Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje pro oba? 1. díl

15.06.2010 (17:00) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1925×

1. kapitola

Sledoval jsem lidi kolem sebe. Byli to samí bezdomovci, vrazi, šlapky a jejich pasáci. Sledoval jsem tu spodinu a řadil se k nim. Bezdomovec jsem byl, protože jsem domov nepotřeboval. Vrahem jsem byl, ale ospravedlňoval jsem se tím, že zabíjím jen jiné vrahy. Dělám ze sebe soudce. Přivlastnil jsem si tento titul, i když neprávem. Musel jsem zabíjet, patří to k mé existenci. Někdy se mi podařilo přežít na zvířecí krvi i několik měsíců, ale nikdy jsem neměl tak pádný důvod, abych na ní zůstal. Pokaždé jsem se vrátil k zabíjení lidí.

Poslouchal jsem jejich myšlenky a už nejednou jsem zachránil život třeba malé holčičce, na kterou se zrovna chystal některý z pedofilů v tomhle městě. Čtení myšlenek bylo další prokletí, které mě provázelo tímto světem.

Tohle už není život, je to jen existence, která trvá moc dlouho a nikdy nekončí. Už skoro sto let chodím po světě jako upír a nenacházím nic, co by mému životu dalo naději, že se dá žít i jinak.

„Ahoj,“ uslyšel jsem náhle vedle sebe. Zvedl jsem trochu hlavu, abych z pod kapuce viděl, kdo má tu odvahu na mě promluvit. Stála tam dívka. Křehká jako porcelánová panenka, bledá skoro jako já a hlavně pro mě němá.
„Chtěla jsem ti dát jen tenhle letáček,“ promluvila a podala mi zmiňovaný papír.
„Dík,“ hlesl jsem. Vzal jsem od ní ten papír.
„Pomáhám v místním azylovém domě a myslela jsem, že bys měl zájem někdy nás navštívit. Teda, nechci tě urazit, že nemáš kde bydlet, ale už jsem tě tady viděla,“ odmlčela se. Sedla si vedle mě. Ucítil jsem její vůni. Byla omamná, ale snažil jsem se nedýchat. Konečně se mnou někdo mluví jako s člověkem.

„Proč se se mnou bavíš? Ze soucitu?“ zeptal jsem se jí, ale asi se polekala. Zachvěla se. Podívala se na mě, jako by chtěla vidět mé oči.
„Proč máš sluneční brýle, když slunce nesvití?“ zeptala se mě. Proč? Protože je ještě stále mám červené. Sice jsem na zvířecí krvi už dost dlouho, ale ještě to není ono. Lidi by se mě mohli bát.
„Asi bys měla odejít,“ řekl jsem, ale doufal, že zůstane.
„Jak chceš. Budeš tady zítra?“ zeptala se mě.

Tím mě odrovnala. Nikdy se mnou nikdo nemluvil tak jako ona. Nebála se mě. Cítil jsem slabou naději. Ona by mohla být ten odrazový můstek, co by mě mohl dostat mezi lidi. Dala mi nepatrnou naději, že bych mohl žít mezi lidmi. Už jsem slyšel o upírech, co mohou žít mezi lidmi a nezabít je, ale nikdy jsem se s nimi nesetkal.

Večer jsem se vydal do lesů na lov. Nebyl tady velký výběr, ale pro zábavu a nasycení to stačilo. Když svítilo slunce a neměl jsem možnost dostat se z města, chodil jsem k řezníkovi pro prasečí krev. V lese jsem byl až do rána a pak se rychle vrátil na tu lavičku, kde jsem potkal tu dívku.

Čekal jsem celé dopoledne. Během oběda se tady promenádovalo více lidí a dopřávali si něco k snědku. Najednou jsem ji uviděl. Zase rozdávala ty letáčky, a když mě uviděla, zamířila rovnou ke mně. Už na tu dálku jsem rozpoznal tu nádhernou vůni, kterou mě včera učarovala. Měla obyčejné oblečení, které na ní vypadalo jako drahé hadry z časopisu. Aspoň mně to tak připadalo.

„Ahoj,“ pozdravila mě svým jemným hláskem.
„Ahoj, ty jsi přišla,“ řekl jsem udiveně.
„Byla bych tady ráno, ale měla jsem školu. Ani jsem se nepředstavila. Jmenuji se Bella,“ řekla a podala mi ruku. Nesmělým pohledem jsem si ji změřil a pak jsem její ruku stisknul.
„Moc mě těší. Edward,“ představil jsem se. Můj stisk musel být hrozně studený, ale ona se nijak neodtáhla. Dokonce se na mě usmála. Držel jsem tu křehkou ručku a bál se, abych jí neublížil, ale ona se nijak nebála. Usmála se na mě.

„Co děláš za školu, Bello?“ zeptal jsem se, abych vypadal jako člověk.
„Sociální. Starám se o lidi, co to potřebují. Sice si myslím, že ty mou pomoc nepotřebuješ, ale líbíš se mi a nevěděla jsem, jak se s tebou seznámit,“ přiznala se a krásně jí studem zčervenaly tváře. Její slova mě zasáhla do hloubi mé duše. Já, vrah a vyvrhel společnosti se někomu líbím? Nevěřil jsem svým uším, které slyšely i to, co neměly.

„Promiň, někdy si neuvědomuji, co říkám. Co na srdci, to na jazyku.“
„Ne, nemusíš se omlouvat. Jsem rád, že vím, co si myslíš,“ uklidňoval jsem ji, protože vypadala vystrašeně.
„Mě se taky líbíš,“ přiznal jsem na oplátku já.
„Projdeme se?“ navrhla. Na souhlas jsem se zvednul a vyšli jsme směrem k promenádě. Ještě nikdy za svou existenci jsem nezažil člověka, co by se mnou tak jednal.

Byla hrozně milá. Pořád něco povídala. Já spíše mlčel. Neznal jsem tohle. Nevěděl jsem, o čem se bavit. Zastavovala se u stánků a prohlížela si různé suvenýry. Poprvé jsem litoval, že nemám žádné peníze. Kdybych nějaké měl, mohl bych jí něco koupit. Když jsme se zastavili u stánku s párky v rohlíku, musela si ho koupit sama. Vůbec mi nedošlo, že jako člověk potřebuje jíst a my tady chodíme už přes dvě hodiny.

„Tak, já už asi půjdu,“ řekla nesměle a pohled stočila k zemi. Měl jsem ji chuť obejmout nebo políbit, ale neodvážil jsem se. Možná na to čekala, ale já nebyl připravený.
„Přijdeš zase?“ musel jsem se zeptat.
„Hrozně ráda,“ odpověděla mi nadšeně a odběhla k autobusu, který právě zastavoval kousek od nás.

Vracel jsem se na svou lavičku, když mě míjelo pár lehkých holek, co mířily do služby. Jejich myšlenky byly samé nechutenství a opovržení, že musí tuhle práci dělat. Bylo mi jich líto, ale ve většině případů si za tu těžkou situaci mohly samy. Jedna se mi hned nabízela, ale neměl jsem peníze a po dnešku s Bellou jsem ani neměl chuť. Nevyhledával jsem je často, ale sloužily prostě jako zábava. Když jsem potřeboval změnit své myšlenky, nebo se odreagovat, šel jsem a jednu z nich si koupil. Už tak jsem byl špatný a hnusil jsem se sám sobě, tak proč se vzpírat něčemu tak přirozenému. Naše potřeby jsou jako lidské a moc upírek jsem neznal. Jen pár a ty se stavovaly jen občas. Z jejich myšlenek jsem vždycky věděl, co chtějí, a jako milenec jsem byl nepřekonatelný.

Byl jsem si moc dobře vědom toho, že jsem se právě dneska zamiloval. Poprvé v mé existenci jsem poznal tenhle cit. Byl neuvěřitelně silný. Věděl jsem, že ji miluji a pokud ona bude mé city aspoň trochu opětovat, bude to právě ona, kdo mě udrží nezabíjet. Mám naději?

2. díl

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje pro oba? 1. díl: