Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 6. kapitola

11.12.2010 (14:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5831×

6. kapitola

Bella:

O devět let později:

Cr, cr, cr, cr, začalo mi zvonit u ucha. Prokletý budík. Rukou jsem začala šátrat po nočním stolku, abych tu řinčící věc vypla. Když se mi to podařilo, neohrabaně jsem se zvedla z postele a došla do koupelny, kde jsem udělala ranní hygienu. Poté jsem se v pokoji oblékla a jukla do zrcadla. Díval se na mě odraz sedmnáctileté dívky, s velkými kruhy pod ospalýma čokoládovýma očima a s vlasy jako sláma i když jsem se s nimi patlala skoro půl hodiny. Ach jo, lepší to už nebude. Hold se budu muset konečně smířit s tím, že vždy budu ta šedá myš, která je uzavřená do sebe. Popadla jsem školní batoh a seběhla ze schodů do kuchyně, kde snídal táta.

„Dobré,“ pozdravila jsem ho a ze špajzu si vyndala cereálie, které jsem nasypala do misky a zalila mlékem, které měl táta vyndané na stole.

Dobré,“ pozdravil mě a dál zkoumal dnešní noviny. Ještě jsem si vzala lžičku, sedla si naproti tátovi a dala se do své snídaně.

Už je to pět let, co jsem se s tátou přestěhovala do městečka pod věčným baldachýnem mraků. Do Forks a ano, slyšíte dobře, jen s tátou. Dva roky poté, co se Cullenovi s Edwardem odstěhovali, měla moje maminka smrtelnou autonehodu. Tehdy jela pozdě večer z práce a řádila šílená bouřka. Jela po silnici, když v tom do ní čelním nárazem vrazilo auto. Ten hajzl měl v sobě tři promile alkoholu a zhaslá světla u auta. Na místě oba zemřeli. Je až neuvěřitelné, jak byl ke mně svět zlý.

Tenkrát jsem se konečně jakž takž začala vzpamatovávat z Edwardova odchodu, protože to se mnou bylo tehdy zlé, a když už jsem byla skoro v pořádku, zemře mi matka. Bylo to tehdy hodně těžké. Bylo mi deset a neměla jsem vůbec nikoho, komu bych se svěřila. Je pravda, že jsem měla své dvě nejlepší kamarádky Anne a Emu, ale byly to děti a já se potřebovala opřít o někoho, kdo by mě chápal. A ony to nechápaly. Nedokázaly se vžít do mé situace. To byl ten zlom, kdy jsem se změnila a uzavřela do sebe. Veškerý elán, dětská radost, to vše jsem přestala vnímat a jen se zavírala do pokojíčku a celý den zírala do zdi.

Tatínek na tom byl také špatně. Z maminčiny smrti se dostával hodně špatně a proto se to snažil zakrýt prací. Od rána do večera byl pryč a já na vše byla sama. Dětství jsem musela vyměnit za tvrdý dospělácky život a začít se o sebe starat sama.

V mých dvanácti letech táta dostal práci jako policejní ředitel právě tady ve Forks. Přestěhovali jsme se a začali žít nový život ve dvou. Snažili jsme se chovat, jako by bylo vše v pořádku, ale stejně to nešlo a proto jsme se od sebe začali pomalu vzdalovat. Někteří by dokonce řekli, že náš vztah je jako vztah mezi dvěma cizími lidmi. Jediná slova, která spolu během dne promluvíme, jsou akorát: „Dobré ráno.“, „Dobrou noc.“, „Jak bylo ve škole?“, „Dobře.“, „Jak bylo v práci?“, „ Šlo to.“. Pořád stejné otázky a odpovědi. Od té doby mám také každou noc noční můry. Zdá se mi, jak jsem ve tmě a z ničeho nic do mě něco narazí a já slyším křik a cítím bolest a pak se probudím. Každý den od mých deseti let se mi ten sen opakuje. Také jsem dřív chodila k psychologovi, ale ani ten se mnou nic neudělal a tak mi napsal prášky na spaní, které mi umožní mít bezesný spánek.

Ve Forks jsem dochodila základní školu a začala chodit na zdejší střední školu. Když jsem tam nastoupila do prvního ročníku, nikdo se se mnou nebavil, ale pro mě to nic nebylo, jelikož to tak bylo i na základce. Jsem tu taková ta malá chudinka, které zemřela matka a ona se z toho pořád nevzpamatovala, jenže oni neví, jaké to je. Jak už jsem řekla, nedokážou se vžít do mé situace a tak i pochopit. Na střední mě začali odsuzovat za to, že se oblékám jako socka, a že tak i vypadám. No… něco pravdy na tom je, ale není to z toho, že nemáme peníze, právě naopak, my je máme, ale já o sebe přestala dbát. Je mi jedno, jak vypadám, nebo co si o mně lidé myslí. Jsem tam taková ta šedá myš, na kterou si každý ukáže, ale mně je to jedno. Jediná má zpřízněná duše je Angela Weberová, které v deseti umřel její malý bratříček na zánět mozkových blan a tak ví, jak se cítím. Jsme nejlepší kamarádky, i když dá se říct odpad na této škole.

Když jsem dojedla cereálie, rozloučila jsem se s tátou a vyjela do školy ve svém milovaném náklaďáčku. Do školy mi to chvíli trvalo, protože jezdím opravdu pomalu a opatrně, kvůli mámě. Na parkovišti jsem zaparkovala na svém obvyklém místě a přidala se k Angele, která na mě čekala jako vždy.

„Ahoj, Ang.“

„Ahoj, Bello,“ pozdravily jsme se navzájem a vydaly se do školy. Bohužel nám ale zatarasila cestu smetánka zdejší školy a i celého městečka. Kirsten Scrapeová, její nohsledky Jessica a Lauren a jejich lásky Mike, Erik a Taylor. Nesnášíme je stejně jako oni nás.

„A heleme se, chudinky jdou,“ zvolala a na to se celé parkoviště rozesmálo. Ange se nahrnuly slzy do očí, ale já si z nich nic nedělala, popadla Ang za ruku a odtáhla do školy. Tam jsem zalezla na dívčí záchodky a chytla Ange za ramena.

„Musíš se před nimi začít ovládat. Takhle když vidí tvoji slabost, ještě více je to pobuzuje. Nevšímej si jich, to pomáhá, věř mi,“ kladla jsem jí přímo do očí. Angela jen kývla, setřela si slzy do toaletního papíru a spolu jsme odešly na naší první společnou hodinu. Ta utekla jako voda a na druhou už jsem musela bez Ang, protože ona má angličtinu a já občanku.

Ve třídě jsem si sedla do poslední lavice, naštěstí sedím sama a připravila se na hodinu. To je také velký paradox. Dřív, když jsem ještě v Kanadě chodila do školy a máma byla naživu, jsem byla premiantka třídy, ale teď? Propadám z trigonometrie a jinak jsou to čtyřky a trojky. Má nejlepší známka je dvojka a tu mám jen doopravdy málokdy.

Zazvonil zvonek oznamující hodinu a učitel vešel do třídy. Přivítal se s námi a začal s dnešní látkou. Poslušně jsem si psala poznámky, i když naprosto nedávaly smysl.

„Slečna Swanová?“ řekl učitel mé jméno.

„Ano?“ zvedla jsem hlavu k učiteli.

„Zkoušení, dnes je řada na vás,“ oznámil mi. Ach jo. Učitel Firgmen každou hodinu jednoho z nás vyzkouší a dnes je řada na mně. Zase další pětka, jelikož ani nevím, co se učíme. Zvedla jsem se tedy ze židle a došla ke katedře.

„Takže, slečno Swanová, začneme,“ řekl a začal mi pokládat otázky. Jediné, co obsahovalo mé odpovědi, bylo slovo nevím. Naštěstí, na poslední tři otázky jsem odpověděla dobře a tak jsem si vybojovala čtyři mínus. Učitel si známku zapsal k sobě a mě poslal si zase sednout. Zbytek hodiny byl už bez zkoušení, a když zazvonilo, zbalila jsem si věci a šla za Ange. Další hodinu jsem měla s ní zeměpis. Ale pro mé černé štěstí se s námi učitel přivítal testem. Naštěstí mám tu nejlepší kamarádku, která je v zeměpisu dobrá a tak mi dala opsat odpovědi.

Zbytek dopoledne byl pryč a já si to mířila na oběd. Koupila jsem si bagetu s vodou a šla si sednout k Ange k našemu stolu. Sedla jsem si, vzala si bagetu a po chvíli oždibování mi pohled padl na Kirsten, jak se olizuje s Mikem. Jenže oni se v tu chvíli od sebe odtrhli a zjistili, že je pozoruji. Mike po mně šlehl nehezkým pohledem, ale Kirsten ladně seskočila z Mikeova klína a mířila si to přímo ke mně s blesklama  v očích.

„Tak ty mi pojedeš po Mikovi?“ vyjela po mě ostře.

„Leda tak ve snu,“ vyprskla jsem na ni a otočila se. Jenže ona mě surově chytla za paži a vytáhla do stoje. Cítila jsem, jak mi vlhnou oči od toho, jak mě chytla. Dost to bolelo.

„Ty mi budeš lhát do očí?! Moc dobře jsem viděla, jak se na něj díváš, když jsme se spolu líbali, ale varuji tě, drž se od něj dál!“ vyprskla na mě a silou odhodila zpátky na židli, až zavrzala. Hráz se slzami se zbořila a slzy začaly téct proudem. Kirsten s odfrknutím a pohrdavým pohledem odešla zpátky k Mikeovi a já utekla pryč z jídelny. Slyšela jsem, jak za mnou Ange běží, ale nevnímala jsem to.

Doběhla jsem až na dámské záchodky, kde jsem se zhroutila na zem a plakala. Ange mě objala kolem ramen a utěšovala.

„Ššš, to bude dobré. Neplakej, Bell,“ šeptala mi do ucha a já se pomalu začala uklidňovat. Když už jsem jen vzlykala, utřela jsem si obličej toaletním papírem, jako Ange ráno.

„Pamatuješ, co jsi mi ráno říkala? Nesmíš se od ní nechat vyprovokovat,“ opakovala má slova z rána.

„Jenže já už nemůžu, chápeš? Já… už od svých osmi let jsem zlomená, v deseti mi zemře matka, ve dvanácti ztratím i své kamarády z dětství a ve čtrnácti jsem, dá se říct, ztratila i tátu. Sice spolu bydlíme a je zdravý, jenže pro mě je už skoro jako cizí člověk. Já... už prostě nemůžu. Nemám už sílu s tím bojovat!“ křičela jsem hystericky. Ale pak si uvědomila, že tady křičím na svou jedinou kamarádku.

„Ange, promiň,“ začala jsem se jí okamžitě omlouvat.

„To je v pořádku, Bello,“ smutně se na mě usmála a poté objala. Ještě hodnou chvíli jsme se tam takhle objímaly, když zazvonilo na odpolední vyučovaní a my se spolu vydaly na tělocvik. Někdo by řekl, že toto bude konečně předmět, který mi půjde, jelikož už od malička ráda dělám skopičiny, ale opak je pravdou. Nesnáším tělocvik. Jsem snad to největší nemehlo, co chodí pod sluncem. Nedokážu jít bez pádu ani po rovném povrchu, a když mám k tomu mít ještě třeba míč, to je jako dát dohromady střelný prach s ohněm. Vznikne z toho zbraň hromadného ničení a všechno osazenstvo v mém okolí je v nebezpečí.

V šatně jsem se převlékla do školního úboru a počkala na Ang, než se také převlékne. Jakmile byla hotová, vešly jsme do tělocvičny a trenér Clup nám oznámil, že dnes si zkusíme zahrát baseball. No a zkuste si mě s pálkou a míčkem představit. Ach můj bože, to jsem zvědavá, co se zase stane.

„Swanová, na pálku,“ oznámil mi trenér a já si se strachem v očích nandala helmu a vzala si velkou, tvrdou pálku. Stoupla jsem si na místo, kam mi ukázal trenér a připravila se na ránu. Pozorně jsem pozorovala míček v rukou spoluhráče, a když ho na mě najednou hodil, vůbec jsem ho neviděla a prolítnul mi těsně kolem hlavy.

„Aut,“ prohlásil trenér a já se připravila na druhý odpal. Míček se mi tentokrát podařilo odpálit, ale bohužel neletěl kam má a schytal to můj spoluhráč.

„Promiň,“ zakřičela jsem na něj a on po mě hodil zlý pohled. Radši jsem změnila směr pohledu a připravila se na poslední odpal. Jenže to bych zase nebyla já, aby se něco nestalo. Míček jsem zase neodpálila, ale zato on odpálil mě a to doslova. Schytala jsem to přímo do hlavy a spadla na zem. Začaly se mi dělat mžitky před očima a poslední, co jsem slyšela a viděla, byl trenér, jak říká mé jméno a pak tma.

„Slečno Swanová, haló, slyšíte mě?“ promlouval na mě nějaký hlas, ale nedokázala jsem ho rozeznat. Tma, která mě obklopovala, se pomalu drala na ústup, až jsem konečně dokázala otevřít oči.

„Konečně, slečno,“ oddychla si sestřička. Zamrkala jsem, abych zaostřila a konečně si vzpomněla, co se stalo. V tu chvíli jsem i pocítila dost velkou bolest na čele. Au.

„Co se stalo,“ zakřehotala jsem a sestřička mi ihned donesla pití.

„Omdlela jste, slečno a tak vás trenér Clup odnesl na ošetřovnu a asi tak pět minut jste byla v bezvědomí,“ obeznámila mě. Jen jsem pokývala hlavou a rukou si šáhla na velikánskou bouli, kterou jsem měla na čele. Super, to musím mít zase ránu.

„Slečno, byla jste pět minut v bezvědomí, měla byste zajít k lékaři, ať vás prohlídne, protože můžete mít lehký otřes mozku. Máte odvoz?“ ptala se mě.

„Ne, vlastně ano. Sice je otec ve službě, ale moc práce nemá. Když mu zavoláte, přijede,“ odpověděla jsem sestřičce.

„Dobře, já mu půjdu zavolat. Vy si zatím ledujte tu ránu,“ podala mi led a já si ho připlácla na čelo. Asi po pěti minutách se sestřička vrátila.

„Za chvíli by tu měl být váš otec. Jděte si zatím pro věci a dávejte pozor, slečno.“

„Jistě, děkuji,“ poděkovala jsem a s ledem na čele jsem vyšla z ošetřovny. Na chodbě na mě samozřejmě čekala Ange a pomohla mi dostat se do šatny a převléknout, přeci jen, pořád se mi trochu motala hlava, ale nic jsem radši neřekla. Jak řekla sestřička, táta tu byl opravdu rychle a spolu jsme jeli do nemocnice na prohlídku.

„Copak si zase dělala?“ zeptal se mě během jízdy.

„Tělocvik,“ odpověděla jsem a on jen chápavě pokýval hlavou. To bylo jediné, na co se mě zeptal a pak už jsme byli po zbytek cesty zticha.

Ve špitále mi doktor zjistil, jak říkala sestřička, lehký otřes mozku a tak mi naordinoval prášky proti bolesti a nakázal, abych byla alespoň do konce týdne doma. Z nemocnice mě táta odvezl domů a vrátil se zase zpátky do práce.

Doma jsem si vybalila a šla si udělat do kuchyně čaj. Když byl hotový, vzala jsem si ho k sobě nahoru a vzala svou oblíbenou knihu Na větrné hůrce. Jenže asi po půl hodince mě začala pobolívat hlava a tak jsem si šla vzít do koupelny prášky. Do koupelny proto, že jsem si je tam dala k ostatním práškům. Jakmile jsem se ale podívala do zrcadla, které tam mám, zděsila jsem se. Skoro přes celé čelo se mi táhla veliká boule, která se navíc zbarvovala do fialova, takže jsem měla skoro celou horní část obličeje nateklou a fialovou. No, nemám se čemu divit, baseballový míček je tvrdý a ještě při té ráně… Radši jsem se od pohledu do zrcadla odtrhla, protože hrozilo, že znovu omdlím. Zapila jsem prášky a zase si zalezla do postele. Chvíli jsem si četla, ale přemohla mě únava a já usnula.

Do konce týdne jsem zůstala doma, jak mi nakázal doktor, ale v pondělí jsem už šla zase do školy. Naštěstí po bouli už nebylo ani památky, i když vypadala hrozivě, ale po čtyřech dnech byla už skoro pryč.

Na parkovišti mě zase čekala Angela a spolu jsme šly do školy. Během dne jsem zaslechla, že se do města přistěhovala nějaká rodina, a že k nám do školy budou chodit jejich děti. Mají prý nastoupit už ve středu a tak jsem zvědavá, kdo to bude, jelikož by mě zajímalo, kdo se dobrovolně přistěhoval do této pustiny. I když, já mám co říkat. Miluji to tady. Mám ráda samotu, lesy a louky. A jelikož je celé Forks zelené, mám ho ráda.

Zbytek dne utekl jako nic a jela jsem domů. Tam jsem si udělala domácí úkoly, i když budou určitě celé blbě, a když hodiny ukazovaly sedm hodin, šla jsem připravovat večeři pro tátu. Ten mezi tím přišel a rovnou jsme se navečeřeli. Spát jsem šla brzo a jelikož beru prášky na spaní, usnula jsem do spánku beze snů.

Úterý uteklo stejně rychle jako pondělí, až na to, že jsem psala neohlášenou písemku z literatury. A známka, za čtyři, jako obvykle. Večer utekl také rychle, a proto, když jsme se s tátou navečeřeli, šla jsem se ještě juknout na internet ohledně jedné knihy, která mě zaujala. Říkala mi o ní Ang, ale jelikož ji nikde nemohu sehnat, chci si ji koupit po internetu. Ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Zase se mluvilo o těch novejch, co zítra nastupují. Nevím proč, ale mám takový zvláštní pocit, že se mi kvůli nim změní život. Ange říkala, že zaslechla, že je to nějaký doktor, který se přistěhoval i se svými dětmi. Na setinu vteřiny mi proběhlo myslí, že by to mohli být Cullenovi, což znamená i Edward. Au, pořád mě bolí myslet na mého ochránce a nejlepšího kamaráda, upíra, který mě musel pro mou vlastní ochranu opustit, ale okamžitě jsem tu myšlenku zavrhla. Co by oni dělali v takovém zapadákově, jako je Forks. Navíc, je spousta doktorů, co mají rodinu, a tak se sem mohl přistěhovat kdokoliv.

Radši jsem myšlenky ohledně Cullenových zanechala v nejzapadlejším koutě mého mozku a soustředila se na správné vyplnění objednávky pro mou knihu. Když jsme stiskla tlačítko “Odeslat objednávku“ vypla jsem internet i celý počítač. Lehla jsem si do postele a usnula s myšlenkami směrované na Cullenovi, mou druhou, milovanou rodinu.

Další kapča je za námi. Doufám, že se vám líbila a zanecháte mi tu komentíky. :P Jinak moc, moc, moc děkuji za předešlé komentáře, moc mě potěšily. Pokračovaní bude jako vždy, až tu bude alespoň 25 komentíků. XD

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 6. kapitola: