Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)konečně (ne)živá: 5. kapitola

Předchozí díly TADY

Bylo 31. srpna večer. Seděly jsem s Rose v jídelně a hrály šachy. Rose jsem si oblíbila ze všech nejvíc. Ona mě chápala. Rozuměla mi, že se mi stýská po starém životě. Spojovalo nás touha stát se znovu člověkem, i když jsme věděly, že to není možné. Ale pro znovuoživení svého srdce bych dokázala obětovat naprosto cokoliv. Jenom být zase lidská, méně dokonalá a naprosto stejně zranitelná, jako ostatní.

Rose a spolu s ní všichni "mladí" Cullenovi zítra nastupovali na Mashpee high school, jedinou střední tomto malém městě. Chodilo do ní zhruba čtyřista lidí, v každém ročníku proto byla zhruba stovka studentů. Doma zůstávali jen Esme a Nesie. Carlisleovi totiž tímto dnem končila dovolená a znovu nastupoval do práce. Obdivovala jsem ho, vůči lidksé krvi si vytvořil naprostou imunitu. Stejně tak by před něj mohli postavit litr ovocné šťávy a jeho reakce by se nezměnila. Já ještě do školy nepůjdu, a to hned ze tří důvodů. Ten první je podle mě naprosto zřejmý - ještě nejsem dost starý upír na to, abych se mohla pohybovat v budově, kde jsou stovky lidí a každou chvíli se tam někdo řízne o papír do prstu, nebo si rozedře loket. Za druhé mám stále ještě trošku načervenalé oči, což by zas takový problém nebyl, protože normálně bych je měla zlaté, a to taky není zrovna běžná lidksá barva duhovek. No a za třetí se bojím, aby mě někdo nepoznal podle těch inzerátů v televizi, které se už sice přestaly vysílat, ale kolikrát v životě potkáte holku s oranžovou hlavou?

Jasper, Alice a Emmett byli zrovna na lovu, hlavně Jazz potřeboval uhasit žízeň před nástupem do školy. Nebyli moc daleko, takže je Edward poslouchal, jestli jsou v pořádku. Od té doby, co se tu posledně objevili ONI sice už k ničemu nedošlo, ale klid trval už moc dlouho, takže jsme jejich návrat očekávali prakticky denně. To napětí mezi námi bylo cítit pořád.

"Šach mat" usmála se na mě vítězně Rose. Nechala jsem se vírem myšlenek unést natolik, že jsem naší hře nevěnovala sebemenší pozornost a třikrát jsem udělala dámou ten stejný tah. Čehož Rose logicky okamžitě využila. Obvykle jí prostě přikážu naběhnout mi s pěšáky pod věž, v takových případech nemá šanci.

"Hele, to se nedělá" naoko jsem se rozhořčila. "Budu tě žalovat"

"Ty mě?" nadzvedla Rose obočí. "A kdo mě pořád nutí dělat nesmyslné tahy a přibližovat se králem k tvým figurkám, no?"

V té chvílí Edward, sedící poklidně před televizí, ztuhl. Záda se mu narovnala, jako by mu za pásek od kalhot strčili žehlící prkno. Lidé to dělají, když je něco bolí, to jsem za tak krátkou upírskou kariéru ještě nestihla zapomenout, ale nevidím jediný důvod, proč by se takto choval Edward. Leda že by zaslechl něco, co zaslechnout nechtěl. Má domněnka se mi, bohužel, potvrdila.

"Alice" vyhrkl rychle. Tak rychle, že běžné ucho běžného posluchače by ta slova nezaregistrovalo. "Volá o pomoc, něco se stalo. Běží zpátky. Jde o Jaspera. Je strašně rozrušená, nerozumím jí."

Hrklo ve mě. Jasperovi, mému druhému nejoblíbenějšímu sourozenci, se přece nesmí nic stát. Jemu se nemůže nic stát. Už jenom ty jizvy, pokrývající celé jeho tělo, svědčí o tom, kolikrát v boji neprohrál, ale vyhrál. Přece ho teď něco neporazí.

Do jídelny vběhla Alice takovým tempem, že by jí Edward netsačil ani kdyby se rozkrájel. V náručí nesla Jaspera, kterému mrtvolně visela hlava směrem dolů. A na levé tváři měl...

Vypadalo to, jako běžný škrábanec. Jenže z otevřené rány nevytékala žádná krev, maso uvnitř bylo mrtvolně bledé a zašedlé, jakobyste rozřízli tvář mumii. Ačkoliv to tak vypadalo, tenhle škrábanec rozhodně nebyl běžný. Navíc by tam ani neměl být. Pokud vím, tak jediný tvor, který by něco takového dokázal, byl Jakob, a ten teď spal o patro výš.

"Neptejte se mě na nic, já vůbec nic nevím." vzdychala Alice, jejím tělem otřásal pláč bez slz. Esme okamžitě paží smetla všechny věci ze stolu, takže se veškeré skleněné nádobí, naaranžované tam pro případné návštěvy, roztříštilo o podlahu.

Alice položila Jazze na stůl a dál na něj jenom bezradně koukala. Naprosto netušila, co má dělat.

Emmett byl o něco pohotovější. "ONI, byli to ONI. Alice je neviděla, nebyli jsme varováni. Zaútočili na Jaspera a udělali mu tohle" ukázal na Jazzovu tvář. "Okamžitě upadnul, jako když člověk omdlí. Netuším jak je to možné"

"Co jsou zač?" zeptla jsem se zmateně. "Co já vím, tak udělat něco takového upírovi dokážou jen vlkodlaci, ne?"

"Nevím, s takovými bytostmi jsem se ještě nesetkal." bezradně odpověděl Emmett.

Esme stála vedle Jaspera, držela ho za ruku a v očích jí bylo vidět čiré zoufalství. A strach, že by mohla svého syna ztratit.

"Fúrie" řekl Edward poté, co prozkoumal Emettovy vzpomínky a viděl v nich obraz těch stvoření

"Cože?" otázali se všichni unisono.

"Fúrie" opakoval Ed. "Postavy z řecké mytologie. Nebo taky Lítice. Bohyně pomsty. Jejich úkolem bylo pronásledovat zločince, vrahy, štvali viníky z místa na místo, dokud nepadli."

"O těch už jsem četl" zamumlal zamyšleně Carlisle. "S tím zraněním nemůžeme udělat nic, lidem se rány časem zacelí, pokud nejsou příliš hluboké, tohle je jen mělká rýha, ale nevím, jestli jsou naše těla schopná regenerace co se týká běžných zranění. Musíme čekat."

Alice si hystericky odfrkla. "Čekat? Já odmítám čekat, jestli se Jasper probere, nebo ne."

"Budeš muset" odpověděl Carlisle klidným hlasem. "Neboj se, Jasper je silný, dokáže to. Já se mezitím kouknu do knihovny, jesli tam nenajdu nějakou radu - myslím, že pověsti starého Řecka tam někde mám." A odešel do své pracovny.