Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje pro oba? 6. díl

02.10.2010 (08:45) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1219×

6. kapitola

Edward

Snažil jsem se Belle její poslední dny zpříjemnit. Podle výsledku z nemocnice se její stav zhoršil. Nasvědčovalo tomu i její chování. Kdybych neměl tak dokonalý sluch, možná bych to přeslechl, ale s mým upířím sluchem mi neuniklo ani syknutí bolesti, když jí léky přestávaly účinkovat.

Na dnešní den jsem měl v plánu vzít Bellu do kina. Snažili jsme se každý den udělat aspoň jednu věc, kterou dělají lidé zcela běžně.

„Lásko, jestli ti není dobře, tak půjdeme zítra. Nemusíš se přemáhat,“ domlouval jsem jí.

„Ne, je to v pořádku. Už se nemůžu dočkat. A musíš mi koupit velký popcorn. Už jsem ti dneska řekla, že tě miluji?“ zeptala se a obdařila mě krásným úsměvem.

„A já ti to dneska řekl?“

„Hned, co jsem otevřela oči,“ odpověděla a vtiskla mi polibek.

Kino jsme si kupodivu užili. Čekal jsem, že to bude úplná hloupost, ale mile mě to překvapilo. Sice jsem moc z děje neviděl, protože jsem neustále sledoval Bellu, ale i tak jsem věděl, o čem to bylo. Chtěl jsem vzít Bellu na večeři, ale ta chtěla za Cullenovými. Nadšený jsem z toho nebyl.

Před domem stála Alice a čekala na nás.

„Bello, jdi dovnitř. Potřebuji si promluvit s Edwardem,“ sdělila Belle.

„Dobře. Sice nevím, oč jde, ale budu vám věřit,“ s úsměvem souhlasila a odešla do domu.

„Edwarde, viděla jsem včera tvůj nápad a moc se mi líbil,“ oznámila mi Alice.

„Nápad?“ nechápal jsem o čem mluví. Za den mě napadne plno hloupostí.

„Ten, jak žádáš Bellu o ruku,“ napověděla mi.

Sakra ona musí vědět opravdu všechno. Napadlo mě, že mezi poslední záležitosti z lidského života by mohla být svatba. Nemám sice moc peněz, ale něco málo bych si mohl dovolit.

„A co mi odpověděla, nevíš?“

„To bohužel nevím. Nemůže se rozhodnout, když o tom ještě neví. Ale jak znám Bellu, tak by určitě souhlasila.“

„Tak to je fajn. A po mně chceš co?“ Pořádně jsem nechápal, co po mně chce.

„Jestli chceš, tak ti s tím pomůžu. Jen mi řekni, kdy to chceš udělat.“

„Chtěl jsem to udělat o víkendu. Máme v plánu výlet k jezeru. Myslíš, že je to hloupost?“ Byl jsem trochu na pochybách... Nikdy jsem nikoho nežádal o ruku. Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval jako Bellu.

„Hloupost? Jsi blázen? To je geniální. Nech to na mně. Všechno zařídím,“ dokončila a už v hlavě rozvíjela plán na víkend.

Bella

Moc dobře vím, že mi moc času nezbývá. Můj stav je horší každým dnem. Jsem slabší a slabší. Carlisle si toho všiml a počítá s brzkým stěhováním.

Dneska odjíždíme na víkend k jezeru. Sice se hrozně těším, ale mám strach, abych nezklamala Edwarda. Opravdu se necítím dobře. Ráno mi volala Alice a měla jsem pocit, že mi něco tají. Chovala se trochu divně, a když jsem chtěla vědět, jestli neví, jak to dopadne, začala se chichotat.

„Lásko, jsi připravena?“ zeptal se mě Edward.

„Právě jsem dokončila balení. Můžeme,“ oznámila jsem mu a vzala tašku s věcmi.

„Dej mi to,“ ukázal na tašku.

Venku stálo auto od Alice. Nechápavě jsem vzhlédla na Edwarda. Vysvětlil mi, že si ho půjčil, ale je to naposledy. Už si našetřil na své auto. Je opravdu jednoduché šetřit, když nejíte a nejste unaveni, takže můžete pracovat nepřetržitě.

Cestu k jezeru jsem spíše prodřímala. Ani netrvala tak dlouho, jak jsem si pamatovala z dřívějška, ale to bylo asi rychlostí, jakou jsme jeli.

Měli jsme pronajatý pokoj v hlavní budově s výhledem na celé jezero. S překvapením jsem zjistila, že se jedná o královské apartmá a cena za noc odpovídá měsíčnímu nájmu mého bytu. První pokoj sloužil jako přijímací pokoj s barem a televizí. Ve druhém byla obrovská postel s nebesy a připomínala mi lože králů z dob dávno minulých, jak jsem to znala jen z knih a filmů. Rozběhla jsem se přímo k té posteli a práskla sebou do těch nadýchaných přikrývek.

„Tady máte a už nás nechte o samotě,“ řekl Edward poslíčkovi, který ne a ne odejít.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se. Svou obvyklou rychlostí si přilehl ke mně a políbil mě do vlasů.

„Myslel si na tebe. Jestli by měl úspěch, kdyby tě potkal někde o samotě. A navíc jsi tak lákavá v té obrovské posteli, že tě musím ochutnat,“ vysvětlil a rychle se přitisknul na mé rty.

Hrozně jsem po něm toužila. Šílela jsem z jeho blízkosti. Ani přes mou nemoc mě nepřešlo toužení po něm jako po muži. Prozkoumával každý kousíček mého těla, líbal mě po celém obličeji a krku, ale to bylo všechno, co si mohl dovolit. Slíbil, že se o víc pokoušet nebude. S námahou se odtrhnul od mých úst.

„Půjdu vybalit,“ oznámil mi a raději šel vedle. Musela jsem se vydýchat, abych se na něj nevrhnula. Šla jsem raději do sprchy a pustila si hodně studenou vodu.

Edward

Po chvilce jsem uslyšel, že pustila vodu ve sprše. Vydal jsem se ke koupelně, ale ve dveřích jsem se zarazil. Když tam vlezu, tak se neudržím. Ale co když nechala pootevřené dveře schválně a čeká na mě? Strčil jsem hlavu dovnitř a prozkoumával terén. Přes mléčné sklo sprchového koutu jsem sledoval Bellinu siluetu.

„Šmíráku!" okřikl jsem sám sebe v duchu. Rychle jsem se otočil a šel si sednout. Zazvonil telefon. Na obrazovce se objevilo jméno Alice.

„Ano, Alice?“ ohlásil jsem se do telefonu.

„Za půl hodiny máte být na večeři. Potom se jděte projít a na molu bude překvapení. Uvidíš sám,“ domluvila a zavěsila.

Aspoň přerušila mé myšlenky na Bellu ve sprše. Zatřepal jsem hlavou a šel se obléct.

Vzal jsem si oblek, který byl nachystaný a Belle podal do koupelny vak se šaty pro ni. Neměl jsem tušení, jaké šaty tam jsou, ale tohle jsem opravdu nečekal. Bella vyšla v tmavě modrých šatech až po zem a když se otočila dokola, tak mi dala možnost spatřit na zádech výstřih až po bedra.

„Tak co, jak vypadám?“ zeptala se nesměle.

„Nemám slov. Místo večeře bych raději zůstal tady a ty šaty ti hned sundal. Jsi nebezpečně krásná,“ vyslovil jsem poklonu a podal Belle lehký šál přes ramena.

Ve výtahu s námi byl jen poslíček, který málem přišel o život. Jeho myšlenky byly tak vlezlé, že když jsem zavrčel, oba se na mě podívali. Bella se lehce usmála a stiskla mi ruku, on se stáhnul ke stěně a ani nedýchal.

„Edwarde, pokus se krotit. Víš, co si o tobě musí ti lidé myslet?“

„Vím to úplně zcela přesně,“ odpověděl jsem a poklepal si na čelo. Když čtete myšlenky lidem, tak víte úplně přesně, co si kdo myslí.

Večeře byla podle Belly výborná a souhlasila s malou procházkou. Alice mi říkala, že máme jít na molo. Vydali jsme se tedy tím směrem. Molo bylo po celé své délce ozářeno loučemi, které se odrážely v hladině jezera.

Na začátku stál poslíček s obálkou určenou pro mě. Bella nic z toho nechápala. Otevřel jsem obálku a v ní stálo, že pokud jsem pevně rozhodnut udělat tento krok, tak si mám vzít i druhou obálku, ve které je klíč. Nic víc.

V hlavě jsem si přehrál každou chvíli s Bellou a neměl jsem nad čím uvažovat. Byl jsem pevně rozhodnut. Řekl jsem si o druhou obálku a tu jsem taky obdržel.

„Edwarde, co to má znamenat?“ zeptala se Bella.

„To přesně nevím, ale už to dlouho nepotrvá a dozvíme se pravdu,“ uklidil jsem ji.

Došli jsme na konec mola, kde stál stolek s lahví šampusu, dvěma sklenkami a malou truhlou. Došlo mi, že klíček v obálce bude nejspíš od té schránky.

Obálku jsem roztrhnul a vypadl z ní klíček a malý lístek, na kterém bylo napsáno:

Vím, že jsi měl připravený jiný, ale tenhle se dědí u nás z generace na generaci a Esmé by chtěla, kdybys ho použil jako její syn. A.

Prvně mi proběhla hlavou myšlenka, že tohle jsem neplánoval, ale pak mi došlo, že Bella bude potěšena něčím, co jí spojuje s Culleny. Ten svůj jí dám později. To, že použiji prsten od Esmé, ji snad konečně dokáže, že mám tu její rodinu taky rád.

„Edwarde, můžeš mi konečně vysvětlit, co se tady děje?“

„Můžu a to zcela přesně,“ odpověděl jsem. Otevřel jsem tu truhličku. Byl v ní zasazený prsten a na první pohled byl velice starý. Pomalu jsem prsten vytáhnul a poklekl si na jedno koleno.

„Bello, Isabello, tohle jsem ještě nikdy nedělal a ani nevím, jak se to má udělat správně, ale vezmeš si mě?“

Čekal jsem na odpověď, ale místo toho si Bella poklekla vedle mě, chytla mou hlavu do dlaní a políbila mě.

„Vezmu a hrozně ráda. Ale je ti jasné, že mě máš na krku na celou věčnost?“

Nebyla to otázka, ale konstatování. Dali jsme se oba do smíchu a objali se. Navlékl jsem jí ten prsten na prst a vysvětlil celou záležitost s Alicí. Celkem jsme se nasmáli a vrátili se do hotelu. Bella vyčerpáním usnula v mé náruči...

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje pro oba? 6. díl: