Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Ne, osud! - prolog + 1. kapitola

25.11.2010 (16:00) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1534×

Náhoda? Ne, osud.

Prolog

(pohled Jaspera)

Nevím, proč odešel Peter s Charlotte, když tady mu nechybělo absolutně nic. Krev měl, kdykoliv chtěl. Co víc si může přát. Mně to teda stačilo, ale občas jsem měl dny, kdy jsem zatoužil po jiné společnosti, než jsou ti vypatlaní novorození. Čím déle je trénuji, tím jsou hloupější.

Z naší první skupinky už jsem zbyl jediný. Zbytek byl rozcupovaný po pár bitvách. Společně s Marií jsme tvořili nepřekonatelné upíří armády. Párkrát jsem se s ní pohádal kvůli upírům, které tvoří. Jí šlo o sílu, ale mně šlo i o mozek. Díky němu jsem stále naživu a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo i nadále. A také jsem chtěl, abych nemuset stále trénovat nové a nové a nové novorozené, ale aspoň mi teď pomáhá Ged.

1. kapitola

Další dvacetičlenná armáda srovnána se zemí. Hodil jsem do ohně poslední kus té jejich ubohé armády. Oheň se rozhořel a ničil naše nepřátele. Plivl jsem na ty ohořelé kusy a oheň vzplál do fialova. Popadl jsem svoji ruku, nanesl na ni svůj jed a rychlým pohybem ji připevnil zpět k tělu. O tuhle ruku jsem přišel už potřetí. Asi si na ni budu muset dát větší pozor.

Otočil jsem se na naši armádu. Díky mému plánu nedbat na sílu, ale na mozkovou kapacitu jsme přišli pouze o Lessie a Dianu. Lessie byla škoda. Byla mi tu kamarádkou, ale Dianu jsem zrovna v lásce neměl. Myslela si o sobě, že je nejlepší. Její chyba.

Otočil jsem se na Marii, která se posměšně usmívala. Když si všimla, že ji pozoruji, okřikla zbytek naší armády. Tedy Albreye, Geda, Kesidy, Daisy, Miu, George, Ashlee, Eustance a dalších osm novorozených, jejich jména jsem neznal.

„Moji milí, dokázali jsme už zničit skoro všechny klany v jižní Americe. Už nám pouze chybí klan Sandry a Laily, se kterými jsem už měla tu čest. Jenže utekly, protože měly velice málo upírů. Za tu dobu, co jsem je neviděla, si vytvořily pěknou armádičku, která si zakládá na síle, jenže mi máme i něco navíc. My máme mozek.“ ukončila Maria svůj monolog.

Musel jsem uznat, že na boj se Sandrou a Lailou jsem se moc těšil. Já je znal stejně dlouho jako znám Geda. A tento její proslov mě navíc naplnil odvahou, takže neměli šanci. Takto to cílili i ostatní. Všichni jsme byli naplněni odvahou a lačnou touhou zabíjet. Akorát Daisy měla trochu obavy. Poslal jsem na ni vlnu klidu, ale ono to neúčinkovalo. Nechal jsem to plavat a poslouchal jsem další instrukce od mé stvořitelky.

„Jasper tentokrát pomůže Mii a Ashlee s jejich dary a Ged s ostatními se půjdou cvičit v boji. A tentokrát zkusíte tři na jednoho. Pak se můžete rozdělit do dvojic, které můžete prostřídávat,“ rozkázala Maria a všichni se rozešli do skupinek, které určila.

Já, Mia a Ashlee jsme se vydali k veliké borovici, která nám umožnila zůstat ve stínu. Sice tady žádný člověk nebyl, ale když Ashlee září, tak mě to trochu rozptylovalo. Byla tak nádherná, když zářila, ale to neznamená, že normálně není.

Co se to se mnou stalo? Takové pocity, to u mě není normální. Takové pocity jsem zatím poznal pouze u Charlotte a Petera. Znamená to, že jsem se snad zamiloval? pomyslel jsem si a okamžitě přerušil myšlenky, které se zabíraly tímto směrem, a začal jsem přemýšlet nad tím, jak bychom mohli procvičit jejich dary.

Mia svůj dar už uměla docela dobře ovládat, ale stále ho šlo nějak vypilovat. Například vylepšovat dobu, jakou zůstane nepřítel znehybněn. Zatím to bylo pouze třicet sekund. Ale to se časem zlepší.

S Ashlee je to trochu těžší. Ta mám mnohem silnější dar než Mia. Ashlee má dar omámení. Může na určitou dobu naprosto omámit nepřítele, takže mu může namluvit, že je s námi a on se vrhne na vlastní spojence. Ale ještě ho neumí tak dobře ovládat, takže se nám už pár nepříjemností stalo. Ale nemůžeme mluvit pouze o nepříjemnostech. Díky jejímu daru se dali dohromady Albray a Mia.

Já jsem hned po příchodu Mii poznal, že to ty dva k sobě táhne, tak jsem se domluvil s Ashlee a začali jsme trénovat. A vyšlo to. Po – asi – dvou týdnech námahy jsme je dali dohromady. A to jsme se ani nemuseli moc snažit. Pouze stačilo Mie podtrhnout její city k Albreovi a měli jsme vyhráno. No, spíš oni.

Jenže díky této situaci se dar Ashlee moc nezlepšil. Potřebuje mnohem silnějšího protivníka. Už mě i párkrát napadlo, že může použít mě, ale Marii by se to nelíbilo, kdybych byl omámen. Protože Ashlee to ještě neuměla okamžitě vypnout.

Došli jsme ke stromu a hned jsem dal holkám instrukce. „Tak, já si teď pro něco skočím do lesa a vy zatím můžete cvičit dary navzájem.“ Zíraly na mě trochu vyjeveně, ale poslechly mě. A já jsem se zatím rozběhl do lesa pro vlka.

Chytil jsem velkého šedého, který se asi po dvou minutách přestal bránit. Věděl, že nade mnou nemůže vyhrát. V pevném sevření jsem ho donesl před vyjevené holky. Asi půl minuty jsem je pozoroval a pak jsem se začal smát. Bohužel jsem nedával pozor a vlk mi utekl. Rychlostí blesku jsem se za ním rozběhl. Už jsem ho skoro měl, když jsem se najednou nemohl pohnout. Mia!

Byl jsem zmrazený už asi minutu – Mia se překonávala – když se vlk zastavil a rozběhl se proti mně. Velikým obloukem mě oběhl a když mi zmizel ze zorného pole, něco mi přistálo na zádech a já sletěl jako pytel brambor. A okamžik na to mi něco začalo olizovat tvář. Byl to ten vlk, kterého jsem chytil. A teď mi to došlo. Ashlee!

Když ten vlk utíkal, omámila ho asi tím, že je to hodný pejsek. Skvělý, mám domácího mazlíčka.

Snažil jsem se zvednout, ale Mia mě stále držela mimo provoz. Poslal jsem na ni vlnu zděšení a v tu ránu jsem se mohl hýbat. Stoupl jsem si na nohy a Punťu si vzal do náruče. Sice jméno Punťa není pro vlka to pravý ořechový, ale bylo to to první, co mě napadlo. A tak ho dostal.

Pomalým krokem jsem se blížil k holkám. Ashlee měla na tváři velice legrační výraz. Oproti tomu Mia se tvářila zděšeně. Okamžitě jsem si uvědomil, že je to mou zásluhou a vrátil jí zpět její náladu.

Když jsem k nim došel, představil jsem jim Punťu. Ashlee se hned začala smát a Mia se okamžitě připojila. No co. Tak se můj vlk jmenuje Punťa. Kolik lidí může říct, že má jako domácího mazlíčka vlka?

Když se přestali smát – což trvalo velice dlouho – pogratuloval jsem jim ke skvělým výkonům a společně jsme se všichni vydali ke zbytku naší armády.

Jak se tak zdálo, tak všichni přestali cvičit a pozorovali nás – přesněji mě a Punťu – zvláštním úsměvem. Nechal jsem to plavat a postavil se do bojové pozice. A kdo si stoupl naproti mně? Samozřejmě že Ashlee.

S povzdechem jsem se na ni vrhl. Chvilku jsem vyhrával, ale pak mě omámila. Přestal jsem bojovat a ona mě sešlápla k zemi.

Já ji naučím, jak to ovládat a ona to použije proti mně. Dobře, když se chce potýkat i s mými dary.

Okamžitě jsem na ni poslal obří vlnu děsu. Odstrčil její nohu z mé hrudi a postavil se. Její vlnu děsu jsem zrušil a tím jí dal najevo, že teď se nebojuje pomocí darů.

Než se stačila vůbec rozhodnout, co udělá, seděl jsem jí na zádech a naznačoval kousnutí do krku. Lehce jsem se jí přitom dotkl rty krku. Při tomto doteku se ošila, ale nevypadalo to, že je jí to nepříjemné. Spíš naopak. Slezl jsem jí ze zad a se smíchem na ni mrkl. Zlehka se na mě usmála, ale kdybych neměl tak rychlé reflexy, tak si toho úsměvu ani nevšimnu, protože ho okamžitě vystřídal úšklebek.

Prostřídávali jsme se, až jsme se prostřídali všichni. Celkově to trvalo kolem půl hodiny.

Bojoval jsem naprosto se všemi, ale problém jsem měl pouze s Gedem. Sice už není novorozený, ale postavu má jako medvěd. Prostě napravo sval. Nalevo sval. A jeho hrůzostrašnost mu dodával i jeho výraz v obličeji. Je to náš nejsilnější bojovník, ale ne nejchytřejší. Proto byl naštvaný, že neměl dneska – ale tak je to vždy – plný počet bodů. Proto každý den vymlátil snad půlku lesa pravou pěstí. Prý, aby měl větší sílu. Proto mu také říkáme Lesník. Ale i tak mi to s ním trvalo pouze pár sekund.

Naproti tomu s Georgem to bylo něco jiného. Ten byl zase velice chytrý. Druhý Einstein. A musím přiznat, že s ním je i sranda. Třeba jako dneska.

Udělal jsem úskok doprava, ale George v tu samou chvilku vystartoval po mně a pomocí salta mi přistál na zádech. Okamžitě jsem se ho snažil sundat, ale držel se jako klíště. Proto jsem se rozhodl ho ze sebe dostat jinak než silou. Vyskočil jsem a nastavil se tak, jako bych skákal do vody placáka na záda. George zareagoval pohotově a seskočil dříve, než jsem dopadl, ale místo, aby dopadl na měkoučkou trávu – na kterou jsem dopadl já – spadl do veliké louže bláta. Jak já ho mám rád.

Vstal a snažil se ze sebe dostat všechno bláto, ale i tak mu na jeho růžové košili zůstal hnědý flek. Podíval se na mě pohledem Tos udělal schválně, ale po setině vteřiny se začal smát. A já se nedokázal nepřidat. A nakonec to skončilo koulovačkou, ale oproti normální koulovačce se sněhem jsme po sobě házeli blátem. Sranda prostě musí být, ne?

Naši koulovanou zastavila až Mia, která už ten svůj dar umí pěkně ovládat. Bohužel.

„Mohli byste se přestat chovat jako malí?“ zeptala se, ale dál to už nekomentovala. Vypnula svůj dar a my se zase mohli normálně hýbat. Popadl jsem George a táhl ho k nejbližší řece.

Po dlouhých dvou minutách jsem k řece dovlekl nadávajícího George, který už jistě pochopil, co chci udělat. Zvedl jsem ho nad hlavu a hodil s ním do středu řeky.

Chvilku trvalo, než se vynořil, ale hned když se tak stalo, byl jsem mokrý taky. On mě poprskal! A začala další bitva.

Z naší druhé bitvy nás vyrušilo velice hlasité zavrčení. Byla to Marie a postupně se k ní přidal i zbytek naší armády.

S Georgem jsme se tedy vydali k našemu táboru. A co jsme neviděli. Před námi stály Sandra a Laila a za nimi jejich armáda.

„Teď!“ zařvala Sandra a boj začal.

Doufám, že se vám tato povídka aspoň trochu líbila. A pokud ano, prosím, abyste dali vědět, jestli mám pokračovat.

Vaše AndyBCullen.

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Ne, osud! - prolog + 1. kapitola: