Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 10. kapitola

24.03.2012 (12:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2001×

V den naší návštěvy u Volturiových jsem byla celkem nervózní. Nechtěla jsem, aby naši věděli, že se s Caiem znám. Mamka by určitě šílela. Vždyť především on tehdy  chtěl, aby s námi Volturiovi bojovali. Teď jsem ale věděla, že mi nechce ublížit. Je tedy zbytečné, aby to věděli. O nic přece nejde. Když o nic nejde, tak proč nechci, aby to věděli?

Nebyl čas o tom dál přemýšlet. Oblékla jsem si černé šaty na ramínka a přehodila si přes ramena černý krátký svetřík. Seběhla jsem dolů a čekala na zbytek rodiny.

Všichni jsme zaparkovali a sešli se před jejich sídlem. Vstoupili jsme dovnitř a nahlásili se.

„Už vás čekají, prosím, vstupte.“ Před námi byly obrovské dvoukřídlé dveře. Vešli jsme dovnitř. První, na co jsem se soustředila, bylo zaštítit mysl Caia. Sál byl dost velký. Po jeho obvodu stáli stráže. Na jeho konci se rozprostírala vyvýšená podlaha, na které stála tři křesla. Vedly k nim asi čtyři schody. Zůstali jsme stát pod těmi schody.

Uprostřed seděl jakýsi upír. Měl dlouhé černé vlasy a jeho výraz byl chamtivý a zlý. Aro. Vlevo od něj seděl v křesle celkem starší upír. Přišlo mi, jako by ani nezaregistroval náš příchod. Seděl tam, celý apatický, zahleděný kamsi. Marcus. A konečně, vpravo od něj seděl Caius. Prohlédla jsem si ho a pousmála se na něj.

Carlisle se s Arem pozdravil. Aro se hned k němu natahoval a hltal jeho myšlenky. Věděla jsem, že má dar podobný tátovi. Neměla jsem strach, že by se něco o mně dozvěděl. Svým štítem jsem to sichrovala.

Trochu mě překvapilo, jak přátelsky se k nám choval. Matně jsem si ho pamatovala z doby, kdy si pro mě přišli. Neměla jsem z něho dobrý pocit.

Všichni jsme měli naučenou jednu pohádku, kterou budeme uvádět jako důvod našeho přestěhování. Bylo to jednoduché. Stáří. Lidé by si mohli všimnout.

„Edwarde, představ mi svou dospělou dceru,“ požádal Aro tátu. Stála jsem schovaná za celou mojí rodinou. Prošla jsem mezi nimi úplně dopředu. V momentě, když jsem stála před svou rodinou, Carlislea lehce po mém boku a tátu po boku druhém, mě trochu znepokojil Caiův pohyb. Prudce vstal.

„Jak jsi krásná, Renesmé!“ pronesl Aro.

„Děkuji,“ odvětila jsem.

„Dokonalá kombinace Isabell a Edwarda,“ pokračoval.

„Jak jsi vyrostla. A co tvůj dar? Stále ho máš, mé dítě?“ Jeho zájem byl evidentní. Kývla jsem na souhlas. Po oku jsem stále koukala na Caia. Jeho výraz byl jiný. Stál, nehýbal se. Jen pozoroval Ara a mě.

Natáhla jsem k Arovi svou ruku a dotkla se ho. Začala jsem mu ukazovat, jak nadšená jsem z Volterry. Všechna krásná místa, která jsem za tu dobu, co tu jsme, navštívila. Jen drobný detail, setkání s Caiem, jsem vynechala.

„Opravdu úžasné! Jsem potěšen, že jsi Volterrou tak nadšená.“

„Pojď, bratře. Nech si to také ukázat,“ otočil se na Caia.

Caius se k nám blížil a já zatajila dech. Stále se snažíc udržet svůj štít tak, jak potřebuji.

Stál přede mnou a já se k němu přiblížila ještě víc. Hleděla jsem mu do očí, které mě už neděsily tak jako při našem prvním setkání. Natáhla jsem ruku k jeho tváři a dotkla se ho. Ruka mě lehce zabrněla. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo. Až s ním. Snažila jsem se uklidnit a začala jsem mu promítat mé vzpomínky.

Neudržela jsem se a začala mu promítat něco trochu jiného než Arovi. Promítala jsem každý náš společný okamžik. Každý jeho pohled na mě. Stejně jako každý můj pohled na něj. Ukázala jsem mu, jak dobře jsem se s ním na té pláži cítila. Prozradila jsem mu, jak nervózní z jeho přítomnosti momentálně jsem. Jak jsem se nemohla dočkat, až ho znova uvidím. Nevím, proč jsem to udělala. Nemohla jsem tomu zabránit. Když se jeho oči rozšířily, přestala jsem. Měla jsem strach, aby jeho úžas nevyvolal nějaké podezření. Ustoupila jsem od něj.

„Opravdu. Úžasné,“ otočil se na Ara. Opět se vrátil ke svému křeslu. Carlisle pokračoval v rozhovoru s Arem. Aro chtěl především vidět moji mámu. Nevnímala jsem, o čem přesně se baví. Pozorovala jsem Caia. Vypadal zmatený. Vyvedla jsem ho snad z míry? Ne, to je blbost. Vůbec jsem mu to neměla ukazovat! Co jsem čekala! nadávala jsem si a stále ho pozorovala.

Posadil se a jeho oči hned směřovaly ke mně. Naše oči se opět setkaly, v ten moment jsem chtěla umět číst myšlenky. Chtěla jsem vědět, na co myslí. Topila jsem se v jeho očích, ale nic jsem neviděla. Nejhorší bylo, že jsem se nechtěla zachránit. Chtěla jsem se topit dál. Ale nemohla jsem. Někdo by si toho mohl všimnout.

Jako první jsem uhnula pohledem. Aro stále mluvil s tátou a dědou. Stále obdivoval moji mamku. Ta byla znuděná. Nesnášela to. Děda se domlouval s Arem ohledně našeho lovení a jiných podstatných věcí. Když naše návštěva končila, naposledy jsem se ohlédla na Caia. Věděla jsem, že to není naposledy, co se vidíme. Pomalu jsme opustili jejich sídlo a po chvilce i Volterru.

Celá moje rodina večer vyrážela na lov. Já jsem zůstala doma. Nějak jsem neměla chuť. Když odešli, vlezla jsem si do vany a odpočívala. Pokaždé, když jsem se střetla s Caiem Volturim, měla jsem prázdnou hlavu. Hlavu bez bolesti a bez hrozných myšlenek. Asi by mi to nikdo nevěřil, ale byla jsem mu za to vděčná. Nevím, jak to dělá, ale jsem ráda, že to dělá. Pohled do jeho očí jako by mě zbavil všeho mého trápení. Přemýšlela jsem, co mohlo způsobit to brnění mé ruky. Ten výboj mezi námi. Nechápala jsem, proč jsem mu ukázala něco jiného, než jsem chtěla. Nebo jsem mu tohle snad ukázat chtěla?

Vylezla jsem z vany a v noční košilce jsem si lehla do postele. Nechtělo se mi spát. Stále jsem o tom přemýšlela. Nemohla jsem usnout, tak jsem jen tak zavřela oči a odpočívala. Po chvilce jsem zacítila studený vzduch. Že by neohlášená návštěva?

Nadlidskou rychlostí jsem vyskočila na kolena na posteli a chytila dotyčného za ruku. Akorát pokládal na mojí postel tulipán zřejmě tak jako každou noc. Při pohledu na osobu, která mi každou noc nosí tulipány, mně opět rukou projelo brnění.

„Ty?“ pronesla jsem při pohledu do jeho tváře. Rukou jsem stále držela tu jeho. Neodtáhl se.

„Nezlob se,“ řekl zvláštně něžným tónem. Nechápavě jsem na něj koukala.

„Proč bych se měla zlobit? Tulipány miluji. Je to od tebe milé.“ Pustila jsem jeho ruku a vstala z postele směrem k němu.

„Myslel jsem, že spíš.“ Poodstoupil směrem k oknu.

„To jsem pochopila.“ Znervózněla jsem při pomyšlení, že už půjde.

„Už odcházíš?“

„Měl bych. Nechtěl jsem, abys věděla, od koho jsou.“ Lehce povzdechl a odvrátil se ode mě.

„A já jsem zase ráda, že to vím,“ pousmála jsem se a přiblížila se k němu. Chtěla jsem se ho dotknout. Chtěla jsem zjistit, proč cítím to, co cítím, když se ho dotýkám.

Otočil se na mě a já zase viděla do jeho tváře. Díval se na mě a já v jeho tváři hledala odpovědi na moje otázky. Nedovolila jsem si dotknout se ho. Nevěděla jsem, co mu říct, nevěděla jsem, jak se zachovat, co udělat.

„Jak to, že nespíš, Nessie? Touhle dobou už většinou spíš.“ Když to dořekl, vyrazilo mi to dech. Jak ví, kdy chodím spát?

„Mám špatné sny. A dnes se mi spát nechce.“ Zachovala jsem klid.

„Jaké sny?“ zajímal se.

„To není důležité.“ Posadila jsem se na postel.

„Měl bych jít.“ Rozešel se pomalu k oknu.

„Zůstaň, prosím,“ požádala jsem ho.

„Chceš?“ otočil se na mě.

„Ano.“

Lehla jsem si na postel a přikryla jsem se. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem tam stála jen v té mé noční košilce. Musel se cítit trapně.

Přisedl si na vzdálenější kousek mé postele a začali jsme si povídat. Vyprávěl mi o Itálii, o tom, kde všude byl, co všechno poznal. Hltala jsem každé jeho slovo. Dívala jsem se na něj a s každým dalším slovem jsem si uvědomovala, že ten šílený strach, který jsem z něho měla, je úplně pryč.

Seděl přede mnou upír, který byl neskutečně milý, pozorný a něžný. Upír s krásnou průsvitnou pletí, tajemnýma očima a s blonďatými vlasy. Nebyl to ten, kterého jsem tehdy potkala v lese. Byl úplně někdo jiný. Ta něžnost, která mu vycházela z úst, když se na mě díval, mě dostávala. Zčervenala jsem při každém přirovnání něčeho krásného ke mně.

Povídali jsme si strašně dlouho. V jeho přítomnosti mě opouštěly všechny špatné myšlenky. Tím, jak na mě nahlížel, to mě přesvědčovalo o tom, že nejsem nestvůra, která zabila vlastní dítě. Byla jsem šťastná, že tu je.

„Vyprávěj mi teď ty o svém životě, Nessie?“ Se zájmem se na mě podíval. Ještě jsem nebyla schopná o tom mluvit. Nebyla jsem schopná to vyslovit.

„Někdy jindy. Teď už jsem unavená,“ lhala jsem.

„Jistě. Promiň. Za chvíli bude pomalu svítat. Měla by ses alespoň trochu prospat,“ usmál se na mě a popošel k oknu.

„Ještě se uvidíme, že?“ zeptala jsem se ho přímo.

„Určitě, má milá Nessie,“ rozloučil se a odešel.

Zavřela jsem okno a vrátila se zpět do postele. Okamžitě jsem usnula. Tentokrát bez špatných snů.

Chtěla jsem se zeptat, stále se Vám tato povídka líbí? Mám ještě pokračovat?

V další kapitole půjdou Cullenovi na ples ve Volteře.

9. kapitola                11. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 10. kapitola: