Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)novorozená 1. kapitola

25.11.2012 (15:30) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1891×

Krev. Všude bylo spousta krve a moje hrdlo planulo. Měla jsem chuť skočit na prvního člověka, ať je to nějaký prezident, kterého budou všichni postrádat, nebo jestli to bude bezdomovec, po kterém nepáchne ani pes.

„Isabello, nezdržuj!“ zařval na mě Tim.

„Nech mě na pokoji!“ ječela jsem na něj.

Vzal mi všechno. Měla jsem bezvadné kamarády, ve škole výborné výsledky, skvělého přítele a spoustu dalších věcí, které vám umožňují žít na plno. Jenže když jsem se stala členem téhle trapné armády, už nic nebude jako dřív. Tim shromažďuje armádu novorozených, aby se pomstil nějakým Volturiovým, protože mu zabili družku. A kvůli tomu nás nejspíš všechny pošle na smrt.

„Čas na lov, těšíš se?“ zeptal se mě nějaký kluk.

„Hrozně,“ odfrkla jsem si a dala se do lovení.

Byli tu nějací kluci, ale ty by asi někomu chyběli. Hele! Tamhle je nějaká opuštěná holka, ta by mi mohla stačit. Připravila jsem se ke skoku a nahrbila záda. Její vůně se mi krásně vetřela do nosu a v krku se mi spustil doslova požár! Měli by nás krmit častěji. Holka se nehýbala a jen mělce dýchala. Možná umírá. Moc mi to usnadňuje.

Jeden skok a držela jsem její bezvládné tělo a hlavu jsem měla těsně u jejího krku. „Jenom to trochu štípne,“ zašeptala jsem dívce do ucha. Ani nestihla zakřičet a už byla mrtvá, bez krve. V její krvi byla cítit nějaká droga, byla to nejspíš feťačka. Moc krve v ní ale nebylo. Musím si najít další. Hledání další oběti pro Isabellu Swanovou bylo trochu obtížnější. Vůbec jsem nemohla najít žádného opuštěného člověka, který by mi stačil. Ale cítila jsem tak šílenou žízeň, že se to ani nedalo vydržet. Musím pít!

Napadla mě naprostá šílenost. Co takhle si zalovit zvířata? Ty většinou nikdo nepostrádá. Za pokus mi to stojí. Vydala jsem se do lesa. Letěla jsem jako střela, až jsem konečně našla to, co jsem hledala. Byl tam nějaký medvěd, celkem by se na něm mohlo nějaké to maso najít a hlavně té krve! Skočila jsem a medvěd se se mnou snažil zápasit, ale neměl šanci. Byl oproti mně tak strašně slabý, až mi ho bylo líto. Krev chutnala jinak než lidská. Chutnala sice podobně, ale nebylo to ono. Ale to je jasné, že když jsem zvyklá pít lidskou krev, že zvířecí mi rozhodně stačit nebude. Ale uživila bych se na tom, tím jsem si jistá.

„Stát, ani se nehýbej!“ zařval na mě někdo.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se nenuceně, protože jsem věděla, že proti mně nemá šanci.

„Na tom nezáleží, řekněme jen, že jsem stejný, jako jsi ty.“ Takže je to také upír. Teď už jsem obavy měla.

„Kde jsi?“ ptala jsem se dál.

Vmžiku stál přede mnou. Byl to blonďák, obličej měl samou jizvu. A ten krk! Ten musel mnohokrát bojovat. Nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Byl nádherný, ale ty jizvy mi ho trochu kazily. A měl ty nejpodivnější oči, jaké jsem nikdy v životě neviděla. Byly zlaté jako rozlitý med. To nemůže být taky upír, ti mají přece červené oči. Ale srdce mu nebilo a krev jsem v něm také necítila.

„Ty lovíš zvířata?“ zeptal se mě s obdivem, který jsem nechápala, a tak jsem jenom zbaběle přikývla.

„Vlastně jsem to chtěla jenom zkusit,“ pípla jsem.

„Jsem Jasper, můžeš jít se mnou.“ Natáhl ke mně ruku.

Nechtěla jsem jít na smrt s armádou, ale nemohla jsem ani vědět, jestli mě nechce tenhle Jasper taky jenom oklamat. Ale něco mě lákalo jít s ním. Asi ty jeho zlaté oči. Chytila jsem jeho ruku a polila mě zvláštní vlna klidu a pohody. Běželi jsme západně k řece. Tu jsme přeskočili a před námi se tyčil obrovský dům.

„Páni,“ vydechla jsem. Šibalsky se usmál a utíkali jsme ke vchodu. Tam nás čekal ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla. Zuřivě si měřil Jaspera a na mě se ani nepodíval. Docela mě to mrzelo. Najednou ale kluk zvážněl a stáhnul obočí do jedné husté linky.

„Neslyším ji,“ zašeptal. Rázem kolem něho stálo dalších pět lidí a upřeně se na něho dívali. A on se konečně podíval na mě.

„Edwarde, co se děje?“ zeptal se vážně nějaký další blonďák.

„Neslyším ji,“ zašeptal zase kluk, tedy Edward.

Všichni na mě nechápavě nebo zvědavě koukali. Včetně Edwarda. Vypadal velmi zaujatě, měřil si mě svým zlatým pohledem a usilovně se o něco snažil.

„Může mi někdo z vás vysvětlit, co se tady děje?“ zeptala jsem se důrazně.

„Edward umí číst myšlenky, ale ty tvoje zdá se neslyší,“ odpověděl Jasper a divně se na mě koukal.

Byla jsem pro ně asi nějaká atrakce, zírali na mě a vůbec se nehýbali. Také jsem se nehýbala a upřeně se dívala Edwardovi do očí. Vydrželi jsme takhle asi minutu, než jsem se odvážila promluvit.

„Ehm, já jsem Isabella, říkají mi Bella, nechci vám nic udělat. Nejsem zlá, ale byla jsem stvořena do armády, a když jsem zkoušela lovit zvířata,“ po téhle větě na mě všichni ještě podivněji zírali, „tak mě našel Jasper. A dovedl mě k vám.“

„Také lovíš zvířata?“ ptal se mě užasle blonďák.

„Zkoušela jsem to, měla jsem hroznou žízeň.“

„To je jasné, je to novorozená,“ řekl podrážděně Jasper.

Edward na mě celou dobu koukal a jako by se snažil ze mě pohledem stáhnout kůži, aby se podíval, kde je problém, a pak mě zase zašil a mohl mi číst myšlenky. Vlastně jsem ráda, že to neumí. Alespoň nezjistí něco, co nemá. Edward se probudil z jakého si zamyšlení a naklonil hlavu na stranu.

„Jak to děláš?“ ptal se mě.

„Co?“

„Bráníš mi proniknout do tvé mysli,“

„Nic nedělám.“ Tahle odpověď ho asi pobavila a začal se smát.

„Kdybys nic nedělala, mohl bych ti asi číst myšlenky, nemyslíš?“ Následoval další smích. Zašklebila jsem se na něj a jen pokrčila rameny. Hned se přestal smát a zase se na mě zadíval.

„Ty vážně nic neděláš?“ zeptal se mě tiše.

Zakroutila jsem hlavou. Hlasitě vydechl a začal si mě zuřivě měřit. Potom beze slova vystřelil z místnosti do lesa. Zase jsem byla středem pozornosti. Nesnáším, když jsem středem pozornosti, a tak jsem začala plánovat, jak uteču. Jenže Edward už se zase vrátil, o něco klidnější.

„Ještě jsem se ani nepředstavil. Jsem Edward.“ A podal mi ruku. 

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek (Ne)novorozená 1. kapitola: