla jsem směrem k němu. „Promiňte, teď jsem byla chvíli mimo. Zjistili jste něco nového? A kdy už tam konečně budeme?“ zeptala jsem se těch ve předu. Rose se na mě otočila a řekla:
„Už tam skoro jsme, Bells, podle Alice je Edward s Lilly na nějaké hoře a v tomhle okolí je jen jedna. Budeme tam asi za 5 minut.“ Trochu jsem si oddechla, když jsem zjistila, že už to bude trvat jen chvíli. „Ale Bells, pokud chceme přijít včas, budu tě, buď já nebo Emmett, muset vzít na záda a běžet,“ dodala.
„V tom není problém,“ odpověděla jsem jí.
Za necelých pět minut Emmett prudce zabrzdil a my vystupovali u auta, které mi bylo dobře známé. Edwardovo volvo.
„Vypadá to, že jsme to našli,“ řekla Rose.
„Tak už pojďme,“ vyhrkla jsem ze sebe. Podívala jsem se na Jacoba a řekla směrem k němu:
„Jaku, přijď tam... Nespěchej, zvládneme to.“ Pohladila jsem ho po tváři a šla k Rose. Emmett se zasmál.
„Přece ji nebudeš nést ty, miláčku, sedej“ pobídl mě. Přešla jsem k němu a vyskočila mu na záda. „Můžem?“ zeptal se mě ještě.
„Můžem!“ řekla jsem rozhodným a tvrdým tónem a Emmett se rozběhl lesem…
Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nečekaná láska - 18. kapitola - Musí to být, Bello:
Smutné vzpomínky. Jsem zvědavá na shledání. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!