Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » (Ne)konečně (ne)živá: 3. kapitola

Předchozí díly TADY

Vešli jsme do domu. Edward najednou celý zneklidněl. Bylo to na něm poznat. Nikdo jiný ale známky neklidu neprojevoval.

Prošli jsme halou až jsme se dostali do toho stejného pokoje, kde jsem se předtím vzbudila. Všichni mlčeli. Seděli jako sochy vyřezané ze dřeva, bez hnutí, beze slova. Edward je všechni prohlédl zběžným pohledem, oči se mu zastavili na Carlisleovi. Náhle se zamračil.

"Ale ne" zaklel a z jeho hlasu byly znát nepatrné stopy zoufalství. "Už zase?" Zřejmě si odpověď přečetl v jejich myšlenkách, protože o chvíli později řekl "Jak je to možné?" A opět bylo ticho. Všechno to znělo hrozně strašidelně, i když to bylo pouhých pár slov.

"O co tu jde?" zeptala jsem se. Kdybych byla člověk, jistě bych teď měla zrychlený tep i dech. Nic z toho se ovšem nedostavilo - neustálé připomínání skutečnosti, že už nejsem živá a ani mrtvá.

"Opakuje se to poslední dobou často" začal Edward s vyprávěním. "Vždycky přijdou, způsobí hrozné škody a potom zase odejdou. Většinou za sebou nechají i pár mrtvých."

"Ale kdo?" naléhala jsem.

"To právě nevíme." odpověděl Edward.

"Jak to?" nedokázala jsem to pochopit. "Vždyť jim můžeš číst myšlenky. A Alice vidí budoucnost. Proč se nekoukne do budoucnosti, aby věděla, kdo to je?"

"Nejde to" přerušila Alice hlasitý tok mých myšlenek. "Nevidím jejich budoucnost. Nikdy nevím, kdy přijdou. Je to, jako by vůbec neexistovali, a přece tu jsou. Nezůstává po nich ani pachová stopa, nic, co by nás k nim dovedlo." Alice vypadala trochu vyčerpaně. Prsty si přitiskla na spánky. V očích se jí zase zrcadlila naprostá soustředěnost na něco, co nikdo ostatní nemohl vidět.

"Alice, je to marné." promluvil k ní Edward. "Nenamáhej se zbytečně. Pokud jsi je neviděla do téhle chvíle, neuvidíš je ani teď."

"Musím se o to aspoň pokusit" vyštěkla Alice dost podrážděně. "Potřebuju jít ven" oznámila a potom se vytratila pryč. Ostatní dál seděli přesně ve stejné pozici, v jaké byli, když jsem přišla. Odolávala jsem pokušení zaklepat té blondýně na čelo, jestli to náhodou opravdu není jenom maketa. V téhle vypjaté situaci by se to ale nehodilo.

..."Jak si nám to mohla udělat?"

"Ale mami, snad se toho moc nestalo"

"Nestalo? Ginny, taková ostuda. Co si budou myslet lidi?"

"Na lidi kašli mami, jsou to jenom smradlavý ubožácký povaleči."

"Ty máš co říkat. Nechat se vyhodit ze školy kvůli zmeškaným hodinám. Ginny, Ginny, měla by ses stydět."

"Proboha, je to jenom podmínečně. A navíc jsem měla na práci důležitější věci."

"Podle tebe je barvení hlav důležitá věc? Proč si mi to udělala? Čím jsem si to zasloužila..."

"Tak to se omluvám, že nemáte dokonalou dceru."

...

"A nepráskej tak těmi dveřmi!!!"...

Usedla jsem na křeslo vedle Esme. Ta se najednou zvedla a vší silou mě objala. Nečekala jsem to, celkem mě to překvapilo.

"Ještě, že se vám nic nestalo. Když si pomyslím, že jste byli venku ve stejnou dobu jako Oni.... Nevíme, jak jsou silní, ani kolik jich je... Přístě musíme ven chodit jedině všichni najednou."

"Nessie!!!" vykřikla znenadání Bella. "Nessie!!! Kde je?"

"Uklidni se, Bello." pronesl Carlisle tichým, melodickým hlasem. "Ness je v pokoji a spí. Myslím ale, že jí dneškem končí nekonečné výlety s Jacobem. teď už nemáme jistotu, že by se oba vrátili. Nemůžeme si být s ničím jistí."

Zdálo se, že to Bellu částečně uklidnilo, i tak ale nebyla ve své kůži. Dalo se to vyčíst z jejího ustaraného pohledu.

Divila jsem se, že po tak náročném dni necítím žádnou únavu. Měla bych být naprosto mrtvá, jenže mám stejně energie jako když jsem se probudila.

"Upíři nespí" řekl Edward. Už zase se mi vrtal v hlavě.

"To jako vůbec? Nikdy?" optala jsem se, zmatená.

"Připomínáš mi Bellu, ta reagovala přesně takhle, když jsem jí to řekl."

"Co všechno bych o upírech ještě měla vědět? Co všechno musím znát, abych byla v obraze?" ptala jsem se. Doufám, že toho nebude moc.

"Je toho docela dost." to už zase promluvil Carlisle. "Jestli máš teď náladu všechno si to vyslechnout, všechno ti to řeknu."

"Chci to slyšet." naléhala jsem. Carlisle tedy začal...

"Kromě toho, že upíři nespí je toho velká spousta. Celá upírská existence se řídí jen jedním pravidlem. Nikdo se nesmí dozvědět pravou podstatu tvé osobnosti. Musí to zůstat utajené. Lidé se bojí všeho, co je silnější než oni. Pamatuji časy, kdy se na upíry pořádaly hony a řeknu ti, nebylo to nic příjemného.

Další, podle mě základní věc -Nestárneme. Spousta lidí si myslí, že ano. Pravdou je, že zůstáváme napořád tak staří, jak jsme byli v den přeměny. Vyjímkou je Renesmee. Říkala ti o ní Bella?"

"Zmínila se" přitakala jsem a dál jsem už mlčela, byla jsem dychtivá po vědění.

"Renesmee je napůl člověk, napůl upír. Protože v době, kdy byla Bella těhotná, byla stále člověk. Nessie stárne, o mnoho rychleji než je zvykem u lidí. I když jsou jí teprve tři roky, její fyzická stránka je už skoro desetiletá. Přestane stárnout zhruba v sedmi letech, kdy bude už plně dospělá. Taky musí spát a je schopná jíst lidskou stravu, i když dává přednost krvi."

"Kolik takových jako Renesmee je? Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela."

"Jen velmi málo. Málokterá žena dokáže odnosit upíří dítě. Málokterá to přežije."

"A dál?" byla jsem netrpělivá. Chtěla jsem to všechno vědět hned teď.

"Světlo nás nezabíjí, ale i přesto by ses mu měla pokud možno vyhýbat. Sluneční paprsky způsobují, že naše kůže září. Bella to kdysi vyjádřila naprosto přesně - je jako posetá diamanty. Proto by tě nikdy nikdo neměl vidět na denním světle."

"Jak teda chodíte ven?"

"Vybíráme si pro život taková místa, kde je po většinu roku zataženo. A když je náhodou slunečno, jezdíme kempovat" usmál se na mě takovým úsměvem, ze kterého bylo naprosto jasné, že se žádné kempování nekoná.

Chvilku jsme tam seděli mlčky. Chtěla jsem toho vědět ještě víc, ale něco mi říkalo, že pro dnešek už bylo vyřčeno všechno potřebné. Vzhledem k nečekané a hlavně nznámé a nemilé návštěvě nebyl nikdo moc výřečný.

Moje zvědavost mi nedala. "Můžu vidět Nessie?" zeptala jsem se. Přišlo mi to jako rozumný nápad, je to totiž zatím jediný člen jejich rodiny, se kterým jsem se neseznámila osobně. Byla jsem ale zřejmě jediný, komu to přišlo rozumné.

Bella vystřelila ze svého místa jako čertík z krabičky. "Tak to v žádném případě. Nepřichází v úvahu. Ani náhodou" Vykřikovala. "Zbláznila ses? Víš, co bys jí mohla všechno udělat?"

"Bello, uklidni se" konejšil ji Edward. "Právě, že neví, co všechno by mohla udělat. Neví to"

"To je pravda. Navíc, je teď s Jakem." ovětila Bella, stále ale vypadala velmi rozzuřeně.

"Kdo je Jake?" uvědomila sjem si, že tohle jméno tu sice padlo, nebyla k němu ale přiřazena žádná tvář.

"Rodinný přítel" odpověděl suše Edward tónem, který konverzaci na tohle téma nekompromisně uzavíral. Hm, tak se zase nic nedozvím. Zajímalo by mě, proč jsou tu všichni tak tajnůstkářští. zrovna v téhle rodině bych tajnůstkářství považovala za nemožné, když vezmeme v úvahu, že jeden člen čte myšlenky, druhá vidí do budoucnosti a další je tak hezká, že stačí mrknout a vyklopíte naprosto všechno. Proč mi nic neřeknou?

"Edwarde, myslím, že bys jí to měl povědět." prerušil mé vnitřní nadávání Carlisle.

"Povědět co?" netrpělivost se už zase drala na povrch a přebírala kontrolu nad mou osobností. "Řekněte mi to. Sakra jsem teď jedna z vás, ne? Tak mi proboha řekněte, co je ten Jake zač!" rozčílila jsem se.

Edwardovy oči zeskelnatěly. Stejný pohled měla Alice, když jsem ji poprvé uviděla. Nepřítomný pohled, oči tak skelné, až se v nich odrážela moje vlastní tvář. Chvilku tak Edward stál a zíral kamsi do neznáma a potom podivně robotickým hlasem, který se ani v nejmenším nepodobal jeho sametovému tónu, spustil. "Jakob je vlkodlak. Obvykle sice vlkodlaci a upíři nežijí společně, protože jsou to odvěcí nepřátelé, ale Jake se rzohodl žít s námi. Otiskl se do Renesmee."

"Otiskl?" otázala jsem se. Taková spousta nesmyslných slov.

"Těžko se to popisuje. Někdo to přirovnává k lásce na první pohled, ale ve skutečnosti je to děj o mnoho komplikovanější. On nalezl v Nessie smysl svého života. Udělá pro ni všechno, když bude potřebovat kamaráda, bude pro ni kamarádem. když bude potřebovat chůvu bude pro ni chůvou. A až bude potřebovat partnera, bude pro ni partnerem." neušlo mi Bellino nesouhlasné zamručení. "On už by bez ní nedokázal existovat" Edwardův hlas se opět začal vracet k normálu, v očích se mu vyjasnilo a zase vypadat příčetně. Zmateně na mě koukal, jako bych mu právě oznámila, že jsem těhotná.

"Proč jsem ti to vykládal?" nedokázal pochopit. "Nechtěl jsem ti to říkat. Ne tady a rozhodně ne teď, v tuhle chvíli." Zkoumavě mě pozoroval. Zase se mi hrabal v hlavě, hrozná vlastnost. Vždycky jsem uměla lidi přesvědčit, aby dělali to, co chci. Byla jsem na to zvyklá, takže mě to příliš neudivovalo. "Vážně?" zeptal se mě.

"Vážně co?"

"Vážně ti lidé často vyhověli?" Debilní otázka. Jako by to právě teď všechno neslyšel.

"Samozřejmě" skoro jsem se urazila. "Dokážu být hodně převědčivá"

Chvíli na mě ještě zmateně koukal, načež se otočil ke Carlisleovi a řekl. "Musím si s tebou nutně promluvit, o samotě."

Potom spolu odešli do nějaké jiné místnosti. Tajnůstkářství, nesnáším to.

Po pár minutách za mnou přišla Alice. Rozpustila se usmála, vzala mě za ruku a někam mě chtěla odtáhnout.

"Kam mě to vlečeš?"

"Uvidíš" Tajnosti, tajnosti, tajosti. "Bude se ti to líbit, vím to" Tomu jsem věřila, zvláště, když to řekla Alice. Třeba to bude zajímavé pomyslela jsem si a nechala se odtáhnout pryč.