Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 2. kapitola

22.01.2015 (19:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2099×

2. kapitola

Edward

Ano, připadám si jako zbabělec. Jako totální zbabělec, protože, přiznejme si to, jsem upírem už takovou dobu, ale za celý svůj život, či spíše existenci, jsem se s ničím podobným nesetkal.

Duchové přece neexistují, to vám řekne téměř každý, jenže to ani upíři, a přesto tu právě teď stojím.

Nejspíš je to ode mě pošetilé, či přímo hloupé, že nedokážu strávit fakt, že možná nejsem jediná nadpřirozená bytost, která běhá po tomto světě, ale když já si prostě nemůžu pomoct. A právě proto jsem z té nemocnice také utekl.

Ano, jsem prostě srab a vím to, jenže… No, vlastně mi právě došly výmluvy pro to, co jsem udělal, protože to vůči Dawn bylo neodpustitelné. Nechal jsem ji tam, chudáka, stát, aniž bych se rozloučil nebo ji nějak pomohl, i když jak bych ji mohl zrovna já pomoci?

Vážně mě nenapadl žádný způsob, jak jí pomoci, a ani žádný čin, který bych pro ni mohl vykonat. Určitě je na mě teď pěkně naštvaná, jsem jediný, kdo ji vidí, a vykašlal jsem se na ni. Jako bych už teď neměl dost starostí se svým nedostatečným sebeovládáním vůči Belle Swanové.

Teprve nyní mi začínala docházet všechna fakta. Dawn byla evidentně nemocná a to asi dost vážně, když Carlisle uvažoval o tom, že ji přemění, ale jelikož jsem ho ten den nevyslechl a nesdělil mu na to svůj názor ani stanovisko, neměl mu to kdo odhlasovat. A jelikož ji nepřeměnil, zemřela. Je to tudíž moje vina…

Co když je tu, aby mě za to mučila? Co když se mi chce pomstít za mou sobeckost? Nevypadala tak. Naopak vypadala, že je ráda, že ji konečně někdo vidí. Jestli jí ale záleželo na tom, kdo že ji to vlastně vidí, jsem ale netušil. Možná ano, možná ne. Tak či tak jsem začínal nabývat dojmu, že téhle dívce něco dlužím, a možná to je ten důvod, proč ji vidím právě já.

Vlastně touhle otázkou jsem se zabýval po celou tu dobu, kdy jsem běžel domů. Odpověď na ni jsem ale neznal. Opravdu mě nenapadlo žádné rozumné vysvětlení a já jsem zvyklý uvažovat především racionálně.

Upíři existují a já jím jsem. Ok, to jsem si už vyřešil před lety. Že existují měniči podob a kdysi dávno i vlkodlaci, kteří jsou dnes díky Caiovi Volturiovi prakticky na pokraji vyhynutí, to jsem také věděl a nedělalo mi žádné problémy strávit to, ale duchové? Jako vážně duchové? Tedy chci říct, že já jsem vždycky věřil v to, že lidé mají duši, ale také jsem věřil, že po smrti prostě přejdou buďto do nebe, nebo do pekla. Nejsem právě věřící, ale tomuhle jsem tak nějak věřil. Prostě každému podle zásluh, ale věřit tomu, že tu duše jen tak bezcílně bloumají po zemi? Jako vážně?

Myslím, že nevidět to na vlastní oči, nejspíš bych se tomu dotyčnému, kdo by se mi tuhle pitominu snažil nakukat, na místě vysmál, a proč taky ne? Když o sobě v současnosti každý druhý tvrdí, že je médium? Na světě je mnoho rádoby kartářek, jasnovidek a věštkyní, ale jak je vůbec můžete brát vážně, když si ze své branže udělaly televizní show? Ne, to prostě nejde.

S takovýmhle přístupem, by upíři vedli pohřební ústavy, protože by měli snadný přístup k rakvím. Měniči by provozovali zoologické zahrady a vlkodlaci organizovali hromadné zájezdy na měsíc. Celé je to prostě naprosto absurdní a dost těžko se tomu věří…

Proč ji můžu vidět jako jediný? Proč sakra já a nikdo jiný… To je to oč tu běží, ale já si na tuhle otázku prostě nedokážu jen tak sám odpovědět.

Seděl jsem ve svém pokoji, zatímco ostatní byli ještě ve škole, aniž by tušili, že jsem se vrátil. Tedy, oni to možná věděli od Alice, ale to na věci nic neměnilo.

Nepohnul jsem se už velice dlouhou dobu, ale uvnitř jsem byl nervní jako blázen. V mysli se mi neustále rojily nové a nové úvahy a po pravdě řečeno, jedna nesmyslnější než druhá. Byl jsem prostě dokonale v koncích…

„Nechceš mi takhle náhodou vysvětlil, proč jsi mě tam nechal stát jako nějakou trubku? Kdybych nebyla neviditelná, obávala bych se o svou pověst. Bylo to ponižující,“ stěžovala si Dawn, která se zničehonic objevila v mém pokoji.

„Co tu děláš?“ vyhrkl jsem překvapeně a postavil se. „Jak ses sem dostala?“

„No, jak asi. Normálně,“ vytáčela se.

„Což je u duchů, jak?“ zajímal jsem se.

„No vlastně… Je to celkem zajímavé, ale myslela jsem na tebe, a upřímně řečeno, byla jsem dost naštvaná, že jsi mě tam jenom tak nechal, ale jak jsem na tebe tak myslela, a tak trochu ti i drtila jistou část těla, najednou jsem se ocitla před tímhle domem. Pak už bylo celkem snadné vejít dovnitř skrz zeď a najít tě. I když… Máte tu celkem dost pokojů a v některých z nich jsou dost divné věci, ale do toho bych raději nezabředávala. Nevím, jestli je to tím, že mě vidíš, ale cítím se silnější. Snažila jsem se z nemocnice odejít celé týdny, ale vždy, když jsem udělala krok ze dveří, vrátilo mě to zpátky do toho pokoje, kde jsem pravděpodobně zemřela a ten, co ho dostal po mně, nebyl zrovna sympaťák, takže jistě pochopíš, že jsem jeho společnost zrovna dvakrát nevyhledávala,“ líčila mi a při tom se procházela po mém pokoji a pozorně si prohlížela každičkou věc, která se v něm nacházela.

Nebylo mi to příjemné, koneckonců tohle je moje teritorium a ona mi ho krajně narušuje. Kdyby mi to vůči ní nebylo blbý, pravděpodobně bych na ni teď vrčel jako nějaký vzteklý pes.

„Proč tu nemáš postel?“ zajímala se a kritickým pohledem probodávala mou pohovku.

„Protože prostě nemám,“ odsekl jsem.

„Aha, takže ty jsi bručoun. Víš, vzpomínám si na to naše setkání před tím, než jsem zemřela, a ani tehdy jsi nebyl zrovna optimista. Myslela jsem, že je to kvůli té holce, ale teď si začínám myslet, že takový prostě jsi.“

„A tobě to vadí?“ otázal jsem se jen tak pro zajímavost.

„No, vzhledem k tomu, že spolu teď asi strávíme spoustu času, tak si na to budu muset zvyknout,“ řekla.

„Jak to myslíš, že spolu budeme trávit spoustu času?“ zeptal jsem se.

„Jsi jediný, kdo mě vidí, a já potřebuji tvoji pomoct.“

„S čím?“ nechápal jsem stále.

„No, tak především s tím, že máš tyhle krásné dlouhé prstíky, se kterými se můžeš dotýkat různých věcí jako třeba počítače a internetu, kde určitě najdeme nějaké informace,“ objasnila mi svůj rádoby geniální plán.

„Internet? Víš, co za nesmysly tam všechno píšou?“

„No jasně, ale já se o duchy nikdy předtím nezajímala, takže pardon, ale nenapadá mě jiný zdroj informací,“ přiznala.

„Vy jste teda generace,“ povzdechl jsem si rezignovaně a šel si do zásuvky pro notebook, na který málem zapomněl i sám čas.

„Co to meleš? Mluvíš, jako kdyby ti bylo snad sto nebo co,“ zasmála se. „Nemluvě o tom, že jsme tutově stejná generace.“

„Když myslíš.“ Pokrčil jsem rameny a nechal ji přitom. Ať si myslí co chce…

„Tak, co tam zadáš?“ zeptala se a změnila tak téma hovoru.

„Co třeba duch?“ navrhl jsem a podíval se na ni jako na někoho, komu to zrovna dvakrát nemyslí.

„Stejně vyjede jen spousta filmových kravin a já vážně nejsem Casper, přátelský duch.“ Protáčela oči.

„Ale duch evidentně jsi,“ konstatoval jsem. 

„No, tak teda jo, ale nenašel bys tam spíš něco jako průvodce posmrtným životem, nebo tak?“ vyptávala se.

„Ne, ale je tu rituál na vyvolávání duchů,“ poznamenal jsem.

„Myslíš něco jako… Duchu, procitni a vyvolám tě, duchu, a tyhle kraviny? To zná každé malé dítě,“ zavrhla to otráveně.

„Jo, a ty navíc s komunikací problémy nemáš,“ ušklíbl jsem se.

„Jak s kým,“ nesouhlasila.

„Třeba by jen stačilo jít za světlem, takže ti teď říkám, jdi za světlem a odpočívej v pokoji…“

„Páni! Nic se nestalo… Čím to asi bude? Že by tím, že jsi úplně mimo?“ Během celé téhle věty na mě vrhala neuvěřitelně legrační grimasy.

„Nebo tím, že nejsem kněz,“ zasmál jsem se.

„Ale jdi ty. I když něco na tom možná bude. Nenecháš se kvůli mě vysvětit?“

„Ses asi zbláznila, ne?“ vyjel jsem na ni.

„To víš, smrt je dlouhá a nudná. Nemluvě o tom, co přijde po ní. Vlastně ani nevím, ale může duchovi začít hrabat?“ otázala se a nasadila hluboce přemýšlivý výraz.

„No mě se neptej.“

„Nemám se koho jiného zeptat,“ připomenula mi.

„Hele, ale tahle stránka vypadá nadějně. Akorát, že ti duchové tady toho umějí spoustu, ale ty jsi nehmotná, takže to asi nebude tvůj případ, protože se nemůžeš ničeho dotknout, natož posednout nějakého člověka.“

„Nehmotná? To zní jako skvělej status na facebook. Dawn Cassidiová, je ve stavu nehmotném. Jen škoda, že nemám nikoho, kdo by mi to tam zadal,“ povzdechla si.

„No, ale jsi nehmotná, ne?“ ujišťoval jsem se.

„Neke? Vždyť procházím zdí.“ Protočila otráveně oči.

„Tak jsem to nemyslel. Zkoušela ses něčeho záměrně dotknout?“ vyptával jsem se.

„Tak to je snad jasný, ne? Co si asi tak myslíš, že jsem prvních pár dní dělala, krom toho, že jsem na všechny okolo sebe bezvýsledně hulákala?“ Div si nezaklepala na čelo.

„Dobře, ale já tě vidím, takže…“ zamyslel jsem se.

„Takže?“ pobídla mě netrpělivě.

„Třeba se mě můžeš i dotknout,“ napadlo mě.

„To pochybuji, ale za zkoušku nic nedáme. Takže, kam si můžu šáhnout?“ zeptala se se šibalským výrazem ve tváři.

„Co se takhle zaměřit na dlaň? Zkus mi stisknout ruku,“ vyzval jsem ji.

„Fajn, tak jo, já to teda zkusím,“ odhodlávala se.

Po chvíli natáhla ruku a zastavila se s ní kousíček nad tou mou. Párkrát předvedla něco, co vypadalo jako hluboký nádech a výdech, a teprve poté překonala těch pár milimetrů, které nás od sebe dělily.

V místech, kde by se naše pokožka měla dotknout, jsem ucítil lehounké mravenčení, ale jinak nic. Ani ona zřejmě nic necítila a navíc jí její dlaň propadla skrze tu mou.

„Trochu to lechtá,“ připustil jsem a doufal, že ji to alespoň trochu potěší.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 2. kapitola: