Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - Epilog

30.10.2011 (10:00) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 12981×

Epilog

O 33 let později:

Bella:

Tak, a je to tady. Den, kterého jsem se nejvíce obávala. Den plného smutku, bolesti a vzpomínek. Dnes má můj otec pohřeb. Je to přesně týden, co skonal ve spánku doma ve Forks. Když mi to Beth volala, málem jsem se zhroutila, a je úplně jedno, že jsem upír. Věděla jsem, že tento den jednou nastane, ale když to tu konečně je, bolí to naprosto stejně. Alespoň, že ho nic nebolelo, zemřel v klidu a naprosto šťastný. Pousmála jsem se do zrcadla, před kterým jsem stála, a zavzpomínala, co všechno se odehrálo po tom, co jsem vstoupila do nesmrtelného života.

Minulost:

„B-b-bello?“ zakoktal můj otec, když mě uviděl poprvé po přeměně. Stála jsem na prahu jeho domu a usmívala se jako sluníčko. Ode dne, kdy jsem se stala upírkou, jsem měla pocit, že nic nemůže být dokonalejší. Po pouhém měsíci jsem dokázala jít mezi lidi, aniž bych se na ně vrhla, a tím pádem se mohla jít podívat i za otcem. Poprosila jsem Cullenovy, aby mu nic neříkali, jelikož jsem chtěla, aby to bylo překvapení. A jak to tak vypadalo, moc dobrý nápad to nebyl, protože to s ním málem seklo.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho zvesela.

„Ty, ty jsi prošla proměnou? Kdy a jak, a prosím tě, nestůjte tu jak dva sloupy a pojďte dovnitř.“ Táta nám ustoupil a já s Edwardem v závěsu vešla dovnitř.

„Ahoj, Beth,“ pozdravila jsem tátovu přítelkyni v obýváku. Ano, slyšíte správně, přítelkyni. Po dobu, co jsem byla jakože nemocná, se táta dal dohromady se svojí kolegyní z práce. A protože je můj táta velice spojený s nadpřirozeným světem, a doopravdy ji miluje, nechtěl jí lhát o rodině mého přítele, do které, dá se říct, patříme. Řekl jí vše o upírech a o tom, jak jsme se s Cullenovými seznámili. Překvapivě to vzala velmi dobře. Je to silná žena a k tátovi se hodí. A hlavně umí vařit.

„Bello?“ vyvalila na mě oči a vykolejeně si stoupla.

„Ahoj.“

„Ty chodíš. Jak je to možný? A jakto, že mi připadáš jiná? Vypadáš stejně jako Cullenovi. Počkat, ty jsi se stala upírkou?“ Jak to tak vypadalo, táta nebyl jediný, o kterého se draly mdloby.

„Jo jo, už to tak vypadá,“ zasmála jsem se a uvelebila se na sedačce. Edward jen celou dobu kroutil hlavou nad mým přístupem a usmíval se. Usadil se hned vedle mě a počkal, až táta s Beth usednou naproti nám. Bylo vidět, jak jsou zvědaví, a tak jsem se nadechla a začala vyprávět.

„Bello, Bello, to může napadnout jenom tebe. Kvůli čokoládě málem zemřít. Co tě to napadlo, lézt ze schodů, když nemůžeš chodit? Co kdyby to Cullenovi nestihli?“ zlobil se táta.

„Já vím, ale když já na ni měla strašnou chuť. Navíc, všechno dopadlo dobře, ne? Tak co.“

„No dobře, hlavně, že jsi v pořádku. A jak vidím, nový život ti prospívá. Co jsi tady, jenom se usmíváš,“ culil se na mě táta. Edward se ještě více usmál a přikývl. Zřejmě na tátovu myšlenku.

„Na co ses ho ptal?“ zeptala jsem se zvědavě táty.

„Jen jsem si ověřoval své myšlenky,“ zasmál se a objal Beth kolem pasu. Když jsem je tak pozorovala, byli velmi hezký pár. Táta na svůj věk vypadá velmi dobře a Beth také. Je jí čtyřicet jedna let, takže je přesně o čtyři roky, dva měsíce a tři dny mladší, než táta brunetka s vlasy na krátké mikádo a vysoká skoro stejně jako on. Jen asi o tři centimetry menší.

„Jaké?“ vyptávala jsem se dál, i když jsem to tušila.

„Jestli jste s Edwardem spolu.“

„A jaká je odpověď?“ otočila jsem se škádlivě na Edwarda.

„Samozřejmě ano, lásko,“ usmál se na mě a sladce políbil. Rychle jsme se od sebe ale odtrhli, protože táta s Beth se na nás dívali.

„Ach, vy jste tak sladcí,“ povzdychla si Beth a opřela si hlavu o tátovo rameno.

„Stejně jako vy,“ zasmála jsem se.

„Charlie? Mohl bych s tebou na chvíli mluvit o samotě?“ zeptal se ho najednou Edward.

„Jistě,“ přikývl překvapeně a zvedl se. Zamířil si to do kuchyně, ale Edward zavrtěl hlavou.

„Pojď ven, tady by nás Bella slyšela,“ řekl a zvedl se, aniž by se na mě podíval. Abych je neslyšela? Co má zase za lubem? Bohužel šli opravdu daleko, takže ani můj upíří sluch nestačil, abych je slyšela.

„Nemrač se,“ řekla Beth a já se usmála. Jinak to prostě nešlo. Netrvalo dlouho a táta s Edwardem byli zpátky. Oba naprosto rozjaření. Došli až k sedačce a zatímco táta si sedl zpátky k Beth, Edward si stoupl přede mě a klekl si na jedno koleno. V té chvíli, kdybych byla člověk, by se mé srdce zastavilo a poté neuvěřitelnou rychlostí rozbušilo. Vzal mě za mé rozklepané ruce, které jsem měla položené v klíně, a spustil.

„Bello, jsi jediná dívka, která mě kdy v mém životě a existenci chytla za srdce. Jsi ta nejdokonalejší bytost na světě a už od prvního okamžiku jsem věděl, že tě miluji a bylo úplně jedno, že ti byli teprve čtyři. Láska k milovanému dítěti se změnila v lásku k dospělé ženě a já vím, že už nikdy v životě nebudu chtít nikoho jiného než tebe. Jsi moje slunce, mé druhé já. Slibuji, ne přísahám, že už tě nikdy v životě neopustím. Budu tě do konce své existence milovat a proto se tě ptám, Isabello Marie Swanová, vezmeš si mě za muže?“ Edward odněkud vytáhl červenou krabičku, kterou přede mnou poté otevřel. Pane bože.

„Edwarde,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným na nádherný prstýnek. Přerývaně jsem se nadechla a zadívala se mu do očí. „Ano. Hrozně ráda si tě vezmu,“ usmála jsem se na něj šťastně a upíří rychlostí ho objala kolem krku. „Ano, ano, ano,“ šeptala jsem mu do ucha stále dokola. Edward se radostně rozesmál, chytl mě pevně kolem pasu a vytáhl se s námi do stoje a zatočil se. Oba jsme se radostně smáli a táta s Beth také. Jakmile mě postavil na zem, vyndal prstýnek a nandal mi ho. Blaženě jsem přitom zavzdychala.

„Líbí?“ zeptal se mě.

„Je překrásný,“ odpověděla jsem zasněně.

„Je to zásnubní prstýnek mé matky, který jí dal můj otec v den zásnub. Dal jsem ho vyčistit a jsem strašně rád, že se ti líbí. Přemýšlel jsem, že bych ti koupil nějaký moderní, ale přišlo mi, že tenhle se k tobě hodí mnohem více. Je pro mě pocta, že ho budeš nosit.“

„Tenhle pro mě má mnohem větší cenu než nějaký moderní kov s kamínkem,“ řekla jsem. S úsměvem na rtech jsem se otočila k Beth a pyšně jí ho ukázala. Toto byl jeden z mých nejkrásnějších dnů na světě.

Přítomnost:

„Jsi v pořádku?“ ozval se za mnou hlas mého manžela. Přistoupil ke mně zezadu a objal kolem pasu. Bradu si opřel o mé rameno a společně jsme se koukali na náš odraz v zrcadle. Měla jsem na sobě černé šaty, přes to bolerko, černé punčochy, lodičky, saténové rukavičky a klobouk. Edward měl, stejně jako já, vše černé.

„Ano, jsem v pořádku. Jen vzpomínám na to, jak jsi mě požádal o ruku. Když jsi tehdy s tátou odešel, šel ses ho zeptat o svolení, že?“ zeptala jsem se ho smutně.

„Ano. Byl štěstím bez sebe, když jsem se ho na to zeptal. Prý už bylo načase.“ Ano, táta vždy chtěl, abychom byli spolu. Prý byl dost silný na to, aby mě ochránil, a sen každého otce je, aby o jeho holčičku bylo dobře postaráno, což by v Edwardově přítomnosti jistě bylo. Ano, den, kdy mě požádal o ruku, byl jeden z mých nejkrásnějších, ale svatbě se vyrovnat nemohl.

Minulost:

„Hotovo,“ zašveholila Alice a zatleskala ručičkama jako malé dítě. Chtěla jsem se otočit k zrcadlu, ale jakmile jsem se pohnula, Rose zaprotestovala, a tak jsem opět znehybněla. Účes bohužel ještě není.

„Tak, hotovo,“ řekla Rosalie a já se nedočkavě otočila k… přikrytému zrcadlu. Vrr.

„Uvidíš se, až budeš komplet hotová, takže si obleč spodní prádlo a my ti pak pomůžeme s šaty,“ oznámila mi má sestřička a vypochodovala z mojí a Edwardovy ložnice s Rose za zády. S povzdechem jsem se otočila k posteli, vysvlékla se z županu a vzala si krajkové kalhotky. Poté jsem si navlékla punčochy, na ně si navlékla podvazek a oblékla si zpátky župan. Podprsenku k šatům mít nemohu, a i když to jsou moje sestry, odmítám se před nimi producírovat skoro nahá.

„Už jsem,“ zavolala jsem na ně a ony se vrátily už také oblečené. Oběma to moc slušelo. Rosalie měla světle zelené šaty pro družičky, střevíčky speciálně k nim a její zlatá hříva se jí kroutila ve velkých loknách pod ramena. A Alice měla šaty stejné, akorát ve žluté barvě, střevíčky to samé a vlasy ve zvláštním účesu, který se k ní velmi hodil.

Holky došly ke skříni, na které visel velký bílý vak, a donesly ho k posteli. Když jsem ho otevřela, vykoukly na mě přenádherné princeznovské svatební šaty, které jsem si před nedávnem vybrala. Když jsem je tehdy uviděla v katalogu, okamžitě jsem věděla, že to jsou ty pravé. V salónu mi je ušili přímo na mě, takže mi padnou jako druhá kůže a s doplňky, které jsem si k nim vybrala, to nemá chybu.

„No, šup do nich,“ naháněla mě Alice nedočkavě. Jen jsem se zasmála, svlékla si župan a otočená k nim zády jsem do šatů vklouzla. Holky mi je pak zezadu zapnuly a bylo to.

„Tak, ještě boty a korunku a budeš hotová.“ Holky mi tedy obojí přinesly a bylo to. Byla jsem připravená k obřadu, bože.

„Jdi se podívat,“ řekla Rose a ukázala k dalšímu zakrytému zrcadlu. Přikývla jsem, došla k němu a holky z něj strhly plachtu.

„Oh!“ Vyjeveně jsem zalapala po dechu a omámeně se prsty dotkla tváře. To není možné, to nemohu být já. Ta bytost v zrcadle byla ztělesněním krásy, dokonce i Rosalie překonala, takže to je nemožné. Pane bože. Můj make-up byl bezchybný, stejně jako nádherný účes, s květinou a korunkou, která ladila k botám. No, a o šatech ani nemluvím, to je dokonalost sama.

„A, Bello, ještě náramek a náušnice.“ Alice ke mně přicupitala a obojí mi zapnula. Rose mi ještě podala květinu a… Ano, byla jsem doopravdy připravena.

„Zavoláme ti Charlieho a můžeme začít,“ zacvrlikala má trpasličí sestřička šťastně a vypochodovala z pokoje, s Rosalie v závěsu.

„Bello,“ zalapal táta po dechu, když mě uviděl.

„Tak co, jak vypadám?“ zeptala jsem se ho a nervózně se zasmála.

„Jsi… Jsi překrásná. Kdyby tu dnes byla maminka, byla by na tebe moc hrdá, holčičko.“

„Já vím,“ usmála jsem se smutně. Kdyby tu dnes byla, určitě by už měla oči plné slz a táta by jí půjčil svůj kapesník. Ale i když tu nestojí vedle mě, mám pocit, že tu i tak stále je. Mám ji ve svém srdci, a to mi dává pocit, že při mně stále stojí.

„Jsi připravená?“ zeptal se mě, když jsme se objali a poté pustili. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Zavěsila jsem se do tátova rámě a společně jsme vyšli z pokoje směrem ke schodům, které už, dá se říct, sloužily jako ulička až ven na zahradu, kde byl oltář i s hosty. Hosti však byli pouze upíři, pár známých od Cullenů, protože lidé se nesměli dozvědět, že opět chodím. A především tu byl Damon se svojí přítelkyní Irinou Denali. Když od nás odjížděl, stavil se ještě u Denaliových, kde se překvapivě dal dohromady s Tanyou sestrou. Byla jsem opravdu ráda, že i on našel své štěstí. S Edwardem jsme plánovali hned po svatbě odjet na svatební cestu na čtrnáct dní a poté jet do Kanady, kde už Esmé začala zařizovat nový dům. Tam hodláme začít náš nový život.

Ozval se svatební pochod a já s tátou začala pomalu sestupovat ze schodů, které zapříčinily to, čím teď jsem.

Pevně jsem se svého otce držela, protože, i když jsem byla upír, měla jsem strach, že zakopnu a upadnu. Naštěstí jsem vše ustála a kráčela uličkou skrz dokořán otevřené francouzské dveře, sešla jeden schůdek a našlápla na krásný, světle růžový koberec, posypaný červenými plátky růží a olemovaný tulipány. Alice odvedla doopravdy perfektní práci. Svatbu udělala v růžovém odstínu a s kontrastem sytě zelené čerstvé trávy to byla dokonalost.

Kráčela jsem po té nádheře a hlavu se odvážila zvednout až v půlce. Osoba, která však stála pár metrů před mnou a usmívala se na mě tím nejkouzelnějším způsobem, to vše zastínila. Edward byl… Neexistují slova, která by ho vyjádřila, všechna by ho urazila. Měl na sobě perfektně padnoucí oblek a v kapsičce na hrudi tulipán. Dívali jsme si navzájem do očí a ani jsem si nevšimla, že už jsme došli na konec a otec mě předává ženichovi. Jakmile se však naše ruce dotkly, mé mrtvé srdce zaplesalo a já věděla, že už nikdy nebudu šťastnější.

Farář odříkával svou řeč a já vnímala pouze tu část, kde si říkáme ty dvě krásná slova, která jsou tím nejdůležitějším.

„Ano, beru,“ odpověděl Edward faráři pevným a dychtivým hlasem. Můj úsměv se ještě více rozšířil.

„Ano, beru,“ odpověděla jsem i já, s láskou a oddaností. Edwardovy oči se zalkly láskou.

„Proto vás prohlašuji za muže a ženu. Vyměňte si prstýnky.“ Emmett, Edwardův svědek, stejně jako Jasper, nám podal tácek se snubními prsteny, který jsme společně vybrali, a navzájem si je nandali. „A můžete políbit nevěstu.“ Edward mě nedočkavě objal kolem pasu a s jiskřičkami v očích mě sehnul tak, že jsem stála na jedné noze před ním, on mě podpíral a následně i náruživě líbal. I s květinou jsem ho objala kolem krku a polibky mu oplácela. Jen okrajově jsem vnímala ohlušující potlesk a obdivné pískání. Emmett s Jasperem, samozřejmě. Edward mě zase jedním ladným pohybem postavil a společně jsme se, ruku v ruce, otočili k hostům.

I když tu byli pouze upíři, jídlo tu bylo a já s Edwardem jsme dodrželi všechny tradice. Stahování podvazku, jedení polévky, při tom se opravdu tvářil dokonale, stejně jako já, krájení dortu, rozbíjení porcelánového talířku, prostě všechno.

Hostina se přešoupla v oslavu a byl tu první tanec nevěsty a ženicha. Bylo to kouzelné. S Edwardem jsme se drželi v objetí a ladně se pohupovali do rytmu písně. Fotograf, kterého Alice najala i s kameramanem, oba dychtivě dělali svoji práci a já nemohla být šťastnější.

Hned po oslavě jsme odjeli na čtrnáctidenní svatební cestu na ostrov Esmé, kde jsme si užili pořádně žhavé dny, ale i romantické a plné lásky, především.

Po svatební cestě jsme se vydali do Kanady, kam se už mezitím přemístil zbytek rodiny, a začali žít nový život. Carlisle mě a Edwarda zapsal do posledního ročníku na střední, abych odmaturovala, a musím přiznat, že tady mě škola bavila mnohem více. S upířím mozkem šlo učení jedna báseň a s Edwardem po boku, stejně krásná jako on, to bylo úžasné. Ten pocit, že nás lidé vidí jako sobě rovní, pro mě byl jako dar z nebes. Jako člověk jsem si před ním připadala jako šedá myška. Teď si připadám jako princezna v pohádce, která nikdy neskončí.

Přítomnost:

Celou dobu jsem měla zvednutý psychický štít, takže mi Edward četl myšlenky. A při vzpomínce na svatební cestu se mu tak rozhořely oči, že jsem myslela, že se na mě vrhne. Edward je však dokonalost sama, a tak mě ještě více stiskl a políbil ze strany na krk.

„Byly to dny, kdy byl táta velmi šťastný,“ povzdychla jsem si ještě s myšlenkami v minulosti.

„Ano, ale řekl bych, že nejšťastnější byl, když se oženil s Beth,“ řekl Edward.

„To asi jo. Určitě. Zářil jak sluníčko, když šla Beth uličkou.“

Minulost:

Když mi otec volal do Kanady a oznámil mi, že se bude ženit, byla jsem štěstím bez sebe. S Beth už spolu žili tři roky a byl nejvyšší čas. Alice otce a mou už skoro nevlastní matku požádala, aby se ujala příprav a oni svolili. Tak měla Alice hned po tak krátké chvíli možnost připravit další úžasnou svatbu, která se jí velmi povedla. Beth mě požádala, abych byla její družička, a musím přiznat, že jsem byla velmi ráda, když mě o to požádala.

Svatba se konala ve Forks v malém kostelíku. Trošku jsme se obávali, že až mě lidé uvidí, začnou se šířit podezření, ale měli jsme připravenou historku. Když jsem z Forks odjela, otec všem řekl, že jsem s Cullenovými jela do speciální nemocnice, kde jsem měla rehabilitovat. Prý se nakonec ukázalo, že chodit přece jen mohu a povedlo se.

Když jsem stála vedle otce v šedivém obleku, který jsem mu pomohla vybrat, věděla jsem, že se můj život vyvážil. Jako člověka mě potkaly velmi zlé věci a aby byla v mém životě rovnováha, jako upírce se mi jen daří. A moc se mi to líbilo.

Beth kráčela malou uličkou v krásných šatech, botách, které jí vykukovaly při chůzi zpod šatů, se závojem a dokonalým účesem, výtvorem Rosalie, samozřejmě, a s kyticí v ruce. Táta jenom zářil, když ji viděl. Hostů tu moc nebylo, jen má upíří rodina, pár tátových kolegů a asi tři přítelkyně Beth. Rodinu nemá, takže kromě nich tu nikoho neměla. Já na sobě měla zelené družičkové šaty a boty, které mi vybrala Beth, a které se hodily k barvě svatby.

Svatbu měli opravdu krásnou, ale malinkou. Jako svatební dar jsme jim s Edwardem dali třítýdenní pobyt ve Francii, který poslouží i jako svatební cesta. Když jsme jim dárek dali, málem to s nimi seklo.

Když odjeli, vrátili jsme se zpátky do Kanady, ale já si s tátou stále psala. Po delším čase se z toho stala samozřejmost, a tak jsme si každý měsíc poslali dopis, samozřejmě jsme si i e-mailovali, ale ty dopisy už byly zvyk, tradice.

Jak plynul čas, roky přibývaly a já byla nejšťastnější bytost na světě. Jenže lidé nežijí věčně, stejně jako můj otec.

Přítomnost:

„Budeme muset jít, lásko, jinak přijdeme pozdě,“ zašeptal mi Edward do ucha. Jen jsem přikývla a otočila se k němu čelem. Nebyla zapotřebí slova. Oba jsme věděli, co ten druhý chce vyjádřit. Ještě jsme se lehce políbili a pak, zapletení v sobě, odešli dolů do obýváku, ve starém domě ve Forks, kde na nás čekala rodina.

„Můžeme jet?“ zeptal se Carlisle a já přikývla. Všichni v černém jsme vyšli před dům, nasedli do aut a vyjeli směr hřbitov. Během cesty jsem mlčela. Dívala jsem se z okýnka na ubíhající krajinu a poslouchala zvuk stěračů, jak se snaží odstranit příval dešťových kapek. Byla bouřka. Každou chvíli se ozval hrom a proudy vody se valily na zem. Edward mě držel za ruku a až na doby, kdy musel zařadit, mě nepouštěl.

Zastavili jsme na místním hřbitově, kde už stáli další auta. S otcem se přišlo rozloučit opravdu hodně lidí. Ve městě ho měl každý rád, takže nebylo divu, že se s ním přišlo rozloučit skoro celé městečko. Edward otevřel dveře, vyskočil z auta, rychle z kufru vytáhl deštník, který rozevřel, a došel k mé straně.

Otevřel mi dveře a pomohl vystoupit. Stáli jsme pod deštníkem, který držel, a dívali se sobě do očí. Aniž bych něco řekla, na pár vteřin jsem s ním spojila své rty a pak se se vzlykem odtáhla. Edward mě něžně pohladil po tváři a ještě jednou políbil. Ještě jsme vyndali květinu a pak odešli ke vstupní bráně do kaple, kde se měl konat obřad.

Všichni byli v černém a halilo se to tu černými deštníky. Byli tu tátovi kolegové v důchodu v uniformě, nový šerif, kterého si sám otec vybral na své místo, když odcházel do penze a celý policejní sbor. Jak tehdejší, pod jeho velením, tak nový, pod velením Breda. Moc milý chlapík, otec ho měl velmi rád, skoro jako syna. A Bred jakbysmet. Byl velmi mladý, když ho dal do pozice šerifa, a pro Breda to byla velká pocta. Snažil se být jako táta.

Stáli jsme u zavřené branky a čekali, dokut ji nepřijdou otevřít. A jakmile to farář udělal, nashromáždili jsme se dovnitř a usedli do lavic. Já s rodinou a Beth do první řady a zbytek za nás. S Beth jsme se pevně objaly a společně si zavzlykaly, i když ona ronila slzy a já ne. Když jsme se od sebe odtáhly, zrak mi padl na velkou majestátní rakev, která byla otevřená, a ve které odpočíval můj otec. Měl na sobě svoji uniformu, a i když měl vrásčitou tvář a svoje tehdejší vlasy šedivé, stále mu to slušelo. Byl to můj otec, kterého jsem vždycky milovala a vždycky budu. Jestlipak je v nebi s maminkou? Setkali se? Další příval vzlyků mi zaplavil hrdlo.

Po pěti minutách přišel farář a začal odříkávat svoji řeč. Všichni kolem mne ronili slzy, jen já nemohla. To bylo poprvé, co mi to vadilo. Tak ráda bych pro otce vybrečela potoky slz, ale nešlo to. Má podstata k tomu neměla prostředky. Takže jsem si černým saténovým kapesníčkem stírala neexistující slzy, aby lidé nepojali podezření.

Když farář dokončil svoji řeč, kaplí se ozvaly ještě větší vzlyky a frkání do kapesníků. Déšť venku mezitím ustal, takže už jen mrholilo. Bouřka se přehnala a složila tak poklonu mému otci.

„A teď bych poprosil náčelníkovu dceru, paní Cullenovou, aby pronesla poslední slova na rozloučenou.“ Edwardův stisk ruky zesílil a poté mě pustil. Zvedla jsem se tedy ze svého místa a za klapotu svých lodiček jsem došla na tribunu, kde doteď stál farář. Rozhlédla jsem se po celé kapli a začala.

„Můj otec byl jedinečný člověk. Neměl to v životě jednoduché. Když jeho první manželka a moje matka umřela při autonehodě, bylo to pro nás těžké období. Přestěhovali jsme se sem, abychom tu začali nový život, a i když jsme tu prožili bolestné chvíle, těm šťastným se to nevyrovná. Toto město přineslo mému otci nové štěstí. Našel tu další ženu, která tu pro něho byla, a našel tu domov. Domov, který by za nic na světě nevyměnil.“ Po celou dobu mé řeči jsem vzlykala do mikrofonu a opravdu jsem se divila, že mi lidé rozuměli. „Možná to byl osud, co nás zavedl do tohoto městečka, možná Bůh, ale já tomu, kdo za to mohl, budu navždy vděčná. Milujeme tě, tati, a vždycky budeme.“ Poslední slova už jsem doopravdy jen štkala. S utřením neexistujících slz jsem odstoupila od tribuny a vrátila se zpátky na své místo, mezi Edwarda a Beth.

Farář řekl ještě pár vět a poté zaklapl víko rakve. Všichni jsme se automaticky zvedli, noví členové policie přistoupili k rakvi, zvedli ji a jako svátost nesli ven. Já s Edwardem a Beth šla hned za nimi a zbytek truchlících za námi.

Došli jsme až k vykopané díře na hřbitově, lidé od pohřební služby začali rakev pomaloučku spouštět dolů a nakonec jsme do ní naházeli květiny. Podívala jsem se na náhrobní kámen.

Šerif Charlie Swan

1965 – 2043

Milovaný manžel, otec i policajt.

Odpočívej v pokoji.

Edward mě pevně chytl kolem pasu a já se k němu přitulila. To, že má maminka umřela, když jsem byla dítě, bylo hrozné, ale kdyby neumřela, neodstěhovali bychom se s tátou sem do Forks, já bych nepotkala Edwarda a nestala bych se upírkou. Nevím, jak by se můj život odvíjel dál, kdyby tehdy v tom autě neumřela, ale když nad tím tak přemýšlím, jsem nakonec ráda, že vše dopadlo tak, jak dopadlo. Už nikdy nebudu sama. Už navždy budu s Edwardem, a to je více, než si zasloužím.

„Takhle nemluv,“ zašeptal mi Edward do ucha. Ach ano, čte mi myšlenky, mám odkrytý štít. „Nikdy už nebudeš sama. Už navždy budeme jen ty a já. Navždy.“

Konec, přesně tak. Toto byl úplně poslední díl. Je zvláštní končit s touto povídkou. Měla jsem ji opravdu moc ráda a bylo pro mě radostné ji psát. Ale všechno má svůj konec, že? Proto se s vámi a touto povídkou loučím a doufám, že se opět setkáme u mé nové povídky Návod na lásku? To snad ne! a u povídky The vampires princess, kterou jsem měla z časových důvodů pozastavenou. Ještě doufám, že se vám ukončení líbilo a zanecháte tu komentíky, na které se velice těším. :D Vaše simi1918

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - Epilog: