Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 3. kapitola

21.07.2011 (10:30) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2292×

Bella:

Cítila jsem, jak mě opouštějí všechny síly. Nezbylo mi nic, co by mě drželo na nohou.  I když jsem seděla blízko tomuhle mladíkovi, připadalo mi, jako by někdo zrušil kouzlo, a já byla zase ta unavená a osamělá Bella, kterou jsem dřív byla – vyčerpaná, zmrzlá a beznadějně hladová. Už bych se neopovážila postavit vojákům místodržitele. Seděla jsem strnule a vzpřímeně u jedné strany vozu a držela jsem miminko těsně při sobě, abych ho co nejvíce zahřála. Děvčátko rychle usnulo s hlavou opřenou o mé koleno, leželo na jedné ovčí kůži a druhou jí mladík přikryl. Já využila ten krásný sametový plášť, abych zakryla sebe i obě děti. Ztratila jsem veškerý cit z rukou, z toho jak jsem nosila a chovala novorozence, ale teď to nevzdám, i když mě bolely oči únavou a tělo jsem měla jak kus ledu.

Jeli jsme rychle a cesta byla hrbolatá. Musela jsem se zapřít nohama o protější stranu vozu, aby to semnou tak neházelo.

„Kam jedem?“ zeptala jsem se, když už jsme jeli hodně dlouho.

„Jedeme pryč z města směrem na jih. Vy jedete na statek, kde už si mor vzal všechny, které chtěl. Já jedu někam jinam.“

„Promiň, že se ptám,“ znovu jsem se ozvala, „ale je tu jedna věc, které nerozumím...“

„Jenom jedna?! To je úžasné!“

Měla jsem pocit, že se mi vysmívá jako hloupému děcku, ale pokračovala jsem:

„Ten svitek s královskou pečetí, říkali, že je pravý.“

„To také je, ale je velmi starý. Už mnohokrát nám dobře posloužil.“

„Kde jste k němu přišli?“

„Máš příliš mnoho otázek,“ řekl se smíchem, který vyzněl spíš jako posměšek. „Přesto, měl bych ti poděkovat za tvou pomoc.“

Už bylo načase, pomyslela jsem si, i když jsem nečekala vděčnost za to, co jsem udělala. Sledovala jsem ho koutkem oka. Seděl skoro naproti mně, s nohama zapřenýma o bok vozu. Ústa měl zkroucená do mírného úsměvu, ale když jsem mu položila další otázku, úsměv zmizel.

„Kdo to byl?“

Strnul „Kdo! Velitel stráží?“

„Ne, ne! Víš, koho myslím. Ten, co nám pomohl.“

Zíral na mě „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Ten muž na kraji lesa, oblečený ve vlčí kůži. Vypadal skoro jako zvíře. Uhodil tě!“

Naklonil se ke mně blíž. „Nikdo tam nebyl.“ Viděla jsem jak je nervózní „Nikdo! Rozumíš? Nikdo! Nikdo!“

Odtáhla jsem se. „Ale…“

„Zdálo se ti to. Dnes v noci jsi nic neviděla. Pamatuj si to! Myslíš, že bych dovolil, aby mě někdo jen tak praštil, aniž bych mu to vrátil? Zapíchl bych každého, kdo by to udělal.“ Mluvil tak potichu, aby ho ani vozka neslyšel.

Vzdala jsem to. Chápala jsem ho. Muselo být těžké snést tu potupu, kterou jistě cítil. Nejdřív má těsně před popravou, pak ho zachrání mladá holka a nakonec dostane facku od vlčího muže.

„Rozumím,“ odpověděla jsem.

Jeho tón okamžitě roztál. „Musíš být úplně vyčerpaná. Pojď… Podržím na chvíli to dítě. Je tvoje?“

Pohoršeně jsem se na něj podívala. „Ne, proboha, není moje! Jen se o obě starám. Nebyl tam nikdo jiný, kdo by to udělal.“

Pohlédla jsem s neklidem na nemluvně a nahlas se mu svěřila: „Ani nevím, jestli ještě žije. Je tak potichu od chvíle, co jsme odešli… odtamtud.“

„Jenom spí,“ podotkl a vzal si ode mně dítě.

Ach! To je nádhera, moci zase volně hýbat rukama. Zastrčila jsem ovčí kůži těsněji kolem holčičky, schoulila jsem se pod sukně, šál a sametový plášť a opřela jsem si hlavu o bok vozu. Dívala jsem se, jak měsíc krásně svítí nad hlavami koní, myslím, že je to dobré znamení. Pomalu se mě začala zmocňovat únava a já už nedokázala mít otevřené oči. Vůz semnou natřásal a byla jsem zmrzlá, seděla jsem, a ani jsem nespala, ani jsem nebyla úplně vzhůru, spíš v jakémsi polospánku a nepřestávalo mě bolet celé tělo. Napůl jsem se krátce probrala, když vůz zastavil, a slyšela jsem hlasy. Něco mi položili do náruče, ale to už jsem začala usínat ve snaze zapomenout na všechny starosti. Pak si jen pamatuji, jak nade mnou stál vozka a třásl mi ramenem.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se.

„Už jsme na místě. Mluvil jsem s Mistrem Benediktem. Můžete zůstat v domku pro děvečky.“

Ve tmě jsem viděla pohyby nějakých lidí, kteří si vzali ode mně obě děti.  Holčička začala plakat a volala svou matku. Potom mi vozka pomohl z vozu a podpíral mě, protože by mě nohy neunesly.

„Kdo je Benedikt?“

„Je to malíř kostelů a trochu podivín. Ale nechá vás tu bydlet.“

„A děti?“

„Ano, děti taky.“

Stáli jsme sami vedle vozu a já se znovu zeptala:

„Kam zmizel ten mladík?“

„Edward? Oddělil se od nás asi před půlhodinou. Pokračoval jinudy.“

Edward? Edward Správcovrah? Takže to přece jen byl on! Teď mě zaplavil pocit viny a hanby, že jsem pomohla vrahovi – když on byl tak mladý a krásný!

„Předpokládám, že je mnoho dobrých Norů, kteří bojují za svobodu naší země?“ řekla jsem rychle.

„Tím jsem si jistý, paní Bello.“

„Nejspíš patří k nějaké takové skupině?“

„Na takové věci byste se neměla vyptávat.“

Takže patří, byla jsem si jistá. Cítila jsem se klidněji. Když vím, že bojuje za svou zemi, tak mu může být odpuštěno. Vozka byl ke mně zdvořilý. Řekl mi Paní Bello! Bylo to pravděpodobně kvůli tomu drahému sametovému plášti.

„A ten druhý muž? Ten také bojuje za svobodu?“

„Koho myslíte?“

„Ten, který s vámi mluvil. Jak vám řekl, že nás máte dovést sem, k Benediktovi.“

Vozka se sehnul, aby upravil popruh na povoze.

„Nikdo jiný tram nebyl, paní Bello, jenom mladý Edward. Rozkazy mi dal on.“

Nadechla jsem se a chtěla se s ním přít, ale pak jsem si vzpomněla, co mi říkal Edward.

„Ne, asi jsem se zmýlila. Zdá se, že jsem zapomněla většinu toho, co se stalo tuhle noc.“

„Tak je to nejlepší, paní.“

Když jsem vešla do malé chaloupky, hořela tam lojová pochodeň a čeledín rozdělával oheň v krbu. Slyšela jsem milé hlasy, jak konejší děti. Staraly se o ně dvě starší ženy, svlékaly je a krmily děvčátko něčím teplým.

„Je opravdu moc hezká,“ prohlásila jedna z nich bez známky pobouření, že je vzbudili uprostřed noci.

„Jak se jmenuje?“

„Nevím,“ odpověděla jsem.

„Říkám jí Katie. Jak je tomu miminku? Bála jsem se… Je ještě naživu?“

„Ó, ano. Ten je naprosto v pořádku, i když má ještě pupeční šňůru.“

„On! To jsme tedy měli štěstí. Víte, řekla jsem jedněm zlým mužům, že se jmenuje Hanna, abych mu zachránila život. Teď mu místo toho můžeme říkat Christien.“

„Jste všichni unavení,“ řekla žena.

„Tady je trocha horkého vývaru – zahřeje vás. Pak si můžete jít lehnout támhle vedle do pokoje a o děti se nemusíte bát, postaráme se vám o ně, ať se můžete v klidu vyspat.“

Skoro jsem ji nevnímala. Ležela jsem v klubíčku na jedné z postelí a víčka mi těžkla a už už se zavírala. V pokoji bylo příjemné teplo z ohně. Vzala jsem si misku s bujónem a vypila jsem jí bez lžíce. Byl to řídký vývar z ovesné mouky s malými kousky vepřového a chutnal mi báječně. Brzy se mě začalo rozlévat po těle teplo a já usnula na posteli. Ještě jsem cítila, jak mi nějaká žena stáhla boty, svlékla šaty a natáhla přese mne přikrývku, ale nedokázala jsem otevřít oči. Měla jsem tělo jako z olova. Slyšela jsem, jak se zavřely dveře, a pak už jsem tvrdě usnula.

Když jsem se probudila, viděla jsem za oknem stíny soumraku. Musela jsem spát dlouho, pomyslela jsem si. Děti, napadlo mě najednou. Otočila jsem hlavu a viděla jsem, že vedlejší postel je prázdná. Když jsem se ale zaposlouchala, uslyšela jsem dětský smích. Nejspíš si s někým hrají. Z ještě větší dálky jsem slyšela rozhněvaný a nekonečný dětský pláč. Najednou pláč ustal – že by ho právě začali krmit? – Pravděpodobně ano. V pokoji bylo stále velmi teplo, protože v krbu stále hořel oheň. Někdo musel…

Cítila jsem, jak se mi vehnalo horko do tváří, když jsem si vzpomněla, že jednou jsem byla vzhůru. Vzbudila jsem se a přetáhla si přikrývku přes sebe.

„No tak, no, no,“ řekl nějaký hlas.

„Nemusíš se ničeho bát, drahoušku. Jsme staří chlapi a zápal mládí nás už dávno opustil.“

Vylekaně jsem otevřela oči a uviděla jsem, jak nade mnou stojí dva starci. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že mám na sobě ještě lněnou košili.

„Tohle je lazebník z naší farnosti,“ oznámil mi vysoký muž s šedou bradkou a dlouhými řídkými šedými vlasy. Měl na sobě šaty nápadně jasných barev.

„Dobře se vyzná v metodách léčení. A já jsem malíř Benedikt.“

Lazebník, který – jak v té době bylo zvykem – nejenom holil bradky, ale také léčil nemocné, byl malý, baculatý muž s přátelskýma očima.

„Jak dlouho máte ty nohy, mladá dámo?“ zeptal se.

Benedikt se zachechtal a pronesl:

„Řekl bych, že od narození.“

Já si nesundala boty několik týdnů a teď jsem zvedla hlavu, abych si je s obavami prohlédla. Byly k nepoznání – nateklé, otlačené a samý puchýř. Také byly celkem špinavé, ale to se dalo snadno napravit. Ovšem pokožka, to bylo něco úplně jiného.

„Připravíme léčivý obklad,“ pověděl lazebník potichu.

„Teď vám nebudu pouštět žilou – není skoro co! Vaše ruce jsou na tom trochu lépe než nohy, ale už jsem viděl horší omrzliny. Uzdravíte se. Samozřejmě mám skvělá doporučení i od vysoce postavených osob, jako je baron…“

V tom Benedikt mávl rukou, aby zastavil lazebníkovo chvástání a posadil se ke mně na postel. Já honem přetáhla přes sebe přikrývky.

„Teď mi řekni,“ promluvil znepokojeným, otcovským hlasem, „co jsi to za zvláštního hosta? Řekli mi, že jsi zachránila dvě děti a toho umíněného Edwarda. Samy tyhle skutky jsou důvod, proč se o tebe zajímat. Bohužel podle tvých šatů soudím, že jsi poznala velkou chudobu.“

„Nejsou moje,“ řekla jsem potichu.

„Ty svoje jsem dala jedné staré ženě, která byla ve větší nouzi než já a měla jen tenkou halenu. Ona zůstala na statku.“

„A tyhle?“ Viděla jsem jak s oporem zvedl okraj jednoho z hadrů a rychle ho pustil.

„Vyrobila jsem si je z látek, které jsem našla ve stodole.“ Malíř nevěřícně zakroutil hlavou.

„Nikdy jsem nic takového neslyšel. Vzdala ses vlastních šatů kvůli staré babě! Slyším, že máš vybranou řeč – možná jsi vzdělaná – ale odkud pocházíš?“

Nadechla jsem se a řekla:

2. kapitola ◊ 4. kapitola

Tak co líbilo se? Má cenu ještě pokračovat?

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 3. kapitola: