Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 5. kapitola

08.12.2010 (09:45) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5853×

5. kapitola

O čtyři roky později:

Nemohu tomu uvěřit, jak to všechno tak rychle uteklo. Už jsou to čtyři roky, co jsem Bellu zachránil před Jamesem. Ty nejkrásnější čtyři roky, které jsem ve své existenci zažil. Belle je teď osm a chodí do základní školy do ll. A. Je až neuvěřitelné, jak Bella vyrostla a vyspěla. Vše chápe tak rychle, jako by jí snad místo osmi, bylo osmnáct. Prostě neuvěřitelné.

Naštěstí si ve škole našla kamarády, a tak teď spolu trávíme o trochu méně času. Ale jedná se jen o pár hodin týdně. No, abych se přiznal, bál jsem se, že když vyčnívá z davu s tou svou chytrostí a neobvyklými způsoby trávení času, že si žádné kamarády nenajde. Každé dítě si rádo hraje hry na počítači, dívá se na animované pohádky v televizi a hraje videohry. Ona ale ne, a jelikož jsou dnešní děti dost zlé, tak jsem se bál, že Bella nezapadne. Ale jak jsem se mýlil. Pořád před sebou vidím její první den ve škole. Chtěla, abych ji tam odvezl a zase přivezl, což mě strašně potěšilo. Renée s Charliem s tím nakonec souhlasili, a tak jsem byl s Bellou při jednom z jejích nejdůležitějších okamžiků v životě.

„Tak co Bells, už se těšíš do školy?“ ptal jsem se jí, když jsme seděli v autě a mířili si to k zdejší základní škole.

„Strašně moc. Hmm… Edwarde? Jaký byl tvůj první školní den? Myslím, ještě jako člověk. Základkou jsi snad prošel jen jednou,“ zasmála se.

„Víš, Belly, já si na svůj lidský život moc nepamatuji, natož na své dětství. Jsou to jen malé útržky, které jsou ještě jakoby zahaleny v mlze.  Jediné, co si pamatuji je, že i když jsem ve své době byl vychováván k morálním zásadám, byl jsem pořád dítě, které dělá vylomeniny. Abych se přiznal, byl jsem ve třídě největší raubíř. Pamatuji si i to, jak jsem učitelkám dával na židli připínáčky, holky tahal za copy a pošlapával jim jejich upravené a hlavně čisté šaty. Pak si vždycky učitelka a rodiče těch holčiček chodili stěžovat k řediteli, který si vždy zavolal do ředitelny mojí maminku. Elizabeth Masenovou. Ta mi pak doma vždy udělala přednášku o slušném chování, a že se takhle mladí muži nechovají. Naštěstí, čím jsem byl starší, tím jsem byl poslušnější a stával se ze mě muž. V pubertě jsem začal toužit po válce. Chtěl jsem udělat něco pro svoji vlast a toto se mi zdálo jako nejlepší nápad. A dál už to znáš.“

„Páni, tak ty jsi byl největší raubíř ve třídě?“

„Ano, byl.“ Po zbytek cesty už jsme mlčeli.

Ke škole to byl kousíček, a tak jsme tam byli za pár minut. Vystoupil jsem z auta a Bella také. Ze zadních sedaček jsem vyndal její nový školní batoh, který jsem pro ni koupil, pomohl jsem jí ho dát na záda, protože byl skoro větší než sama ona, vzal ji za ruku a spolu jsme vyšli ke škole. Jelikož je to první den, do třídy s dětmi chodí i rodiče, nebo prostě ti, kteří s dítětem přijdou. Trvá to pouze jednu vyučovací hodinu, kde se s nimi učitelka seznámí, řekne jak dětem, tak i rodičům co a jak a jde se zase domů.

Když jsem procházel kolem dívek, které šly už do vyšších ročníků, málem jsem se zbláznil. Jejich myšlenky byly tak hlasité, že mě normálně rozbolela hlava a to jsem upír. Snažil jsem se ty myšlenky ignorovat a soustředit se pouze na Bellu.

Prošli jsme několik chodeb, než jsme došli do té správné třídy. l. A. Bella se mi okamžitě vytrhla a sedla si do třetí řady u okna. Já jsem si šel mezitím stoupnout dozadu k ostatním. Když zazvonilo, ruch ve třídě utichnul a očekával se příchod učitelky. Ani ne po čtvrt minutě do třídy vešla sympatická učitelka, které mohlo být asi tak čtyřicet a podle myšlenek i hodná, jelikož ráda pracuje s dětmi. Podle ředitele to byla nejlepší učitelka prvního stupně na škole a každý si ji moc chválí. Bella správně v téhle třídě být neměla, ale malý sponzorský dar od Cullenů pro školu, o kterém Swanovi neměli ani tušení, zařídil, aby Bella jako svoji třídní učitelku měla zrovna ji.

„Ahoj děti, tak vás tady mohu konečně přivítat i s vašimi rodiči a doufám, že jste se všichni těšily a že se vám naše škola líbí. Pro začátek, mé jméno je Mary Brownová a budu vaše třídní učitelka. Byla bych moc ráda, kdybyste se mi všichni postupně představily a něco mi o sobě řekly. A abyste přes sebe všichni nepřekřikovaly, hezky zvednete ruku a až vás vyvolám, budete mít slovo, ano?“

„Ano,“ ozvalo se třídou a bylo zase ticho.

„Tak začneme.“ V tu chvíli celá třída zvedla ruce a paní učitelka jim postupně dávala slovo.

„Jmenuji se Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bella. Je mi šest let a mám ráda přírodu. Svůj čas nejradši trávím se svým nelepším kamarádem a pro mě skoro starším bratrem,“ představila se Bella.

„Ráda tě poznávám, Bello. A jako všichni ostatní ti také tvůj doprovod napíše na kartičku tvé jméno a ty si ho pak dáš na lavici, abych si tě zapamatovala jménem, dobře?“

„Ano, paní učitelko.“

„Tak další, jakpak se jmenuješ ty?“

„Já jsem Anne Nielsenová, ráda bruslím a maluji. Je mi šest let a nemám ráda, když mě kluci tahají za vlasy.“

„Ráda tě poznávám, Anne. Stejně jako u ostatních, budeš mít kartičku se jménem, kterou si pak dáš na lavici.“

„Ano, paní učitelko.“

„A ty jsi?“

„Jmenuji se Ema Jonesnová. Je mi sedm let a ráda běhám. Jednou bych chtěla být mistryně v běhu.“

„Jako ostatní tě také ráda poznávám. Ať tvoji rodiče napíší kartičku se jménem a ty ji pak budeš nosit s sebou do školy a budeš ji mít na lavici.“

„Ano, paní učitelko.“ A takhle to šlo pořád dokola. Když zazvonilo, děti si do svých baťohů daly učebnice a sešity, které měly na lavici připravené od paní učitelky a začaly se mezi sebou seznamovat a povídat si. Paní učitelka mezi tím dávala ještě nějakým rodičům pokyny, ale pak se s námi rozloučila a odešla. Pohledem jsem zabrousil k Belle a uviděl ji, jak si s úsměvem na rtech povídá s Anne a Emou.

„Tak já se zeptám Edwarda,“ začal jsem poslouchat jejich rozhovor.

„Kdo je Edward?“ zeptaly se jí Anne s Emmou.

„On,“ a ukázala při tom na mě.

„To je tvůj tatínek?“ ptala se jí vyjeveně Ema.

„Ne, to je… něco jako můj starší brácha, ochránce a hlavně nejlepší kamarád,“ nad tím jsem se musel usmát.

„Aha,“ řekla Anne.

Holky si spolu ještě chvíli povídaly, než jsem se podíval na hodiny a zjistil, že musíme domů.

„Belly, musíme domů,“ skočil jsem jim do rozhovoru.

„Jo, jasně. Tak se uvidíme zítra. Ahoj,“ rozloučila se se svými novými kamarádkami.

„Ahoj, Bello,“ opětovaly jí a pak už také odešly za rodiči.

„Tak co, líbí se ti tu?“ ptal jsem se jí při cestě k autu.

„Moc a Anne s Emou jsou skvělé,“ básnila.

„Tak to jsem rád.“ Když jsme došli k autu, baťoh s učením jsem jí hodil na zadní sedačky, nastoupili jsme a vyjeli.

Tak přesně takhle proběhl Bellin první školní den. Podíval jsem se na hodiny a zjistil jsem, že je čas vyrazit za Bellou. Knížku, kterou jsem si četl, jsem zaklapl, položil na noční stolek a vyšel ze svého pokoje. Zamířil jsem si to do garáže, kde jsem nastoupil do svého Volva a vyjel ke Swanovým.

„Ahoj Bells,“ pozdravil jsem ji, když jsem dojel k ní domů.

„Ahoj Edwarde. Jsou tu i Ema s Anne. Jejich rodiče museli něco vyřídit, a tak se domluvili s mamkou, že budou u mě. Nevadí to?“

„Jasně že ne. Já klidně mohu přijít později.“

„To ne! Co kdybychom podnikli něco společně?“

„Jak chceš. Ale měli bychom jít dovnitř, ať nenastydneš,“ uvnitř jsem si dal bundu na věšák a šel do Bellina pokoje, kde si hrály Anne s Emou.

„Edward je tu,“ oznámila jim vesele a já vešel.

„Ahoj holky,“ pozdravil jsem je.

„Dobrý den,“ pozdravily mě.

„Říkejte mi Edward,“ usmál jsem se na ně a ony na mě koukaly, jako bych spadl z Marsu. Vidí mě totiž poprvé.

„Ty máš za nejlepšího kamaráda anděla?“ zeptala se jí Ema. V tu chvíli jsem dostal záchvat smíchu a Bella také.

„Ne, prosím tě,“ dostala ze sebe, když se už skoro uklidnila, ale pořád se trochu hihňala.

„Tak pak tomu nerozumím,“ kroutila hlavou, ale pak si dál hrály a téma já daly za hlavu.

Po zbytek dne jsem se koukal, jak si spolu holky hrají. Chtě nechtě mi pořád myšlenky skákaly k neblahé budoucnosti. Ve městě už jsme skoro sedm let a lidé si pomalu, ale jistě začínají uvědomovat, že nestárneme. Sice se tomu pořád bráním, ale vím, že budeme muset brzy odjet a to bez Belly. Když se tak na ni koukám, tak si říkám, že by to mohla zvládnout. Navíc už je také starší, ví, že nestárnu, a že jednou se naše životy rozdělí. Ale stejně mám strach. Už totiž vím, co k ní cítím. Nevím, jak je to možné, ale stalo se to. Láska. Ta nejsilnější a nejmocnější. A nejhorší na tom je, že i když je Bella pořád malé dítě, vidím na ni, že to ke mně cítí také. Samozřejmě to není láska jako mezi partnery, to vůbec ne, spíš je to pro mě ten nejdůležitější člověk na světě, kterého musím chránit. A to je právě to, člověk. Radši jsem černé myšlenky zahodil za hlavu, jinak bych se z toho zbláznil.

Když jsem zvedl hlavu, překvapením  jsem zamrkal, jelikož se v pokoji svítilo a za okny už byla tma. Hodiny ukazovaly něco po šesté hodině. Když v tom jsem uslyšel klíče v zámku a myšlenky Renée a maminek od holek. Přišly si už pro ně.

„Belly, jsem doma,“ zavolala na Bellu Renée.

„Anne, jedeme domů,“ zavolala paní Nielsenová.

„Emo, my už také jedeme domů,“ zavolala i paní Jonesnová. Holky se spolu rozloučily a pak už jsme v pokoji s Bellou zůstali sami.

„Edwarde, na co jsi myslel, když si tu dneska byl?“ zeptala se mě vážně.

„Na nic,“ snažil jsem se z toho vykroutit.

„Na budoucnost, že?“

„Jak si to poznala?“

„Bylo ti to vidět na očích.“

„Ach, Bells,“ povzdychl jsem si smutně a přitáhl si ji do náruče.

„Řekli jsme si, že toto je zakázané téma, tak na to nemysli,“ rozkázala mi plačtivě.

„Dobře,“ slíbil jsem jí a líbl do vlásků. Po hodince si hraní s Bellou, jsem se s ní rozloučil a jel domů. Tam jsem to však moc dlouho nevydržel, a tak když už v domě Swanových každý spal, jsem se po tichu vyhoupl do Bellina otevřeného okna a sedl si do houpacího křesla, které má naproti posteli.

Vypadala jako malý andílek. Ten nejroztomilejší andílek, jaký existuje. Pomaloučku oddychovala a někdy něco zamumlala. Bohužel jí ale nebylo rozumět.

„Edwarde,“ tentokrát ji rozumět bylo. Ach, zdá se jí o mně.

„Neodcházej, prosím,“ zamumlala plačtivě i ve snu. Ach ne. Tak jak je vidět, nejsem sám, který o tom přemýšlí. Bella sice moc dobrá lhářka není, ale podle toho snu je vidět, že na to často myslí, jinak by se jí to nezdálo a skrývá to velmi dobře. Smutně jsem si povzdechl, vstal a přešel k posteli, kde jsem si sedl vedle Belly. Lehce jako peříčko, abych ji neprobudil, jsem ji pohladil po tvářičce. Naklonil jsem se a opatrně ji políbil do vlásků. Znovu jsem ji pohladil po tvářičce, když v tom mi zavibroval mobil v kapse. Ještě štěstí, že jsem si vypnul zvonění, jinak by to dobře nedopadlo. Zvedl jsem se z postele, přešel k oknu a tam si vyndal mobil. Hmm… zpráva od Alice, copak asi chce, když píše ve tři ráno.

Okamžitě se vrať domů! Máme problém.

Stálo ve zprávě. Kouknul jsem se na Bellu a když jsem zjistil, že už zase klidně oddechuje a žádný zlý sen se jí už nezdá, vyskočil jsem z okna a běžel domů.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Ale když jsem viděl všechny ty zmučené tváře, začala mě pohlcovat panika. Všichni si kryli myšlenky, takže jsem se ani tak nic nedozvěděl.

Písnička

„Edwarde…,“ začala Carlisle.

„Tak co se k sakru děje?!“ začal jsem být vytočený. Proč se mi zdráhají to říct.

„Edwarde, měla jsem vizi. Volturiovi jsou na cestě sem. Jestli se do dvou dnů neodstěhujeme, Volturiovi zjistí, že rodina Swanových zná naše tajemství. A určitě víš, co to bude znamenat. Viděla jsem následky a oni… i s Bellou…“ Alice se rozvzlykala a Jasper ji utěšoval.

„Ne, děláte si srandu, že jo,“ začal jsem couvat ke vchodovým dveřím.

„Prosím, že si děláte srandu,“ pořád jsem couval.

„Edwarde, je mi to líto,“ vzlykla i Esme a popošla ke mně. Jenže já zakroutil hlavou, aby dál nechodila a vyběhl z domu. Běžel jsem svou maximální rychlostí v lese a rozvzlykal jsem se. Jak mi teď chybí slzy. Ale jak je vidět, počasí se mnou soucítilo, protože zahřměl blesk a pořádně se rozpršelo. Kapky vody mi tekly po mé tvrdé tváři a částečně nahrazovaly chybějící slzy. Doběhl jsem až na moji a Bellinu louku, kde jsem si sedl doprostřed a zavřel oči.

Před sebou jsem viděl celé ty roky, co jsem tady zažil. Když jsme se sem přistěhovali a každý na nás koukal jako na hollywoodské hvězdy. Jak se mě asi miliarda dívek snažila sbalit a dostat na rande. Jak jsem tu poprvé potkal tu malou zvláštní holčičku, které jsem nedokázal číst myšlenky. To, jak mě to k ní táhlo, ale radši jsem se držel dál, protože já jsem upír a ona člověk. To, jak jsem tu malou holčičku, ke které mě to táhlo čím dál tím víc, zachránil před krvežíznivým upírem a zasloužil si tím tak její důvěru. To, jak jsem u ní byl a řekl jí své tajemství, a jak jsme se od té doby scházeli každý den. To, jak jsme řekli naše tajemství i jejím rodičům. I její první den ve školce, kde jsem ji přivedl i odvedl a ona mi prve skočila celá uplakaná kolem krku, že tam být nechce, že se jí tam po mně stýská. Samozřejmě i její první den ve škole, kdy šla do l. A. Bylo toho tolik a já si vše přehrával až do dneška.

Věděl jsem, že můj odchod jednou přijde. I to, že už přijde brzy, ale nevěděl jsem, že přijde tak brzy. Mám jeden den, abych se s Bellou rozloučil a to nemohu zvládnout. Už teď, když jsem na to pomyslel, mě tam, kde mám sice nebijící ale pořád srdce, neuvěřitelně zabolelo a začala se tam tvořit díra plná smutku a prázdnoty. Jen tma a bolest, nic jiného.

Na louce jsem seděl celou noc, a když se začalo rozednívat, doběhl jsem se domů převléct, jelikož jsem byl celý promoklý.

V domě už bylo vše přikryté bílými plachtami a Esme plánovala cestu do Denali, kde provizorně přebudeme, než nám udělá nový dům v novém městě. Vyběhl jsem schody do svého pokoje. Převlékl jsem se do suchého, a když už jsem byl na odchodu, pohled mi zabrousil k nočnímu stolku, kde stála fotka mě a Belly, jak se tam oba šťastně smějeme. Na to jsem se usmál a už už jsem chtěl jít, když jsem se otočil, vzal fotku a až potom vyšel z pokoje.

„Edwarde, vše je zabalené. Letenky ze Seattlu do Denali jsou zablokované na šestou večer. Jdi se rozloučit s Bellou, my už to bohužel nestihneme. Vysvětli to všem Swanovým a upozorni je, ať si dají zítra pozor, když tu budou Volturiovi slídit. A hlavně, ať dělají, že nás nikdy neznali, jen od vidění a občas jsme se dali do řeči, jinak nic,“ vychrlila na mě Alice.

„Jsi si jistá, že to vyjde? Tím, že odjedeme, zachráníme je tak?“ ptal jsem se smutně.

„Ano, Edwarde, zachráníme,“ usmála se na mě smutně Alice. Jen jsem kývl, došel do garáže, nasedl do Volva a vyjel k Belle na moji popravu.

„Ahoj, Edwarde, co tu děláš?“ ptala se mě zaskočeně Renée, když jsem u nich zazvonil v sedm ráno. Chci si totiž celý dnešní, poslední den užít s Bellou, a proto chci, aby nešla do školy.

„Já… potřebuji s vámi mluvit,“ řekl jsem smutně.

„Tak dobře, pojď dál,“ pozvala mě zaskočeně dovnitř. Uvnitř jsme si sedli do kuchyně, zavolala Charlieho, který se připravoval do práce, a já začal.

„Odjíždíme, ještě dnes. V šest hodin odlétáme,“ vyslovil jsem ta těžká slova.

„Proboha, proč?“ přikryla si ústa rukama Renée.

„Pamatujete si, co jsme vám říkali o Volturiových?“

„No, to je ta královská upíří rodina, která dbá na zákony upířího světa, ne?“ řekla Renée.

„Ano, přesně ta a Alice měla vizi.“

„Jakou vizi?“ zeptal se Charlie.

„Během zítřka by se měli objevit ve městě a zjistit, že víte o naší existenci a určitě si pamatujete, co jsme vám říkali, co dělají s lidmi, kteří znají naše tajemství,“ řekl jsem smutně.

„Ach ne,“ vyděsila se Renée a více se přitulila k Charliemu.

„A proto odjíždíme. Když tu nebudeme a už se nevrátíme, nic se nestane. Musíte ale dělat, že jste nás nikdy neznali, jen od vidění. Prosím vás, nechte si naše tajemství pro sebe, je to vše, oč vás žádáme. A také se s vámi loučí zbytek mé rodiny. Všichni totiž balí a už se s vámi nestihnout rozloučit.“

„Budete nám strašně chybět,“ rozbrečela se Renée a vrhla se mi kolem krku.

„Nám také,“ hladil jsem ji po zádech a utěšoval.

„Renée, Charlie, chtěl bych vás požádat, jestli by nemohla Bella dnes zůstat doma. Chtěl bych s ní být celý den a rozloučit se s ní,“ požádal jsem je.

„Jistě, samozřejmě,“ odkývala mi to.

„Prosím, vím, že ji náš odchod zasáhne, ale pokuste se jí to pak, až tu nebudeme, nějak vysvětlit, pomoct jí to překonat.“

„Jistě, slibujeme,“ přetekla Renée slzička po tváři.

„Nebreč,“ přitáhl jsem si ji do náruče.

„Určitě se ještě někdy uvidíme. Sice nevím kdy, ale určitě ano,“ pošeptal jsem jí do ucha a poté pustil.

„Budeš mi chybět, Edwarde. Jsi jako můj syn a navždy tě jím budu brát,“ objal mě Charlie.

„Děkuji i ty budeš vždy mým třetím otcem,“ trochu jsem se nad tím uchechtl.

„Také děkuji,“ uchechtl se i on a poté jsme se pustili.

„Jdu za Bellou, k večeru se ještě uvidíme.“

„Dobře, zatím se měj,“ rozloučili se se mnou a celí smutní se odešli chystat do práce. Vešel jsem do Bellina pokoje, a když jsem ji uviděl ležet v postýlce jako andílka, tvář se mi stáhla do bolestné grimasy, když jsem si uvědomil, že už ji takhle nikdy neuvidím. Zavřel jsem za sebou dveře, sedl si k ní na postel, nahnul se nad ni a líbl na tvář.

„Uhm,“ zamumlala a přetočila se na zádíčka. Tím jsem uviděl celou její tvář a neodolal jsem a pohladil ji po ni. Bohužel jsem ji tím probudil a ona tak otevřela ty její čokoládové studánky, které mě pokaždé pohltí.

„Edwarde, co tu děláš?“ zakřehotala rozespale.

„Klidně spinkej dál, dnes do školy nejdeš. A až se vyspíš, vše ti vysvětlím,“ zase jsem ji pohladil.

„Zůstaneš tu?“

„Zůstanu.“

„A můžeš si ke mně lehnout?“

„Moc rád.“ Bella si popolehla a já se natáhl vedle ní. Přitáhl jsem si ji do náruče a ona mi po pár minutách usnula na hrudi.

Po celou dobu jsem se ji díval do tvářičky a ukládal si do paměti každý její nejdrobnější detail na ni. Když se začala vrtět a otevřela zase svá kukadla, zamrzelo mě, jak ten čas letí.

„Dobré ráno, princezno,“ usmál jsem se na ni, ale moc povzbudivě to asi nevyznělo, jelikož se zatvářila smutně.

„Co se děje, Edwarde?“

„Bello, víš… já a má rodina odjíždíme.“

„C-c-cože, kdy?“ rozbrečela se.

„Ještě dnes.“

„Ne, to ne,“ padla mi do náruče a naplno se rozbrečela.

„Nemůžete odejít a dokonce už dnes. To ne,“ brečela a mačkala se ke mně.

„Ty to zvládneš, Bells. Jsi už velká holka a jednou se určitě ještě uvidíme,“ tišil jsem ji a přitom i sám sebe.

„Mám tě ráda, Edwarde. Strašně, strašně, strašně moc.“

„Já tebe také, jsi můj celý život a existence.“ Když se Bella jakž takž uklidnila, vše jsem jí vysvětlil a poté jsme si hráli, hráli a hráli. Vůbec jsme se nebavili o tom, co za pár hodin nastane, ale jen se naposledy bavili a smáli se.

Jenže čas zastavit nejde, a tak nastal i můj odchod. Ale ještě před tím, než jsem se se všemi rozloučil, jsem dal Belle naši fotografii, kterou jsem měl na nočním stolku. S láskou v očích si ji ode mě vzala a položila naopak na svůj noční stolek. Takhle mě u sebe bude mít alespoň i v noci a budu tak moct hlídat její spánek.

Je půl šesté a mně za půl hodiny odlétá letadlo v Seattlu. Stál jsem v předsíni ve Swanovic domě a naposledy se s nimi loučil.

„Mám tě ráda, Edwarde, nikdy na tebe nezapomenu,“ brečela mi v náruči.

„Já tě mám také moc rád, Bells, a také na tebe nikdy nezapomenu, slibuji. Vždy jsi v mém životě to nejdůležitější, navždy.“

„Navždy,“ vzlykla. Po chvíli, když nastal už doopravdy čas odejít, jsem s Bellou došel k Renée a Charliemu a všichni se navzájem objali.

„Máme tě rádi, Edwarde,“ řekli Charlie s Renée.

„Já vás také,“ opětoval jsem jim a pak dal Bellu Renée.

„Sbohem,“ zašeptal jsem a vyšel ven k autu a nasedl do něj. Nastartoval jsem a chtěl vyjet, ale Belliny slova mě zastavily.

„To není sbohem, ještě se uvidíme, najdu si tě a budeme spolu,“ zakřičela.

„Budu tě čekat,“ řekl jsem, i když mě nemohla slyšet. Zamával jsem jim a se vzlyky odjel.

Dojel jsem k letišti, vyndal si tašky, které si beru do letadla a šel k rodině. Ti se jen tišili mezi sebou a já se stranil. Když naše letadlo přistálo, šli jsme k odbavení zavazadel a poté nastoupili. Seděli jsme v první třídě a já seděl u okýnka. Pozoroval jsem naposledy město, kde jsem zažil své nejkrásnější chvíle a potkal malou holčičku, na kterou nikdy nezapomenu. Letadlo začalo stoupat a já městu věnoval poslední pohled, než bylo zahaleno mraky. A tak skončila jedna kapitola mé existence ve slunci a začala nová ve tmě.

--------------------------------------------------------------------------------

Tak co na to říkáte? Co myslíte, jak budou jejich životy pokračovat? No... za 25 komentářů se to dozvíte. XD A děkuji za předešlé komentíky, moc mě těší a dodávají sílu a inspiraci, i když se to vše teď trochu brzdí, když není čas, ale budu se snažit přidávat rychleji, slibuji. Simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 5. kapitola: