Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na věčnost 7

12.11.2021 (09:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1352×

7. Utéct či zůstat?

Dvě hodiny byly šachové figury netečnými pozorovateli mé marné snahy alespoň trochu rozptýlit Willow, která od odchodu své matky nepromluvila. Zatvrzele mlčela a dělala všechno proto, aby o mne ani koutkem oka nezavadila. Snažila se být vzpurná, tak jako děti v jejím věku bývají.

Nabyla jsem dojmu, že se ocitla na okraji puberty, i když jí nebylo ještě třináct. Bylo to s ní složitější než s Renesmé. Ta se už narodila s mentální kapacitou dospělého. Přesto se u ní během posledních dvou let začaly projevovat jisté známky puberty. Což jsem spíše přisuzovala tomu, že ji Edward stále držel pod svými ochrannými křídly a nechtěl ji nikam pustit s Jacobem samotnou. Pro něj byla stále malou holčičkou, kterou je třeba chránit. Přestože z ní vyrostla silná žena, která by potřebovala se trochu zapojit do lidského světa a více se v něm socializovat. Nemohla být stále zavřená s osmi upíry v jednom domě.

Willow však, s ohledem na situaci, měla na takové chování právo. Pořádně nechápala, co se s její matkou stalo a proč se obě ocitly právě u nás. Prozatím jsme jí nechtěli říct, kým jsme. To slovo už ale padlo z úst její matky, když se probudila po přeměně a nepochybovala jsem o tom, že to děvče nad tím celou dobu přemýšlí.

Toužila jsem jí nahlédnout do hlavy, ale přišlo mi nevhodné, abych od ní odcházela. Edward by mi to osvětlil, ale chtěla jsem k ní proniknout sama.

„Můžeme zvolit jinou hru nebo by ses snad chtěla dívat na televizi?“ Nervózně si pohrávala se zipem svojí mikiny, trhnula trochu hlavou, ale nepodívala se na mě. Renesmé seděla na zemi pod oknem a obě si nás prohlížela. Také celou dobu mlčela.

„Co si tak pustit pár videí na youtube?“ prolomila to ticho nakonec Renesmé a ladně vstala ze svého místa a opatrně se posadila vedle Willow na postel. Ta se od ní odtáhla.

„Není mi pět, abyste mi strčily do ruky mobil, abyste měly ode mě klid!“ vyhrkla Willow rozzlobeně a otočila se k nám zády.

„To skutečně nechceme. Jen chceme, aby ses trochu rozptýlila, než se tvoje maminka vrátí,“ zkusila jsem na ni mírně.

„Pokud se vrátí…“ zašeptala tak tichounce, až mi z toho bylo smutno.

„Mí synové na ni dohlédnou, aby se jí nic nestalo a mohla se za tebou vrátit.“

„Nebude se mnou moct být,“ vyrazila ze sebe truchlivě. Cítila jsem, jak se jí krev vlila do tváří, jakoby se cítila zahanbeně a zároveň rozzlobeně. Zdvihla ke mně pohled, snažila se neplakat, přesto měla oči lesklé a zrudlé.

„Pomůžeme jí, aby mohla.“

„S takovýma očima ne!“ vykřikla, až jsem i já sebou trhnula. Nemohla jsem popřít, že první pohled do rudých očí novorozeného je traumatizující zážitek. Zvláště pro tak mladou dívku.

„Nebudou takové napořád, je to jen malá daň za to, že přežila.“ Nebyla jsem si jistá, jestli dokáže Abigail být na zvířecí krvi tak jako my. Doposud o nás ani netušila, což to neusnadňovalo, ale věřila jsem Jasperovi.

„Pokud bude pít krev, budou pořád krvavé,“ zlobila se dál. Postavila se a věnovala mi vzpurný pohled. Potřebovala se na někoho zlobit a já se nebránila, aby si tu zlost vylila na mne.

„My takové oči nemáme.“

„Jsou černé.“

„Ne však červené.“

„Jen se mě snažíte uklidnit. Můžete mi klidně lhát.“

„Nechci ti lhát, Willow. Nelhala jsem ti ani jednou. Ráda bych, abyste to slyšely obě dvě naráz. Vydržíš čekat, než se maminka vrátí, abychom si s vámi mohli promluvit?“ Zrychlil se jí tep, očekávala jsem výbuch vzteku. Ona se však raději otočila a zkřížila ruce na hrudníku. Zhluboka dýchala, až jsem zaslechla tichý pláč doprovázený slzami. Pomalu jsem se zvedla z proutěného křesla vedle okna a přišla k ní. Lehce ji pohladila po vlasech a ona mi padla do náruče a začala mi vzlykat do trička. Opatrně jsem ji objala a nechala, aby to ze sebe dostala. Renesmé se na mě povzbudivě usmála.

Po pár minutách jsem Willow odvedla zpátky k posteli, aby se posadila. Z nočního stolku jsem jí podala krabičku s kapesníky, aby si mohla utřít uplakané oči.

„Chápu, že se o maminku bojíš, ale věř mi, že uděláme všechno proto, aby ona i ty jste byly v bezpečí.“ Nejistě přikývla.

„Esmé?“ zavolal na mne z venku Jasper. Slyšela jsem vzdálený vzlykot. Snažila se tvářit pořád stejně a uvažovala o tom, jak se odsud odejít, abych nezničila to křehké pouto, které jsme si s Willow k sobě stavěly.

Klepání na dveře a Jacobova vůně mě uklidnila, že Edward zaslechl moje myšlenky a pomohl mi z toho.

Jacob pootevřel a strčil hlavu do dveří. „Esmé, Jasper na tebe čeká dole, mohla bys na chvíli?“ Willow se zrychlil tep. Klidně jsem se k ní otočila a pohladila ji po tváři.

„Vydržíš tu s Renesmé?“ kývla jsem ke své vnučce a Willow se po ní kradmo podívala. „Nebo mám dovézt některou z děvčat?“ zavrtěla hlavou.

Renesmé vzala Willow za ruku a začala jí do dlaně kreslit kolečka a já věděla, že jí za chvíli ukáže nějaké uklidňující obrazy.

„Co kdybychom si porovnaly playlisty?“ nabídla jí a Willow nejistě přikývla a společně se zahleděly na monitor laptopu. Došla jsem ke dveřím a ještě naposledy se k nim otočila. Kývla na ně s úsměvem, ale jakmile se za mnou dveře zavřely, ovládl mě strach. Jacob se netvářil dvakrát nadšeně.

„Děkuju,“ šeptla jsem. Jen pokrčil rameny a já se rozběhla ven za Jasperem, který stál na okraji lesa. Vypadal stejně jako při odchodu. Nevypadalo to na žádný boj, přesto mě jeho postoj děsil a ten vzdálený vzlykot tomu moc nepomáhal.

„Co se stalo?“

„Nechce jít do domu. Říkal jsem si, že by mohla dát na tebe.“

„A jak to šlo?“ Jasper sklopil oči k zemi, trvalo to jen mžik, než je znovu zvednul.

„Půjde to. Chce to jen čas. Nechám tu Emme…“

„Jděte dovnitř oba,“ přerušila jsem ho.

„Esmé…“ Jasper mi věnoval varovný pohled.

„Zvládnu ji. U tohohle by neměli být muži. Budete všichni jen kousek, ne?“ Nelíbilo se mi, že na něj musím uplatnit autoritativní pohled. U něho to zatím nebylo potřeba, přeci jen se stal upírem mnohem dříve, než se já narodila, ale tohle bylo osobní. Já mohla za tuhle situaci a bylo na mne, abych Abigail uklidnila.

„Jak myslíš.“ Zavolal na Emmetta a lidskou rychlostí se vydali do domu a já vstříc lesu k místu, odkud jsem slyšela vzlykot. Drtilo mi to srdce a nejraději bych se rozplakala s ní.

Abigail seděla na zemi v jehličí, které bylo lehce ojíněné, přestože teprve začalo zapadat slunce. Držela se za kolena a kolébala se v rytmu svých vzlyků.

Ladně jsem se posadila vedle ní. Z místa byl krásný výhled na náš dům, který jsme si vyměnili s rodinou Eleazara, kteří se před pár lety uchýlili na Nový Zéland. Umožnili nám tu bydlet, protože na Aljašce jsme mohli zůstat mnohem déle než na jiných místech.

Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do okolních zvuků. Vítr si pohrával s korunami stromů a přinášel s sebou vůni zimy. Čistá krása, která brzy zasype okolí.

„Miluji sníh, přestože jeho čistotu může cokoliv poskvrnit. Stejné je to s lidmi, po narození jsou čistí právě jako sníh a jejich charakter se utváří ze skvrn, které na nich během života ulpí. Není na tom nic špatného, každý si musí prožít něco, co ho změní. Nikdo nemůže být stejný od narození do smrti, to by pak vlastně ani nežil, jen přežíval. Vždy napadne nový sníh, který dá možnost začít znovu.“ Vzlykot ustal. Abigail zvedla hlavu a podívala se směrem k domu. Její tvář byla špinavá se známkami krve kolem úst, dokonce i prsty, kterými si svírala kolena, nesly známky bláta a krve.

„Jsem zrůda,“ zašeptala znechuceně.

„To si nemyslím, za tu považuji sebe, že jsem dopustila, aby ti ten muž ublížil, Abigail. Velmi se ti za to omlouvám, kéž bych byla jenom rychlejší.“

„Měl to dokončit, stejně k tomu můj život spěl,“ vyrazila ze sebe zlobně.

„Proč si něco takového myslíš?“ Prudce ke mně otočila hlavu a zadívala se mi rudýma očima do těch mých černých. Musela jsem polknout, protože můj krk z toho zaplavilo palčivé pálení a v ústech se mi tvořil jed.

„Ani se na mě nedokážete podívat,“ vyčetla mi dotčeně. Ihned jsem ji chytila za ruku, kterou si křečovitě svírala koleno.

„Tím to není, Abigail. Moje oči jsou černé, protože mám hlad a barva tvých novorozených očí ve mne vyvolává žízeň.“ Zasloužila si, abych k ní byla zcela upřímná, aby si na svůj nový život zvykla co nejrychleji. Dcera ji stále potřebovala.

Minulo se to však účinkem. Zděšením otevřela ústa. „Willow mě takhle viděla!“ Skryla tvář do dlaní a rozvzlykala se. Přisedla jsem si blíž a opatrně jí položila ruku na rameno. „Musí se mě teď bát!“

„Má strach o tebe ne z tebe,“ vysvětlila jsem jí trpělivě.

„Jak můžu být v její přítomnosti? Když si vzpomenu na její vůni, znovu mě pálí v krku!“ Celá se roztřásla a já ji chytila kolem ramen a přitáhla k sobě.

„Zaměř se na svoje city k ní. To ti pomůže s tím bojovat. Neříkám, že to nebude těžký boj. Jenže máš motivaci to zvládnout, málokterý mladý upír má takové možnosti.“ Neochotně zdvihla hlavu, dívala se směrem k domu.

„Slyším její srdce, dokážu ji odlišit od těch dalších dvou, ty tlučou daleko rychleji. Jak to?“ Lehce jsem se pousmála.

„Všechno ti vysvětlím, vám oběma. Co kdybychom šly do domu, aby ses mohla umýt?“ Zvedla ruce a s odporem si je prohlížela. „Jsi novorozená, všechno se naučíš, jen potřebuješ čas.“ Přesto se nepohnula.

„Co když jí ublížím?“ To zděšení z jejího hlasu bylo téměř hmatatelné.

„Je tam celá moje rodina. Dohlédneme na to. Slibuju.“ Vstala jsem a nabídla jí ruku. Když se po proměně probrala Bella, ihned využívala svých nově nabytých schopností naplno. Jen díky tomu, že nás znala. Abigail takovou výhodu neměla, v současné situaci se vracela ke své lidské podstatě. Chytila mě a ztuhle vstala. Rozhlédla se kolem sebe a její pohled spočinul na maličkém srpečku slunce, které zapadalo za horou.

„Je to tak ostré, až mám potřebu zavřít oči. S těma dvěma to bylo jiné.“

„Jednala jsi pudově, kopírovala jsi je. Až si zvykneš na své nové smysly, bude to lepší,“ slíbila jsem. Pevně se mě držela za ruku a nevědomky ji tiskla mnohem silněji. „Jen maličko povol sevření. Jsi daleko silnější než já.“ Pustila se mě, jako bych ji popálila.

„Omlouvám se.“ Znovu jsem ji ruku nabídla a ona ji přijala. Tentokrát mě chytila jemněji.

Odvedla jsem ji k domu. Před vchodem se zastavila, když spatřila vlastní odraz ve skle. „Willow mě takhle nesmí vidět.“

„Neboj, je v pokoji s mojí vnučkou a jejím přítelem, poslouchej.“ Naklonila hlavu a naslouchala zvukům v domě. Oči se jí rozšířily údivem.

„Slyším úplně… všechno. Předtím s nimi jsem si to neuvědomovala.“

„Instinkt.“ Natáhla jsem se po klice, ale zadržela mě.

„Nechci, aby mě takhle viděl někdo další, prosím.“

„Samozřejmě. Nechají ti soukromí. Pomůžeme ti,“ pobídla jsem ji, aby otevřela dveře, ale stačil jí jediný pohled na ruce a zavrtěla hlavou. Otevřela jsem sama, přesto se Abigail zastavila. Stála na rohožce v ponožkách, které byly stejně špinavé jako zbytek oblečení. Sehnula se, aby je sundala. Ve chvíli, kdy si myslela, že se nedívám, si je strčila do kapsy a vstoupila do domu.

„Tvoje plíce už nepotřebují vzduch, tím pádem nemusíš dýchat. Je to sice proti lidskému pudu sebezáchovy, ale pro upíry je to jednodušší, aby zvládali okolní pachy.“ Viditelně se pokusila zadržet dech, než si uvědomila, že když vydechne  bude to lepší. Pár minut se rozhlížela po vstupní hale, která ústila ve velký obývací pokoj s několika pohovkami. Všemu dominoval kamenný krb, nad nímž byla vypnutá televize.

„Je to lepší,“ potvrdila a vydala se za mnou po schodech do jedné z koupelen. Jako prvního si všimnula zrcadla a couvnula.

„Prvně tě umyjeme, než se podíváš, co ty na to?“ Nervózně přikývla a začala se svlékat. Otočila jsem se k ní zády a šla napustit vanu teplou vodou, přestože by stačila studená. V teplé však lépe pustila špína, která na ní během jejího prvního lovu ulpěla.

Přidala jsem pěnu a sůl do koupele. Otočila jsem se a nechala ji vlézt dovnitř. „Já se nestydím,“ upozornila mě klidně, když jsem se k ní zase otočila. „Jsme přece ženy.“

„Jistě.“

„Hůř už asi snad vypadat nebudu.“ Lehce se usmála a já se trochu uklidnila. Pomalu mě k sobě pouštěla, tak jako její dcera.

„S každým dalším lovem se to bude zlepšovat,“ potvrdila jsem. Ze skříňky jsem vytáhla novou houbu a kartáček, aby se mohla pořádně vydrbat. Nakonec mě Abigail požádala, abych zkontrolovala, že se pořádně umyla, než se vrhla na vlasy, které byly i přes svůj zanedbaný vzhled zářivé. Ebenová čerň nádherně doplňovala její světlou pokožku, kterou měla i před proměnou. Teď byla jen o něco světlejší.

Vylezla z vany, zabalila se do osušky a usadila se na stoličku. Druhým ručníkem jsem jí začala vysušovat vlasy, které měla pomalu až ke kostrči.

„Můžu ti učesat a vyfoukat vlasy?“ Nejistě přikývla. Vzala jsem bambusový hřeben a fén. Dlouhé minuty jsem jí vysoušela vlasy a projížděla je hřeben. Měla přitom zavřené oči a nepatrně zakloněnou hlavu. Byla nehybná. Nejednou jsem se takhle starala i o Renesmé. Té se však zvedala ramena, když dýchala a vrtěla se přitom. Abigail byla však stejně nehybná jako upíři, přestože v novorozených stále doznívaly lidské návyky.

Po půlhodině byly její vlasy suché. Leskly se jako obsidián. Byly ještě krásnější než před umytím. Pod světlem měly dokonce nafialovělé odstíny. Postavila jsem se před ni a ten pohled mi obrazně vyrazil dech. Byla krásná už předtím, ale tohle bylo úžasné. Její tvář měla oblé tvary, které jí dodávaly na ženskosti. Vypadala mladě, ale přesto z ní vyzařovala moudrost. Srdcovitě vykrojené tmavě růžové rty dodávaly její tváři na atraktivnosti. Zatřepala řasami a otevřela oči. Chvíli si mě prohlížela.

„Děje se něco?“ Zavrtěla jsem hlavou. Nabídla jí ruku a odvedla k zrcadlu, aby se mohla podívat i ona.

Zajíkla se a zavřela oči. První pohled do rudých očí ji zaskočil, ale překonala se. Prohlížela se, jakoby viděla svoji tvář poprvé.

„To nemůžu být já.“ Postavila jsem se jí za záda. Chytila za ramena a vykoukla zpoza jejího pravého ramene. Byla o půl hlavy vyšší.

„Jsi to ty, jen dokonalejší.“ Nakláněla hlavu na stany, jakoby čekala, že ten obraz zmizí.

„Být chlap, šla bych se mnou kamkoliv. Jestli jsou všichni upíři takhle krásní, tak bych se jimi klidně nechala zabít a ani bych si to neuvědomila.“ Překvapeně jsem se dívala na její odraz v zrcadle.

„Řekla jsem něco špatně?“ Natočila ke mně tvář a já zavrtěla hlavou.

„Řekla jsi to úplně přesně.“ Než jsem mohla říct něco dalšího, ozvalo se klepání na dveře. Abigail se přikrčila a zavrčela.

„To jsem já, Alice, můžu dovnitř. Donesla jsem Abigail nějaké oblečení.“ Položila jsem své chráněnce ruku na předloktí.

„To je moje dcera. Neublíží ti. Pozvu ji dovnitř, ano?“ Čekala jsem na souhlas, který přišel ve formě krátkého pokynutí hlavy.

Dveře se otevřely a do koupelny vklouzla Alice s hromádkou oblečení. „No páni,“ vydechla udiveně. „Jsi ještě krásnější než…“ Bleskově jsem zavrtěla hlavou. Byl ještě čas. Nechtěla jsem Abigail zaplňovat hlavu něčím složitějším.

„… než jsem si tě představovala,“ dořekla Alice klidně. Natáhla k nám ruce s oblečením. „Je od Rosalie, máte podobnou postavu, mělo by ti to sedět.“ Abigail si oblečení převzala s tichým poděkováním. „Nechávám vás tu, až budete připravené, stačí zavolat. Carlisle a ostatní jsou připravení,“ rozloučila se s námi Alice a vyklouzla zase ven.

„Omlouvám se.

„Vůbec nic se neděje. Je to přirozené, musíme si získat tvoji důvěru,“ uklidnila jsem ji a znovu se otočila, aby se mohla obléknout.

Pak ještě dlouhé minuty stála před zrcadlem a zkoumala každičkou část svého těla. „Je to zvláštní,“ zašeptala.

„A cítíš se dobře?“ Udiveně se na mě otočila.

„Dobře? Nikdy dřív jsem se necítila lépe. Mám pocit, že bych mohla dokázat cokoli.“

„Časem zjistíš, že při troše snahy to půjde.“ Přesto to v ní nevyvolalo uspokojení.

„Ale co Willow?“ Smutek v jejích očích mě zasáhl. Přitáhla jsem si ji do objetí. Položila mi hlavu na ramena a já ji stiskla.

„Na všechno půjdeme pomalu, slibuju, Abigail. Jsem tu pro tebe. Udělám vše pro to, abys všechno zvládla.“ Ucítila jsem v sobě něco dávno zapomenutého, co bylo pohřbeno pod stoletím upírství. Abigail měla moji krev. Začala jsem si uvědomovat, že ač jsem svoji upíří rodinu milovala, volání stejné krve začínalo být silnější. Naposledy jsem něco takového cítila, když jsem v náručí držela svého novorozeného syna. Osud mi dával druhou možnost být matkou a já se jí tentokrát hodlala držet a bránit ze všech sil.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost 7: