Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 2. kapitola

20.09.2013 (16:45) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2173×

Šedivé ráno, šedivá nálada. Přespávala jsem v levném motelu na konci města. Jediný zajímavý výhled byl na dvousetkilového chlápka, který se vždycky rád vyvalil na lehátko k bazénu, jehož průzračná voda připomínala spíše rašeliništní čaj, a chytal bronz, což ve Forks trvalo nějakou tu chvilku. 

Vstala jsem z tvrdé postele do měkkého vzdoušku. Aroma, jež se táhlo z otevřeného okna, mi málem vystřelilo žaludek na noční stolek. Pokoj vypadal jako po bitvě. Stěny byly buď špatně vytapetované, nebo na nich byla zaschlá krev. Nábytek ošoupaný a ohryzaný, televize s pokroucenou anténou a lehce popraskaným obrazem. Ovšem koupelna byla něco extra. Záchod byl obohacený o hnědé kuličky namísto Duckfresh disku, umyvadlo, jako by ho někdo potřel plísní a sprcha, která žila vlastním životem. Nebudu se divit, když tu bude pochodovat, až přijdu domů. Och ano - sladký domov v motelu Paradise Forks!

Neměla jsem odvahu vlézt do té krásně vyhlížející sprchy. Vlastně Hilldegurdy, jak jsem ji pojmenovala. Tak jsem se jen oblékla a osprchovala se deodorantem. Dnes musím zajít do střední školy ve Forks, abych našla jistého pana Edwarda Cullena a hluboce se mu omluvila za mou neomalenost! Vražedné sklony samozřejmě nezmíním.

 ***

Najít jedinou školu ve Forks nebylo těžké. Pochybuji, že Edward chodí do školy v rezervaci. Podle toho co vím o historii upírů, nemají se s obyvateli rezervací moc rádi. Frenkie řekl, že dokonce vedou něco jako soukromou válku. Když jeden druh uvidí ten druhý, většinou nevyvázne jeden z nich ve zdraví. 

Když jsem vešla do střední školy, hned jsem děkovala, že už do žádné posrané střední nemusím! Nedodělala jsem ji, odešla jsem z pěstounské rodiny, když mi bylo patnáct. Až teď jsem si uvědomila, že to bude možná menší problém - mezi stovkami studentů najít právě jeho, ale mýlila jsem se. Do školy jsem totiž došla až v poledne - cesta z okraje města je dlouhá a já se stavovala ještě na snídani, a tak jsem ho zastihla na obědě. Seděl sám u prázdného stolu - ani oběd neměl tu čest být sněden.

Vyšla jsem si k proskleným dveřím jídelny, když mě na chvíli ovládl stud. Nebude to trapné, jen tak si nakráčet do školy, do které nechodím, jít tam dokonce i na oběd a hustit do něj přede všemi, že jsem byla včera nějak unavená?! Ale čekat až se nají - nenají? Jak dlouho tam může sedět a čumět do prázdna? Prostě tam vrazím a našeptám všem stejnou věc: „Nejsem tady. Vůbec mě nevidíte a nevšímáte si mě!" A potom usednu k Edwardovi. 

Jak jsem plánovala, tak jsem také udělala.
„Ahoj... Edward, pokud si dobře pamatuji." Hovořila jsem mile a přívětivě. On vypadal jako by měl zaražené prdy - divně.
„Bello?! Co tu děláš? Chceš abych ti uvolnil stůl?" řekl a tvářil se uraženě.
„Ne. Chtěla bych se omluvit. Za včerejšek. Zastihls mě ve špatném rozmaru. Trošku jsem pila a navíc..." povzdechla jsem, „včera mi umřel pes." Zabořila jsem ruce do čela a hlasitě jsem se nadechla. „Promiň, ještě je to čerstvé." Jen tak lehce jsem mu našeptávala právě vymyšlenou historku s chudáčkem pejskem.
„Bože, to jsem nevěděl! To je mi líto - upřímnou soustrast." Jak lehce se dá ovládat, i když je upír, to je kouzelné!
„Díky, jmenoval se Spooky. Měla jsem ho už od malička. Sice jsem věděla, že už má pár let za sebou, ale vždycky je to šok." Je to tak vtipné! Namlouvat někomu takové blbosti! Zajímalo by mě, jestli by se tvářil takhle soucitně a oddaně jako pejsek i bez mého našeptávačského šarmu.
„No, pokud bys měla čas, mohli bychom si zajít třeba na večeři. Abys myslela na něco jiného." Jeho hlas byl jemný jako vlas. Něco v tom upířím charismatu bude.
„Jistě! Co třeba v šest?" navrhla jsem nadšeně.
„Tak tedy v šest. Znáš restauraci U Alfonse?" optal se mile.
„Nikdy předtím jsem ve Forks nebyla, takže pokud nepůjdeme do kanálu, je mi to jedno!" Ke krásně pronesené řeči jsem se ještě stupidně usmála a udělala jakoby „vtípek".

***

Na večeři jsme se sešli přesně v šest. Teda spíš on přesně v šest. Já jsem přišla jakoby náhodou pozdě o pět minut, aby se mohl jen lehce pousmát a dělat, jako že jsem tak sladká, jak se strašně omlouvám! Myslím, že začnu dělat trochu méně nechutných „sladkých" gest, jinak to nevydržím a omlátím mu hlavu tím tvrdým chlebem, který byl součást otřesné čočkové polévky.

„No tak, Isabello. Jez! Tahle polévka je vyhlášená po celém Forks!" Edward se zamilovaně křenil a pozoroval mé požívání oné hnědé tekutiny, jenž zvána je polévkou. Schválně jsem srkala jak starej děda, abych si tu lásku udělala trochu zajímavější, ale spíš jakoby ho to ještě víc nabudilo. „Chutná ti?" Je tou polévkou až posedlý, myslím, že kdybych ji nejedla, bylo by to jako ve školce - buď to sníš nebo tady budeš sedět!
„Je... zajímavě barevná. Má to být čočková?" Tohle nebylo zrovna našeptávání, spíš mi to sarkasticky ujelo.
„Počkej, nechutná ti?" zeptal se s obavami o můj zdravý rozum. Ta skvělá vyhlášená břečka mi nechutná! Díval se na mě jako smutné štěně. A myslím, že i kdybych si ho pohladila a podrbala za ouškem, nepřestal by.
„Je zajímavá, ale každý den bych ji asi nemusela," špitla jsem s lehkým uculením. „Teď ji nenecháš dojíst! Už vypadá plně!" poslala jsem mu do hlavy. „A ty nic nebudeš?" zeptala jsem se.
„Už jsem jedl. Už tu polévku nemusíš jíst, když ti nechutná!" řekl a zadíval se mi do očí. Ale jen na chvíli, protože jsem se na něho zadívala trochu nejistě - pak si to uvědomil. „Promiň, úplně jsem zapomněl říct matce, že jdu do restaurace a ona mi uvařila kuře na rajčatech. Byla by..."
„Jasně, chápu." A vlastně opravdu chápu - upíre! Lepší výmluvu si vymyslet nemohl! Pozve mě na večeři a pak se jako zázrakem nají doma. Možná je ta naivnost jen díky mně, opravdu by mě někdy zajímalo, jestli jsou všichni takoví tupci. 

Zbytek večeře proběhl celkem nudně. Ptal se mě na takové ty základní společenské otázky typu - kolik máš sourozenců, odkud jsi, rodiče, oblíbená hudba... No prostě věci, které zabiják lidí moc neřeší! A vymýšlet si pokaždé novou identitu, je někdy to jediné, co se mi na takovém rande líbí.

Když jsme vyšli z restaurace, začala jsem mu vkládat slova do hlavy. „Bylo to super, Bello! Nechceš si zase někdy vyjít? Teda pokud chceš!" V podstatě našeptáte vycílené kořisti směs vět, která si ona sama potom nějak spojí dohromady nebo vybere jednu z možností. Ale kdybych samozřejmě chtěla, může mi odříkávat všechny mé šepoty.

„Bylo to krásné! Byl bych rád, pokud bys chtěla, kdybychom si to ještě někdy zopakovali. Teda, pokud budeš chtít, samozřejmě." Leskly se na mě jeho zlatavě medové oči. Hrozná představa, že to nebude tak jednoduché - lusknout myšlenkou a čekat až se zabije. Bohužel... Tohle nevím, kdy skončí.
„Jasně. Tak zase někdy. Ale příště bys mohl taky něco sníst! Nechci se před tebou cpát a přitom vědět, že mě pozoruješ. Někdy si s hamburgerem připadám jak to prase." Sakra, už zase! Další můj výlev. 

Kupodivu se Edward zasmál. Myslela jsem, že se divně zamračí a zeptá se: „Cože? Prase, Isabello?!" 

„Dobře, příště si budu do pusy rvát všechno, co mi řekneš!" prohlásil čestně s rukou na srdci a já se pousmála. Tentokrát to byl dokonce napůl pravý úsměv. 

Jen jsem nadhodila rtům úsměv a pokývala souhlasně hlavou, když se začal Edward najednou přibližovat. Bere to celkem rychle, hošánek. Ale je pravda, že první noc jsme po něm vyjížděla jako slepice po flusu. Stejně nemám co ztratit, alespoň by to mohlo začít být zajímavější. Lehce jsem popošla a naklonila se k jeho úzkým rtům. On své zastavil skoro milimetr před mými a já ucítila jeho chladný dech. Poté mi na ústa vtiskl lehký polibek. 

Pomalu jsem odstoupila a usmála se. Na konec schůzky jsem jen dodala: „Tak se měj." Potom jsem se otočila a svižně odcházela. Edward udělal nejspíš to samé.

***

Když jsem se vrátila do hotelu, nemohla jsem být více překvapená - sprcha neležela v posteli a nedívala se na televizi, poklidně stála v koupelně. No... Možná bych se měla jít vysprchovat, i když se mi do té sprchové jeskyně nechce, sprchu už doopravdy potřebuji. Nakonec jsem chytla odvahu za spoďáry a skočila do sprchového koutu. Pár broučků ve zdi se leklo a uteklo do děr, které stěnu proplétaly. Alespoň budu mít větší soukromí. Voda byla vroucí asi jako hranolky na benzínce. Ledová, nečekaně, jako led! Alespoň už nepáchnu jako staré podpaží v pokročilém věku.

Když jsem vyšla ze sprchy, sáhla jsem automaticky po ručníku (jediném ručníku) , který visel na věšáku v koupelně. Ale asi jsem udělala chybu - po použití jsem se cítila ještě víc špinavá, než před tou sprchou. Po rychlém osušení jsem ho raději zahodila někam do rohu koupelny, nebo spíš chlívu, a šla jsem tak, jak mě pán Bůh stvořil do postele. Možná zkusím naladit i televizi, ale ty skvělé hodnotné pořady si stejně nezasloužím sledovat. Ale jakmile jsem přešla práh koupelny, strnula jsem. Na pofiderní židlice u dveří seděl Frenkie. Vypadal pořád stejně jako minule. Doufám, že si ty vousy někdy oholí - chtěla bych vědět, jak vůbec vypadá. Bohužel jsem tam stála úplně nahá. Frenkie jen pozvedl obočí a zkoumavě se zaměřil někam jinam, než na mé oči. Rychle jsem uskočila ze záběru jeho překvapených očí.

„Možná bych doporučil ručník, ale když nad tím tak přemýšlím - jestli tohle děláš pokaždé, nejspíš se přestěhuji k tobě, abych měl situaci a práci pevně pod kontrolou!" prohlásil a začal se smát. Udělala bych to samé, kdybych se necítila tak nespravedlivě! On mě viděl už i nahatou a já jsem neviděla snad nikdy ani jeho paži! Po pár sekundách jsem se ironicky zasmála.
„Mohl bys mi podat oblečení, co mám na posteli?! Doufám, že tě neobtěžuji, protože vidím, že se skvěle bavíš!" odfrkla jsem.
„Jistě! A chceš to předat z ruky do ruky?" 
„Ne, díky. Stačí když to hodíš někam do koupelny, abych na to dosáhla!" Alespoň se dobře baví - paráda! „Nechceš mi třeba vysvětlit, co tu děláš? U mě v pokoji? Bez pozvání nebo zaklepání?"
„Já jsem klepal, ale neslyšela jsi. A pozvání nepotřebuji, jsem tvůj šéf, Whisper! Když už jsme u práce - jak to jde s Cullenem?" optal se, teď už bez smíchu.
„Když zaklepáš a někdo neotevře, neznamená to většinou pojď dál! Ale snad sis to užil," pronesla jsem ironicky a už oblečena jsem přišla do ložnice. „S Cullenem to jde dobře. Až na to, že nevím, co mám vlastně dělat. Kam to mám nechat zajít? Co takhle mi říct, kdy chceš začít využívat Cullenovi?" 
„Zase jsi nedočkavá, ale když už to chceš vědět - dnes večer!" 

Takže - další kapitolka je za námi! :) Snad se líbila a zanecháte komentáře. Pokud jde o dlouhé čekání, omlouvám se! Ale bohužel teď nemám tolik času, kolik bych chtěla. Ale na další kapitolku vám mohu navrhnout obchod: pod 10 komentářů napíšu další určitě do měsíce, když bude 10 komentářů, povídku napíšu do konce tohohle týdne, pokud bude 15 komentářů, kapitolu napíšu a opravím a pošlu k vydání do konce tohohle týdne. Je to jen na vás, já si to musím totiž nějak rozložit, abych začala psát novou povídku. (viz. mé shrnutí) 
Jinak doufám, že se vám tahle kapitolka líbila! Snažila jsem se ji udělat trochu delší, ale stejně byla spíše taková začáteční a moc se zde nestalo. Příští kapitolka bude už o hodně pestřejší! :D 

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 2. kapitola: