Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 14. kapitola

25.08.2011 (08:15) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1846×

Bella:

Od té doby se vše změnilo a Jacob bydlel s námi. Sice ve vedlejším pokoji, ale s námi. Starala jsem se o něj a chalupu, jak nejlépe jsem dovedla. Po nocích jsem se trápila. Chyběla mi jeho přítomnost. Chtěla jsem, ať spí s námi, ale on nechtěl stále žil a spal ve vedlejším pokoji. Asi po týdnu jsem za ním v noci přišla. Ležel v posteli a zdálo se, že spí, ale to mě neodradilo. Přišla jsem k jeho posteli a položila jsem mu ruce na ramena a najednou se mi jeho silné prsty omotaly kolem zápěstí.

„Víš, že tohle nesmí pokračovat,“ zamumlal. „Jaké si myslíš, že to pro mě bylo, tyhle poslední noci? Když jsem věděl, že ve vedlejším pokoji ležíš pod peřinou – představoval jsem si tvé tvary, tvoje tělo a tvoje ústa, která jsem ochutnal jen jedinkrát a nikdy na to nezapomněl.“

Jeho slova mě odzbrojila. Sedla jsem si vedle něj.

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Měla jsem stejné myšlenky. Zírala jsem do tmy a myslela na to, jak vylezeš z pokoje – a přijdeš k nám do dveří – a jdeš ke mně. Ale tys to nikdy neudělal.

„Udělal jsem to v myšlenkách,“ řekl se září v očích.

Poté mě pohladil po krku a po rameni. Já si trochu rozšněrovala blůzu, aby se mohl dotknout mojí pokožky. Ruku měl horkou a prsty se mu chvěly.

„Ukaž se mi,“ poprosil mě. „Jen jednou.“

„Ne,“ odpověděla jsem, „ale můžeš se mě dotýkat.“

Rozvázala jsem si blůzu ještě trochu víc, aby mi mohl hladit prsa. Jeho dech mi začal napovídat, že začíná být čím dál víc vzrušenější. Pak mě chytil pod bradou, otočil moji tvář ke svojí a políbil mě. Zlehka a něžně, a přesto s divokou, ovládanou vášní, ze které se mi rozpálily rty. Pomalu oddělil ústa od mých.

„Bylo by nejlepší, kdybys teď vstala,“ navrhl mi.

„Tak mě pusť,“ požádala jsem ho, ale jeho paže mě stále pevně držely.

„Dobrý Bože, tohle je šílenství, Bello!“ Teď už téměř nedýchal a byl zneklidněn.

„Prosím, vstaň.“

„Nemůžu, protože mě stále držíš.“

Mlčky, a s nespoutanou vášní v očích, mě stáhl k sobě na postel a začal pátrat po švech mých šatů. Zatáhl za zástěru a odhodil ji na podlahu, pak udělal totéž s mými kamašemi. Já si klekla a roztrhla mu košili. Jacob si mě posadil výš na postel a začal mi rozepínat pás na sukních. Ruce se mi třásly, když jsem s nimi bloudila po jeho hrudi, než jsem je vtiskla pod jeho paže a přesunula je dozadu na jeho záda. Netrpělivě jsem se dotýkala jeho pružných svalů, které měl od ramen až po pas a cítila jsem, jak jeho tělo začalo být vzrušené – silně vzrušené – horké a vlhké. Ucítila jsem, jak mi z ramenou spadly šaty, a pak jsem si sama sundala blůzu a spodní prádlo. Zaslechla jsem, jak zalapal po dechu, když jsem mu ukázala své nahé tělo – tomuhle muži, který nikdy nebyl s ženou – stáhl mě pod sebe na postel. Ležela jsem pod ním a vzhlížela na něj. Přejela jsem mu rukama přes ramena a hladila je a pomalu jsem s nimi šla níž a níž, až jsem se dotýkala jeho boků a pak jeho stehen. Trochu jsem se nadlehčila, abych mohla pokrčit kolena, a v tu chvíli jsem poprvé zahlédla jeho mužství. Ta velikost! Jak se to do mě… pomyslela jsem si, právě když jsem ucítila, jak si do mě našel cestu. Každý kousek mého těla po něm toužil – byla jsem připravena, ale ta bolest byla nesnesitelná. Zakousla jsem se mu do ramene, abych nevykřikla. Chtěla jsem tomu uniknout, prala jsem se s tím a jediné, co jsem mohla udělat, bylo zapomenout na tu bolest a nechala ho, aby mi dal všechno, co jsme oba chtěli od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Ruku měl položenou na mé – jeho dotek byl něžný a milující. Nechtěl mi ublížit, otevřela jsem tedy oči a usmála se, aby věděl, že to je v pořádku a že chci, aby pokračoval. Netrvalo mu to dlouho a pochopil, že může pokračovat. Sledovala jsem jeho výraz, ve kterém se značila jeho nespoutaná extáze, a měla jsem vřelý pocit vědomí, že jsem mu poskytla takovou rozkoš. Když jsme oba uspokojili svou touhu, Jacob se skulil vedle mě. V pokoji bylo slyšet jen naše silné oddechování.

Jacob prolomil ticho: „A ty si představuješ, že ty a já můžeme žít spolu, aniž bychom měli děti?“

„Už ne,“ odpověděla jsem.

„Víš, co bych chtěla, Jacobe?“

„Ne.“

„Chci tě ještě jednou!“

Zasmál se. „Jsi blázen, Bello, ale vím proč. Takhle jsem si to neplánoval. Co jsme to udělali, Bello. Bože, co jsme to udělali?“

„To, co bylo nevyhnutelné,“ odpověděla jsem mu.

„Ano, muselo se to dříve nebo později stát.“

„Lituješ toho?“

Zvedl se na loktech a vyhrkl: „Jistěže toho lituji! Ale nikdy v životě jsem nebyl tak… plný štěstí. Co teď budeme dělat, Bello.“

„No, myslím, že by ses mohl navždycky odstěhovat a doufat, že to nebude mít následky!“ pověděla jsem mu provokativně.

„Ne!“ Byl zaskočený tím, co jsem mu řekla. „Ne, tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem říct, že jsme spálili všechny mosty, a ani na okamžik nemohu pomyslet na to, že bych tě opustil. To se nestane. Miluji tě a vím, že my dva musíme být spolu. Ale myslel jsem na naše děti. Nechci, aby je potkal stejný osud jako mě.“

„Neboj se, vždyť nejsi žádná zrůda. Jen pomáháš lidem. Je to spíše dar než prokletí a navíc, pokud se nám narodí holčička, tak se jí nic nestane. Nebude se měnit.“

Poté skryl svůj úsměv v mých vlasech.

„Bello, dcero Charlieho, uctivě tě žádám o tvou ruku. Budeš – troufáš si být – mou ženou?“

„Ano, proboha, ano! Taky už bylo načase, aby ses zeptal!“ smála jsem se nahlas, i když mě objal a skryl ve své velké vlčí náruči.

Když začalo léto já a Jacob jsme měli svatbu. Oddal nás Carlisle. Byla to prostá svatba. Na obřadu s námi byl jen Emmett, Rosalie, Esmé, Jasper, Billy, Emily a Sam. Ostatní kluci tu nebyli a Edward také ne. Asi se stále báli Jacoba. Naše svatební noc byla jiná, než naše první noc. Teď, když jsem byla Jacobovou manželkou, jsem zjistila, že domácí práce jsou mnohem snadnější. Všimla jsem si, že i Jacob byl šťastnější. I když jsem ho občas musela budit z nočních můr. Vždy když nějakou měl, musela jsem o utišit utišit. Jediné co mě napadlo, jak ho utišit bylo, že jsem se mu vždy otevřela a nechala ho, aby do mě vstoupil. Někdy jsme se milovali i víckrát za noc.

Uběhl už půl rok, když jsem si začala uvědomovat, že bych se měla vydat za Rosalii a říct jí o Chrisovi. Také jsem si dost často připadala unavená a nebývalo mi dost často moc dobře. Než jsem se rozhodla vydat za Rosalii tak jsem si řekla, že nejdřív si promluvím s Jacobem.

„Bojím se, Jacobe. Co se se mnou děje a co bude s námi, až vrátím Chrise Rosalii.“

Zamyšleně se na mě podíval. „Už je to dlouho, co jsi mě odmítla… z ženských důvodů, že?“

Chvíli jsem uvažovala. „Ano, ano, to už je nějakou dobu. Měla jsem tolik práce, že jsem na to vůbec nepomyslela. Ach, Jacobe!“

„Jdi za Rosalii a vrať jí Chrise a my si počkáme na to naše.“

„Ale vždyť nám bude chybět. Bojím se, že to bez něj nezvládnu. Dost jsem si na něj zvykla.“

„Bello, nevím, zda zvládneš tři děti. Víš, kolik času ti zabírají Chris a Katie. A teď navíc čekáš dítě. Měla by ses šetřit a odpočívat. A navíc Rosalie má také právo starat se o své dítě. Chris bude chybět nám všem, ale neboj, nebude daleko. Vždyť bude s námi stále. Akorát v jiném domě. Určitě ho budeme moci navštěvovat.“

Jacob mě tedy přesvědčil. Cítila jsem se provinile, když jsem se odhodlala jít za Rosalií. Měla jsem za ní jít dřív. Nevím, zda jsem udělala dobře, že jsem si to dítě nechala tak dlouho. Došla jsem ke Carlisleovu domu a zaklepala jsem. Otevřela mi Esmé.

„Potřebuji mluvit s Rosalií,“ požádala jsem ji.

„Ano, pojď za mnou,“ řekla mi.

Dovedla mě do té největší místnosti v jejich domě. Byl tu krb a uprostřed stůl a kolem něj židle. Na jedné z nich Rosalie seděla.

Sedla jsem si naproti ní a řekla jsem: „Rosalie, něco ti chci říct, nebo ukázat.“ Zpod blůzy jsem vytáhla Chrisovy přikrývky.

Podívala se na ně a řekla: „Kdes to vzala?“

„Našla jsem je v lese i s košíkem a dítětem. Žije s námi v našem domku,“ řekla jsem.

„Moje dítě žije?“

„Ano, s námi a je to moc krásný chlapec.“

„Ach, dobrý Bože,“ zašeptala. „Děkuji.“

„Asi bych ti měla povědět, proč jsem to udělala, že?“ Usmála jsem se na ni a přikývla.

Rosalie:

„Bylo mi teprve čerstvých dvacet let. Zrovna jsem byla s rodiči na plese na dvoře krále Frederika, kde si mě všiml okouzlující mladý Dán, byl to vynikající svůdník a také byl strašně pohledný, zamilovala jsem se do něj. Měli jsme spolu nějaké pletky. Chtěla jsem si ho po měsíci vzít, ale zjistila jsem, že je ženatý – a až pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsem se mu to chystala oznámit, tak už byl pryč. Nejspíš putoval za dalšími svými úlovky. Nenáviděla jsem se za to. A také jsem nechtěla toto dítě. Nechtěla jsem dítě, takového svůdníka. Rozhodla jsem se, že se dítěte zbavím. Zkoušela jsem všechno, abych se dítěte zbavila. Pozřela jsem silné lektvary, skoky ze zábradlí a horké koupele. Dokonce jsem jednou v létě navštívila hřbitov a prováděla tam obřady, tak tajné a odporné, že vzpomínky na něj bych raději vymazala. Vše, ale bylo k ničemu. Musela jsem to dítě tedy donosit. Aby nikdo mé těhotenství nepoznal, musela jsem ho skrývat oblečením. Oblékala jsem se sama a korzet jsem si stáhla vždycky velmi pevně. Nikdo, a obzvláště ani moje komorná, neměla nejmenší tušení, že čekám dítě. Když nastal den porodu, odešla jsem na celé odpoledne z domu a šla do seníku nad stájemi, kde jsem dítě porodila. Musela jsem se ho zbavit. Moje rodina by nesnesla postupu, že jejich dcera má nekřesťanské dítě. Dlouho jsem přemýšlela kam dítě dát a jediné, co mě napadlo, bylo ho vynést z města ven. Tak jsem ho vynesla ven a nechala ho v lese pod velkou borovicí a s velkým smutkem jsem se vrátila domů. Doma si všichni všimli, že se mnou není něco v pořádku. Neustále jsem měla nevysvětlitelné výbuchy,a byla jsem pro všechny nesnesitelná. To proto, že mi docházelo, že jsem zabila to nejdražší, co jsem kdy v životě měla. Byla jsem tak zoufalá a nikdo mi nemohl pomoci. Nikdo si se mnou nevěděl rady, tak jsem utekla. Chtěla jsem vrátit čas zpátky. Kéž bych se tak nerozhodla a teď moc trpím. I když mám Emmetta a mé srdce je šťastné, ale pořád v něm cítím prázdno po mém dítěti. Když mě Emmett přeměnil, vysvětlil mi vše o upírech. Také mi řekl, že upíři nemohou mít děti. A to mě ještě více rozesmutnilo, protože já si aspoň vždy jedno přála.

Bylo pro mě lepší hrát si na to, že si nic nepamatuji, abych nemusela myslet na mé dítě. Ale nešlo to, požíralo mě to zevnitř. Ale teď, když jsi mi řekla, že mé dítě máš ty. Budu už šťastná. Dala jsi mi ten nejhezčí dárek. Kéž by šel vrátit čas, promrhala jsem spoustu času, co?“

„Nemyslím si,“ pověděla Bella. „Je mu teprve rok. Zvykne si na novou rodinu.“

„Asi bych měla jít za svými rodiči a říct jim, že žiju a také bych jim měla povědět pravdu.“

„Asi ano,“ řekla mi Bella.

13. kapitola ◊ 15. kapitola

Pomaličku se blížíme do finále. Ještě jedna kapitolka a epilog.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 14. kapitola: