Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)Obyčejná III: Poslední tón - 1. část

22.07.2011 (20:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2291×

(Ne)Obyčejná III: Poslední tón

Část první - Noc splněných přání

Úvod:

Kolkolem se rozezníval zvuk nadnebeských varhan v poklidném a tichém prostředí, které zde vládlo. Andělská dívka seděla za varhany a hrála svou skladbu. Skladbu, která jí jej tolik připomínala, která ji bolela u srdce. Plakala. Slzy jí kanuly po tvářích. Netušila, zdali přežil nebo je mrtvý. Neušila, zdali se ještě může vrátit. Možná už ji nebude chtít. Možná už ona neunese další nástrahy osudu.

Tak seděla a hrála. Hudba se nesla celým nekončícím prostorem nad nebem. Bůh ji slyšel. Všichni andělé, i archandělé. Dolehla až k nebeské bráně, odkud se snažila dostat ven. Na svět. Dívka, sedící za varhanami, byla andělsky nádherná. Sama byla andělem. Andělem lásky. Však v tuto chvíli proklínala sama sebe a svůj úděl. Přeci je psáno černé na bílém, že anděl lásky zamilovat se nemůže.

Přestala hrát.

„Musí být přeci nějaký způsob, jak se moci podívat opětovně dolů. Jak jít opět na Zem, aby mě při tom neviděli,“ přemítala polohlasem. Zvedla se. Vzedmula se v ní jiskřička naděje, že by mohla něco udělat. Že by jej mohla opětovně spatřit. Musela však zprvu za tím, kdo jí to musí povolit. Zavázala se totiž, že nebe opustí jen s jeho souhlasem a ne na dlouho. Vydala se tedy za svým otcem.

Procházela dlouhou bílou chodbou. Vybavila si to jako poprvé, když ji ještě doprovázel archanděl Gabriel. Tenkrát tady byla poprvé a dozvěděla se o svém účelu - zachránit a přetvořit dějiny Anděl. Ona měla být tou vyvolenou. V hloubi duše cítila, že poslední dobou dělá jednu chybu za druhou, ale nemohla jinak. Vlastně mohla, ale bála se. Přímo se děsila úkolu, který má udělat. Věděla, že nikdy nic nejde bez obětí. Tuto oběť však podstoupit nechtěla.

Scházela nekonečně dlouhé, točité schodiště. Vždy chtěla zjistit, co je tam dole. Vždy chtěla vědět, co se tam nachází, avšak otec jí zakázal tam chodit. Byla od přírody zvědavá, ale musela mu to slíbit. Jedinou věc, na které mu záleželo tolik, že na ni zvýšil hlas.

Dostala se k díře, která vedla do obrazárny. Zkušeně do ní skočila. Byla zvyklá. Za otcem chodila neustále. Dopadla do bílého mráčku. Vydala se obrazárnou až dozadu, k dalšímu schodišti. Zastavila se u obrazu původních Anděl a zadívala se na odraz své předchůdkyně. Vždy se při pohledu na ni zarazila. Byla jí tolik podobná a přitom tak jiná. Její oči ji sledovaly, cítila to tak pokaždé, jakoby v tom obraze stále přežívala.

Po hodné době se od obrazu odtrhla a vydala se ke konci chodby. Když se však otočila, nadskočila.

„Copak tady děláš, Anete?“

„Přišel jsem se podívat za mou láskou.“ Naklonil se k ní blíže. Odstrčila jej.

„Nikde nikoho nevidím, Anete. Kdepak ji máš?“ Zazubil se.

„No přeci tebe!“ Pevně ji chytil a, i přes zjevně marné protesty, ji políbil. Na to, že zprvu neměla zájem, se jí to začínalo líbit a celkově ji to vzrušovalo, avšak tak nějak jinak. Nemilovala jej. Jen měla potřebu cítit se milovaná. Na to, že nebyla v nebi déle než tři měsíce, zde měla hned několik obdivovatelů a nápadníků. Nikomu však nešlo o nic víc, než ji dostat. Smála se jim, ale když ji některý z nich políbil, měla sto chutí jim vyhovět a vyspat se s nimi. Připadala si tak sama, i když ji všichni obletovali.

Připadala si nemilovaná, protože tělesný kontakt jí velice chyběl. Když byla před dvěma lety s Edwardem, každou minutou se objímali, líbali. Neexistovala noc, kterou by společně nevyužili pro sebe. Dva roky. Bylo to tak dávno, a přeci se to zdálo jako včera, co odešla. Bez jediného slova.

Po tváři se jí opět začaly kutálet slzičky. Anete ji ihned pustil a o krok ustoupil.

„Promiň, Clare. Tohle jsem nechtěl.“ Usmála se.

„Tohle není kvůli tobě, Anete,“ sedla si na podlahu a opřela se o stěnu. „Můžu za to jen a jen já. Víš, velice ráda bych si s tebou něco začala, nebo s kýmkoli, ale když to udělám, bojím se, že potom se budu cítit ještě osaměleji, než doposud.“ Podíval se na ni tak oddaně.

„Nejsi osamělá a ani sama. Máš nás všechny.“ Pousmála se jeho snaze.

„To někdy nestačí.“ Přikývnul.

„Ale mohlo by. Nesmíš se jen poddat strachu, Clare. Vždy tady pro tebe budu. Jako přítel, nebo jako víc. Je jen na tobě, co si nakonec zvolíš.“ Políbil ji na čelo a zvednul se k odchodu. Clare se na něj dívala plna rozpolcení z jeho slov. Postavila se, když byl skoro pryč.

„Počkej,“ zavolala na něj. Otočil se. „Chci víc.“ Pomalu se k němu vydala. Obezřetně se na ni díval. Chvíli se mu jen koukala do očí, potom však vzlétla o kousek výš, aby byla na jeho výškové úrovni, a jemně, skoro jakoby se bála, že se rozbije, jej políbila. Nebo naopak se bála, co se stane, když se tomu poddá. Co když tím rozbije sebe? Zahnala tyto myšlenky a poddala se omamnému polibku, který v ní vyvolával smíšené pocity.

Líbali se hodnou chvíli. Vkládala do toho vše, co v sobě měla. I přes hlas, který kdesi hluboko v její mysli připomínal, že tímto všechnu bolest nesmaže, se rozhodla, že jej bude ignorovat.

Odtrhnula se první a přenesla je k ní do pokoje. Bydlela na patře sama, takže by tam nikdo neměl být. Svalili se do postele.

Líbal ji. Nepřestával. Točila se jí hlava ze všeho, co se tady dělo, ale nebránila se tomu.

„Potřebuji vědět, že jsem milovaná!“ To se jí ozývalo se v hlavě jako ozvěna. Nekončící ozvěna, která nechce umlknout.

Překulil se na ni a stáhnul jí triko a sukni. Nebránila se. Neměla důvod. Pomohla mu z košile a začala zápasit s páskem u kalhot. Když byly dole i ty, zadíval se jí do očí. Dělil je nyní jen poslední kus prádla. Respektive dva. Její kalhotky a jeho boxerky. Prohloubil pohled. Ona se na něj však nedívala. Oči měla zavřené. Stáhnul jí kalhotky. Zachvěla se, avšak nechtěla na sobě nechat nic znát, a tak stáhla i jeho boxerky. Otevřela oči. Sledoval ji a ona mu pohled oplácela.

„Můžu?“ Zasmála se.

„Kdybys nemohl, neleželi bychom tady,“ odvětila. Umlknul. Vše kolem nich jako by umlklo a uklidnilo se. Jakoby to čekalo na ten okamžik. Jejich pohled byl elektrizující. Dívali se navzájem do očí a ani jeden z nich v ten moment netoužil být jinde. Clare měla konečně čistou hlavu. Vnímala jen, jak se posunul níže. Poté se pohledem vrátil opět k ní a sledoval, co se s ní děje.

Nadzvedla se a přitáhla si jeho rty ke svým. Opětovně se začali zmítat ve vášni polibku. Tentokrát to bylo jiné. Plné očekávání od toho druhého. A dříve, než by kdokoli mohl čekat, Anete spojil jejich těla v jeden jediný celek.

Leželi v objetí. Vroucím a láskyplném objetí. Přivoněl k jejím vlasům, které voněly po jahodách.

„Chtěla jsem odejít,“ řekla zničehonic Clare.

„Proč?“

„Cítila jsem se osamocená a nechtěná. Doufala jsem, že bych na Zemi našla opětovně to, co jsem tam nechala. To, co jsem opustila před dvěma lety.“ Políbil ji do vlasů.

„Proč si tedy zůstala?“ Pokrčila rameny.

„Vlastně nevím. Ač na druhou stranu,“ odmlčela se, jak usilovně přemýšlela. „Můžeš za to ty. Nebýt tebe, chci říct, nepotkat tě, už bych tady nebyla.“ Ztuhnul.

„Můžu za to já?“ Přikývla. Nastalo ticho, které ani jeden z nich nechtěl přerušit, aby něco nepokazil. Clare se přetočila na druhý bok, aby se mu podívala do očí.

„Díky.“ Udiveně se na ni díval.

„Za co mi děkuješ?“ Usmála se.

„Za to, že jsi mi otevřel oči, díky čemuž jsem zůstala.“ Políbila jej s takovou vroucností, až ji to samotnou překvapilo.

Budík oznámil příchod nového dne. Clare na něj pohlédla a připadala si, jakoby ji někdo probudil ze snu, přitom oka nezamhouřila ani na malý moment. Shlédla na postel. Anete spal. Vypadal krásně. Byl tak krásný. Tak citlivý a ona mu tak moc ublížila.

Otevřela skříň a do velké tašky naházela všechno svoje oblečení, které zde s sebou měla. Nebylo toho moc, ale nevadilo jí to. Sedla ke stolku a začala psát.

Milý Anete,

velmi mě to mrzí, ale nejsi tím, koho hledám. Mám tě ráda a jsi doopravdy ten nejlepší a nejhodnější anděl na světě, jakého znám. Tato noc pro mě byla jako Noc splněných přání. Podívala jsem se na sebe a konečně jsem pochopila důvod mé existence. Tím důvodem je on, a kdybych jej neměla po mém boku, nebyl by důvod tady nadále být.

S láskou

Clare ♥

Dopis položila vedle jeho ruky a ještě jednou jej políbila. Tentokrát na čelo. Poté vzala tašku a odešla tam, kam mířila již včera. Když procházela okolo obrazu, na chvíli se zastavila.

„Neudělám stejnou chybu jako ty,“ pronesla směrem k původní Anděle lásky. „Jsem jiná, jsem silnější a lásku, kterou ke mně cítí, dokážu opětovat.“ S posledním pohledem na ni, se rozloučila s celým nebem a vydala se po schodech dolů, k otci.

„Očekával jsem tě dříve, dcero.“ Usmála se.

„Musím ti něco říci.“ Zarazil ji. Povstal a dlouze ji objal.

„Vím, že musíš jít. Celou dobu jsem doufal, že to překonáš, ale ty jsi jiná. Musíš jít za svou láskou. Jen tě ještě naposledy varuji, dítě.“ Přikývla. „On není tam, kde býval. Je jiný, po tvém odchodu se změnil a čas tady plyne velmi rychle na rozdíl od času, který funguje na Zemi.“ Zamračila se.

„Jak dlouho?“ Svěsil hlavu.

„Den jako měsíc.“ Otevřela ústa, ale neměla náladu se hádat, tak je znova zavřela.

„Jen mi pověz, zdali je matka v pořádku.“ Podíval se jí do očí.

„Tvá matka o ničem neví. Poslali jsme k ní tvou kopii. Bylo to jediné možné řešení. Až bude čas, vše jí povíš, Clare. Ale do té doby budeš muset skrývat svou pravou identitu.“ Pevně jej objala.

„Vím, otče, a velice mě to mrzí.“ Políbil ji na čelo a otevřel bránu na Zem. Otočila se a vydala se k tomu východu. Do světa, který nenáviděla za to, co jí provedl, ale na kterém se nacházela bytost, která pro ni znamenala vše.

„Však ty se znova vrátíš, dítě,“ pronesl její otec šeptem, když sestupovala dvanáctý schod. Tato věta se odrazila v tichu a nikdy se ke Clare nedostala.

Prosím o jakýkoliv názor.

Kim ♥

Zvláštní poděkování patří Myfate, že se nabídla a povídku opravila, bez ní bychom si nikdo tuto kapitolu nemohli přečíst.

Omluva patří Adminům, protože jsem se unáhlila. Myslela jsem si, že si ze mě dělají blázny, protože jsem ty chyby doopravdy neviděla. Vyšla jsem ze cviku.

Takže se omlouvám.

Další

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)Obyčejná III: Poslední tón - 1. část: