Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 27. kapitola

28.08.2011 (08:30) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5100×

27. kapitola

Bella:

Vůbec jsem netušila, co se děje. Ze všech stran mě obklopovala černočerná tma a mé vzpomínky byly zvláštně rozmazané. Absolutně jsem si nemohla na nic vzpomenout. Dokonce ani na svůj věk. Ještě štěstí, že alespoň vím, jak se jmenuji. To už by to pak byla tuplem katastrofa.

Nevěděla jsem, jak dlouho to trvá. Minuty, hodiny, dny, týdny! Čas jsem vůbec nedokázala vnímat, proto jsem se radši lépe zaměřila na své vzpomínky a zkusila si vzpomenout, co se stalo naposledy. Samozřejmě to ze začátku nešlo, ale pak to z ničeho nic přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Všechny vzpomínky se mi promítaly před očima. Dětství, seznámení s Edwardem, odchod Edwarda, nehoda maminky, návrt Edwarda, náš společný čas, ta osudná noc, která byla nejkrásnější v mém životě, opět jeho odchod, jeho příchod s Tanyou, Damon, rozhovor na louce až k… Autonehoda! Ach bože, to není možné. Poslední, co si pamatuji, byla světla, která mě oslepila, bolest, a pak nic. Co se stalo? A kde jsem? Byla spousta otázek, na které jsem neměla odpovědi. Co když jsem mrtvá? To už budu navěky ve tmě? Sama a opuštěná? Pane bože, jestli tohle je peklo, tak nechápu, za co jsem si ho zasloužila. Fajn, budu se modlit, abych mrtvá nebyla, a že toto není peklo.

A najednou jsem ucítila zvláštní tlak na ruce. Překvapeně jsem ji zvedla, ale nic zvláštního jsem neviděla. Kroutila jsem s ní, ohýbala ji v zápěstí, ale nic. A pak ta hnusná černá tma začala vyprchávat. Byla pořád světlejší a světlejší a já pomalu, ale jistě, začala cítit i něco jiného. Ovzduší se změnilo. Bylo takové kyselé, prosycené spoustou dezinfekcí, pod sebou jsem měla něco měkkého. Už jsem dokonce i věděla, že ležím. Postel zřejmě. Tlak na ruce jsem cítila víc a víc a byl stále studenější. Jako bych měla ruku v lednici. A nakonec jsem začala slyšet šuškání. Bylo to velmi potichu, ale každou minutu, ano, i čas jsem už dokázala měřit, to bylo hlasitější a hlasitější a já začala rozpoznávat slova a hlasy. Znala jsem je. Ježíši, vždyť je to Carlisleův hlas! A… Ne, ne, ne! Prosím, ať to není jeho hlas! Prosím!

„Její tep se zrychluje, probouzí se,“ zachytila jsem Carlisleovu větu.

„Já vím,“ řekl Edward. Tlak na ruce se ještě zvětšil a já to najednou pochopila. On mě drží za ruku! Ale… proč?

„Bello?“ zkusil na mě promluvit Carlisle. Chtěla jsem otevřít oči, nebo mu odpovědět, ale nedokázala jsem to.

„Bello? Bell, slyšíš mě?“ Tentokrát to byl Edward. A já měla zvláštní pocit, že se ke mně ještě více naklonil. Asi to bylo tím, že jsem začala dýchat studenější a mnohem sladší vzduch. Ach, jak já jeho dech miluju. Fajn, budu se muset zaměřit na všechny své údy. Takže nejdříve ruce. Pomalu, ale jistě, mi do nich začal proudit cit a já zkusila pohnout prsty.

„Pohnula rukou,“ ozval se Edwardův šťastný hlas. Dobře, to se povedlo. Tak teď nohy. Jenže ať jsem se snažila sebe víc, nic jsem necítila. Snažila jsem se je zvedat, krčit, kopat s nimi ve vzduchu, ale nic. Co se to sakra děje?! Proč necítím nohy?! Dobře, tak je hold nechám na potom, zkusím tedy otevřít oči. Zaměřila jsem se na oční víčka a zkusila je zvednout. Napoprvé se mi to nepovedlo, ale napodruhé se mi trochu zachvěly. I to je dobré znamení.

„Asi otevře oči,“ uslyšela jsem Carlislea. Jasně, že je otevřu, musím! A napotřetí se mi to konečně povedlo. S velkou námahou jsem je odlepila od sebe, ale hned je zase zavřela. Náhlé světlo mě neuvěřitelně bodalo do očí, a tak jsem nějakou chvíli musela mrkat, abych si zvykla.

„Ach Bello,“ zavzdychal Edward a pevně mě objal. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem jen dál ležela a koukala do stropu.

„Tolik jsem se o tebe bál,“ šeptal mi do ucha a poté mě líbl na spánek. Jenže to už na mě bylo moc a začala ho odstrkovat.

„Nech mě, jdi ode mě, Edwarde,“ mluvila jsem k němu s nakřáplým hlasem. V krku jsem měla vyschlo jak na Sahaře. Carlisle to naštěstí hned poznal a podal mi hrneček s vodou. Přiložil mi ho ke rtům, pomohl mi nadzvednout se a já vodu hltala plnými doušky.

„Děkuju,“ pípla jsem, když jsem celý hrneček vypila. Jen se na mě usmál a hrneček položil zpátky na stolek. „Co? Co se stalo?“ zeptala jsem se konečně na tu hlavní věc, která mě nejvíce zajímala.

„Měla jsi autonehodu,“ odpověděl mi Carlisle. Jo, tak to mi asi nedošlo.

„A dál?“

„Prodělala jsi velmi náročnou operaci. Měla jsi vnitřní zranění, zlomené nohy, tržnou ránu na ruce a… Nalomenou páteř.“ To poslední už pouze zašeptal a Edward sebou trhl. Stále jsem nic nechápala.

„Dobře. No, jak dlouho tu ležím?“ zeptala jsem se.

„Dva dny. Jsi na jednotce intenzivní péče. Zbytek rodiny čeká na chodbě a poslouchá každé naše slovo. Musíme dávat pozor, aby se zabránilo hrozící infekci, tak jsem sem pustil jenom Edwarda. Byl schopný sem vyskočit oknem, jen aby byl u tebe.“ Na to jsem radši nijak nereagovala. Nechápu, proč si o mě dělá takovou starost, když mě stejně nikdy nechtěl zachránit! Vsadím se, že i teď by byl rád, kdybych pod tím kamionem umřela. Sice by neměl to svoje vytoužené ticho, které mu dopřávám v mysli, ale to by hold byla cena, kterou by musel zaplatit. Jen nechápu ten jeho výraz.

„A co Charlie?“ zeptala jsem se se strachem. Carlisle si smutně povzdychl.

„Když jsme mu to řekli, málem se zhroutil. Včera u tebe byl celý den, ale dnes musel do práce. Ale rodina už mu volala, že ses probudila. Bude tu za hodinu.“ Jen jsem přikývla a zaměřila jsem se na svoje nohy. I když už jsem byla plně vzhůru, nic jsem necítila. Jako by moje tělo končilo u pánve. Viděla jsem všechnu tu sádru a šrouby, co jsem měla na nohou, ale proč alespoň necítím bolest? Třeba maličkou, ale nějaký náznak, že ty nohy mám.

„Proč necítím nohy?“ vypadlo ze mě najednou a Carlisle s Edwardem se zatvářili velmi… Zvláštně. Bolestně, smutně, lítostivě. Dokázali to všechno shrnout do jedné grimasy a já začala mít zvláštní pocit, že je tu něco špatně. „Proč je necítím? Nebo alespoň bolest?“ ptala jsem se podezíravě.

„Víš, Bello, kromě páteře sis zranila ještě něco,“ začal Carlisle a Edward se tvářil velmi mučivě. Jako by ho napínali na skřipec. Pohledem jsem Carlisle nutila pokračovat. „Poranila sis míchu,“ vyřkl najednou a smutně se na mě podíval. No a co? Tak jsem si poranila mí-. Počkat, když si člověk poraní míchu, znamená to, že… Ne, to není možné. To musí být nějaká blbost. Možná je mám jen pod nějakými sedativy, abych necítila bolest. Nemohla jsem přeci ochrnout na nohy! To nejde!

„Prosím, řekni mi, že mi nechceš říct to, co si myslím, že chceš říct,“ prosila jsem ho. Carlisle ale jen zavřel oči a zavrtěl hlavou. Ne, ne, ne, ne, ne! „Já nemohla ochrnout na nohy!“ zakřičela jsem beznadějně a snažila se s nimi jakkoliv pohnout. Marně. Bylo to, jako by ani nepatřily k mému tělu. Ne, prosím, to musí být nějaký omyl. Začala jsem vzlykat a slzy se mi draly do očí. Ne, já chci chodit, tak proč je, ksakru, necítím?!

„Bello,“ zašeptal Edward, ale já jen zavrtěla hlavou.

„Jděte pryč,“ zašeptala jsem a začala čím dál tím víc vzlykat. Slzy už mi tekly po tvářích, ale nevšímala jsem si toho.

„Belli-“

„Jděte pryč! Chci být sama.“

„Ale Bello-“

„Vypadni!“ zakřičela jsem na Edwarda a hlavu otočila směrem k oknu. Opačnou stranou od něj. Absolutně nic jsem nevnímala. Nemůžu chodit. Už nikdy v životě se sama nepostavím. Nikdy se nerozběhnu. Už budu navěky připoutaná ke kolečkovému křeslu. Neobejdu se bez ničí pomoci. Vždy budu na někom závislá. Už nebudu moct být samostatná, tak, jak jsem na to zvyklá. Už nikdy nebudu normální. Budu jen mrzák na kolečkovém křesle.

Slzy mi tekly proudem a vzlyky se odrážely od stěn nemocničního pokoje. Tělo se mi třáslo a bolest, kterou jsem pociťovala, ta, která je uvnitř mě, byla strašná. Už nikdy nebudu moct chodit, běželo mi hlavou. Ne, to nejde, to prostě nejde.

„Neeeee!“ zakřičela jsem beznadějně a udeřila rukama do postele. „Neeeeee!“ Brečela jsem a nevěděla, co mám dělat. Snažila jsme se nějak přimět své nohy k pohybu, ale nešlo to. „Tak se sakra pohněte,“ křičela jsem na své mrtvé nohy. „Ne,“ mumlala jsem stále dokola. Už jsem neměla sílu ani pohnout rukama. Měla jsem pocit, že mé tělo váží tunu. Oči se mi začaly samovolně zavírat a já s radostí vítala tu známou tmu, která mě začala obklopovat.

***

Už to bylo čtrnáct dní, co jsem se dozvěděla, že jsem ochrnula na nohy a moje mysl to stále nemohla přijmout. Každý den jsem měla návštěvu. Byl tu táta, Esmé, Alice, Rose, Emmett, Jasper, Carlisle, Damon, ale nikdo mi nedokázal pomoct. Sice říkali, že to bude v pořádku, a že to zvládnu, ale každý věděl, že to není pravda. Jediný člověk, který se tu za ty dva týdny neukázal, byl Edward. A byla jsem za to opravdu ráda. To on za to může. On je viníkem toho, že nemohu chodit. Kdyby mi tehdy na louce nic neříkal, tak zbaběle bych neutíkala a neměla nehodu. Samozřejmě, že za to mohu i zčásti já. Kdybych byla rozumná, zastavila bych a počkala, až ten proklatý déšť přestane, ale stejně - z větší části je to jeho vina. Vždycky bude.

Slyšela jsem, jak zavrzaly dveře, ale hlavu jsem neotočila. Jen jsem dál koukala z okna a pozorovala zataženou oblohu. Byla šedá a měla jsem pocit, že je tam i zima, ale ruku do ohně bych za to nedala. Možná je to jen tím, že chlad cítím zevnitř sebe. Mé útroby byly chladné, mrtvé. Tedy takový jsem měla pocit.

„Bello,“ ozval se tak známý hlas, až jsem sebou trhla. Konečně jsem otočila hlavu a zakoukala se do toho zlata, které je mi tak známé. Byl pořád stejný, přesto jiný. Už mu v očích nehrály ty známé jiskřičky. Rty se neusmívaly v mém oblíbeném úsměvu. Ramena neměl tak široká jako vždy, ale shrbená, jako by byly těžší než celé jeho tělo. Vypadal, jako by zestárl o deset let, i když měl stále tvář dvacetiletého kluka. Nic jsem neříkala, jen se mu dívala do očí. Edward si přitáhl dřevěnou židli, která stála u stolu, a posadil se vedle postele. Zvedl ruku, jako by mě chtěl chytit za moji, ale nakonec ji zase stáhl a smutně si povzdychl.

„Co tu děláš?“ vypravila jsem ze sebe konečně.

„Chci…“ začal, ale zasekl se. A tak si povzdychl a zkusil to znovu. „Chci si promluvit a… omluvit se a chci… ti být na blízku a…“ Strašně se zadrhával a tvář se mu stahovala do čím dál tím více bolestnější grimasy. „Ach Bello, tolik mě to všechno mrzí. Ani nevíš, jak mě to strašně mrzí. Nikdy jsem tohle nechtěl. Nedej bože, kdyby ano. Já, nikdy jsem nechtěl, aby ses stala jednou z nás. Víš, po té noci, po té nejkrásnější noci v mém životě či existenci, jak chceš, nikdy jsem nezažil nic krásnějšího. Hrozně tě miluji, Bello, jsi moje všechno. A proto jsem musel odejít. Věděl jsem, že mě jednou požádáš o to, abych tě proměnil a věděl jsem, že bych ti na to řekl ne. Nikdy bych ti to nedovolil. Myslel jsem si, že když odejdu, začneš se stranit mé rodiny, ale tys to neudělala, a tak jsem se dal dohromady s Tanyou, požádal ji o ruku a přijel s ní do Forks. Nevěděl jsem, že to s tebou nic neudělá. Myslel jsem si, že tě to od nás odradí, ale ani to nepomohlo. Do toho se zamotal Damon a já měl strašný vztek. Snažil jsem se tě celou dobu od nás držet dál, ale ty ses držela jako klíště. V ten den, kdy jsem tě vzal na louku, jsem ti to chtěl všechno takhle říct, ale pak se to pokazilo. Dostal jsem vztek, veliký vztek, protože tys mi nedovolila říct ani jedno slovo a já si neuvědomoval, co říkám. A proto to vyznělo, jako že jsem tě nikdy nechtěl zachránit. Bello, jak sis něco takového vůbec mohla myslet? Po tom všem, co jsme spolu prožili. Jak sis mohla myslet, že toho lituji?“ Edward vypadal, jako by ho strašně moc mučili a já opět začala brečet. Nevěděla jsem, co říct, jak na to reagovat. Poslouchala jsem ho, ale jeho slova mi nedávala smysl. Celou dobu se mě snažil chránit sám před sebou. Před jeho světem. Miloval mě tak moc, že se mě radši zřekl, než aby mě proměnil.

„Nemůžu chodit, Edwarde. Už nikdy se nepostavím na nohy. Takhle si ty představuješ život pro mě? Život připoutaný ke kolečkovému křeslu?“ Konečně jsem něco dokázala říct a Edward se zatvářil ještě bolestivěji.

„Zvládneme to, Bello. Už nikdy se nebudu snažit tě od sebe držet dál. Miluji tě, hrozně moc tě miluju a už tě neopustím, přísahám. Budu už jenom s tebou. Odejdu ze školy a budu ti ve všem pomáhat. Spolu to zvládneme, uvidíš,“ začal okamžitě a povzbudivě mě chytil za ruku, ale já ji z jeho vytrhla a zakroutila hlavou.

„Ne, Edwarde, nezvládneme to. Já to nezvládnu. Vždycky jsem tě milovala. Milovala jsem tě dokonce, když už mi byly čtyři. Už od prvního okamžiku. Ale já prostě nedokážu být s tebou, aniž bych byla na kolečkovém křesle. Jsem mrzák, holka, která už se nikdy neobejde bez ničí pomoci. Ty jsi ten nejkrásnější, nejhodnější kluk, jakého jsem kdy poznala. Nedokázala bych být s tebou a přitom na to všechno nemyslet. Z jedné strany chápu to vše, o co ses snažil. Máš mě rád tak moc, až si mě chránil sám před sebou, ale podívej, jak to dopadlo. Ochrnula jsem. Miluji tě, Edwarde, a vždycky budu, ale tohle prostě nedokážu,“ řekla jsem a vrtěla hlavou. Slzy mi stále smáčely obličej a vzlyky otřásaly mým tělem.

„Bello, neodháněj mě od sebe. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Věř, že bych se nejradši zabil, jenže to by to pro mě bylo až moc lehké. Chci zůstat s tebou a pomáhat ti. Chci odčinit vše, co jsem ti udělal.“

„Tak mě proměň,“ vyhrkla jsem najednou. „Udělej ze mě to, před čím si se mě celou tu dobu snažil odradit. Tím by se všechno vyřešilo. Já bych mohla chodit a mohli bychom být konečně spolu. Ty by sis tím tak odčinil i to, co jsem kvůli tobě prožila. Udělej ze mě upírku, Edwarde,“ mluvila jsem dychtivě.

„Bello, to po mně nemůžeš chtít,“ kroutil hlavou.

„Edwarde, je to jediné řešení a ty to víš. Prosím tě o to.“

„Ne, Bello!“ řekl tvrdě a rychle se postavil na nohy. „I když nemůžeš chodit, stále můžeš prožít šťastný lidský život. Jak jsem řekl, nikdy ti nedovolím se stát jednou z nás, a to, že nemůžeš chodit, s tím nic neudělá.“

„Fajn, Edwarde, nech mě navždy na kolečkovém křesle, ale tím pádem se s tebou loučím. Nechci, abys mě ještě někdy navštívil, nechci, abys dál chodil do školy, abys dál bydlel v tomto městě. Chci, aby ses i se svojí rodinou odstěhoval daleko ode mě a nikdy už se nevrátil. Vlastně,“ bolestně jsem se začala smát a do toho brečela, „se ti splnilo to, oč ses po celou dobu snažil. Konečně si mě přiměl, abych se od vás odtrhla, takže můžeš být šťastný,“ prskla jsme na něj, i když to přes slzy šlo těžko.

„Bello, prosím-“

„Ne, Edwarde! Nech už mě konečně napokoji! To ty za to můžeš! Ty jsi hlavní viník toho, že nemůžu chodit! Vždycky jsem tě milovala a stále miluji, ale tohle je už i na mě moc! Pokud mě neproměníš, nedokázala bych vedle tebe žít. Už takhle to pro mě bude strašně těžké, ale s tebou po boku bych to nezvládla. Jak si jednou řekl, jsem jen pouhý křehký člověk. Takže tě prosím, jdi, a už se nikdy nevracej.“ A Edward se otočil a bez jediného slova zmizel za dveřmi. A já věděla, že můj život odchází i s ním.

***

„Bello?“ ozval se Damonův hlas ve dveřích. Otočila jsem se na něj a usmála se.

„Pojď dál,“ pokynula jsem mu a ukázala na židli vedle postele.

„Tak co? Jak je?“ zeptal se a mně se stáhl obličej a začaly drát slzy do očí. Damon si toho okamžitě všiml a začala se horečně omlouvat.

„Ne, to je v pořádku,“ snažila jsem se ze sebe dostat, ale jestli tomu rozuměl, nevím. Nešťastně se na mě podíval a já vzlykla. „Ach Damone.“ Roztáhla jsem ruce, jako že chci obejmout. Samozřejmě mé přání okamžitě vyplnil a pevně si mě přivinul do objetí. „Jsem ráda, že jsi tu,“ zašeptala jsem.

„Víš, nejsem tu jen na návštěvě,“ odtáhl se ode mě najednou.

„Ne?“ zeptala jsem se zmateně.

„Víš, něco mě napadlo. Vidím, jak tě ničí to, že nemůžeš chodit, a mě bolí tě takhle vidět. Mám tě moc rád, a proto jsem našel řešení.“ Dychtivě jsem ho poslouchala a očekávala, co z něj vypadne.

„Pokud by sis to přála, přeměnil bych tě, a tím tak ukončil tvoje trápení. Stala by ses tím, co jsem já a Cullenovi a mohla bys opět chodit a žít navěky,“ nabídl mi a já zalapala po dechu

Co tomu říkáte? Bylo to dostatečně smutné? Doufám, že ano, protože jsem se opravdu snažila. A co konec? Překvapila vás Damonova nabídka? Jak mu na ni Bella odpoví? To se dozvíte až v další kapče. :D Takže se budu těšit na vaše komentíky, protože pouze oni mě nutí k dalšímu psaní. :) simi1918.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 27. kapitola: