Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Navždy Ty a Já - 13. kapitola

26.02.2011 (21:15) • simi1918 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6582×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

13. kapitola

Edward:

„Edwarde, jsem hotová,“ zavolala na mě Bella z koupelny a já tam do vteřiny byl. Ale jakmile jsem ji uviděl stát před sprchou oděnou pouze v ručníku, mokrou ještě od předešlé sprchy, zamrzl jsem na místě. Už jsem tam prostě nemohl vidět moji sladkou malou nemotornou Bellu. Tohle byla vyspělá dívka, která vypadá sakra dobře. Můj pohled ji automaticky skenoval od hlavy až k patě a až moc zřetelně jsem cítil své narůstající vzrušení. Mé oči už určitě musely nabrat barvu půlnoci. Stál jsem tam a hleděl na ni jako na nejkrásnější obrázek na světě. Uvědomil jsem si, že už si to nemohu dál vyvracet, toto byl toho důkaz. Miluji ji. Miluji ji už od první chvíle, co jsem ji po těch letech spatřil. Zamiloval jsem se do toho nekouzelnějšího a nejnevinnějšího stvoření na světě. Lev se zamiloval do jehňátka.

„Edwarde?“ vyrušil mě z mých myšlenek Bellin hlas. Dívala se na mě vyděšeně. „Edwarde, co se děje? P-p-proč ti zčernaly oči?“ ptala se mě a její hlas prozrazoval nejistotu. Jistě, co jiného ji mohlo napadnout, než žízeň? Ale existují i jiné hlady.

Tak moc jsem ji tam na tom místě chtěl políbit. Sevřít do své studené náruče a nikdy nepustit. Tak strašně rád bych jí řekl, že ji miluji a pořád jí to opakoval. Ale nemohu, nikdy jí to nebudu moct říct. Ten křehký kvítek by nikdy nemohl milovat zrůdu bez duše. Ano, jsme přátelé, bere mě jako svého ochránce a svým způsobem mě má ráda, ale… není to láska a nikdy nebude. Kdybych jí to řekl, celý náš vztah, naše pouto, bych zlomil. Ztratil bych ji navždy a to bych neunesl.

„Promiň,“ procedil jsem skrze zuby a vyběhl ven z koupelny. A však mi to stálo spoustu sebeovládání, zvládl jsem to.

„Emmette, odnes Bellu do mého pokoje,“ poručil jsem mu a vyběhl z domu. Běžel jsem do lesa a mířil si to na moji a Bellinu louku. V myšlenkách mi mezi tím kolovaly obrazy mě a Belly jako pár. Vím, že bych na takové věci neměl myslet, ale nedokážu to zastavit. Představoval jsem si, jak spolu jdeme po městě, držíme se za ruce a posíláme si zamilované pohledy. Každý, kdo se na nás podívá, nám závidí naši lásku. Do ouška jí každou chvilku šeptám slova lásky a líbám ji. Užívám si, jak se naše rty vzájemně doplňují, vpíjí se do sebe a já při tom vstřebávám tu její omamující vůni.

Doběhl jsem na louku a lehl si doprostřed a pozoroval zatažené nebe. Žádné hvězdy, ani měsíc, jen černočerná tma, která pohlcuje i mé nitro. Co se také divím, tady ve Forks je to normální. Zavřel jsem oči a v mysli si představoval, že tu teď v tuto chvíli se mnou je Bella. Leží mi uvolněně na hrudi a já ji jemně hladím po zádech. Ne, nesmím na to myslet, nakázal jsem si. Začal jsem přemýšlet nad tím, jak to bude dál. S rodinou tu určitě zůstaneme do maturity a možná bychom se mohli zapsat i na zdejší univerzitu. Bella s námi dodělá střední a pak bude dál pokračovat ve svém lidském životě. Určitě nastoupí na nějakou univerzitu, jako je třeba Princeton, Yal nebo Darmauth. Dostuduje a najde si práci. Postupem času se z ní bude stávat dospělá žena. Bude chodit s pár kluky, než si najde manžela a vdá se. Bude s ním mít děti, které budou napůl ona a napůl on a budou je spolu vychovávat. Bude stárnout a nakonec půjde do důchodu a umře.

Jakmile jsem na to pomyslel, tam v místě, kde mám sice mrtvé, ale přesto srdce mě tak neuvěřitelně zabolelo, až jsem zalapal po dechu. Bylo to, jako by mé tělo někdo trhal zevnitř. Bylo to dokonce bolestivější, než přeměna. Musím se vzchopit, nabádal jsem se v duchu. Dokázal jsem ji opustit už jednou, dokážu to i po druhé. Nesmím jí zasahovat do života více, než je nutné. Ona je křehký člověk, má život před sebou a mě bere pouze jako svého ochránce a přítele. Já jsem upír, krvežíznivé monstrum, které je nesmrtelné. Jsem jen kus kamene, nemrtvej. Není mi dovoleno milovat Bellu. Nikdy se to nedozví, navždy to bude pouze uvnitř mého srdce.

Začalo svítat. Zvedl jsem se a rozběhl se zpátky domů. Když jsem vešel do domu, všichni se na mě tázavě podívali.

„Musel jsem si něco promyslet,“ řekl jsem jen a odešel do svého pokoje. Usmál jsem se, když jsem našel Bellu spinkat na mé posteli. Vypadala jak křehké poupátko. Když jsem ji takhle pozoroval, ještě více mě to utvrdilo v tom, že dělám dobře, že jí nic neřeknu. Budu se chovat dál, tak jako vždycky a budu si užívat všechny chvilky, které mi budou dovoleny s ní trávit. Rok a půl a pak konec. Pro člověka docela dlouhá doba, pro mě pár sekund.

Popošel jsem blíže k posteli a klekl si před Bellu. Lehce, abych ji neprobudil, jsem jí odhrnul pramen vlasů, který jí zakrýval obličej a přitom ji pohladil po tváři. Usmála se. Také jsem se usmál a poté se šel osprchovat. Po osvěžující sprše jsem se oblékl do věcí, které mi Alice nechala na posteli a chtěl odejít z pokoje, ale zazvonil budík a Bells se probudila.

„Hmm,“ protáhla se a otevřela oči. Rozhlédla se po pokoji a pohledem se zasekla na mně.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni.

„Ahoj,“ pozdravila mě nejistě a propalovala mě pohledem.

„Nechám ti soukromí,“ podotkl jsem na její ranní vizáž a chtěl odejít.

„Edwarde, počkej,“ zastavila mě.

„Ano?“ otočil jsem se na ni.

„Co se včera stalo?“ zeptala se mě.

„Nic,“ snažil jsem se to zamluvit.

„Nevypadalo to jako nic. Tvůj výraz… co se stalo?“ zopakovala, ale já jí to nemohl říct, ale ani nechtěl lhát.

„Doopravdy se nic nestalo jen… prostě jsem nebyl dlouho na lovu,“ toto byla jen malá lež.

„Edwarde, tvé oči byly normálně zlatavé, tak proč zčernaly? Dostal si tam chuť na moji krev? Myslela jsem, že jsi s tím nikdy neměl až tak moc velký problém,“ vyložila si to špatně.

„Mou žízní to nebylo,“ ošil jsem se a sklopil hlavu.

„Tak čím tedy? A ještě ten tvůj výraz,“ kroutila bezradně hlavou.

„Bello, prosím, zapomeň na to. Nic se nestalo,“ prosil jsem ji.

„To není pravda,“ hádala se se mnou.

„Bells, prosím,“ podíval jsem se jí do očí a doufal, že už to konečně hodí za hlavu. Ale to by nebyla Bella.

„Vždycky jsme si všechno říkali, neměli jsme před sebou tajemství, proč mi to tentokrát nechceš říct?“ dívala se na mě smutně.

„Nemůžu,“ zašeptal jsem.

„Proč?“

„Všechno by se tím zkazilo.“

„Já to nechápu, prosím, vysvětli mi to,“ povzdechla si nešťastně.

„Belli, nechci ti lhát, ale ani ti to nemohu říct. Proto tě prosím, zapomeň na to,“ propaloval jsem ji pohledem.

„Ale - “

„Ne, jak jsem řekl, zapomeň na to a prosím tě, neřeš to,“ promluvil jsem tvrdším hlasem, který nečekala a ublíženě se na mě podívala. Nemohl jsem ten její pohled vydržet a tak jsem se otočil a odešel. Seběhl jsem schody a šel do obýváku. Sedl jsem si na sedačku, zapnul televizi a dělal, že mě strašně zajímá.

Ve tři čtvrtě na osm už byli všichni hotoví a vyráželo se do školy. Nasedl jsem do Volva a čekal, až si nasedne i Bella. Po celé ráno jsem se jí radši vyhýbal, protože jsem se chtěl vyhnout dalším jejím otázkám, na které jí nemohu po pravdě odpovědět.

Po pěti minutách byli všichni v autech a tak se vyjelo. Bella po celou dobu cesty zarytě mlčela a koukala se ven z okýnka.

„Dobře, tak co se děje? Proč ses mi po celé ráno vyhýbal?“ nevydržela to už.

„Potřebuji si něco promyslet,“ odbyl jsem ji. Moc mě bolelo s ní takhle mluvit, ale nemohl jsem jinak.

„Co si potřebuješ promyslet?“

„To je jedno,“ zakroutil jsem hlavou.

„Udělala jsem něco špatně?“ zašeptala a já po ní střelil pohledem. Vidět, jak se jí hromadí oči slzami, bylo, jako dostat kopanec do břicha.

„Ne, Belli, ty si nic špatně neudělala, jen si prostě potřebuji něco hodně důležitého promyslet,“ snažil jsem se jí vysvětlit.

„Jen kvůli tomu se mnou nemluvíš a vyhýbáš se mi? Edwarde, vždycky jsme si říkali pravdu. Když nás něco trápilo, svěřili jsme se tomu druhému. Užírá mě tě vidět smutného. Vidím na tobě, že tě něco trápí. Vím, že to má něco společného s včerejškem, ale nemohu ti pomoct, když mi neřekneš, o co jde,“ její hráze se přetrhly a slzy se jí začaly kutálet po tváři.

„Nemohu ti to říct, věř, že rád, ale nemůžu,“ řekl jsem jen a odvrátil od ní hlavu. Pozoroval jsem cestu před sebou, ale periferním viděním uviděl, jak Bella smutně zakroutila hlavou a více se vmáčkla do sedačky. Neohrabaně si setřela slzy z tváře a dál zase pozorovala ubíhající krajinu.

Před školou jsem zaparkoval vedle svých sourozenců a vystoupil. Chtěl jsem Belle otevřít dveře jako vždy, ale ona byla rychlejší. Vyskočila z auta a bez jediného pohledu na mě šla do budovy. Zamkl jsem auto, když akorát zazvonilo. První hodinu jsem měl angličtinu a Bella dějepis. Každý se mi radši obloukem vyhýbal, protože můj výraz je docela děsil. Byl jsem myšlenkami úplně jinde a nesoustředil se na svůj lidský výraz. Došel jsem do učebny angličtiny a zapadl do své lavice.

Po celé vyučování jsem se nesoustředil na nic jiného, než na myšlenky studentů, kteří byli blízko Belli. Profesor mě naštěstí nevyvolal, i když bych odpověděl pravdivě, nechtěl jsem se přestat soustředit na Bellu. Ale i on si ode mě dnes radši držel odstup, nechtěl mě naštvat, kdybych náhodou nevěděl odpověď a on mi musel vynadat, nebo horší, dát mi špatnou známku.

Jakmile zazvonilo, vystřelil jsem ze třídy a mířil si to na chemii, společnou hodinu s Bell. Sedl jsem si k našemu laboratornímu stolu a čekal na ni. Dorazila pár minut před zvoněním. Bez jediného pohledu na mě si sedla a na stůl si vyndala své pomůcky. Poté si vzala učebnici a začetla se do ni.

Mrzí mě, jak jsem se choval i chovám, ale prostě si to v hlavě potřebuju uspořádat. Musím zase najet na staré koleje, při kterých Bellu vidím jako dítě, culíkatou holčičku a přestat brát ohledy na své opravdové city k ní. A to ještě nedokážu. V hlavě mi pořád koluje obrázek jí oděnou pouze v malé osušce. Z myšlenek mě vytrhl hlas profesora zahajující hodinu.

Po celou dobu jsem Bells propaloval pohledem. Viděl jsem, jak se každou chvíli ošila, určitě můj neustálí pohled cítila.

Jakmile zazvonilo, rychle si sebrala věci a vylítla z učebny. Ne, takhle to dál nejde, musím si s ní promluvit. Sbalil jsem si věci a pospíchal za ní.

„Bello,“ promluvil jsem na ni, když jsem ji doběhl a chytil za ruku, aby se zastavila. Pomalu se otočila a pohledla mi do očí.

„Bells, mrzí mě toto všechno já… chtěl bych si s tebou promluvit, o samotě. Bude dnes Charlie doma?“ zeptal jsem se ji.

„Ne, v práci bude až do večera,“ odpověděla mi.

„Dobře, tak pojedeme hned po škole k tobě. U nás bychom neměli soukromí,“ rozhodl jsem nekompromisně. Bells jen kývla, otočila se a šla na svoji hodinu. Já si jen povzdychl a vydal se na tu svojí.

Ostatní hodiny mi utekly docela rychle a oběd též. Jak jsme byli domluveni, hned po skončení vyučování jsme s Bellou nastoupili do mého Volva a vyjeli k ní domů. Tam jsme byli ani ne za pět minut, s mojí rychlostí a vystoupili jsme. Bells odemkla a pustila mě dovnitř. Odložil jsem si a zul se, stejně jako ona a vydal se do obýváku. Bella šla hned za mnou a posadila se na sedačku. Já si sedl hned vedle ní.

„Fajn, tak začni,“ povzdychla si Bella a opřela se. Tak jsem tedy začal.

Autor: simi1918 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Navždy Ty a Já - 13. kapitola: