Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu prolog

07.11.2014 (15:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2421×

Prolog

Edward

Tak tahle hodina biologie pro mě byla hotovým utrpením. Neříkám, že jsem zpočátku nebyl tak trochu zvědav na novou studentku jménem Isabella, dceru policejního náčelníka Swana, která všechny už od prvního okamžiku prosila, aby jí říkávali výhradně Bello, ale to jsem ještě netušil, že mě její vůně přinutí ji tak strašně nenávidět.

Nenáviděl jsem ji, že ve mně vzbudila touhu zabíjet. Tu zrůdu, co jí chtěla sát krev. Její vůně byla něco neuvěřitelného. Téměř se mi zdálo, že mi tiše zpívá a žádá mě, abych si ji vzal. Abych ji hned teď vypil až do dna.

Chtěl jsem tomu ze všech sil zabránit, a tak jsem prsty zatínal do okraje lavice a snažil se jí začít vnímat víc jako člověka, ale nepodařilo se. Její mysl byla tak neuvěřitelně tichá…

Zadržoval jsem dech, snažil se zůstat na místě a doufal, že hodina brzy skončí. Sledoval jsem každičký pohyb vteřinové ručičky na hodinách a odpočítal, kdy už bude mému utrpení konec.

V některých velmi zoufalých chvílích jsem si dokonce představoval, jak se vzdávám a hasím svoji žízeň její krví…

Díky bohu zazvonilo.

Sebral jsem si svých pět švestek a vyřítil se ze třídy. Na chodbě jsem se ještě zastavil, abych své věci nacpal do skříňky a vyřítil se z budovy.

Všude mě pronásledovaly zmatené myšlenky kolemjdoucích. Nikdo nechápal, co se to se mnou děje. Nikoho sice nenapadlo slovo upír, ale všimli si, že se něco děje. Něco se mnou určitě není v pořádku, říkali. Dokonce se prý tvářím jak vrah. Ani neví, jakou pravdu ten dotyčný v tuto chvíli měl.

Nasedl jsem do svého auta a vyřítil se plnou rychlostí ze školního pozemku. Věděl jsem přesně kam jedu. Potřeboval jsem totiž pomoc, radu, a Carlisle byl jediný, kdo mi mohl pomoct…

***

Prohledával jsem pomocí svého daru nemocniční budovu a zajímala mě pouze jediná věc. A sice kde je Carlisle.

Ve své pracovně ani na lékařském pokoji nebyl. Naštěstí ani neoperoval, ale naneštěstí měl službu na ambulanci a řešil něco s nějakým pacientem.

Snažil jsem se trochu uklidnit a šel se postavit do čekárny. Hned, jak ten člověk vypadne, promluvím si s otcem a všechno bude tak, jak má. On už mi pomůže a poradí, co mám dělat…

Netrpělivě jsem procházel čekárnou sem a tam. Ode zdi ke dveřím. Naštěstí byla prázdná, a tak jsem to mohl dělat hodně rychle, i když to mě snad znervózňovalo ještě víc.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si vysoká tmavovlasá dívka ve dveřích s květovaným batohem v ruce a sluchátky v uších.

Prudce jsem se zastavil uprostřed kroku a doufal, že si mých rychlých pohybů nevšimla. Pro jistotu jsem se napojil na její mysl, abych vše zkontroloval. Ne, nevšimla si ničeho. Když totiž vcházela, vypadla jí právě z mp3 baterka a ona ji lovila v brašně.

„A-ahoj,“ vykoktala a v duchu mě hodnotila.

Zdál jsem se jí atraktivní, jak taky jinak. Tyhle holky jsou tak předvídatelné…

„To je čekárna doktora Cullena?“

„Jo,“ odbyl jsem ji.

„Aha,“ zamumlala a usadila se na židli.

Seděla úplně rovně a upřeně hleděla před sebe. Moc dobře jsem v duchu slyšel, kolik sil jí to stojí se na mě nedívat, ale nebylo to jenom mnou, že byla tak nervózní. Znala přece Carlislea. Na upíry tudíž už musela být alespoň trochu zvyklá. Nebo snad ne?

No, taky bych se potřeboval uklidnit, a tak jsem se rozhodl udělat něco, co jsem nikdy předtím neudělal. Zapředl jsem s ní rozhovor.

„Jsem Edward Cullen. Carlisleův syn,“ představil jsem se. „Já musím s ním o něčem mluvit, ale dlouho ho nezdržím.“

„Aha, no…“

„Další odklad je to dobře, nebo špatně?“ uvažovala v duchu.

„Já jsem Dawn, pacientka,“ oznámila mi.

„Objednaná pacientka,“ pomyslela si trochu uštěpačně, ale pak se opět zapřemýšlela, proč vlastně tak blbne, když stejně nikam nechvátá.

„To mi došlo,“ potvrdil jsem. Co by taky jiného dělala před jeho ordinací?

„Trápí tě něco?“ otázala se a rentgenovala mě zkoumavým pohledem.

„Ne.“

„A víš to jistě?“ zeptala se a trochu se zachmuřila.

„Jde o jednu holku… Tomu bys nerozuměla,“ mumlal jsem a vůbec nechápal, proč jí to vykládám.

„Já jsem holka. Vyzkoušej mě,“ řekla trpělivě a o kousek blíž se ke mně přisunula.

„Dobře, tak u nás ve škole je nová holka a já jsem z ní naprosto mimo, stačí ti to?“ Větší eufemismus už jsem požít nemohl.

„A je hezká?“ zajímala se.

„No,“ zaváhal jsem. „Myslím, že jo. Je hezká. Dokonce moc hezká…“ To jsem musel uznat.

„Tak ji někam pozvi. Určitě tě neodmítne,“ prohlásila s neochvějnou jistotou.

„Já bych tě rozhodně neodmítla…“ dodala v duchu.

„Jo, dobrý nápad. Díky za radu,“ ušklíbl jsem se, protože randit jsem s tou holkou fakt nechtěl. To by ani nešlo, když ji tak moc toužím zabít.

„Vždycky jsem ráda, když můžu někomu pomoct,“ usmála se.

Dveře se náhle otevřely a Carlisle vyšel ven.

„Á, Edwarde, pojď dál. Dawn, počkáš chvilku?“ požádal ji omluvným hlasem, zatímco jeho předchozí pacient vyklízel pole.

„Jistě,“ odpověděla s úsměvem a pohotově si vytáhla opět z brašny svůj mp3 přehrávač.

„Tak pojď dál,“ pobídl mě.

„Musím s tebou mluvit. Jde o tu novou holku ze školy. Ona… Její krev… Přísahám, že jsem nikdy nic tak lákavého necítil,“ plácal jsem.

„Ale žije, že?“ ujišťoval se.

„Ano, ale já... Asi bych odsud měl na čas zmizet.“

„A nestačilo by jenom držet se nějaký čas stranou od školy a města?“ zeptal se.

„Esmé bude ráda, když spolu strávíte víc času…“ pokračoval v duchu.

„Ne. Já musím někam dál. Nejspíš do Denali nebo tak. Já nechci zahodit vše, co jsem dokázal jen kvůli…“

„Edwarde, uklidni se, ano? Jestli to potřebuješ, tak pak samozřejmě jeď. Já… Půjčím ti auto, jestli potřebuješ,“ nabízel mi.

„Ne, jsem tu svým,“ odmítl jsem jeho nabídku zdvořile.

„Synku, jsem na tebe hrdý. Už jen to, že ta dívka ještě žije, znamená, jak výjimečný jsi,“ chválil mě.

Položil mi dlaně na ramena a mírně ke mně promlouval.

„Díky. Moc si toho vážím, ale dokonce i teď ji toužím jít hledat a zabít. Nejsem tak silný, jak si myslíš.“

Odvrátil jsem od něj zrak. Bál jsem se, že v jeho očích uvidím zklamání, ale nestalo se tak. Na nic takového ani na vteřinu nepomyslel.

„Díky,“ vydechl jsem už zase trochu klidnější. Tedy alespoň navenek.

„Víš, chtěl jsem s vámi se všemi něco probrat…“ začal.

„Jde o tu dívku? Dawn?“ zeptal jsem se, protože jsem v jeho myšlenkách zahlédl její tvář.

„Ano. Víš, rád bych…“ Nemohl se vymáčknout, ale vlastně ani nemusel, protože se mu její tvář v myšlenkách změnila z lidské na upíří.

Vyskočil jsem ze židle, jako by mě něco pobodalo.

„Ne, ne a ne! O tomhle se teď s tebou nemůžu bavit…“ protestoval jsem.

„Vím, je to trochu nevhodné,“ připustil Carlisle.

„Ale kdybych to udělal, stejně bychom se museli všichni odstěhovat a Isabella Swanová už by pro nás nepředstavovala žádný problém. Samozřejmě to ale neudělám, pokud mi to neschválíte při rodinném hlasování.“

„Já na to teď opravdu nemám myšlenky. Nepočkalo by to?“

Carlisle s odpovědí dlouho váhal. V hlavě se mu honila všelijaká čísla a propočty, ale nevěděl jsem, o co jde. A ani mě to nezajímalo.

„Snad se brzy vrátíš,“ řekl nakonec a objal mě.

Nevím, jestli se vrátím… Taková byla pravda, ale nahlas jsem nic neřekl.

Jen jsem kývnul na rozloučenou a vydal se pryč.

V čekárně jsem věnoval poslední pohled dívce, se kterou jsem si ukrátil čas.

Měla v uších sluchátka a vlnila se do rytmu hudby zády ke mně. Pak ale nadšeně poskočila a udělala ve vzduchu otočku. Když si mě všimla vytrhla si z uší sluchátka a s rukama za zády a růžolícími tvářemi se na mě celá v rozpacích mírně zazubila. Vypadala roztomile.

Vlastně byla docela hezká. Měli jsme skoro stejnou výšku. Elegantní štíhlá postava, jemné rysy, roztomilý nos, tmavě hnědé vlasy, které se lehce vlnily a velké modrozelené oči. Byla bledá. Hodně bledá. Skoro jako my.

Vůbec nebylo těžké představit si, jak by asi vypadala, kdyby byla upírkou, ale já na to teď neměl myšlenky. Vlastně to bylo to poslední, na co jsem v tuto chvíli mohl myslet…

„Jsi na řade,“ oznámil jsem jí a mávnul na rozloučenou.

Rozpačitě mi mávnutí oplatila a začala si sbírat všechny věci, aby mohla vejít do ordinace.

„Dobrý den, pane doktore,“ zvolala vesele a to bylo to poslední, co jsem slyšel.

Dawn

„Dobrý den, pane doktore,“ zvolala jsem.

Ještě stále jsem byla celá rozjařená z toho tancování na písničku od Katty Perry, kterou jsem si pouštěla na té své obstarožní mp3.

Má předchozí nervozita vzala díky rozhovoru s Edwardem za své. Z nějakého důvodu jsem se cítila lépe, když jsem mohla pomáhat řešit cizí problémy. Lépe tak zvládám to, co osud mi přichystal.

„Dawn,“ oslovil mě doktor Cullen a usedl za stůl s mou kartou a lékařskými záznamy v rukou.

„Ano, pane doktore?“ otázala jsem se a knedlík v mém krku byl zpět.

„Je mi to moc líto. Léčba nezabrala. Budeme vás muset hospitalizovat,“ vyřkl vážným hlasem s náznakem smutku.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se podrobně zpracovat, co všechno pro mě jeho slova znamenají, ale pravda je taková, že ani teď, těsně před koncem, mi význam slova konec plně nedocházel.

Dokud totiž není opravdu konec. Myslím, že člověku prostě nedojde, že je konec. A ten, co teď čeká mě, je ten nejdefinitivnější konec, jaký může člověka potkat.

Je to smrt…

Moc děkuji za případné doopravy a samozřejmě vás žádám o komentáře. Tato kapitolovka nebude nijak dlouhá a slouží hlavně jako oddechovka pro pobavení, takže nečekejte žádné extra zvraty. Přesto ale doufám, že se vám povídka zalíbí a že si přečtete i pokračování. Moc prosím, aby mi zanechal komentář každý, kdo si tyto řádky bude číst.

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu prolog: