Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 7. kapitola

06.01.2016 (21:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1712×

7. kapitola

Dawn

Edward vyběhl ze třídy, jakmile se ozvalo zvonění, zatímco na něj Bella jen udiveně zírala. Urychleně jsem seskočila z učitelského stolku a rozběhla se za ním.

Chtěla jsem vědět, co se stalo, kde přesně nastala chyba a také, jak se cítí. Pravda, s Bellou mu to nešlo právě nejlíp, ale už to, že na ni promluvil, byl pokrok.

Myslela jsem, že Edward chce jít pouze na vzduch, ale místo toho nasednul do auta, šlápnul na plyn a auto s hlasitým skřípěním frčelo pryč ze školních pozemků.

Stála jsem před vchodem do školní budovy a připadala si jako idiot. Jediné, co mě utěšovalo, bylo vědomí, že mě tu nikdo nevidí.

Zvláštní, jak se to občas hodí...

Dumala jsem nad tím, kam jen mohl zmizet. Možná se chtěl jen projet a na další hodinu bude zase zpátky, ale na to bych moc nespoléhala. Nehodlám ho hledat někde po lesích ani ho sledovat, jak zase vraždí srnky. Jednou mi to stačilo.

Další možnost, která mě napadla, byla, že jel prostě jen domů. Tuhle možnost jsem si mohla lehce ověřit. Zkrátka jsem pomyslela na Edwardův pokoj.

Vybavila jsem si ho i do toho nejmenšího detailu a rázem jsem ucítila ten lehký vánek, který mi napověděl, že už jsem na místě.

Prohlédla jsem celý dům, ale Edward nikde nebyl, jak by taky mohl, když můj způsob cestování byl mnohem rychlejší, než to jeho Volvo. Vyběhla jsem před dům a posadila se na jediný kamenný schůdek, který se před jejich domem nacházel.

Čekala jsem a čekala a nakonec jsem se dočkala. Edwardovo auto zrovna couvalo do na dálku otevíratelných vrat od garáže. Rozběhla jsem se za ním a dožadovala se vysvětlení.

„Co se stalo? Proč jsi odtamtud tak rychle utekl, vždyť to šlo tak dobře,“ vyzvídala jsem.

„Vůbec to nešlo dobře, kdykoliv jsem se potřeboval nadechnout, měl jsem strašlivou chuť ji zabít a ty tvoje řeči mi moc nepomáhaly.“

„Náhodou ses držel celkem dobře,“ chválila jsem ho. „Vůbec to nebylo poznat.“

„Prosím tě, přestaň už,“ rozkřikl se. „Jsi jak rádio, který mi neustále vříská v hlavě, ale nemůžu ho vypnout. Kdybych věděl, jak moc budeš po smrti otravná, nikdy bych se s tebou do řeči nedal.“

„Cože?“ vyhrkla jsem a vůbec nechápala, proč na mě tady křičí.

„Neotravuj mě, jasný?“ zavrčel znovu a vydal se směrem k domu.

„Ehm... Ne, ale jestli ti lezu na nervy, tak mi to řekni,“ ušklíbla jsem se a zároveň protočila oči, protože mi tohle jeho vyšilování přišlo akorát tak směšné.

„Jsi vážně neskutečná,“ zaklel.

„To už jsme snad probrali, ne?“

„Nech mě laskavě domluvit. Jsi neskutečně vlezlá, drzá a panovačná,“ navážel se do mě.

„Spokojenej?“ zeptala jsem se ho lhostejným hlasem, protože zřejmě zapomněl, že jsem také tvrdohlavá.

„Ano, teda ne. Chápeš vůbec něco z toho, co ti tu říkám?“ ptal se.

„No, kdybych tě bývala poslouchala, tak určitě ano,“ ujistila jsem ho s poťouchlým výrazem.

„Ty…“ zavrčel a zřejmě přemýšlel, jak by mě ještě mohl otitulovat, ale nakonec jen zavrtěl hlavou a vešel do domu, aniž by znovu promluvil.

„Tak, to je super. Konečně mám někoho, kdo mě vidí, a on se se mnou nechce bavit. Fakt paráda. Mám se vážně úžasně,“ klela jsem a zůstala stát před domovními dveřmi.

***

Trvalo mi poměrně dlouhou dobu, než jsem se rozhodla jít za ním dovnitř. Připadala jsem si hloupě a musela jsem uznat, že jsem se i opravdu hloupě chovala.

„Můžu?“ zeptala jsem se ho váhavě a stále postávala za dveřmi jeho pokoje.

„Ne, jdi pryč,“ řekl zpoza dveří.

„Já nemůžu. Když nejsem s tebou, tak prostě nejsem. Prosím, neposílej mě pryč,“ žádala jsem ho, ale odpovědí mi bylo pouze ticho.

Sedla jsem si tedy na podlahu a zády se opřela o jeho dveře. Bylo mi smutno a to mě zase přimělo být vážná…

„Asi jsem si to zasloužila, tvrdnout tu navždy sama a bez přátel, protože opravdu umím být hrozně otravná,“ přiznala jsem sobě i jemu.

Neřekla jsem to ale jen tak z hecu. Přemýšlela jsem nad tím už nějakou dobu. Každý den jsem v té nemocnici čekala a doufala, že tam potkám nějakou jinou duši, která mi pomůže zjistit, co si mám počít, ale to se nestalo.

Dveře za mými zády se náhle otevřely a já málem upadla, protože jsem to vážně nečekala. Zapřela jsem se včas rukama a zvedla k němu utrápenou tvář.

„Tak to určitě není. Nejsi tu za trest,“ konejšil mě a posadil se na zem vedle mě.

„Ale já si tak teď připadám,“ odporovala jsem mu.

„Hele, vím celkem jistě, že někdo jako já si nebe nezaslouží, ale ty ano,“ odporoval mi Edward.

„Tak, tím si nejsem tak jistá,“ povzdechla jsem si. „Pokud by to totiž byla pravda, už dávno bych v něm byla, ne?“

„Víš, že tě chtěl Carlisle proměnit?“ zeptal se mě náhle.

„To jako vážně?“ divila jsem se.

„Vážně, ale pořád doufal, že ta nová léčba nakonec zabere,“ dodal.

„Tvůj stvořitel, pomlčka otec, je vážně moc hodný, ale myslím si, že stát se upírkou nebyl můj osud. Ale vím, čí by mohl být. Belly.“

„Nezačínej s tím zase,“ zaúpěl.

„Proč jsi v tom tak zatvrzelý?“ nechápala jsem.

„Protože přeměnit ji na to, čím jsem, by bylo odporné,“ dostal ze sebe.

Jeho odpověď byla upřímná, ale nemyslím si, že to byla pravda. Bella se mu líbila víc, než si byl on sám ochotný přiznat, a stejně tak se on líbil jí. Bylo to na ní vidět a to hodně, jenže on si to odmítal připustit, protože o sobě má velmi pokřivené mínění.

„A co kdyby sis musel zvolit, jestli ji tím zachráníš nebo ji necháš umřít. Nechápej mě špatně, být duchem je super, ale jen pokud máš někoho, kdo tě vidí. V ostatních případech je to dost na prd, to bys pro ni chtěl?“

„Ale já si volit nemusím,“ řekl jen.

„Ale co kdyby ano? Co kdyby nebyl čas na rozhodování, co bys udělal?“ tlačila jsem na něj dál.

„Nevím, kam tím míříš, ale nelíbí se mi to,“ zavrčel podrážděně a podrobil mě převelice zkoumavému pohledu.

Přestože jsem měla přímo obrovskou chuť se někam schovat nebo přinejmenším uhnout pohledem, neudělala jsem to. Přiznala bych tím, že těmi svými otázkami skutečně někam mířím…

Už dávno mi nešlo jen o to, abych učinila dobrý skutek a dostala se do nebe. Nyní jsem mu chtěla jen pomoci se rozhoupat. Pochybuji, že bych někdy byla schopna změnit jeho vnímání sebe sama, ale taky jsem ho nějak chtěla popostrčit kupředu, protože to želví tempo, které při dnešní biologii jejich vztah nabral, se mi ani trochu nezamlouvalo.

Moc děkuji za veškeré doopravy a komentáře, které se mi rozhodnete zanechat. Omlouvám se za spoždění, ale poslední měsíce pro mě byly velmi hektické a tak nebyl čas.

chloe

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 7. kapitola: