Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje budoucích dnů - 10. kapitola

29.01.2012 (13:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1523×

10. kapitola

Cítila jsem kamení poházené po mém hrudníku. Tu tíhu, se kterou ho svíral a drtil, aniž bych se mohla pořádně nadechnout. Pohnout nohama nebo rukama.

Srdce mi explodovalo. Všechny zvuky kolem mě utichly.

Neotevřela jsem oči – bála jsem se, co bych mohla spatřit, takže jsem jen nasála vzduch do plic a doufala, že se tak moje srdce opět probudí k životu. Neprobudilo.

Místo toho jsem někde v téhle místnosti ucítila něco jiného. Bylo toho víc, co stálo za prozkoumání, ale ta sladká a voňavá věc pro mě byla zrovna v tuhle chvíli nejdůležitější. Že to byl pach člověka mi došlo až o několik dní později.

Ohrnula jsem ret a zavrčela jako šelma. Než si to moje hlava stačila uvědomit, záda dělala prohlubeň do zdi mého lidského pokoje. Na setinu sekundy jsem se zarazila nad tou neuvěřitelnou rychlostí.

Viděla jsem Edwarda, jak stojí naproti mně a od sebe nás dělí necelé dva metry. Stál s rukou napřaženou ke mně a slabým pousmáním na rtech. Znovu jsem zavrčela. Instinkt mi velel chránit si svoje teritorium.

Edward se pohnul, a až v tu chvíli mi došlo, že je v místnosti i Carlisle s Jasperem. Natočila jsem tvář k nim a přikrčila se. Jasperovy jizvy byly vidět i na tu dálku, která nás dělila.

Než se Edward stačil znovu přiblížit, stačila jsem zjistit všechno kolem sebe. Uslyšela jsem i jedno slabé srdce někde v domě, ale když jsem se k tomu zvuku snažila víc natáhnout, Jasper se přikrčil a slabě zavrčel.

„Bello,“ oslovil mě Carlisle. Zatím jako jediný stál nejdál a vypadal… v pohodě. Na rozdíl od Edwarda.

„Bello, vnímáš mě?“ zkusil to znovu. Natočila jsem hlavu jeho směrem, jako bych snad chtěla poslouchat, co řekne dál.

Edward se znovu přiblížil o malý kousek, zatímco se Carlisle snažil zaměstnat moje oči a uši.

„Já vím, že je toho na tebe teď hodně nového. Musíš být zmatená a…“ Nepokračoval, jen se na mě vyčkávavě podíval, jako by čekal odpověď. Něco vzdáleně připomínající hysterický smích se mi vydralo skrz rty.

Neuvědomovala jsem si, že hledám únikovou cestu, dokud jsem ji nenašla. Stačil jeden pohled. To okno mě vítalo s otevřenou náručí. Doslova.

Carlisle dál něco říkal, ale já ho už nevnímala.

Ti tři dokázali odhadnout moje další kroky. Reakce. Nebo si to alespoň mysleli, protože když jsem se rozhodla proskočit tím oknem, zaregistrovali už jen rozvířený prach.

Byla jsem rychlejší. Byla jsem silnější. Neměla jsem zkušenosti, ale potřeba utéct všechno ostatní nahrazovala. Co na tom, že se mě Edward s Jasperem a Carlislem snažili doběhnout a chytit? Já chtěla zmizet. Být pryč. A rozhodne nebýt upírem.

Jejich řeči mě nedokázaly uchlácholit. Jejich prosby, ať se vrátím, mě nezajímaly. Potřebovala jsem utéct. Být sama a zjistit, jak můžu umřít. Nechci žít jako vrah. A už vůbec ne mít před sebou všechen čas světa.

Edward byl rychlejší než ti dva. Slyšela jsem ho za sebou, nebyl nijak zvlášť daleko. Skousla jsem si ret, a aniž bych to nějak ovlivnila, unikl mi jeden vzlyk. Následoval další. A další.

Než jsem si stačila uvědomit, kam se vlastně chci dostat, vybíhala jsem z lesa. Přede mnou se rozprostíral oceán. Nekonečný stejně jako můj nový život.

Přidala jsem.

Jenže ty prokleté vzlyky byly silnější než já – ani jako upír jsem nedokázala brečet a utíkat zároveň. Zezadu do mě někdo narazil ve chvíli, kdy jsem chtěla skočit z útesu, a strhl mě zpátky.

Edward mě pevně sevřel v náruči a odmítal pustit. Natáhla jsem ruce před sebe a odstrčila ho. Překvapilo mě, když o pár kroků zavrávoral dozadu. Pak ale znovu našel ztracenou rovnováhu a natáhl se pro moje ruce.

Zakroutila jsem hlavou a nechala svoje nohy, aby mě snesly k zemi.

„Nesahej na mě!“ zavrčela jsem.

Věděl, že narušuje můj osobní prostor, ale bylo mu to jedno. Sedl si na zem kousek ode mě a koukal. Ošila jsem se, protože mi jeho pohled nebyl příjemný.

„Co je?“

„Nic. Já jen, že… Sakra, Bello, to s tebou ty vůně kolem nás nic nedělají?“ Na moment mě vyvedl z míry a já v otázce zvedla obočí. Když na mě vyčkávavě koukal dál, nadechla jsem se.

Bylo to slabé, ale lákavé. Jako marmeláda nebo jahody… Sladké. Voňavé.

Natáhla jsem krk trochu před sebe a začichala. Edwardovi se napjaly svaly, jak čekal, co bude dál.

Moje svaly taky zareagovaly, v ústech se mi vytvořil jed. Zvíře uvnitř mě chtělo okamžitě vyrazit a zabít to, co tak nádherně vonělo. Jenže já nechtěla. Třeba se vyhladovím tak moc, že zemřu. Nebo počkám na bouřku, až do mě udeří. Rozhodně ale nikoho a nic nezabiju.

„Vážně nic? Budeš tu sedět a vzlykat, místo abys uhasila to pálení v krku?“

„Jo.“

Edward se přesunul až úplně ke mně a tentokrát jsem to nevydržela a jako vzlykající hromádka neštěstí se mu zhroutila do klína.

Mumlala jsem a šeptala, takže mi nejspíš nebylo rozumět ani jedno slovo, které jsem v tu chvíli na něj chrlila: „Nechci být… tímhle. Chci být člověk, spát, jíst a brečet normálně. Chci se s vámi hádat a křičet a nenávidět vás za to, že jste dovolili tohle,“ rukou jsem máchla kolem sebe „a chci utéct a umřít.“ Edward se sklonil ke mně a pevně mě sevřel v náruči. Slyšela jsem, jak se trhavě nadechl a při posledním slově sebou trhl.

„Jenže my ti tyhle věci nedovolíme. Sakra, copak nevidíš, že tě máme všichni strašně moc rádi? Že radši přežijeme nějakou demolici nábytku, výčitky a křik, než abychom tě ztratili? Dělej si, co uznáš za vhodné, ale my ti nedovolíme, abys umřela!“ Na konci zavrčel tak silně, až jsem se zachvěla i já. A znovu vzlykla. Jeho slova mě hřála uvnitř hrudi, ale i tak to bylo zatraceně málo.

„Vezmu tě domů, ano?“ Nepočkal, až mu dám souhlas. Společně se mnou se zvedl, v náruči si mě přitiskl k sobě a rozběhl se lesem. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila a ostatní z rodiny mě neviděli jako nevyrovnanou… malou holku.

Jenže společně s čerstvou vůní lesa se mi do nosu dostala i jiná vůně. Volala mě k sobě, hučela mi v uších, abych si ji vzala. Vzepřela jsem se Edwardovi v náruči, záda se mi napjala.

Edward zastavil a chvíli nerozhodně těkal očima z mojí tváře někam mezi stromy, odkud ta vůně přicházela. Potom mě pomalu postavil na nohy a pevně chytil moji dlaň do té své.

„Jsou to jeleni… Celé stádo…“ Přikývla jsem a nedočkavě zavrčela, aby už mě konečně pustil.

V koutku hlavy jsem věděla, že nechci být vrah. Že nechci nevinná zvířata zabít jen kvůli svojí žízni, ale já měla hlad. Potřebovala jsem je.

„Když tě pustím, neutečeš mi? Tedy… Chci tím říct –“

„Ne, vrátím se s tebou domů, ale teď už mě pusť!“ Můj hlas zněl spíš jako nějaké raněné zvíře, než člověk. Edward váhavě povolil sevření svých prstů kolem těch mých, až mě nakonec pustil úplně.

Rozběhla jsem se.

***

Seděla jsem v trávě s hlavou skloněnou a tělem toho nebohého zvířete v náručí. V tomhle okamžiku mě našel Edward.

„Děje se něco?“ zeptal se se strachem v hlase a rozhlédl se kolem. Vzlykla jsem a kývla hlavou na mrtvolu jelena.

„Nevím, co mám udělat s… ním.“

Edward se pousmál a klekl si přede mě, abych mu viděla do očí.

„Zakopeme ho, co říkáš?“ Než jsem si pořádně uvědomila, co řekl, už hloubil díru kousek od nás. Zamrkala jsem a až pak si uvědomila, že se chovám trochu jako malé dítě.

Odsunula jsem jelena stranou a šla mu pomoct.

Když jsme jeho tělo dostatečně ukryli v zemi, bok po boku jsme se rozběhli domů.

< ≡ >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje budoucích dnů - 10. kapitola: