Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - Prolog + 1. kapitola

04.09.2013 (18:30) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3630×

Prolog:

Našeptávač je démon, který svým obětem našeptává, co mají dělat, jak jednat. Tímto své oběti ovládá a čerpá zlo ze špatné nálady, energie, kterou člověk vyzařuje. Tento démon pak může oběť dohnat i k depresivním sklonům a k sebevražedným myšlenkám. Oblíkaný chodí celý v černém... pokud nejde o kamufláž, kdy potřebujete zmást okolí, případně oběť. Našeptávač je nadpřirozená bytost, kterou určitě nechcete naštvat, protože ona ví moc dobře, co dělá.

Jmenuju se Bella Swanová a jsem rozkošná dceruška pana... Ne! Tohle nejde! Jmenuju se Whisper Hillová a nejsem, do hajzlu, ničí rozkošná, miloučká dceruška! Někdo by možná řekl, že jsem manipulátor, svině, mrcha a možná i něco horšího - dokonalá náctiletá dívka. Ale já jen dělám svou práci. Není to práce jako každá jiná. V téhle branži si prostě musíte ušpinit ruce, a to mi ani z miliontiny nevadí. Být nájemný vrah pro někoho, komu jste nikdy pořádně neviděla do tváře ani do občanky, je můj život. Svého šéfa neznám. Jen přijímám rozkazy. A protože nejsem člověk, předpokládám, že když si mě dokázal najít, ani on nebude ubohá lidská troska. Ale tentokrát jsem dostala zakázku, o které mi můj milý šéf neřekl všechno.

Můj šéf, Frankie, mi říká našeptávač. Umím ovládat lidskou mysl. Dokážu lidem našeptat, co mají udělat nebo co si mají myslet. Myšlenky číst neumím, ale za to dokážu vycítit emoce, atmosféru, která proudí přímo kolem mne. Navíc jsem naprosto imunní oproti ostatním. Nikdo se mi nedokáže dostat do hlavy. Snad kromě Frenkiho, ten vidí do každého.

Chlapec jménem Edward Cullen bude další na mém nákupním seznamu. Vím o tom já, ví o tom Frank, ale on, Edward, netuší ani setinu z toho, co se mu v blízké budoucnosti stane. Stačí se na něj jen na chviličku zadívat a našeptat mu tu prostou a jednoduchou povídačku, která lehce zabere na tyhle typy mladíků. Něco ve stylu: Ta holka tam, co sedí úplně sama samotinká se na tebe dívá. Může na tobě i oči nechat! Líbíš se jí. Měl bys jít za ní a pozvat ji na panáka nebo aspoň na minerálku - hlavně seber příležitost a nenech tu krásnou buchtu seděl dlouho samotnou. Jinak si jí všimne někdo jiný! Rychle... Rychle...
A je váš. Trapná snůška klišé, která zabere na každého, protože mu to rytmicky vyhrává rovnou v hlavě. Doufám, že tentokrát bude alespoň trochu... No, vlastně postačí, když se z něho nepobliju. To by asi akce svůdná dívka, která krásně voní, má dokonalý (čistý) úsměv, padla na kolena.

1. kapitola:

Jeho nezastavitelnou smršť smíšených pocitů jsem cítila, dokonce i přes dnešní chladnou noc. Edwardovy myšlenky se k mně draly jako gladiátoři za smrtí - musely, neměly na výběr. Cítila sem jeho hysterickou paniku - vůbec neví, co se děje. Tak ho přitahuji, ale nechápe to. Našeptala sem mu dokonale milnou představu „lásky".

Už ho cítím. Jeho zmatený pohled zabodnutý v mých zádech. Nejspíše je nervózní, protože tohle ještě nikdy neudělal. Zastavila jsem se na rohu ulice. Přistoupil ke mně a jen lehce se mne dotknul svou chladnu rukou... Moment! Dotknul se mě ledovou rukou! Zas taková sibiřská zima dnes není. Okamžitě jsem přidala do kroku. On ale také.
„Bello, počkej! Kam to jdeš?" naléhal Edward, když jsem nejevila sebemenší zájem zastavit a něco mu vysvětlovat.
„Pryč! Nechoď za mnou!" zakřičela jsem rozpolceně. Nebylo to poprvé, co jsem byla překvapena Frankiem, ale teď mi to krásné překvapení přímo vybuchlo v hlavě. Plně soustředěná mysl dostala svou dávku drog a sedativ najednou.
„Co je to za nesmysl, Bells? Zastav," mluvil rychle, ale zřetelně. Měl toho tolik co říct jen v jedné sekundě. „Promluvíme si. Proč jsi najednou tak... divná?" Něco tušil, ale byl zmatený. Rozhodně nic neví. Nic důležitého.
„Je konec, Edwarde!" Konečně jsem zastavila a podívala se na něj. „Nejde to. Něco se stalo, a to něco, nejde jen tak hodit za hlavu. Je mi líto, ale je to prostě tak!" Upřeně jsem se mu dívala do očí a nemrkala. Snad pochopí, že to myslím vážně a nechá mě na pokoji.
„Nemohu říct, že ti nevěřím. To je na tom to smutné," zatvářil se ublíženě a pokrčil obočí do nechápavého ú. „Já ti věřím. Ale nechci věřit, že říkáš pravdu."
„Pravda někdy bolí. Musíš se s tím smířit, jinak to prostě nejde. Takže... sbohem," špitla jsem na rozloučenou a pomalu se otočila. Cítila jsem, že nejde za mnou, ani nemohl, když jsem to nechtěla. Našeptala jsem mu, že mě miluje. Neměla jsem tak spěchat. Rozešla jsem se pomalým, ale jistým krokem pryč.

***

„Už nehodlám pokračovat! Zneužil jsi mě!" rozkřikla jsem se na něj, ale on se nenechal ničím vyvést z míry.
„Dokonale ho ovládáš, Whisper. Máš ho omotaného kolem prstu a teď chceš skončit?!" Z jeho hrubého hlasu sálala nějaká síla - respekt.
„Neřekl jsi, že je to upír! Vím, nemohu ti věřit. To se mi ani nemusíš snažit namluvit, ale o naší akci jsi mi měl říct naprosto vše!" významně jsem na něj pohlédla, aby věděl, že to myslím vážně.
„Na tuhle maličkost jsem zapomněl, Whis? To se omlouvám, nejspíš nedopatření. Je v tom snad problém?" Jeho pohled byl tak znervózňující. Je jako mafiánský boss. Mám z něho jazyk jako obrovský nanuk - jen tak leží, ale nejde to vydržet a musím říct, co chce, protože tak nestoudně studí.
„Jasně, že je to problém. Na lidi moje moc působí dokonale, ale o upíří imunitě nic nevím! Nevím, jestli mě dokážou vycítit.“
„Kdyby to dokázali, už by to udělali. Myslí si to, co mají. Že jsi neškodná člověčina, se kterou si jejich bratr hraje. Ani je nenapadlo, že bys mohla být nadpřirozená bytost.“ Konečně mě trošku uklidnil, ale stejně mi nervy lítaly jako na houpačce.
„Nejsou tupí. Musí cítit něco jiného!“ Když jsem to řekla, poprvé vyšel ze stínu pokoje. Předtím seděl ve tmě kdesi v křesle. Jeho obličej byl pořád stejně ošklivý jako před třemi dny. Muž, který je tolik zarostlý, že mu nevidíte ani do očí, ani na ústa, která má zakryta knírem. A když někomu nevidíte do obličeje, špatně odhadujete, jestli vám říká pravdu. Připomíná mi mého plyšáka z dětství, ten mi taky nikdy nic nepověděl, a jeho oči jsem musela kolem dokola obstříhat, abych se nebála té nevědomosti. Z nevědomosti straší každému odsouzenci téhle doby v jeho prázdné mističce, která je obalená vrstvou masa. Každý jsme jen maso a prázdnota!
Zadíval se na mě stylem – zpochybňuješ mě snad?! A pokračoval: „Cullenovi jsou moc opatrní. Ale stejně jim nepřijde divné, proč ti nemůže Edward číst myšlenky. Zmátla jsi je dokonale, to musím uznat. Edward je z tebe naprosto unešený!“ pronesl vychytrale a při posledním slově se uchechtl.
„To není ze mě, je to z Belly. Z milné představy dokonalé lásky. Křehoučká Bella Swanová, jak sladké! Nepochopím, proč jste mi musel dát zrovna tohle jméno!“ To jméno jsem nesnášela. Ale je pravda, že jmenovat se Whisper není příliš běžné.
„No, Isabell, doufám, že už jsi se umoudřila a budeš se držet našeho plánu.“
„Ale teď váš plán vůbec nechápu. On je přece upír a toho nedokážu zabít. Nedokážu ho dohnat k sebevraždě, když je nesmrtelný,“ pronesla jsem zmateně. Dávala jsem si všechno dohromady nahlas. „Nebo snad mohou upíři spáchat sebevraždu?“
„Samozřejmě! Jen na to nevystačí sami. Ale já chci Cullenovi postupně využít, nechci je zabít,“ řekl klidně a přešel k malému stolečku, co byl za mnou. Sáhl po láhvi Brandy a otočil se s ní mým směrem. „Dáš si sklenku?“
„Jen jednu, musím napravit Edwarda Cullena. Asi jsem mu před půl hodinkou rozbila srdce,“ pronesla jsem úšklebně.
„Vím, že ty mu něco namluvíš, nebo mám říct spíš našeptáš?“ I přes jeho bohatou srstní zahradu jsem poznala, že se usmál. Než mi podal mou sklenici, ještě si stihnul namočit knír v Brandy.

Tuhle povídku už jsem měla rozepsanou kapku déle. Doufám, že ta kapka vás v tomhle létě zchladila a ne popudila. Doufám, že tu odhodíte komentář - byť klávesorvoucí, či klávesohladící!

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - Prolog + 1. kapitola: