Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - Epilog

Cullenovi si dál spokojeně žijí mezi lidmi. Jejich rodinu by ale rádi rozšířili dva další upíři. Jak je přijmou?... No jo, neodolala jsem a i kvůli Radush jsem sem dala příchod Alice a Jaspera. Doufám, že se vám to bude líbit a předem díky za komentáře.

Alice:

Tolik jsem se těšila, až je konečně uvidím doopravdy, že jsem Jaspera donutila honit se za mnou. Neodolal mému škádlení stejně, jako by asi neodolal žádný upír. Rychlost je naše přirozenost. Baví nás. Naši cestu to rozhodně urychlilo.

Když jsme po silnici dorazili k odbočce na cestu, vedoucí k domu Cullenových, Jasper zpomalil. Nebyl najednou tak optimistický. Jako by si až teď uvědomil, že vše, co o Cullenových ví, je jen z mých vizí. Ani já se s nimi ještě nesetkala. Co když moje vize lžou? Co když jsem něco přehlédla?

Nepotřebovala jsem číst jeho myšlenky, abych věděla, na co myslí. Takhle to u nás bylo už od začátku. Usmála jsem se a vzala ho za ruku. Zadívala jsem se Jasperovi do očí:

„Neboj se, Jaspere. Viděla jsem, že nás Cullenovi přivítají s otevřenou náručí. Pomůžou nám, uvidíš… A kdyby ne, tak tě ochráním,“ dodala jsem šeptem s veselým mrknutím.

Jasper protočil oči, ale moje nadšení ho nakazilo tak jako vždycky. Díky svému talentu neměl vlastně moc na vybranou. Dokáže totiž vycítit emoce druhých a… pokud mu to přijde jako dobrý nápad, může je i změnit.

A tak jsme vyrazili. Objevili se na prahu, sotva jsme ušli pár kroků po mýtině, která se otvírala směrem k domu. Vypadali přesně tak, jak jsem viděla ve svých vizích. Rosalie – výjimečně krásná blondýnka, Carlisle – laskavost z něj čišela i přes obezřetný výraz, kterým si nás měřil a Esmé. Nikdo není citlivější a soucitnější než ona. Edward s Emmettem jsou nejspíš někde na lovu, ale určitě se brzy vrátí. V mé vizi jsme byli všichni společně v jejich hale.

Neudržela jsem se a popoběhla k nim, abych je pozdravila. Byla bych je tak ráda objala. Bylo to jako setkat se s přáteli, se kterými si léta píšete. Víte o nich téměř všechno, ale dnes poprvé se potkáváte tváří v tvář. Když jsem viděla jejich překvapené výrazy, došlo mi, že oni mě vlastně neznají.

Znovu jsem se usmála. Zvláštní. Jasper se na mě díval stejně překvapeně jako Cullenovi, když jsem každého pozdravila jeho jménem. Taky se nejspíš divil mému nadšení. Soustředila jsem se na svůj pocit důvěry a lásky, aby pochopil, že se nemusí obávat. Potom jsem se znovu obrátila ke Cullenovým a rychle vysvětlila, kdo jsme a co tu děláme.

Jakmile Cullenovi zjistili, že se spolu s Jasperem živíme zvířaty (mně je to ostatně vidět i na očích), konečně se uvolnili. Esmé nás pozvala dovnitř, abychom si promluvili v klidu. Vypadala, jako by nás už přijala do rodiny. Větší radost mi udělat nemohla. Konečně jsem na místě, kam patřím. U svého Jaspera a nové rodiny.

Jasperovi se dovnitř nechtělo. Na okamžik vypadal, že mě chytne za ruku a zabrání mi vejít. Když jsem se na něj usmála, zavřel oči. Zřejmě zkoumal atmosféru a energii, která z každého z nich vycházela. Teprve to ho nejspíš trochu uklidnilo. Rezignovaně vstoupil za mnou. Chápala jsem ho. Po letech, kdy nedůvěra byla jeho základním povahovým rysem – rysem, nutným k přežití, se musel teprve učit důvěřovat ostatním. Brzy bude mým vizím věřit tak jako mně samé.

Dům byl vzdušný a světlý. Jedním slovem nádherný. I když jsem ho už viděla v několika svých vizích, stejně jsem byla unesena vkusem, s jakým byl zařízen. I Jasperovi se tu zřejmě líbilo podle toho, jak se rozhlížel. Mou ruku držel docela lehce.

Esmé pokynula k velké rohové sedačce, která dominovala obývací hale. Nikdo z nás sice sedět nepotřeboval, ale proč se trochu nepocvičit v lidském chování? Jestli se máme časem připojit k ostatním a chodit do školy, jak jsem viděla ve svých vizích, bude takový trénink nezbytný.

Nastal čas se představit. Já toho neměla o moc víc, co o sobě říct. Svou lidskou minulost jsem si nepamatovala. Vždy, když jsem se na ni snažila vzpomenout, viděla jsem jen tmu. Nepamatovala jsem si dokonce ani svou přeměnu, což bylo divné. Když jsem mluvila s jinými upíry, právě bolest přeměny bylo to, co si pamatovali nejjasněji. Já se probudila sama a téměř v zápětí jsem měla svou první vizi. Zjevil se mi Jasper. Nádherná naděje na život plný lásky. Krásný začátek nového života, nemyslíte?

Jeho hledání, stejně jako hledání Cullenů, mi zabralo všechen čas. To a snaha ovládnout svou žízeň po lidské krvi. Za těch zhruba třicet let, co jsem upírka, můžu s hrdostí říct, že jsem ji docela zvládla. Samozřejmě, že jsem ze začátku občas měla slabou chvilku. Nikdo není dokonalý, že? Ale poslední roky jsem chybovat přestala. Moje sebeovládání se výrazně zlepšilo. A od té chvíle, co jsem potkala Jaspera, jsem po lidské krvi ani nevzdechla. Jako by mou touhu po ní a bolest, kterou mi ta touha způsobovala, převzal na svá bedra.

Když začal povídat Jasper, stiskla jsem jeho ruku silněji. I když už mi útržky ze své minulosti vyprávěl, stejně jsem s ním znovu soucítila. Litovala jsem jeho bolesti, když vysvětloval, co cítí, kdykoli někoho zabíjí. Musí to být muka podlehnout žáru ve svých útrobách, a pak cítit strach a bolest své oběti, dokud nedodýchá. Krev zvířat se v porovnání s tím zdá jako lék, i když nechutná ani zdaleka tak dobře.

Přešel k tomu, jak jsme se potkali. Za bouřky, v bistru… Neodolala jsem a přispěla svými pocity:

„Neumíte si představit tu radost, že jsem ho konečně našla. Čekala jsem tam už třetí den a pomalu přestávala věřit, že vůbec dorazíš,“ podívala jsem se na Jaspera a šťastně se usmála. „Bála jsem se, že mě tam dovedlo mé přání spíš než vize.“

Opět to bylo, jako bychom tu seděli sami. Jasper se utopil v mých očích:

„Taky jsi mi hned vyčetla, že jsem tě nechal čekat… A já se jako slušně vychovaný jižanský gentleman omluvil. Promiňte, slečno. Nevěděl jsem, že vás hledám, jinak bych si pospíšil.“

Mohl někdo cítit víc lásky, než já právě teď? Těžko. Opětovala jsem Jasperův pohled i úsměv:

„Vzala jsem tě za ruku a věděla jsem, že už tě nikdy nechci pustit.“

Jasper si přitáhl mou ruku ke rtům a políbil ji: „A já cítil totéž.“

Skákali jsme si vzájemně do řeči a smáli se jako zamilovaní puberťáci. Jasper vůbec vypadá líp - tak nějak optimističtěji od té doby, co jsme spolu. Dřív se asi příliš nesmál. Taky k tomu nejspíš většinou neměl důvod.

Ostatní nás poslouchali a usmívali se s námi. Netrvalo dlouho a začala jsem se ptát na podrobnosti z jejich životů. Občas se mi totiž při jejich hledání během let dostala vize, která se týkala jich, a tak jsem je chtěla pospojovat, abych získala trochu ucelenější představu. Znovu jsme zněli jako staří přátelé. Tentokrát si to zřejmě uvědomili i Cullenovi.

Vyměnili si pohled a Carlisle si vzal slovo: „Obvykle bych s takovým návrhem počkal na Edwarda, ale teď mám pocit, že neuděláme chybu, když vás pozveme. Zůstaňte tu s námi, jak dlouho se vám bude líbit. Máme volný pokoj a budeme moc rádi, když se rozhodnete zůstat nadobro. Rosalie, ukaž jim, prosím, dům. Emmett s Edwardem tu budou každou chvíli.“

Edward:

Lov byl zábavný jako vždycky, když jsem jel s Emmettem. Já našel párek pum a Emmett si užil honičku s hnědým medvědem. Nebyl to příliš dobrý bojovník, jak si Emm později povzdechl, ale celkově si na „předehru“ nestěžoval. Zvyšovala mu apetit.

Když jsme odbočovali ze silnice, ucítili jsme náhle pach dvou upírů. Nikdo, koho bychom znali, ale těžko říct, jestli to bylo dobře. Zároveň jsme zaslechli dvojhlasný smích – jeden z nich patřil Rosalii a tlumené mužské brumlání. Střelil jsem pohledem po Emmettovi. Ten se výhružně nahrbil a přidal. Trvalo sotva dvě vteřiny, než jsme zabrzdili před naším domem a byli jsme venku málem dřív, než auto skutečně zastavilo.

Kdo tu je? Snažil jsem se identifikovat myšlenky nově příchozích. Necítil jsem žádné nebezpečí, nic agresivního, ale stejně… Napjatí na nejvyšší míru jsme vtrhli do haly, připraveni na všechno. Tedy na všechno. Když jsme je spatřili, jak si pohodlně sedí na našem gauči, obklopeni Rosalií, Carlislem a Esmé, spadli nám brady.

Oni si tu klidně klábosí s úplnými cizinci. Nemohl jsem spustit zrak z toho muže. Jeho jizvy svítily jako varování. Pozor, náš nositel je nebezpečný. Zřejmě na to byl zvyklý, protože se na mě nevesele ušklíbl.

Emmett rychle zhodnotil situaci a pobaveně se posadil vedle Rosalie. Carlisle se chtěl ujmout představování, ale než to stihl, vstala ta dívka – Alice, jak jsem vyrozuměl z Esminých myšlenek - a s úsměvem mi podala ruku:

„Ahoj Edwarde. Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám. Měla jsem vizi, že si my dva budeme skvěle rozumět… A předem se omlouvám. Z tvého pokoje byl nejlepší výhled. Rosalie říkala, že ti to nebude nijak vadit.“

Otočil jsem se na poťouchle se šklebící Rosalii – ohromeně: „Cože? Takže jsi jim dovolila nastěhovat se ke mně?“

Rosalie vytáhla obočí a jemně zdůraznila: „Jsou to přece hosté, Edwarde. Kdybys hledal svoje věci, jsou v garáži.“

No nezabili byste ji? Prostě milující sestřička. Díky bohu, že Alice je zřejmě úplně jiná. Nemusel jsem se ostatním vloupávat do hlavy, abych poznal, že tu tihle dva už zůstanou. Takže nás bude sedm. Bude prima mít další sestru a bratra. A ještě lepší je poznat, že i čerstvě zamilované páry se dokáží chovat normálně a nešílet jako Emmett s Rosalií.

♦œKONEC♦

<-

Závěrem bych chtěla moc poděkovat za komentáře. Jsem ráda, že se vám moje povídka líbila a budu ještě radši, když ji teď ohodnotíte jako celek. Díky za podporu a díky i těm, kteří občas do komentářů napsali, co by v povídce rádi měli. Občas mi to pomohlo posunout se dál.

Radush, že jsi měla trpělivost to po mně číst a přispěla kromě konstruktivní kritiky i prima nápady. Moc si toho vážím.

Mějte se krásně a třeba příště ahoj u další povídky. :o)

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - Epilog:

jáá nemam slov skoda ze tahle povidka skoncila bylo to uzasny dokonce jsem i malem brecla u nejakych chilich smichy fakt dokonali

Přidat komentář:

Nick:

Text: