Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Napořád 1. kapitola

24.06.2015 (15:00) • BarushSalvatore • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1547×

1. kapitola – Příjezd

„Bello, je čas!“ povzdechla si moje drahá maminka, která si během svých slov stírala pár slziček, které se jí hromadily v očích a stékaly po tváři. Vehementně se snažila mrkat, aby tok slz zastavila, ale bylo to zbytečné. Už včera měla plačtivou náladu, která se v tomto okamžiku vystupňovala. Naprosto jsem ji chápala, i já chtěla plakat, ale snažila jsem se emoce držet na uzdě. Už kvůli ní, nechci jí to dělat ještě těžší. Zmohla jsem se jen na silné obejmutí.

„Já vím. Nebreč, mami, vždyť neodjíždím navždy. Ten rok uteče jako voda, uvidíš.“ Snažila jsem se ji uklidnit, když jsem ji pevně držela v náruči. 

Maminka byla malá a drobná žena ve středním věku. Já po ní podědila štíhlost, ovšem s výškou jsem měla navrch já. Nejspíš geny po otci, toho jsem ovšem neměla možnost poznat. Nemusím ale litovat, jsem totiž maminčinou kopií. Vlnící se hnědé vlasy sahající po pás rámují můj světlý obličej a podtrhávají větší oči stejně tmavé barvy. Někdy mi přijde, že nejde ani rozeznat duhovka od čočky. Nos nemám velký ani malý. Že by normální? Malá sebechvála neuškodí, že, Bello? Rty mám spíše menší. Zato ale přirozeně rudé. Dá se říct, že jsou ve skutečnsti dalším prvkem, který vyvažuje světlost obličeje.

Odtáhla jsem se od nejdůležitější osoby mého života a se zamáváním a lehkým úsměvěm odešla předat svoji letenku mladé ženě. Popřála mi hezký let a já si šla sednout do letadla. Když jsem došla do letadla a posadila se na své místo, musela jsem pořád myslet na to, že ji tu nechávám samotnou. Jedna část mé osobnosti se bála, nechtěla ji tu nechávat samotnou a měla chuť hned vstát a celou cestu sabotovat. Ale druhá polovina, ta racionálnější, mě utěšovala, že je smutek jen dočasný. Obě si přece přejeme, abych si užila rok v Americe a získala důležité zkušenosti, které budu moci kdykoliv zužitkovat. Vždyť tento výlet byl vlastně maminčin dárek k mé úspěšné maturitě! Mamka uměla pokaždé překvapit, ale tohle byl naprostý vrchol. Upřímně jsem totiž čekala něco v podobě relaxačního týdnu ve welness lázních nebo poznávací výlet po Evropě, o kterém jsme často diskutovaly. Ale rok na americké střední škole? Mluvila jsem o tom jen jednou, ale i tak si to pamatovala...

„Vážně ji mám moc ráda...“ S touto myšlenkou jsem položila ztěžka hlavu do opěradla a snažila se cestu zaspat.

-

Cítila jsem na svém rameni něčí dotek. Snažila jsem se ho setřást, ale šimrání se opakovalo.

„Halo, slečno!“ uslyšela jsem blízko svého ucha ženský hlas. Donutilo mě to se nad tím pozastavit. Nedobrovolně jsem otevřela oči. Spatřila jsem, jak se ke mně naklání letuška a nervózně se usmívá.

„Prosím, připoutejte se. Budeme přistávat,“ oznámila rychle a hned se otočila k odchodu.

Aha. Předsevzetí spánku se vyplnilo asi lépe, než jsem čekala. Hned jsem se poslušně připoutala a čekala, až letadlo zastaví. Přistání v Seattlu proběhlo v naprostém pořádku a mně spadl ze srdce obrovský balvan. Nemám létání vůbec v lásce.

Na letišti jsem si vyzvedla svůj veliký kufr na kolečkách a vydala se před letištní halu, abych se dostala na čerstvý vzduch. Hluboký nádech a obrovský výdech!

„Konečně,“ zamumlala jsem, když jsem si ale uvědomila, že naprosto netuším co dál. Musela jsem se dostat do malého městečka Forks, ale absolutně jsem neměla ponětí jak. Rozhlížela jsem se pozorně po okolních domech a hlavní silnici, na které bylo právě dost rušno. Proti mně u krajnice stála připravená řada taxíků. Vtom mi to došlo! Doufala jsem, že tu stojí i ty neobjednané a čekají na zájemce z marketingových důvodů samy.

Uchopila jsem kufr pevněji a s rychlejším krokem, snad aby mě nikdo nepředběhl, jsem se vydala k nejbližšímu autu. Naštěstí pro mě měl stažené okýnko, takže jsem nemusela na sebe víc upozorňovat. Nesměle jsem nakoukla dovnitř, kde seděl příjemně vypadající starší chlapík. To mě trochu povzbudilo.

„Dobrý den, nečekáte náhodou na objednaného zákazníka, nebo máte volné místo?“ zeptala jsem se a hlas se mi u toho trémou třásl. Proč já musí být taková trémiska i u běžných denních záležitostí, bože?

„To víte, že mám volno, mladá slečno! Chcete pomoct s tím zavazadlem do kufru?“ pousmál se mile. Já si potichu oddechla a s radostí přikývla.

„To byste byl moc hodný.“

Po tom, co jsme společně naložili můj kufr, jsem se usadila pohodlně do auta a nechala všechny pochmurné nálady tytam. Teď totiž začíná něco nového, cítila jsem ty silné vibrace euforie po celém těle. 

„A kam se chystáte?“ zeptal se ještě důležitě řidič, když se na mě naposledy otočil.

„Do Forks, prosím,“ usmála jsem se na něj.

„Dobrá, to bude delší cesta. Připravte se na necelé čtyři hodiny cesty,“ informoval mě.

Super, ještě že cestování autem, oproti tomu letadlem, miluju. Vytáhla jsem ze své kapsy u kabátku mobil a rozhodla se napsat mamce smsku.

„Před chvílí jsme dorazila v pořádku do Seattlu. Teď právě jedu taxíkem do Forks, vše je v pořádku, nemusíš mít strach.“ Na úplný konce jsem přidala usmívajícího smajlíka a zprávu odeslala.

Odpověď přišla téměř ihned. Musela jsem se usmát nad vzpomínkou, jak zpočátku s novou technologií sms zpráv na dotykovém telefonu zápasila. Teď ovládala smskování rychleji než já.

To jsem ráda, zlato. Opatruj se! Trošku se mi sevřelo srdce při vzpomínce na ni, ale hned to přešlo při představě, co mě ještě v blízké době čeká.

Cesta probíhala překvapivě rychle. Charlie, pan řidič, byl totiž hodně přátelský a hned mi neváhal nabídnout tykání. Když jsem mu oznámila, že se chystám pobývat ve Forks celý rok, začal mi vyprávět o zdejších poměrech. Dozvěděla jsem se, že pokud nejsem teplomil, tak jsem na tom nejlepším místě na Zemi, protože tu téměř celý rok proprší a slunce zdejší kraj navštíví jednou za uherský rok. Dále je tu jeden z nejhezčích národních parků ve Státech, což vytváří naprosto čistý čerstvý vzduch. Mám se určtě podívat do rezervace La Push, která nabízí úchvatný rozhled z vysokých skalních útesů. Nemám v lásce výšky, ale v jeho podání to znělo vážně lákavě. Charlie by se klidně uživil jako průvodce! 

Hned jsem si z povídání uvědomila, že je to skvělé místo na odpočinek od velkoměsta a celkově městského ruchu. Městečko Forks je totiž něco mezi velikou vesnicí a malým městem, takže pro mě naprostý ideál. Na svůj nový domov jsem se teď těšila ještě víc. 

Charlie měl naprosto skvělý odhad. Před dovršením čtvrté hodiny cesty jsme už parkovali na nejbližším parkovišti. To bylo situované na samém okraji Forks. Kolem se rozprostíraly jen hluboké lesy, které působily jako městské hradby.

Když jsme po zastavení oba vystoupili z auta, pomohl mi opět s kufrem.

„Kolik to dělá, Charlie?“ zeptala jsem se ho a byla rozhodnutá mu dát za tak milé chování i dýško. Ten člověk je totiž vážně skvělý společník. On se na mě zakřenil.

„Tu cestu máš ode mě jako místní přivítání.“ Já jsem nechápavě nadzvedla obočí. To myslí jako vážně?

„No, nekoukej tak na mě. Jsi vážně sympatická dívka. Ber to jako dárek ode mě, bylo by mi nepříjemné po tobě chtít peníze, když jsi tu nová,“ vysvětlil s naprostou samozřejmostí.

„Tak děkuju,“ vypadlo ze mě. Pořád jsem byla překvapená. Mile překvapená. „Víš co? Tohle si budu pamatovat, máš u mě schovaný pozvání na večeři, nebo alespoň na pivo,“ řekla jsem nekompromisně. Protože sice se zbavil nepříjemného pocitu on, ale já ho teď dostala na sebe.

„S tím rád souhlasím,“ přikývl Charlie. Potom mi ještě popřál hodně štěstí a vyrazil zpět za prací.

Já si nahlas povzdechla a snažila se zorientovat. Hledala jsem chatovou oblast, která měla stát mezi Forks a La Push.

Rozhlížela jsem se pozorněji a všimla si rozcestníku na kraji parkoviště. Došla jsem k němu a pocítila mírnou úlevu, když tu byla i mapa blízkého okolí. Jestli jsem to pochopila správně, byla jsem od svého cíle vážně kousek. Chatová rezervace byla vlastně jen kousek za Forks, takže jsem to viděla pěšky na takových dvacet minut. Samozřejmě jsem vzala v potaz, že mám těžší zavazadlo.

Vzala jsem mobil a mapu si pro jistotu vyfotila. S úsměvem a stále větším vibrováním v těle se vydala na cestu k místu, kde budu trávit zřejmě celý následující rok. Zpočátku jsem se trochu bála, že pocítím únavu nebo bolest svalů, ale nic z toho nepřicházelo, naopak cestu přírodou jsem si užívala. Právě jsem scházela z hlavní silnice na lesní cestu, která byla široká přibližně necelé dva metry. Byla určitě často využívaná, přesto jsem se cítila, že se svým způsobem odcizuji okolí. Tento pocit mi ale, překvapivě, nepřekážel. Cesta se po několika minutách začala stáčet doprava. Musela jsem čas od času vyndávat z koleček od kufru kamínky, ale i tak jsem si během necelé půl hodiny všimla, že přede mnou stojí velmi pěkná paletová chata. Jelikož jsem ji měla pronajatou pouze já, myslím, že naprosto dostačující.

Došla jsem na útulnou terasu, kde jsem si už teď představovala, jak tady budu popíjet svou každodenní povinnost – ranní kávu. Pěkně silnou. S úsměvem na rtech jsem sáhla na smluvené místo pro schování klíčů od chaty. Rohožka.

„Vážně originální, no ne?“ zasmála jsem se a po odemčení vešla do svého nového domova.

Musím říct, že takhle pěkné zařízení jsem si od lesní chaty neslibovala. Byly tu k dispozici čtyři pokoje. Vcházelo se hned do největší místnosti, kterou byl obývací pokoj. Byla tu menší bílá kožená sedačka, ke které patřilo do kompletu ještě jedno křeslo. Před sedací soupravou stál prosklený, tvarem obdélníkový, konferenční stolek. Na něm ležel dálkový ovladač od poměrně široké televize, která byla zavěšená na zdi, která šla rovnoběžně se sedačkou. Kolmá, poslední stěna obýváčku, byla téměř celá prosklená. Dodávala místnosti svěžest a šmrnc. Stěny byly celé světlé a podlaha byla dřevěná, a jen mezi konferenčním stolkem a zdí s televizí byl menší huňatý koberec zbarvený do sametova. Na závěr místnost oživovalo několik květin.

Začala jsem trochu pochybovat, jestli mi mamka nelhala o ceně pronájmu, jelikož to tu vypadalo vážně moc hezky. Kuchyňka byla volně propojená s obývákem. Byla malá, ale útulná. Bylo tu vše, co budu potřebovat. U jednoho okna v kuchyni byl barový stůl, ale já už teď věděla, že budu nejčastěji jíst u televize. Můj malý zlozvyk. Musela jsem se nahlas zasmát.

Šla jsem do poslední místnosti, která měla být mojí ložnicí. Opět jsem skončila překvapená. I přesto že místnost byla menší než můj pokoj doma, líbilo se mi tu snad i víc. Podlaha byla, jako všude po chatě, prkenná. Jednu stěnu tvořily pouze masivní dřevěné skříně, vedle kterých byly dveře, zřejmě vedly do koupelny. Naproti skříním byla, k poměru pokoje, široká postel. Povlečení bylo hedvábné a bílé. Působilo tak vznešeně, že jsem měla strašnou chuť na postel skočit a zavrtat se do peřin. Ale to bude muset ještě chvíli počkat. Stěny byly zbarvené do příjemné fialkové. Mé oblíbené, pomyslela jsem si. 

Došla jsem si do obýváku pro kufr a položila ho k posteli, na vybalování jsem se po dnešním dnu vůbec necítila. Vzala jsem si akorát svoji košilku na spaní a vydala se do koupelny. V té byl k dispozici prostorný sprchový kout, za což jsem byla ráda. Stejně vanu využívám nejčastěji na sprchu. Nechala jsem po svém těle stékat tu příjemně osvěžující vlažnou vodu. Působila jako životabudič po náročném dni. Po pár minutách vodní procedury jsem se osušila měkkou osuškou, kterou jsem si připravila na skříňku hned vedle koutu. Osušená jsem si na sebe vzala košilku a ještě se prohlídla v zrcadle.

„Hm, pořád stejná,“ zamumlala jsem a s uchechtnutím jsem se vydala lehnout do nové postele. Byla vážně neskutečně pohodlná. Až teď jsem si uvědomovala, jak jsem unavená. To jsem vážně zvědavá, co mě čeká zítra...

Ahojky, tohle je má první kapitolová povídka. Nebojte se, na řadu přijdou Cullenovi a jsem připravená na scénu vypustit i další upíry. Neodpustím si Damona Salvatora. A Bella začne nacházet skutečnou pravdu o sobě samé...

Zajímal by mě Váš názor, jestli mám pokračovat? :)

Autor: BarushSalvatore, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Napořád 1. kapitola: