Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 30. kaitola

23.10.2011 (12:45) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4629×

30. kapitola

Edward:

Zavřel jsem oči, nasál vzduch a okamžitě ucítil lahodnou vůni. Puma. Takových pět, šest kilometrů směrem na západ. Ani jsem se nemusel rozmýšlet, mé instinkty lovce zareagovaly okamžitě, a upíří rychlostí se rozběhl za svou kořistí. Netrvalo dlouho a uviděl jsem před sebou krásnou kočkovitou šelmu, jak vyspává na kameni osvíceným měsícem, který si nějakým zázrakem prodral cestu skrz hustá mračna.

Přikrčil jsem se, vycenil zuby a se zavrčením provedl výpad na svou kořist. Kočka neměla sebemenší šanci úniku, a abych ji nemusel trápit bolestí, jedním pohybem jsem jí zlomil vaz a až poté se zakousl do jejího hrdla. Jakmile jsem ji vysál, vykopal jsem jámu, do které jsem šelmu hodil, opět ji zahrabal a vydal se pro svoji další kořist.

Aby byla má žízeň zcela uhašena, vypil jsem ještě jednoho jelena a laň. Po mém „obědě“ jsem se vydal na předem smluvené místo a čekal na Carlislea s Esme, kteří se chystali vrátit se se mnou domů. Zbytek pokračoval dál do hor, kde plánovali zůstat až do konce týdne.

Měl jsem špatný pocit z toho, že jsem nechal Bellu doma samotnou, ale kvůli jejímu zranění bylo bezpečné, aby se celá rodina okamžitě nalovila, protože naposledy jsme byli před týdnem. Dokonce i Carlisle to potřeboval, a to se s lidskou krví setkává každý den v práci a problém mu nedělá. Jistota je hold jistota.

Ani ne za deset minut se tu Carlisle i Esme ukázali a společně jsme se vydali domů. A v tom jsem pocítil zvláštní bodnutí v hrudi, na místě, kde mi kdysi dávno bušilo srdce. Vlasy na zátylku se mi naježily a po zádech mi přejel mráz. Něco se stalo, cítil jsem to. Ani ne do dvou vteřin mi zazvonil mobil. Alice.

„Edwarde, Bella! Ona… spadla ze schodů, je v bezvědomí. Edwarde, ona umírá!“ Těch pár slov stačilo, aby se mi má naplánovaná budoucnost zhroutila jako domeček z karet a nebijící srdce roztříštilo na milion malých kousků. Umírá, sama, ve tmě, v mém domě!

„Kolik máme času?“ zavrčel jsem do telefonu.

„Deset minu-“ Bez sebemenšího zaváhání jsem hovor vytípl a vyskočil z jedoucího auta, aniž bych se rozhlížel, jestli mě někdo uvidí. Hrálo se o čas, který mi scházel.

Rozběhl jsem se tak rychle, jak nejvíce jsem mohl, a doufal, modlil se, abych to stihl. Byl to takový hnusný pocit déjà vu. Naposledy jsem takhle běžel, když měla Bella autonehodu. Jenže to měla šanci na přežití, teď umírá. Umírá! Což znamená, že… Ne, na to nesmím ani pomyslet, ne, to prostě… ne!

K domu jsem doběhl za rekordních pět minut. Vtrhl jsem do domu, až jsem rozbil vchodové dveře, a přiskočil k Belle nehybně ležící na zemi pod schody.

„Bello, to teda ne. Ty mi tady neumřeš, nesmíš!“ Přeopatrně jsem ji nadzvedl a bodlo mi v hrudi, když se její hlava mrtvolně zvrátila dozadu.

„Ne, tohle mi nedělej.“ Trošičku jsem s ní zatřásl, a když stále nereagovala, zkusil jsem to znovu a více. Stále nic. Podíval jsem se na hodinky, co jsem měl na ruce. Zbývá minuta a půl.

„Edwarde.“ Carlisle s Esme vběhli do domu a Carlisle mi Bellu vytrhl z náručí. Začal jí prohmatávat hlavu, a když něco nahmatal, bolestně se mu stáhla tvář.

„Co se děje?“ zeptal jsem se bolestně. Nato, abych mu přečetl myšlenky, jsem neměl sílu.

„Má rozbitou lebku a náhlé krvácení do mozku. Edwarde, je akorát jediná cesta, jak-“

„Ne! V žádném případě. Ona se prostě nestane upírkou! To nedovolím! Neudělám z ní stvůru sající krev! Démona noci! Ne, ona prostě taková nikdy nebude!“

„Ona umře, synu. Není jí pomoci a nezbývá moc času. Buď zemře, nebo se stane tím, čím jsme my všichni, ale rozhodni se rychle, protože její mozek přestává pracovat.“ Ne, tohle nedokážu. Nedokážu se jí zakousnout do krku a započít u ní přeměnu, jenže když to neudělám, umře a já bez ní nedokážu žít. Plánoval jsem si naši společnou budoucnost.

Myslel jsem si, že až Damon vypadne, znal jsem ho natolik dobře, abych věděl, že se déle jak tři měsíce nikde nezdrží, dokážu to dát s Bellou dohromady. Vím, že mě miluje a já miluji ji. Obstarali bychom si společné bydlení a já bych se o ni staral. Milovali se spolu a žili si společně v nějakém útulném domečku. Jenže teď je to všechno pryč. Ona tu leží u našich nohou a umírá a já bez ní nedokážu žít, stejně jako ji nedokážu přeměnit. Teď už tu zbývá jen poslední řešení a to… Zazvonil mi opět mobil a já ho automaticky zvedl.

„Tak na to okamžitě zapomeň, bratříčku. Jestli si myslíš, že bych tě nechala udělat takovou volovinu, tak se šeredně pleteš. Bože, zbláznil ses? Asi jo, protože jinak by si neuvažoval nad svojí sebevraždou. Hele, za chvíli jsme doma, běžíme celou cestu, takže doufám, že až doběhneme domů, uvidím Bellu v prvním stádiu proměny a jestli ne, tak, tak… tak si ani nepřej, co bych ti provedla.“ A típla to.

Nevnímal jsem absolutně nic. Ani vystrašené pohledy Carlislea a Esme, ani svoje myšlenkové pochody, které jako by šly mimo mě. Myslel jsem, přesto nemyslel. Nepochopitelné, přesto jsem se takhle cítil.

„Já to udělám,“ ozvala se z ničeho nic Esme a tím si upoutala jak moji tak manželovu pozornost. „Proměním Bellu. Nenechám se připravit o svou nalezenou milovanou dceru, jen kvůli tomu, že by byla stejná jako my. Miluji ji a udělám to.“ Oba jsme na ni civěli, jako by spadla z Marsu. Esme chce proměnit Bellu?  Ale to přece nemůže, vždyť… Esme je Esme. Ona prostě…

„Udělám to,“ zopakovala opět a ještě pevnějším hlasem. Udělá to, viděl jsem to v jejích očích. Dokáže něco, co já ne. Ale dovolím jí, své milované nevlastní matce, aby vnořila zuby do mé životní lásky? To nevím.

„Dobře, ale musíš hned, protože zbývá už jen třicet vteřin. Podle Alice.“ Esme si odhrnula vlasy, aby jí nepřekážely, a to samé provedla Belle. Vzala si ji do náruče, jako by byla novorozeně, a něžně se na ni usmála.

„Neboj se, Bellinko, jsem tu s tebou,“ zašeptala a začala se sklánět k jejímu krku. V mé hlavě z ničeho nic začalo blikat červené světýlko. Ne, nedovolím jí to.

„Ne! Udělám to sám,“ vylítlo ze mě, aniž bych si svá slova uvědomil. Esme se zarazila se zuby na jejím krku a odtáhla se. Aniž bych na něco čekal, vytrhl jsem jí Bellu z náruče a vzal si ji do své. Něžně ji pohladil po tváři, políbil na ledové rty a těmi postupoval až k jejímu krku, kde nepatrně z posledních sil tepala tepna. Než bych si to stihl rozmyslet, rozevřel jsem ústa, pokožku na krku jí přejel jazykem a poté do ní zanořil své ostré zuby. Počkal jsem, dokud se jí do oběhu nedostane dostatek jedu, aby započala přeměna, a pak jsem se odtáhl, aniž bych si lokl její krve.

„Zvládl si to,“ usmál se na mě Carlisle a poté přesunul zrak k Belle. Ano, zvládl jsem to. U Belly začala proměna. Od teď v ní bude kolovat můj jed. Můj. Nevěděl jsem proč, ale dělalo mi radost, že má v sobě něco ze mě. Asi jsem se už definitivně zbláznil.

„Ulož ji do postele. Za pár vteřin jí to začne bolet a nebude pro ni příjemné, když s ní k tomu všemu budeš ještě hýbat.“ Přikývl jsem a upíří rychlostí ji přenesl do svého pokoje, kde jsem ji položil na novou postel. Jakmile se dotkla přikrývek, poprvé se zavrtěla a projevila tak známky života. Žije a mění se na upíra. Bude žít.

Po celou dobu její proměny jsem se od ní nehnul. Zbytek rodiny už dávno přijel a několikrát se byli podívat na Bellu, ale pak se radši vytratili a nechali mě s ní samotnou. Obdivoval jsem Bellu, že ani jednou nevykřikla. Statečně držela ústa zavřená a jen se kroutila na posteli.

Držel jsem ji za ruku, hladil po zápěstí a občas po tváři. Měl jsem strach se jí dotýkat, abych jí nepřivodil ještě větší bolest. Tak rád bych si to s ní vyměnil, všechno zlé přenesl na sebe, aby nemusela trpět, ale nemohl jsem, nešlo to.

Nastal třetí den od toho, co jsem Bellu kousl, a její proměna byla skoro u konce. Svíjela se na posteli, v obličeji bolestný výraz a rty pevně semknuté k sobě. Obdivoval jsem ji, že ani jednou nevykřikla.

„Edwarde,“ ozval se za mnou Carlisleův hlas. Aniž bych něco odpověděl, vešel do pokoje a stoupl si za mě. „Její proměna je už u konce. Podle Alice se za necelou hodinu probudí.“ Jen jsem pokýval hlavou a dál ji držel za ruku.

Hodina utekla jako nic a Bella z ničeho nic otevřela oči. Karmínově červené.

„Bello?“ zašeptal jsem opatrně a ona ke mně okamžitě střelila pohledem. Nevěřícně je na mě vyvalila a zalapala po dechu.

„Edwarde?“ Oh bože, její hlas zní jako zvonkohra, jako ten nejkrásnější hlas na světě, jako nejsvůdnější hlas na celé planetě. „Vypadáš… jinak.“ Velmi roztomile se zamračila a já měl chuť jí zlíbat tu maličkatou vrásku, co se jí udělala na čele.

„Ano, tvůj zrak se ti o mnoho zlepšil.“

„Co, co se stalo? Pamatuji si, jak jsem padala ze schodů, pak se bouchla do hlavy a ztratila vědomí. A po chvilce jsem začala cítit žár. Počkat! Ou! Jestli se stalo to, co si myslím, že se stalo…“

„Jelikož ti nedokážu číst myšlenky, ale odhadem asi tak vím, na co myslíš, pak musím říct, že si to myslíš správně.“

„Pane bože, já jsem upírka? Opravdu je ze mě upír?!“ Bella radostně vyvýskla a hbitě vyskočila na nohy.

„Páni, to je rychlo- Stojím! Já stojím na vlastních nohách! Pane bože, já stojím!“ Bella začala na místě poskakovat jako malá a radostně výskala po celém domě. Poté se zastavila, na tváři se jí usadil takový úsměv, až jsem si myslel, že omdlím a pak se rozběhla dolů do kuchyně.

„Lidi, já běhám!“ Bella to stále pokřikovala po celém domě a celá šťastná po něm pobíhala. Na rtech se mi usadil široký úsměv a sešel jsem dolů za rodinou. Během cesty kolem mě proběhla Bella, ale pak se zastavila a vrátila se ke mně.

„Ty jsi mě proměnil?“ zeptala se mě nejistě. Okamžitě jsem zkameněl.

„Ano, Bello, proměnil jsem tě já. Moc se ti omlouvám. Nechtěl jsem z tebe udělat to, čím jsem já a celá rodina, ale umírala si a já-“

„Cože? Ty se mi omlouváš?“ ptala se mě vystrašeně.

„Ano, opravdu mě mrzí, že jsem tě musel proměnit, ale nemohl jsem tě nechat umřít. Jsi to, co mě drží naživu, jsi můj život, má druhá polovina a miluji tě.“

„Bože, nejradši bych tě praštila. Ach bože, ty jsi takovej… zabedněnec, ale ne, nenechám si tebou zkazit náladu. Dnešek je jeden z mých nejšťastnějších dnů a nenechám si ho tebou zkazit,“ prskla na mě naštvaně a s nosíkem nahoru odkráčela do obýváku jako královna. Jako totální magor jsem se za ní otočil s pusou dokořán a sledoval ji, jak odchází. Ona je na mě naštvaná, protože jsem se jí omluvil? Vždyť… sakra, bože, já jsem fakt idiot. Blbec, debil, ale ten její pohybující se zadeček při chůzi…

„Lidi, kdo se mnou půjde na můj první lov? Docela bych něco smlsla.“

„Já, já, já,“ začal vykřikovat Emmett a Bella s úsměvem přikývla.

„Mám jít pro jistotu také?“ ozval se Carlisle.

„Ne, to je v pohodě, Emmett to se mnou zcela jistě zvládne, že?“ otočila se na něj s úsměvem.

„No jasně.“

„Dobře,“ přikývl Carlisle a odešel do pracovny.

„Vyrazíme tedy?“ zeptala se ho, ale do řeči jí skočila Alice.

„Nejdříve se převlečeš, nepůjdeš ven v noční košili.“ Bella se na sebe podívala, vyvalila oči a okamžitě přikývla. Na pět minut tedy zmizela v patře spolu s Alice, a když se vrátila, zalapal jsem po dechu. Bella měla na sobě přiléhavé sexy šaty a lodičky na jehlách. V tomhle chce jít lovit? Dělá si srandu? Mužská část rodiny se na ni ohromeně podívala a obdivně zapískala.  Emmett s Jasperem z ní nemohli spustit zrak a o Damonovi ani nemluvím. Radši jsem se mu ani nedovážil podívat do hlavy, protože pak by to pro něj nemuselo dopadnout dobře.

„Jdu s vámi,“ vypadlo ze mě najednou a Bella se na mě otočila. Zdálo se mi to, nebo na mě provokativně mrkla? Kde je má malá, nešikovná, stydlivá Bella?

„Tak jo,“ usmála se na mě a vyšla z domu. Já měl však stále před očima její božsky se pohupující zadničku. Tak tohle bude krutý lov. „Kluci?“ zavolala na nás a my se okamžitě rozběhli za ní. „Běžíme?“ zeptala se nás, a aniž by čekala na odpověď, rozběhla se a zamířila do lesa. S Emmettem jsme na nic nečekali a rozběhli se za ní.

Vypadala překrásně. Běžela velmi elegantně a velmi, velmi svůdně. Stále dokola jsem si opakoval, že tu jsme díky lovu, ale myšlenky se dál točily kolem Bellina těla. Bože, proč se stala ještě svůdnější? Jak se to mohlo stát? Vždyť už jako člověk vypadala jako anděl, teď je to přímo bohyně krásy. Moje malá Afrodita.

„Tak, co mám dělat?“ zeptala se nás, když už jsme delší dobu běželi. Zastavili jsme a podali jí instrukce.

„Pořádně se nadechni,“ řekl jsem a ona tak učinila.

„Zaměř se na lákavou vůni. Na to, co ti hodně voní,“ pokračoval Emmett.

„Až ten pach zachytíš, podvol se instinktům a rozběhni se za tou vůní. Sama budeš vědět, jak na to, instinkt tě povede,“ dokončil jsem to.

„A nezapomeň si s kořistí trošku pohrát, je to sranda. Třeba takovej malej gryzlík-“ Emmett se už už začal rozpovídávat, ale Bella najednou zbystřila a upíří rychlostí se rozběhla dál do lesa, aniž by brala Emmetta na vědomí.

„Héj, to je neslušní odbíhat, když na tebe někdo mluví,“ zakřičel na ni uraženě, ale Bella běžela stále dál. Jen jsem nad svým bratrem zakroutil hlavou a rozběhl se za ní. Po chvilce jsem kořist ucítil také. Puma, má nejoblíbenější. Trošku jsem zpomalil, abych dal Belle prostor a tajně ji sledoval ze stromu, na který jsem skočil.

Bella se zastavila a trošku se přikrčila, jenže šaty jí v tom bránily, a tak je dvěma pohyby roztrhla po stranách a vyrobila si tak dva rozparky po stehnech. Ježíši, může vypadat ještě více sexy? Odpověď zní ano, může, protože můj chtíč se ozval na plné čáře a mé vzrušené mužství se začalo viditelně hlásit o slovo.

Bells se konečně přikrčila, zavrčela, pro mě velmi provokativně, a ladně zaútočila na šelmu. Chvíli jí trvalo, než si pumu dostala do pozice, ve které jí mohla zlomit vaz, ale pak se naklonila k jejímu hrdlu a dravě se zakousla. Ach, nic více vzrušujícího jsem nikdy neviděl. Netušil jsem, že lov může být tak fascinující, ale když se Bella krmila, byla úžasná. Když dopila, nevydržel jsem to a seskočil dolů za ní.

„Nic krásnějšího jsem v životě neviděl,“ promluvil jsem nahlas a přitom se opíral o kmen stromu. Bella se okamžitě otočila za mým hlasem a vyvalila na mě ty své prozatímní třešničky. Když zápasila s pumou, šelma jí dokázala pěkně zřídit šaty, ale od krve nebyly, až na to, že to teď byly jen kusy látky, které z ní vysely. A její ještě více obnažená pokožka na mě zapůsobila tak, že se mé kalhoty ještě více napnuly. Bože, už stop!

„Tys mě sledoval?“

„Nešlo se nedívat, byla to ta nejsvůdnější podívaná, jakou jsem kdy viděl.“

„Nejsvůdnější?“ zeptala se mě a nadzvedla přitom provokativně obočí. S pokřiveným úsměvem jsem se odlepil od stromu a začal se k ní přibližovat.

„Ano, nejsvůdnější, ty můj upíří ďáblíku.“ Došel jsem až k ní a objal ji kolem pasu. Nebránila se. „Bello, miluji tě a už nevydržím se od tebe držet dál. Vím, že jsem nadělal spoustu problémů a bránil ti v proměně, ale došlo mi, že jsem dělal velkou chybu. To, když si otevřela oči do nového světa a měla takovou radost z toho, čím ses stala, mi došlo, co jsem provedl. Bránil jsem ti v něčem, po čem jsi toužila. Po něčem, v čem jsem v hloubi duše toužil i já. Miluji tě strašně moc a chci, abychom byli spolu. Navždy, navěky.“ Bella se mi dojatě podívala do očí, a kdyby byla člověk, měla by už tvář smáčenou od slz.

„Konečně si dostal rozum, ty bručoune,“ zasmála se a konečně spojila naše rty. Ve sladkém, nekonečném polibku, u kterého jsem doufal, že nikdy neskončí.

„Hej, lidi, zahrajeme si doma Monopoly?“ zavolal na nás odnikud rozesmátý Emmett. Jednoho krásného dne ho doopravdy zabiju.

Tak, poslední kapitola je za námi a čeká nás úplně poslední díl. Epilog. Doufám, že se vám ukončení líbilo a na epilog se těšíte. Těším se na vaše reakce. :) Simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 30. kaitola: