Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)obyčejný den ve škole - 6.kapitola - Rudá mlha

25.10.2009 (13:30) • AliceBrandon • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3459×

Bella kroutila hlavou a znovu usedla vedle Jeda. Doufala, že neslyšel její rozhovor s Edwardem.

„Promiň, nechtěl jsem ti způsobit žádné problémy s tvým přítelem. Já můžu klidně jet sám, už se cítím v pořádku.“ Zřejmě toho zaslechl dost. Snažil se otevřít dveře a vystoupit, nechtěně dloubnul Bellu loktem pod žebra.

„Ne,“ řekla rázně Bella, „odvezu tě a basta. Seď a nevrť se!“

„Ano, mami,“ prohlásil pokrotle. A pogratuloval si, Bella už se zase usmívala. S řevem nastartovala náklaďáček a s profesionálním úsměvem se otočila na Jeda.

„Tak, kam to bude, pane?“

„Víš, nechce se mi ještě domů, nemohli bychom prostě jenom jet? Někam?“ V nose mu prosebně zapískalo.

Bella stočila k jeho nosu pohled. Vypadal opravdu příšerně. Byl nejméně dvojnásobně veliký, rudý a nyní, po seznámení se skříňkou, i viditelně stočený k levé straně.

„Pořád jsem přesvědčená o tom, že bych tě měla vzít do nemocnice. Tvůj nos nevypadá dobře.“

Jed se zatvářil vyděšeně. Jeden pobyt na takovém místě už mu dneska stačil. „Ne, prosím, Bello, já... ,“ na chvíli zaváhal. „Se tak trochu nemocnic bojím,“ dokončil přiznání tiše Jed.

Bella se prudce narovnala. Něco jí napadlo. „Mám nápad, počkej vteřinu,“ zhasla motor a začala se hrabat v batohu. „No kde jsem ho... Snad jsem ho... Jo, tady je,“ oddechla si a vytáhla mobil.

Edward se mezitím nakvašeně vracel do šatny.

Hodina tělocviku byla zrušena kvůli malé nehodě. Ale on za to opravdu nemohl. Vážně se snažil, aby se choval jako průměrný hráč basketbalu. Belhavý běh, zpomalené reflexy, dokonce si i několikrát nechal míč vypadnout z ruky. Právě z pod koše střílel, když mu hlavou bleskl obrázek Belly a Jeda v objetí na pánských záchodcích.

Ani si nevšiml, že se na něj sype sklo. Sledoval Bellu, jak se překotně snaží všechno mu vysvětlit. Ne, že by jí Edward nevěřil, ale Jedův pohled byl Bellou naprosto okouzlený, jeho prsty ji pevně, ale něžně svíraly okolo pasu. A co bylo nejhorší, slyšel Bellin smích, když za nimi Mike prásknul dveřmi. Šťastný nádherný smích.

Myslí se mu honily útržky z jejich hádky na parkovišti. ´Myslela jsem, že už sis udělal jasný názor ohledně mého intelektu,´ ´...není tu žádný důvod, abys žárlil,´ ´Nebuď směšný! Nebuď směšný! ...směšný!´ Znovu zavrčel. Teniskou zprudka nakopl kamínek na cestě. Nejbližší lampa se s prskavým zvukem rozletěla na kousky. Musel se krotit, aby nepráskl dveřmi od tělocvičny.

Z dívčích šaten právě vycházela Jessica. Zastoupila mu cestu. Edwardovi začal cukat na tváři sval.

„Edwarde, to bylo vážně něco, jak jsi rozbil tu desku. Je zvláštní, že se ti nic nestalo, nejsi někde pořezaný?“ Edward se od ní s odporem odtáhl, protože se ho Jessica chtěla dotknout. S hrůzou naslouchal jejím myšlenkám.

´Dívčí šatny už jsou prázdné, možná bych ho měla zatáhnout dovnitř a vrhnout se na něj. Určitě by mi neodolal. Proč jsem si jen já káča nevzala dnes to krajkové prádlo? No, kdybych se rychle svlékla, třeba by si ani nevšiml, co mám dnes na sobě.´

Edward nevěřícně pozvedl obočí a ustoupil o krok zpět.

´A teď se ještě tváří, jako by uměl číst myšlenky. Ježišmarjá, proč na mě tak zírá? Je vážně divnej.´ Jessičin pohled zabloudil Edwardovi přes rameno. ´Hele, Mike, ten bude mít určitě zájem. Ne jako tenhle magor.´ Zamumlala svoje „ahoj,“ a zmizela.

Edward si oddechl. Nemusel se ani otáčet, věděl o Mikovi od té doby, co vstoupil. Mike totiž přišel za ním, chtěl se s ním hned za tepla podělit o to, co viděl. Teď už ale Mikovu veškerou pozornost upoutala Jessica. ´Ti se k sobě tedy vážně hodí,´ pomyslel si Edward a otevřel dveře pánské šatny.

Byla už skoro prázdná, poslední hoch právě vycházel ze sprch. Panebože, byl to Eric York. Kolem pasu měl jen ručník. Zářivě se na Edwarda usmál a zastoupil mu cestu.

„To bylo vážně něco, jak jsi rozbil tu desku.“ Edward protočil oči. Pro jistotu o krok ustoupil, až zády narazil na dveře. Víc než slova ho děsily Ericovy myšlenky.

Ten se totiž právě chystal nechtěně si ručník shodit. ´Určitě máš zájem hochu, jen o tom ještě nevíš. Ukážu ti, o co přicházíš.´ Ručník už už sklouzával. Edward se rychle protáhl kolem Erica a rychlostí blesku se převlékl. Než stačil ručník dopadnout na zem, Edward už zavíral dveře zvenku. Eric jen nevěřícně zamrkal. Po dlouhém přemýšlení nad spadlým ručníkem došel k závěru, že se Edward prostě jen otočil a odešel.

Edward se opřený o dveře snažil uklidnit. Věděl, že teď strašně riskoval, ale vy byste se snad zachovali jinak? Eric byl jedna z příčin, proč se – a to ani pro zdání normálnosti – po tělocviku nikdy nesprchoval.

Bál se, co by se stalo, kdyby mu upadlo mýdlo.

Bella dotelefonovala a s úsměvem se obrátila na Jeda. „Tak domluveno. Znám jednoho lékaře, ošetří tě doma. Má velmi, velmi mnoho zkušeností a je celkem fajn. Nemusíš se ničeho bát.“

„Bello, já tě vážně zaškrtím,“ vykřikl Jed a s hranou agresí a napřaženýma rukama se vrhnul na Bellu. Vydával u toho děsivé zvuky. Oba se zalykali smíchem.

Zpoza okénka je vyděšeně pozorovali Jessica s Mikem.

Edward zdivočel.

Skrze Jessičiny oči viděl Jeda, jak škrtí jeho lásku. Vše pokryla rudá mlha. Zabije ho, vážně ho zabije. Rozeběhl se. Běžel asi rychleji, než by měl, ale bylo mu to úplně fuk. Nadával si, že Bellu s tím násilníkem nechal samotnou. Všechno je to jeho vina, doufal jen, že dorazí včas. Najednou se před ním něco mihlo a do hrudi se mu zarazila křehká kamenná paže.

„Edwarde, uklidni se.“ Byla to Alice. Edward skoro zavyl a snažil se Alici obejít. Ale pořád stála před ním a pevně ho svírala. „Edwarde, klid. Nic se neděje.“ S pobavením sledovala jeho marné pokusy se vyprostit. Zatřásla s ním.

Edwardovi se pomalu projasňoval zrak. Konečně zaregistroval, že se Bella i Jed smějí. Už zcela při smyslech se zahleděl na Alici. Dusila se smíchem. To ho vážně nakrklo. Snažil se dostat z jejího sevření.

„Pusť mě, už jsem v pořádku. Jasně, pochopil jsem. Děsná psina,“ pronesl kysele. Alice vyprskla, ale stále ho nepouštěla.

„Ještě vteřinku,“ pronesla tajemně a sevřela ho ještě pevněji.

Bella s Jedem se přestali škorpit. Zmoženě se opřeli do sedadel a zhluboka oddechovali. Všude kolem poletoval zvířený prach. Najednou Bella sykla a zuřivě si začala mnout pravé oko.

„Co je, co se děje?“ Vyplašil se Jed.

„Sakra, asi mi něco spadlo do oka. Ach bože, hrozně to řeže.“ Stále si usilovně mnula oko.

Jed se k ní naklonil a odtáhl jí ruku. Oko bylo celé rudé a hodně slzelo.

„Bello, teď drž a nehýbej se. Nelekni se,“ varoval ji. Pevně jí uchopil obličej do dlaní a sklonil k ní tvář. Bella celá ztuhla. Pak jí sotva postřehnutelným pohybem přejel jazykem přes vytřeštěné oko. Rychle ji pustil a odtáhl se.

Bella na něj nevěřícně zírala. „Tak. Tohle. Bylo. Vážně. Nechutné.“ S důrazem vyslovila každé slovo.

„Ale účinné, ne?“ Mrkl Jed na Bellu.

Překvapeně zamrkala. A musela mu dát za pravdu, její oko už nevyplavovalo potoky slz. Nechápavě si utřela mokrou tvář. „A to ses naučil kde?“

„Přirozený talent,“ odpověděl uličnicky.

Alice počkala ještě pár vteřin a pak Edwarda pustila. Moc dobře věděla, proč se zdržet. Před chvílí se Edward znovu škubal v jejím sevření a vykřikoval něco o vykuchání za živa a trepanaci lebky. Teď už jen zhluboka oddechoval.

„Už jsi v klidu?“ V jejím hlase byla znatelná škodolibost a smích.

„Dobrá, nezabiji ho. Nezabiji ho, ale zpřerážím mu všechny kosti v těle.“ Stále se zuřivostí klepal a rudé okraje mizely z jeho zorného pole jen velmi, velmi pozvolna. Co mu má to pískle, co olizovat jeho Bellu.

Alice se zvonivě zasmála. „Ale notak, chtěl jí jen pomoci.“

„Já mu dám pomoci,“ vrčel Edward, ale už si pomalu začal uvědomovat své přehnané reakce. Ještě jednou se zhluboka nadechl - ne, že by to pomáhalo - čistě ze zvyku. „Ještě nějaká scénka pro tvé pobavení?“

„Ne, už nic tak vtipného.“ A se zvonivým smíchem odcházela. Edward měl ale stejně dojem, že mu něco zamlčela.  Ušklíbl se. Jasně, typická Alice.

Už zcela jasně vidící Bella znovu nastartovala náklaďáček. „Ten doktor je vážně moc hodný, vůbec nemusíš mít strach.  Znám celou jeho rodinu.“ Na chvíli se zarazila. „No vlastně i ty znáš její část.“ Po očku se na Jeda podívala. „Je to totiž Edwardův otec,“ dodala a čekala na Jedovu reakci.

V koutcích mu cukl usměv. „No, tak teď už se tedy vůbec nebojím.“

Cesta ke Cullenovic domu proběhla bez potíží, jen jednou se jim do cesty trochu připletl cyklista, ale všechno dobře dopadlo. Jed ale nemohl říci, že by si neoddechl, když konečně zastavili před domem. Před naprosto nádherným domem. V úžasu mu poklesla čelist.

„Páni,“ vydechl.

„Chápu tě. Já reagovala stejně,“ zasmála se Bella, když vystupovala z auta.

I Jed vylezl, pohled stále upřený k domu. Nebylo divu, že zaškobrtl a rozplácl se pod schody. Na nich už ho očekávaly elegantní botky na podpatku. ´Zdá se, že se dnes seznamuji vždycky nejdříve s botama,´ pomyslel si Jed a rychle se vyškrábal na nohy. Za sebou slyšel se pochechtávat Bellu. Boty patřily k nádherné bytosti s medovými vlasy.

„Ahoj,“ vítala ho. „Já jsem Esme, ty budeš určitě Jed. Pojď, už na tebe čekáme. Ahoj, Bello,“ přivítala i jí a mile se usmála. Pohybem paže je zvala dovnitř.

Jed stále s mírně pootevřenou pusou následoval tu krásnou bytost a rozhlížel se po tom úžasném domě. Uprostřed obývacího pokoje zůstal zasněně stát.

„Máte to tu překrásné.“ Okouzleně si vše prohlížel. „To je vaše práce?“ Otočil se na Esme.

Esme se potěšeně zasmála. „Děkuji, ano, jsem bytová návrhářka.“

Jedovi opět poklesla brada, protože po schodech sestupoval další ze soutěže model roku. Vstřícně se na něj usmíval.

„Ahoj, Jede, já jsem Carlisle. Slyšel jsem, že jsi měl malou nehodu s míčem.“ Pozorně se zahleděl na Jedův nos. „Pojď se mnou nahoru, prohlédnu tě.“

Jed se s obavou zahleděl na Bellu. Očima ji prosil o pomoc.

Carlisle si jeho pohledu všiml. „Bella může jít s námi, jestli chceš.“

Jed si oddechl a s Bellou následovali Carlisla. Zavedl je do prostorné místnosti s lehátkem. „Posaď se Jede, Podívám se na ten tvůj nos.“ Rychle a metodicky Jeda vyšetřil.

„Obávám se, že to bude chtít malý zákrok, abychom ho znovu narovnali. Zvládneš to tady, nebo bys chtěl zajet do nemocnice?“

Jed rychle zakroutil hlavou. „Ne, do nemocnice ne.“

„Dobrá,“ pronesl Carlisle. Chvíli něco hledal v brašně. Jed se vyděšeně koukal na Bellu. Než se ale stihnul nadechnout, Carlisle už mu něco strkal do nosu a píchnul mu nějakou injekci. Carlisle se ještě otočil na Bellu. „Teď by ses asi neměla koukat Bello.“ Počkal, až se otočila a jemně, ale silně zatlačil na Jedův nos. Ozval se nepříjemný křupavý zvuk. Ode dveří zaznělo zaúpění.

Carlisle chytl Bellu, než sebou stihla prásknout o podlahu. Ještě, že bylo lehátko dostatečně široké. Vešli se tam oba.

Když se Bella probrala, skláněly se nad ní dvě hlavy. Ta Jedova měla v nose zastrčené dva obrovské vatové tampony a na tváři rozesmátý škleb. Carlisle se tvářil mírně znepokojeně.

„Neboj Bello, vůbec to nebolelo. Je to úplně mrtvé, vidíš?“ Řekl Jed s hrozným nosovým přízvukem a poklepal si ze strany na obrovský nos. Belle se opět protočily oči.

Když je znovu otevřela, ještě pořád se nad ní skláněli.

„Jsi pěkná padavka, víš to?“ Smál se Jed.

Roztrpčená Bella ho dloubla loktem do hrudníku. Jedovi uniklo zasyknutí.

Carlisle zbystřil. „Máš ještě jiná zranění, Jede?“

Bella se na něj tázavě zahleděla.

„Trochu mě bolí žebra, ale jsou asi jen naražená.“ Třel si Jed hrudník.

Bella se posadila, aby měl Jed i Carlisle dostatek prostoru.

„Triko dolů,“ nařídil Carlisle nesmlouvavě. Jed se trochu stydlivě podíval na Bellu, ale triko sundal. Zůstala zírat na jeho hrudník. Mimochodem docela pěkný.

Uprostřed se skvěla tmavá modřina. Bella se vyděsila. „To je taky moje práce? Ale kdy...?“ To už Jed kroutil hlavou.

„Ne, to je už od rána, od toho setkání s tvým...“ zarazil se, nechtěl toho prozradit tolik.

„To ti udělal Edward?“ Zhrozila se Bella. I Carlisle vypadal ohromeně.

„Ne, ano, totiž on určitě nechtěl.“ Jed si připadal jako totální slaboch, který dostane od každého na budku. Chtěl si natáhnout triko, ale Carlisle ho zarazil.

„Moment.“ Rychle prohmatal jeho žebra. „Zdá se, že jsou opravdu jen naražená, ale raději ti je stáhnu.“ A už mu omotával obvaz kolem hrudníku.  Jed klopil hlavu, styděl se. Když byl Carlisle u konce, rychle si přes obvazy přetáhl triko.

Carlisle ho zamyšleně sledoval. „Nevím, jestli bych tě neměl poslat na rentgen.“

„Ne,“ vyděsil se Jed. „To opravdu nebude nutné, jsou jen naražená, ne? A nic jiného už mi není.“ Carlisle zvedl obočí. „Přísahám,“ dodal Jed.

Carlisle si povzdechl. „Tak dobře, pro dnešek tě propustím, ale rád bych tě za pár dní zkontroloval.“ Obrátil se na Bellu. „Přivezeš ho?“ Bella zamyšleně kývla.

Zdola se ozval zvuk otevíraných dveří. To se Edward psychicky zmožený po dnešním dni ve škole vracel domů.

Bella se zarputilým výrazem seskočila z lehátka.

S Edwardem si budou muset něco vyjasnit.

Autor: AliceBrandon (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)obyčejný den ve škole - 6.kapitola - Rudá mlha: