Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 4. kapitola

30.10.2013 (14:15) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1948×

Tohle byla poslední kapka! Jestli si myslí, že po tom všem tu zůstanu a pomůžu mu s boudou na Cullenovi, tak je cvok! Už ho nechci ani vidět, ani cítit, ani slyšet! Nikdy jsem necítila větší zlost!

Probudila jsem se úplně mimo, viděla jsem rozmazaně a bolelo mě celé tělo. Ležela jsem na posteli celá pokroucená a pod tenoučkou pokrývkou jsem byla nahá. Bolí mě hlava, bolí mě vagína, bolí mě oči. Oči! Nejvíc mě bolí oči! A mozek. Mám pocit, že se mi za chvíli rozskočí hlava. Možná do mě dostal nějaké drogy. Asi jak mě uhodil do tváře, potom jsem musela být naprosto dezorientovaná, mohl mi dát cokoliv.

Už si na to ani nepamatuji tak rozmazaně, jako když jsem se probudila, teď si to uvědomuji naprosto plně...

„Budeš poslouchat, mrcho!" křičel. 

Byl tak nelidský! Já taky nejsem člověk, ale nejsem stvůra a i kdyby, nemohu být takové monstrum jako on. On mě znásilnil!

Nebudu už tu ani minutu! Půjdu si zakrýt monokly, které cítím pořád na tváři. Je to tak živé, bojím se vejít do koupelny, bojím se jít vyčůrat, bojím se, že tam na mě čeká.

Vešla jsem opatrně do koupelny. Napřed jsem tam jen nahlédla očkem, ale naštěstí tam nebyl, ale bylo tam něco po něm. Na zrcadle byl mou ďábelsky rudou rtěnkou namaštěn vzkaz:

Snad jsi se poučila,
nechtěl jsem to udělat,
ale musíš poslouchat!

„Tak to si věříš, zkurvysyne!" zakřičela jsem. „Zabiju tě," pokračovala jsem dál potichu a opravdu jsem nad tím začínala uvažovat. 

Zabiju ho. Ale jak? A kde ho najdu? Dobře, tohle je asi nesmyslný nápad. Ale už to tu nevydržím, musím zmizet! Musím opustit Forks, musím utéct daleko od Frenka!

Na svou práci kašlu! Raději budu servírka v nějakém pajzlu než být pod Frenkem, než podržet Frenkovi! Nejsem žádná jeho fena, na kterou si může naskočit a rajtovat! Jsem možná hloupá, že jsem mu věřila, že jsem si myslela, že by mi neublížil, ale rozhodně nebudu jeho nafukovací pana! Je mi jedno, že si nemá pejsek kde ulevit, ale na mě už nikdy v životě nesáhne, to přísahám!

Sebrala jsem jenom nejdůležitější věci - peníze, hygienické potřeby a oblečení. Prakticky nic jiného nemám. Nikdy jsem toho moc neměla, jen ty nejdůležitější věci. Od kartáčku až po posraný kalhotky, což mi připomíná, že bych si měla vyprat. Ale teď na to opravdu nemám náladu, musím se vypařit.

Když jsem sbírala kartáček a žiletky, všimla jsem jsi něčeho, co mi v té zuřivosti po vzkazu nedošlo - nemám žádné monokly. Nemám na tváři ani škrábanec. Možná mám pár zkřivených vlásků, ale modřiny a podlitiny žádné. Přísahala bych, že jsme to cítila. Cítila jsem to! Musela jsem, vždyť proto jsem se nemohla bránit. Že by měl Frenk tuhle moc? Že by uměl uvést lidi do jiného stavu, poslat je do podvědomí, navozovat jim situace, které se nikdy nestaly? Co když mě vůbec neznásilnil? Ale to si přece pamatuji! Tohle by snad ani nemohl chtít! Na co by mi klad do mozku, že mě znásilnil? Musel by předvídat, že se na něj vyseru a vypadnu. Tohle musí být pravda, tomuhle bych věřím...

Nabalila jsem si všechno potřebně do příruční tašky, kterou mám už od patnácti. Je už sice stará a na některých místech i roztrhaná, ale pořád slouží. Navíc má pro mě citovou hodnotu. Já nemám skoro nic s „dětství". Ještě jsem smazala vzkaz na zrcadle a šla jsem.

Bála jsem se, že bude třeba čekat před motelem, aby se ujistil, že mu neuteču, ale buď se dobře schoval a já ho neviděla, nebo tu není. No, pevně doufám v tu druhou možnost! Nepotřebuji další dávku nevědomí. Nepotřebuji jeho vysvětlovaní, sliby, omluvy nebo další kolo. Repete si dávat rozhodně nebudeme! To se radši podříznu!

Z motelu jsem zmizela rychle. Mohl by se courat někde kolem. Šla jsem raději rovnou na hlavní nádraží. Najdu si nějaký vlak. Je jedno, kam odjedu, kde skončím. Hlavně, že budu daleko od něj. Ale když jsem došla na nádraží, zjistila jsem, že o víkendu jezdí z Forks jen dva vlaky. Jeden ráno a druhý večer. A ranní už mi dávno ujel a večerní jede až za šest hodin a to mě může Frenk vyčenichat.

Musím jít na stopa. Musím zkusit štěstí a odjet z téhle díry! I kdybych měla nastoupit k nějakému úchylnému dědovi, který mě bude chtít za nějakou benzínkou znásilnit! Jela bych i s ďáblem, stejně mě už nemůže potkat nic horšího než včera. Frenk je jenom jeden a bohužel je ten nejnebezpečnější člověk, kterého si proti sobě můžu poštvat. Ale o tom, že je člověk, silně pochybuji.

Šla jsem tedy po silnici. Po cestě jsem potkala ceduli, která oznamovala, kolik obyvatel žije ve Forks. A právě za tou cedulí se to stalo - nemohla jsem dál. Začal na mě působit nějaký tlak. Nemohla jsem pohybovat nohama ani rukama, nemohla jsem otevřít ústa ani zavřít oči. Jakmile jsem se pokusila udělat krok vzad, tlak přestal. Co to má sakra znamenat?

Jakmile jsem vzpamatovala, začala ta horší část - pištivý zvuk v mé hlavě! Z čista jasna se mi rozezněj v uších. Pištivý, otravný, vysoký pískot. Nemohla jsem ani stát, padla jsem na kolena. Zvuk pořád sílil a já řvala bolestí, bylo to jako by mi vrtaly ušní bubínky. A potom jsem to uslyšela - slabé slova. Začínalo to potichounku, ale zároveň šepot sílil a pískot odezníval, byl to vzkaz od Frenka.

Nesnaž se utéct, Whisper. Stejně nemáš na výběr! Myslíš, že bych tě nechal jen tak odejít? Budeš ve Forks, ať se ti to líbí nebo ne!

Po dlouhé době další kapitola, doufám, že se vám alespoň trošku líbila, a že zanecháte komentář. :) Ale mám pro vás asi špatnou zprávu, tedy pro ty, kterým se líbí - možná povídku pozastavím nebo naprosto zruším. Nemám totiž moc času a pořádně ani nevím, jak pokračovat a jestli jsem pokračovala dobře, navíc rozjíždím novou povídku a k téhle není stejně moc velký ohlas. Další kapitola sice nejspíš bude, ale nic neslibuji.

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 4. kapitola: