Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 1. kapitola

27.11.2014 (16:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2194×

1. kapitola

Dawn

„Oh, proč mě tu nikdo nevidí?“ stěžovala jsem si a bezmocně se motala po chodbách. Procházela jsem jak skrze lidi, tak zdi a jiné hmotné předměty.

Jasně si vzpomínám na den, kdy mi doktor Carlisle Cullen oznámil, že léčba nezabrala. Pamatuji si i následnou hospitalizaci a to do nejmenšího detailu, ale proč si sakra nepamatuji, jak jsem se zde ocitla?

To jsem jako nějakej podělanej duch? Jestli jo, tak bych asi měla vyrazit na to lepší místo, o kterém všichni mluví, jenže jak? Nevidím žádné světlo na konci tunelu.

Tak nějak cítím, že jsem mrtvá, i když si vůbec nevzpomínám, že bych zemřela. Celé je to hrozně divné. Viděla jsem, jak doktoři provádějí pitvu mého těla, ale to zřejmě neznamenalo, že je všemu konec.

Vždy jsem věřila, že když člověk umře, tak prostě přestane existovat. V životě by mě nenapadlo, že se tu jednoho dne budu procházet jako duch. Proboha, vždyť já se nedokázala ani podívat na Paranormal Activity, jak mi existence duchů přišla nemožná. U scén, kdy se moji přátelé báli, já se smála, protože mi to připadalo naprosto absurdní.

Zřejmě jsem ale udělala chybu, protože bych teď možná věděla, co mám dělat. Ne že bych chtěla někoho strašit nebo tak, ale i kdybych chtěla, nemohla bych.

Nedokázala jsem se ničeho dotknout, nevnímala jsem ani žádné vůně či pachy. Viděla jsem a slyšela všechno, co si lidé kolem mě povídají, ale i kdybych na ně křičela z plna hrdla, nemělo by to žádný účinek. Neslyšeli mě a ani neviděli.

Jak tohle vím? Zkoušela jsem to. Napáchala jsem tu už tolik vylomenin, o kterých se nikdo nikdy nedozví, že tomu sama nemohu uvěřit. Byla jsem totiž rychlá. Hodně rychlá, ale nevěděla jsem, jak toho využít.

No, na maratón se už asi nepřihlásím a běhat sem a tam po nemocnici unaví i ducha, jako jsem já. Tedy, unaví asi není ten správný výraz, protože já prostě unavená nejsem. Nejím, nespím a ani se nestrkám do nabíječky a přesto jsem neustále plná energie. Vlastně, co se tohohle týká, jsem na tom mnohem lépe, než když jsem byla naživu.

Co mě ale doopravdy tíží, je nuda. Ano, to je to. Já se prostě nudím. Občas je o samotě rád každý, ale když si to představíte jako trvalý stav vaší osoby, je to prostě děs.

Ano, já vím, že bych se mohla zabavit sledováním místních pacientů, lékařů a sester, ale tady to prostě není jako v seriálu chirurgové, kdy na vás na každém rohu čekala nějaká zajímavá zápletka či románek. Lidé tu dělají jen svoji práci a jelikož jsme ve Forks, nejkurióznějším případem byl zápal plic.

Jinak tu samozřejmě byl obvyklý výčet nemocí, jako jsou chřipky, angíny, různé oděrky a sem tam nějaký ten slepák, ale to jenom když byl opravdu dobrý den. Ne že bych to těm lidem snad přála, to ne, ale pro mě to byla nuda. Já jsem určitě umřela mnohem zajímavějším způsobem než všichni tihle rádoby na smrt nemocní chlapi s rýmičkou…

Nerada bych téhle nemocnici křivdila, a tak se přiznám, že minulý týden jsem sledovala jeden porod a to byl opravdu odstrašující zážitek. Myslím, že to bylo vůbec poprvé za celou tu dobu, když jsem byla tak nějak ráda, že jsem mrtvá a že se tomu vyhnu. Nic nechutnějšího a krvavějšího jsem ve svém životě neviděla, a přitom jsem děti chtěla.

Jo, vím, že s mou nemocí, kdy mi každý doktor tvrdil, že se nedožiji dvaceti, to bylo prakticky vyloučené, jenže já stále tak nějak tajně doufala, že to všechno dopadne dobře a nějaké ty děti s mou genetickou výbavou přeci jen budou chodit po světě. Bohužel se ale doktoři nakonec nespletli, protože jsem se svých druhých kulatin skutečně nedožila.

Asi bych se neměla zapomenout zmínit, že jsem prohledala celou nemocnici. Od dost nechutného sklepa, po střechu plnou drobných kamínků, ale na žádného jiného ducha jsem tu nenarazila. Což bylo velice, ale opravdu velice frustrující zjištění…

Společnost je totiž něco, co bych opravdu uvítala, ale už jsem přestala doufat, že tu na někoho takového vůbec kdy narazím.

Až jednoho dne…

***

Edward

„Jsem tak rád, že jsi zpátky,“ prohlásil Carlisle, jakmile mě spatřil ve své kanceláři a sevřel mě v pevném otcovském obětí.

„Jo, jsem, stejně to tam bylo dost naprd,“ přiznal jsem. „Tanya to na mě zase zkoušela a no, vlastně myslím, že netřeba nic dodávat, protože to byl jeden z hlavních důvodů, proč vzít nohy na ramena a vrátit se domů.“

„Nemluv tak o Tanye,“ pokáral mě.

Rychle, aby mě neviděl, jsem protočil oči.

On přece moc dobře věděl, jak to mezi sebou s Tanyou máme…

„A co ten tvůj problém?“ zeptal se.

„No, uvidíme,“ řekl jsem neurčitě, protože i když jsem na tom byl už lépe a dbal na to, abych v krvi přímo plaval, nebyl jsem si jist, že v tváří v tvář té dívce bude má příprava dostatečná. A ty její čokoládové oči mě stejně pronásledovaly všude, kam jsem se pohnul. Dokonce se občas usadily i ve tvářích členů klanu z Denali. Prostě jsem zpátky musel…

„Jen tak mimochodem, co ta tvoje pacientka? Už jsi o ní mluvil doma?“ zeptal jsem se napůl cesty ze dveří.

„Ne, a už ani nebudu,“ odpověděl mi sklesle.

 „Proč? Myslel jsem, že…“

„Edwarde, nech to být, ano?“ požádal mě pevným hlasem.

V takovém případě se dalo dělat jediné a to uposlechnout ho a víc se k tomu nevracet. Asi mu to doma neschválili a, no bodejť, vždyť před Rosalie se k nám do rodiny nedostane Copperfield. Je totiž horší než Cerberos, ale co, i tak je to moje sestra a mám ji rád. I když mi to občas dá pořádně zabrat…

Vyšel jsem na chodbu a byl plně pohroužen do svých myšlenkových pochodů ohledně Isabelly Swanové, kterou jsem prostě nedokázal dostat z hlavy, ani kdybych si ji utrhl. A ano, já to fakt zkoušel. Jenže Kate s Irinou z toho nebyly příliš nadšené, když se mé tělo neustále nehybně válelo na jejich kanapi a Tanye se to zase líbilo až moc. Naštěstí mě před ní ale Carmen s Eleazarem uchránili.

Těch několik dní bylo velice zvláštních. Ať jsem dělal cokoliv, ať jsem se díval na kohokoliv, vždy se přede mnou objevily dva šálky horké čokolády, které měla Bella místo očí.

Bylo jedno, jak jsem od ní byl daleko, protože v mé mysli byla neustále se mnou. Nevím, jestli mě chtěla strašit, či mi jen dělat společnost, ale zeptat jsem se jí na to nemohl.

Mohl jsem si stokrát nalhávat, že jsem se sem vrátil, protože mě Tanya štvala, nebo proto, že se mi tak strašně stýskalo po rodině, ale pořád by to byly jen lži. Vrátil jsem se kvůli ní.

Sice jsem ještě netušil, či ji chci zabít nebo zkrátka jen poznat, ale táhlo mě to sem téměř až magickou silou. Co z toho byla ona a co z toho její krev? Odpověď na tuto otázku jsem se snažil nalézt už celé týdny, ale neuspěl jsem.

Ať tak, či tak. Brzy už bude po všem. Buďto ji zabiju, nebo se ovládnu a má mysl zvítězí nad hmotou. Páni, už mluvím jako nějaký beduín z kláštera, jsem si jistý, že kdyby mě teď slyšel Carlisle, měl by z mých úvah radost, ale já se stejně styděl.

Styděl jsem se, že jsem byl nucen odsud odjet. Byl jsem vyhnán od své rodiny kvůli tomu nenasytnému monstru, co se ve mně ukrývá. Zpočátku jsem za to nenáviděl ji, ale ona přece nic neudělala. Nemohla za svou vůni ani za špatně nastavený větrák, který mi vehnal její vůni přímo do nosu.

Měla prostě smůlu, že se přestěhovala právě sem a narazila zde na toho nejnebezpečnějšího predátora, co kdy chodil po planetě Zemi. Nemluvě o tom, že tenhle konkrétní predátor, tedy já, je na ni vyloženě vysazený…

Byl jsem tak zabraný do svých úvah o mladé dívce jménem Bella, že jsem si ani nevšiml, že se chystám vrazit do další dívky.

„Pardon,“ omluvil jsem se jí automaticky, obešel ji obloukem a pokračoval ve své cestě.

„Promiň, ale to mluvíš se mnou?“ zeptala se ta dívka, jejíž hlas mi zněl zvláštně povědomě.

„A s kým jiným, to do vás jsem přece málem vrazil, ne?“ otázal jsem se a zvedl k ní zmatený pohled.

Jakmile jsem tak učinil, pochopil jsem, proč mi její hlas připadal povědomý. Byla to totiž Dawn Cassidiová, Carlisleova pacientka, se kterou jsem se shledal v den svého odjezdu do Denali. Vskutku pozoruhodná náhoda…

Dívka si mě zvědavě prohlížela a neustále natáčela svou hlavu ke straně, nejspíš aby se ujistila, že ji skutečně vidím, což jsem absolutně nechápal.

„Co je?“ nevydržel jsem to a zeptal se jí.

„Hej, ty mě fakt vidíš,“ zajásal, luskla prsty a ukázala jimi na mě.

„Jasně, proč bych tě neměl vidět?“ zeptal jsem se zmateně, mezitímco se ona držela za hlavu a nadšeně poskakovala.

„To je skvělý! To je vážně, vážně skvělý,“ trylkovala neustále.

„Hele, pst. Zklidni hormon, tady jsme v nemocnici a ne v cirkuse,“ upozornil jsem ji a pokusil se ji uchopit za ramena, aby přestala trojčit, jenže mé ruce jen neškodně prošly jejím tělem.

„Co to sakra?“

„To se ti právě snažím říct. Jsem duch a je úžasné, že mě konečně někdo vidí,“ jásala vesele dál.

„Eh, cože? Duch?“ Nechápavě jsem na ni zůstal civět.

„Jo, umřela jsem, už ani nevím, jak je to dlouho, ale chápeš, jak moc úžasný to je, že mě konečně někdo vidí?“ opakovala se.

„Jo, to začínám chápat, ale neměla bys být někde jinde? Chci říct, že jsem se s duchem ještě nikdy nesetkal…“ mumlal jsem a stále si nedokázal z obličeje vymazat ten šokovaný výraz.

„No, jo, to je vlastně fakt. Proč mě vlastně vidíš právě ty?“ zarazila se a zdálo se, že nad tím začíná usilovně přemýšlet.

„To fakt netuším. Vážně tě nikdo jiný neviděl?“ ujišťoval jsem se.

„Ne, a můžu ti to klidně dokázat, hele!“ Vrhla se před právě procházejícího medika, vytáhla si tričko přes hlavu a zatímco já jsem v rozpacích odvrátil tvář od její nahé hrudi, dotyčný medik pokračoval dál ve své cestě skrze ni, jako by se nechumelilo.

A ono se vlastně nechumelilo, protože ji neviděl…

„Tohle je na palici,“ zamumlal jsem a stále se cítil jako v nějakém opravdu hodně divném snu, ze kterého se prostě ne a ne probudit.

„To říkám už hezkých pár dní,“ přikyvovala Dawn souhlasně.

Moc děkuji všem, co mi zanechají nějaký ten komntář. Opravdu moc si toho vážím. :-D

chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 1. kapitola: