Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 6. kapitola

10.08.2015 (20:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1761×

6. kapitola

Dawn

Jsem upír, ona člověk. To nemůže fungovat. Přesně tuhle větu mi Edward včera řekl, a i když to znělo celkem logicky, jeho názor jsem rozhodně nesdílela. Podle mě by to šlo. V každém milostném příběhu o velké lásce se přece říká, že láska všechno překoná. Obzvláště pokud je pravá a osudová.

No, zatím nemohu tvrdit, že Bella je pro Edwarda ta pravá, ale to je jen proto, že jsem ještě neměla tu čest se s ní setkat. Ten nápad dát s ní Edwarda dohromady mě ale natolik nadchnul, že jsem se tento malý detail rozhodla napravit.

Proto jsem se také rozhodla, že se protentokrát vypravím do školy spolu s Cullenovými.

Svezla jsem se tam v druhém autě, takže o mně Edward až do poslední chvíle nevěděl. A když se o mé přítomnosti později dozvěděl, bylo už pozdě. Vypadal by jako blázen, kdyby mi před celou školou začal nadávat a posílat mě ke všem čertům. I když ne že by neměl chuť to udělat…

Vlastně trochu remcal, když jsem se vedle něj zjevila na hodině trigonometrie, ale k ničemu mu to moc nebylo. Ať si totiž říkal, co chtěl, já moc dobře věděla, že je natolik skvělý, že pokud ta holka není úplně slepá, nebo blbá, hrábne po něm všemi deseti. A taková drobnost jako, že je upír, by jí v tom rozhodně nezabránila.

Edward právě vešel do učebny biologie a já ho tam následovala. Byla jsem nedočkavá, až konečně uvidím tu jeho Bellu, ale zároveň jsem si uvědomila, že vlastně ani nevím, jestli jsem tuhle školu navštěvovala taky, nebo zda jsem chodila jinam.

Vlastně mi došlo, že od chvíle, kdy jsem Cullenovým málem zničila dům, mám ve své paměti díry. Jako by si ta energie, pomocí níž jsem dokázala hýbat s věcmi, vybírala svou daň.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po učebně a pokusila se na ní najít něco povědomého, ale nic takového jsem nenašla. Byla to prostě typická učebna s laboratoří, kde se na každém stolku nacházel mikroskop a krabička plná sklíček.

Vím jistě, že jsem chodila na střední, i když ne moc často, protože jsem byla nemocná, ale i kdybych se rozhodla zajít domů, za svou rodinou, o které jsem věděla, že ji mám, nevzpomenula bych si na adresu a to rozhodně nebylo dobré znamení.

Dělalo mi to starosti, ale vzhledem k tomu, že jsem tu dnes nebyla kvůli sobě, rozhodla jsem se to prozatím neřešit. Koneckonců, tohle rozhodně není něco, co by mi uteklo…

Dívka, která se zřejmě jmenovala Bella, si čmárala na desky od sešitu, když si k ní Edward přisedl. Téměř okamžitě stočil svůj pohled skrze okno na venkovní školní pozemky.

„No, tak ji pozdrav přece.“ Protočila jsem oči a myslela, že mu snad budu muset jednu ubalit, aby se probral z té své letargie, do které v její přítomnosti upadal.

Edward si jemně povzdechl, hodil po mně neochotný výraz, ale nakonec ji skutečně pozdravil.

„Ahoj,“ řekl a použil velice tichý, ale zároveň melodický hlas.

Dívka k němu ohromeně vzhlédla, jako by nemohla uvěřit, že na ni skutečně mluví.

Edward od ní seděl tak daleko, jak to lavice jen dovolovala a z rozcuchaných vlasů mu odkapávala voda, ale působil otevřeně a přátelsky, což byl velice dobrý začátek.

Chtělo se mi si do něj rýpnout a zeptat se, zda si dál už od ní sednout nemohl, ale moc dobře jsem věděla, že je to součást bezpečnostního opatření.

„Jmenuju se Edward Cullen, minulý týden jsem se neměl šanci představit…“

„Neměl šanci? To mluvíš o tom, jak jsi celý ustrašený běžel za tatínkem jako by ti za patami hořelo?“ Ušklíbla jsem se a raději se natáhla přes jeho lavici k oknu a otevřela jej. Dovnitř se nahrnul chladivý čerstvý vzduch a já doufala, že mu tím ten rozhovor trochu ulehčím.

„Ty musíš být Bella Swanová,“ říkal Edward právě.

„Odkud znáš moje jméno?“ zakoktala po celkem dlouhé odmlce, kdy zřejmě nevěděla, zda na něj má vůbec promluvit.

„No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý. Celé městečko čekalo, až přijedeš.“

„Ne, chci říct, proč jsi mi řekl Bello?“ divila se.

„Máš radši, když se ti říká Isabella?“ otázal se zmateně a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje.

„Ne, mám ráda, když mi říkají Bella, ale myslím, že táta o mně určitě mluví jako o Isabelle – a zdá se, že takhle mě tu zná každý,“ vysvětlovala mu svůj údiv.

„No, tak teď tě doběhla. Asi by sis měl dávat pozor na to, co vypouštíš z pusy, teď už určitě ví, že jsi upír.“ Zasmála jsem se.

Šlehnul po mně vyplašeným a také hodně naštvaným pohledem.

„Ale no tak, to byl fórek, ale divný jí to asi je, to uznej,“ žádala jsem ho, ale on už se zase věnoval rozhovoru s Bellou.

„Aha,“ zahuhlal a hodina začala. Chudák. Konečně našel odvahu si s ní promluvit a zkazí mu to učitel biologie, který jim zadával jakousi laboratorní práci.

Sklíčka v krabičkách byla zpřeházená a oni je měli ve dvojicích vytřídit podle fází mitózy, které představují, označit je a to vše bez učebnic. Pro mě by to jistě znamenalo jasnou kouli jako vrata, protože mi tyhle blbosti nic neříkaly.

„Začněte,“ nakázal učitel.

„Tohle bude nuda,“ postěžovala jsem si a posadila se na profesorský stůl, který se nacházel přímo před onou lavicí, kterou sdílela Bella s Edwardem. Výklad jsem poslouchala jen jedním uchem, ale je dva jsem sledovala jako ostříž.

„Dámy mají přednost, kolegyně?“ zeptal se Edward s lehce pokřiveným úsměvem.

„Jo, tak tenhle úsměv je bomba, měl bys ho dělat častěji. Ta holka má štěstí, že sedí, protože jinak by z něj šla rovnou do kolen,“ ujistila jsem ho a hodina mě už zase začala trochu bavit.

„Nebo můžu začít já, jestli chceš,“ nabídl se nejistě, jelikož dívka příliš nereagovala. To tím úsměvem…

„Ne, já začnu,“ vyhrkla náhle a pustila se do toho. Připevnila jedno ze sklíček pod mikroskop a pak na něm něco štelovala.

„Vidíš, už se na tebe snaží udělat dojem,“ zhodnotila jsem její počínání uznale ve stejnou chvíli, kdy ona řekla profáze.

„Můžu se podívat?“ zeptal se a chytil ji přitom za ruku, aby ji zadržel, než stačila sklíčko opět vyměnit, ale ona svou rukou ucukla poměrně rychle, jen co se jejich pokožka sotva dotkla.

„Promiň,“ zamumlal, odtáhl svou ruku od té její a přisunul si k sobě jenom ten mikroskop.

„Profáze,“ souhlasil, když se do něj krátce zadíval a pak to začal zapisovat na malý kousek papíru. Vzápětí rychle vyměnil první sklíčko za druhé.

„Anafáze,“ zamumlal a hned to psal.

„Můžu?“ zeptala se.

Edward se na ni usmál a přistrčil jí mikroskop. Honem se do něj podívala a zdála se zklamaná, že měl pravdu.

„Sklíčko tři?“ požádala ho, on jí ho téměř okamžitě podal.

Potlačovala jsem úsměv a sledovala ten souboj šprtů odehrávající se mi před očima…

„Interfáze.“

„Nekontroluj to po ní pořád…“ okřikla jsem ho, když se už zase natahoval po mikroskopu.

Když byli s prací hotovy, byli z celé třídy prakticky jediní. Nedivím se, Edward měl dokonalý zrak a Bella byla na svůj věk vážně inteligentní. Skvěle se doplňovali, kéž by to tak viděl i on.

„Nosíš čočky?“ vyhrkla náhle a mě i Edwarda tím naprosto zaskočila.

„Ne, proč?“

„Nevím, myslela jsem, že máš nějaké jiné oči,“ zamumlala.

„Už zase tě doběhla,“ konstatovala jsem a vzápětí se zazubila. „Líbí se mi.“

Sesedla jsem ze stolu a přiblížila svou tvář k té jeho. Fakt měly jinou barvu, zjistila jsem při bližším prozkoumání.

„Možná ses neměl tak cpát,“ uvažovala jsem, jenže v tu chvíli mnou prošel ten jejich učitel, aby zkontroloval odpovědi napsané na onom papíře.

„Nemyslíte, že by i Isabella měla dostat svou šanci u mikroskopu?“ zeptal se Edwarda jako by nevěřil, že je ta dívka takhle schopná.

„To je idiot.“ Protočila jsem nad jeho počínáním oči.

„Bella,“ opravil ho Edward automaticky.

„Ty jsi idiot,“ změnila jsem názor, přičemž po mně šlehl podrážděným pohledem.

„Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti,“ informoval vzápětí toho otravného učitele se skeptickým výrazem ve tváři.

„Už jste tuhle laboratorní práci dělala?“ zeptal se.

„Ne s cibulovým kořínkem.“ Pousmála se.

„S blastulou bělice?“

„V tom je nějakej rozdíl?“ nechápala jsem.

„Jo.“

„No, myslím, že je dobře, že vy dva jste partneři pro laboratorní práce,“ řekl a odešel, načež si Bella zase začala čmárat po sešitu.

„Využij toho, že je ten blboun pryč a na něco se jí zeptej,“ radila jsem mu.

„Na co asi?“ zeptal se mě tiše.

„Nevím, zapoj fantazii…“

„Ehm,“ odkašlal si. „To je velká škoda, s tím sněhem, viď?“ zeptal se jí, ale znělo to dost nuceně.

„To se jí vážně ptáš na počasí?“ vyhrkla jsem.

„To se mě vážně ptáš na počasí?“ ptala se Bella ve stejném okamžiku.

„Vidíš? I jí to přijde trapný,“ konstatovala jsem.

„Ani ne,“ odpověděla raději.

„Nemáš ráda zimu,“ hádal.

„Ne, nic studeného, ani mokrého,“ vysvětlovala mu.

„Nic studeného? Tak to jsi nahranej.“ Povzdechla jsem si.

„To se ti musí ve Forks těžko žít,“ nadhodil.

„To se ti musí ve Forks těžko žít,“ pitvořila jsem se, protože tohle Edwardovi vážně nešlo.

„To ani nemáš ponětí,“ zamumlala a odvrátila od něj pohled.

„Proč jsi sem tedy přijela?“ vytasil se s novým tématem.

„No, vidíš, s tím jsi měl začít a ne blábolit o počasí,“ pochválila jsem ho.

„To je… komplikované. Má matka se znovu vdala a…“ zasekla se náhle.

„To nezní tak složitě,“ nesouhlasil. „Nemáš ho ráda?“

„Ne, Phil je fajn,“ odporovala mu.

„Proč jsi s nimi tedy nezůstala?“ zajímal se.

„Možná bys neměl být tak osobní, ještě si pomyslí, že jsi dotěrný,“ varovala jsem ho.

„Hodně cestuje. Je fotbalista, ale nehraje moc dobře.“ Pousmála se.

„A tvoje matka tě sem poslala, aby mohla cestovat s ním,“ předpokládal.

„Ne, neposlala mě sem. Poslala jsem se sem sama.“

„Tomu nerozumím,“ přiznal a bylo vidět, že mu to hodně vadí.

„Kdyby sis pořád něco nedomýšlel a rovnou se jí zeptal, nemusel by sis teď připadat jako to, co ti tady celou tu dobu tvrdím, že jsi,“ vmísila jsem se jí do toho.

„Napřed bydlela se mnou, ale stýskalo se jí po něm. Byla z toho nešťastná a tak jsem se rozhodla, že je na čase strávit nějakou dobu s Charliem,“ vysvětlila mu.

„Ou, to je tak dojemný,“ soucítila jsem s ní.

„Ale teď jsi nešťastná ty,“ podotkl.

„No a?“

„To se nezdá spravedlivé,“ konstatoval.

„To ti ještě nikdo neřekl? Život není fér.“

„To říkám pořád, ale ona ani smrt není o moc lepší,“ povzdechla jsem si.

„Myslím, že to už jsem někde slyšel,“ souhlasil pravděpodobně s námi oběma suše. „Hraješ to dobře, ale klidně se vsadím, že trpíš víc, než dovolíš, aby na tobě kdokoliv poznal.“

„Herdek, ty jsi dobrej. Na to, že jí nemůžeš číst myšlenky, jsi vážně obdivuhodně vnímavý. Myslím, že už teď ji máš jistou…“

„Co na tom tobě záleží?“ vyjela na něj podrážděně.

„Myslím si, že po téhle otázce ti to už muselo dojít. Fakt ses trefil,“ řekla jsem skoro obdivně. „Ale jednu věc mi prozraď, proč jí tady děláš psychologické rozbory, pokud ji chceš jenom zabít?“

„To je moc dobrá otázka,“ zašeptal tiše a já nevěděla, které z nás dvou, to vlastně říká.

Zatímco já se znovu posadila na učitelský stolek, Bella se zarputile mračila na tabuli odhodlaná se již na Edwarda nepodívat.

„Otravuju tě?“ zeptal se pobaveně.

„Na to nejsi zvyklý, co?“ rýpla jsem si a byla si dobře vědoma té ironie.

„Ne tak docela. Spíš jsem otrávená sama ze sebe. Jsem tak snadno čitelná jako otevřená kniha.“ Zamračila se.

Vyprskla jsem smíchy, protože kdyby jen věděla…

„Naopak, mně připadáš čitelná velmi obtížně,“ vyvracel jí to.

„Pak tedy musíš být vážně dobrý čtenář,“ řekla a zkoumavě se na něj zahleděla.

„Obvykle jsem.“ Přikývl a předvedl sadu dokonalých zubů.

„Bezva úsměv, Edíku, ale bacha, aby se ti na ten tvůj zoubek skutečně nepodívala. Myslím, že klade velmi správné otázky a taky toho dost ví,“ varovala jsem ho, ale to už byla většina třídy se svou prací hotova a učitel opět pocítil touhu vykládat ony nezajímavé hlouposti.

Lehla jsem si mu na stůl a znuděně zívala. Nevypadalo to, že by se Edward s Bellou chystali hned tak zapříst další rozhovor a tak jsem měla veget. Tiše jsem si broukala jakousi písničku a z okna sledovala dešťové kapky dopadající na parapet.

Když se konečně ozvalo zvonění, Edward vyběhl z místnosti tak rychle, až se mi chvílemi rozmazával před očima, zatímco Bella na něj jen udiveně zírala.

Moc prosím o komentíky a omlouvám se, že to tak trvalo...

chloe 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 6. kapitola: