Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 9. kapitola

21.03.2018 (12:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1584×

EDIT: Článek neprošel korekcí

9. kapitola

Edward

Čekal jsem, že do mě kvůli tomu plesu bude klavírovat ještě hodně dlouhou dobu, ale opak byl pravdou, protože se mi na parkovišti před školou někam ztratila.

Občas si říkám, že mám s tou holkou jenom trápení, ale když se mi ztratí byť jen na chvilku, stýská se mi po ní.

Nejspíš jsem si na její přítomnost zvykl až příliš…

No, ať už je to jak chce, sotva jsme dojeli domů, všechny mé předchozí myšlenky mě rázem přešly a zrovna tak náklonnost k ní.

Všechno probíhalo naprosto normálně Emmett s Jasperem si ze mě neustále utahovali a Rose s Alice probíraly, co si oblečou na ples. Divil jsem se, že tam chtějí jít, ale mluvit jsem jim do toho rozhodně nehodlal.

A nehodlal jsem to ani poslouchat a tak jsem se rozhodl učinit to, co jsem vlastně dělával pokaždé. Totiž zavřít se ve svém pokoji. Jenomže sotva jsem otevřel dveře, strnul jsem.

Všude okolo mě foukal silný vítr, ale i přesto jsem zůstal koncentrován pouze na svůj pokoj, nebo alespoň prozatím. Pokud to totiž okamžitě nezarazím, taky nám to může odnést celý barák.

Proč musí Dawn neustále provádět takovéhle šílenosti?

Seděla uprostřed mého pokoje v tureckém sedu a dlaněmi se dotýkala svých kolen. Víčka měla pevně stisknutá k sobě a zřejmě si vůbec neuvědomovala, že okolo ní probíhá hotové peklo.

Věci vylétávaly ven z polic. Nábytek se chvěl a odsouval od stěn. Všechny police už byly dávno napůl odmontované. Polštář se protrhl a z něj se vyvalilo bělostné peří. To vše se naráz vznášelo ve větru, který Dawn čechral její tmavé kadeře, aniž by si toho byla všimla.

„Proboha, Dawn!“ zařičel jsem na ni.

Dotyčná sebou překvapeně trhla, konečně otevřela oči a obrátila se ke mně čelem.

„Co je?“ nechápala.

„Co asi.“ Ukázal jsem jí na nepořádek všude kolem, protože v momentě, kdy oči otevřela, se všechny věci sesuly na podlahu s dutým žuchnutím.

Moje desky, zaúpěl jsem tiše ve svých myšlenkách. Moje milované desky…

„Ou,“ vydala ze sebe překvapený zvuk, vstala a zmateně se kolem sebe rozhlížela.

„To je vše co mi k tomu povíš? Jen Ou?“ rozčiloval jsem se.

„Promiň, no. Asi jsem se do toho nějak moc vžila,“ omlouvala se a rozpačitě si uhlazovala rozcuchané vlasy.

„Musíš s tím přestat,“ napomínal jsem ji. „Už mě to nebaví pořád dokola uklízet, když mi s tím pak ani nemůžeš pomoct.“

„To je fakt. Nemůžu,“ zaculila se a uvelebila se spokojeně v křesle, odkud na mě vyčkávavě hleděla, jakože kdy začnu s tím uklízením?

Zřejmě si to hodlala náležitě vychutnat. Je zkrátka neuvěřitelná…

***

I upíří rychlostí mi trvalo přibližně půl hodiny všechen ten nepořádek uklidit. Dawn samozřejmě ani nenapadlo mi pomáhat. Ne, že by mohla, ale taky si to nemusela tak moc užívat.

Seděla v mém jediném křesle v pokoji, nohy měla na opěrce a hlavou z něj visela dolů.

„Ty nevíš, jak se používá křeslo?“

„Samozřejmě, že vím,“ odsekla. „Ale teď, když se mi nevalí krev do hlavy, se mi tak sedí mnohem příjemněji. Je to jako být v akváriu, kde je všechno vzhůru nohama.“

Zasmál jsem se jejím dětinským úvahám a přešel k policím, abych do nich zastrčil zbytek fotoalb, ale několik fotek mi z nich přitom vypadlo.

Dawn to zpozorovala, svezla se z křesla na zem jako rak a doplazila se až k onomu svazečku dobových fotografií. Seshora na ně shlížela, ale dotknout se jich samozřejmě nemohla.

Toho jsem využil a sebral jí je z pod nosu, ale zřejmě jsem nebyl dostatečně rychlý a tak si je stihla prohlédnout.

„Hm, musím uznat, že ve dvacátých letech jsi byl fešák,“ okomentovala znalecky jednu z fotografií z té doby.

„Dawn, už jsem z toho všeho vážně unavený,“ postěžoval jsem si.

„Já ne,“ zanotovala si.

„Fakt? Vždyť nic neděláš, tak z čeho bys mohla být unavená?“

„Možná za to vděčím smrti, ale takhle odpočatá jsem už dlouho nebyla,“ pokračovala jako bych nic neřekl.

Rozhodl jsem si tedy změnit téma, protože tohle beztak nikam nevedlo…

„Proč ses mi hned po škole zdejchla? Určitě ti přeci nešlo jen o to, abys mi zdemolovala pokoj…“

„Bez urážky, ale cestování v autě s tvými příbuznými už mě nudí. Hlavně to, že mi věčně sedí někdo na klíně a když už umím cestovat pouhou silou své myšlenky, proč toho nevyužít?“

„Zdá se mi to, nebo si to, že jsi duch začínáš užívat?“ svěřil jsem se jí s novým postřehem.

„Možná trochu,“ připustila. „Teď, když totiž umím všechno to vstupování do lidí a ovládám to, je to mnohem lepší. Dokonce už zvládnu i tohle, dívej,“ vyzvala mě a přiběhla až ke mně.

Natáhla před sebe dlaň a se soustředěným pohledem jí přiblížila k mé tváři. Pak mi v rychlosti cvrnkla do nosu a já to ucítil.

Díky tomu, že byla ledovější, než já, začal jsem si nos vzápětí třít od kořene dolů.

Tak to jsem fakt nečekal…

„Z tebe by jeden dostal rýmu,“ okomentoval jsem její chlad a ona se na mě spokojeně zaculila.

Pak mě ale začala trápit i jiná věc, protože když nyní může jít kamkoli se jí za chce, proč by chtěla být právě tady? Jenom proto, že jí vidím? O tom pochybuji, vždyť má vlastní rodinu, kterou by určitě chtěla vidět, nebo snad ne?

„A to tě nenapadlo jít třeba domů?“

„A kde to jako je?“ zeptala se skepticky. „O svém životě vím jen to, že moc dlouho netrval.“

„Mohl bych požádat Carlislea, aby mi dal tvou adresu,“ nabídl jsem jí.

Chvíli se zdálo, jako by nad něčím váhala. Asi si nebyla tak docela jistá, že je to dobrý nápad, ale možná za to mohlo i něco jiného a já se pletl.

„To je dobrý,“ usnesla se zřejmě nakonec.

„Proč? Copak je nechceš vidět?“ nechápal jsem.

„Neumím to vysvětlit, ale mám pocit, že šli prostě dál a to je dobře. Má přítomnost by to jen zkomplikovala…“

V tomhle jsem jí rozuměl dokonale.

„Takže hodláš i nadále komplikovat život mně,“ ušklíbl jsem se sice, ale ve skrytu duše jsem za to byl i rád.

„Takový je plán.“ Přikývla s rozpustilým úsměvem.

„No, aspoň, že už seš alespoň chvílemi částečně hmotná, protože odteď po sobě uklízíš sama, je to jasné?“

„Jasné.“ Zakoulela na mě očima a pravděpodobně si i v duchu nadávala, že to na sebe takhle práskla. Asi neočekávala, že to bude mít své následky, jenže to má v životě všechno a ani po smrti nemůže čekat, že tomu bude jinak…

***

Následující ráno jsme se opět vypravovali do školy. Dawn se rozhodla, že mě doprovodí, jenomže po tom, co mi celou noc hustila do hlavy všechny ty své podivné úvahy a dedukce ohledně mě a mých citů k Isabelle Swanové, jsem měl pocit jako by měla něco za lubem.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ otázala se mě, když jsme stanuli na vrcholku schodiště.

„Jasně, ale rychle, protože musíme do školy,“ upozornil jsem ji a zastavil se.

„Obejmeš mě? Teď, když jsem alespoň chvílemi částečně hmotná?“ požádala mě a použila přitom přesně má včerejší slova, což mě lehce pobavilo, ale současně mě její žádost dosti vykolejila. Tohle jsem totiž vážně nečekal.

Nicméně jsem jí chtěl vyhovět a tak jsem ji objal. Bohužel právě v ten moment se rozplynula a já propadl skrze ni a jelikož jsme stáli na úpatí schodiště, skácel jsem se až úplně dolů o patro níže.

„Nachytal se,“ rozesmála se a nadšeně tleskala, zatímco já jsem si musel napravovat zlomený vaz.

„Ha ha fakt sranda,“ ušklíbl jsem se, protože si zřejmě neuvědomovala, že mě právě zabila a nebo si to možná uvědomovala až příliš dobře a právě proto z toho měla takovou prču.

***

Cesta do školy probíhala o něco delší dobu, protože na silnicích byla velká spousta aut a všichni jeli prakticky krokem. Nejspíš kvůli tomu náledí, co venku panovalo, ale nakonec jsme tam dorazili ještě s předstihem.

Ostatní členové mé rodiny šli dovnitř, zatímco Dawn mě neustále zadržovala venku. Prý kvůli čerstvému vzduchu, ale já jí podezříval, že mi chce zase něco vyvést a měl jsem pravdu.

Jakmile se totiž dostala k hromádce bílého sněhu, okamžitě z něj začala tvořit koule a házet je po mně.

První jsem sice schytal, ale těm dalším už jsem se šikovně vyhnul. Místo mě to přímo do obličeje dostal Mike Newton a Angele Weberové to minulo jenom o pár centimetrů školní batoh.

Snažil jsem se být nenápadný, jak to jen šlo, ale když si ostatní všimli, že po nich někdo hází sněhové koule, začali si zásahy oplácet hlava nehlava. Nikdo netušil, že to celé začala Dawn a vlastně ani to, že jsem se toho účastnil i já, ale koulovačka se rozběhla po celém parkovišti.

Dawn se smála a celou dobu si to přímo neskutečně užívala, protože ji koneckonců nikdo trefit, ani zmáčet nemohl.

Pobaveně jsem ji přitom sledoval a byl rád, že si to tak užívá, jenomže pak mi vítr pod nos zavál tu nejkrásnější vůni, jakou jsem kdy v životě cítil. Bylo jasné kdo to je a pohled se mi automaticky stočil jejím směrem.

Isabella Swanová vystoupila z toho svého auta, které připomínalo spíše popelnici a zaraženě si prohlížela, jak se tu na dvoře všichni koulují jako nějací blázni.

Evidentně si o tom myslela svoje a odmítla se k nim přidat. Místo toho se k nám obrátila zády a dojatě si začala prohlížet pneumatiky svého auta, na kterých byly sněžné řetězy.

Na okamžik se mi zdálo, že o mě zavadila pohledem a tak jsem se na ni pousmál, ale nemohl jsem si tím být tak docela jistý, když jsem stál až na protější straně parkoviště. Dívala se mým směrem to ano, ale jestli mě viděla, to nevím.

***

Dawn

Skvěle jsem se bavila koulováním se s Edwardovými spolužáky, když najednou, všimla jsem si, že Edward se přestal účastnit bitky a vůbec si mě nevšímal. Což se mě přiznávám trochu dotklo, ale pak jsem uviděla, co ho tak zaujalo, že mi přestal věnovat pozornost.

„Zase na ni koukáš,“ přistihla jsem ho.

„Ne, ne,“ zapíral a odtrhl od ní oči.

„Proč ji nepozveš třeba na ten ples? Mohla by to být zábava…“ pokoušela jsem se ho přesvědčit.

„To nikdy neudělám, rozumíš? Jakmile by přišla na naše tajemství, byl by stejně konec. Bude lepší, když ani nic nezačne…“ opakoval stále dokola jako už milionkrát předtím.

„Podle mě se bojíš odmítnutí. Nenávidíš to co jsi a myslíš si, že tě kvůli tomu nemůže mít nikdo rád, ale to je blbost.“

„Dawn, přestaň s tím už,“ okřikl mě.

„Proč? Ledaže… Ty se nebojíš toho, že by tě nechtěla. Ty máš strach z toho, že by tě i přesto všechno chtít mohla, že?“ došlo mi náhle.

On se prostě bojí, že aby mohla býti s ním, tak by se musela stát tím, čím je on sám a to čím je on nenávidí, takže radši nebude dělat nic.

„Dej mi pokoj!“ zavrčel nepříliš lidsky.

„Můžeš hrát na jistotu nebo to riskneš, ale přijde okamžik, kdy víš, že děláš to pravé,“ podělila jsem se s ním o jedno velké životní moudrou, které jsem pochytila kdovíkde.

„Tys mi nerozuměla? Tohle nikdy, nikdy neudělám!“ trval si stále na svém.

„Fajn, tak jak myslíš,“ odsekla jsem a vykročila k ní rázným krokem.

„Kam jdeš?“ dožadoval se vysvětlení rozčileně, ale já byla rychlejší.

Než se Edward stačil vzpamatovat, ocitla jsem se na sedadle hned vedle kluka, o kterém jsem ale věděla jenom to, že se jmenuje Tyler. Právě vjížděl na parkoviště, což se mi náramně hodilo. Sice mně nemohl vidět, ale i přesto sebou překvapeně trhl, což nejspíš způsobil chlad, co ze mě vycházel.

Sehnula jsem se dolů pod volant, přestože Tyler stále řídil a stlačila plynový pedál na maximum. I když to byl on, kdo točil volantem, díky náledí se auto řítilo přesně tam kam mělo. Totiž na Bellu.

S hlavou stále uvězněnou pod volantem jsem ucítila náraz. Pak jako by se celé auto vyzvedlo mírně do výše a roztočilo se. Měla jsem trochu strach, jenomže pak se auto rozpohybovalo znovu a když se ozval další náraz, vymrštilo mě to z něj ven.

Dopadla jsem na zadek kus od auta. Už tak zledovatělý chodník pod mým dotykem opětovně namrzal. Urychleně jsem se obrátila čelem k autu a doufala, že můj plán vyšel.

Edward tu dívku miloval. To už mi došlo dávno, takže předpokládám, že když jí bude hrozit, že jí trochu pomačká tahle dodávka, odhodlá se k činu.

A taky že odhodlal, protože všude okolo mě se mezi přihlížejícími studenty začala šířit dobrá zpráva a sice ta, že Isabella Swanová i Edward Cullen jsou živí a zdraví.

A je to v háji myslí si teď určitě Edward, ale opak je pravdou. Tímhle to teprve začíná... 

Pardon za ten pravopis, fakt není má nejsilnější stránka, ale snad se vám kapitolka jinak líbila. :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 9. kapitola: