Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji smrti - Prolog + 1. kapitola - Nenávist

sněhurka-a-myslivec2


Na pokraji smrti - Prolog + 1. kapitola - NenávistŠestnáctileté Cleo umře máma na rakovinu. Musí proto odjet do Forks za tátou, kterého nenávidí, protože ji a její mámu opustil, když bylo Cleo třináct let. Jak vezme svoji ztrátu, a jak se vyrovná s tím, že musí žít u tolik nenáviděného člověka?

Prolog


Chytla jsem tátu za rukáv.
„Prosím, neodcházej!“ prosila jsem ho. On ale jenom trhl rukou, kterou jsem mu věznila, aby mohl pokračovat v balení svého oblečení.
„Cleo, nech ho,“ zašeptala zmučeně mamka, která se najednou objevila ve dveřích. Rozzlobeně jsem na ni pohlédla. To si nedokáže udržet manžela? Musí být pořád tak sobecká? S brekem jsem vyběhla z ložnice do svého pokoje. Schoulila jsem se na posteli do klubíčka a vzlykala.
„Nevidíš, co s tou holkou děláš? Tohle je kvůli tobě!“ hádala se za dveřmi mamka s tátou. Slyšela jsem všechny jejich hádky. Vždycky.
„Tohle je můj život, sakra! Mně na ní vůbec nezáleží! To ty jsi ji chtěla! To ty si ji porodila!“ řval otec. Najednou, jakoby se v mojí hlavě něco změnilo. Nebyla to maminčina vina. Za všechno může táta!



1. kapitola


Seděla jsem v letadle a přemýšlela, jak může být život tak nefér. Všichni umřeli. Mámina sestra i její manžel. Měli autonehodu. Babička a děda umřeli přirozenou cestou, ale také jsou mrtví. A teď ještě máma. Máma měla horší smrt. Našli jí zhoubný nádor v nejhorším stádiu vývinu. Nebylo jí pomoci a měla už jen pár dnů života. Nejvíce si vyčítám, že jsem tehdy nebyla doma. Byla jsem na táboře, a když jsem se vrátila, zbývaly jí poslední 4 hodiny života. Nikdo se neobtěžoval mi zavolat. Nikdo! Teď jsem letěla za jediným člověkem, který ještě neumřel. Kterého jsem nenáviděla víc než ten zpropadený osud. Za člověkem, kterému na mně vůbec nezáleželo. Za tátou...


Vystoupila jsem z letadla ve městě Seattle. Ještě mě čeká hodinová cesta do Forks. Kdybych mohla, nastoupím na zpáteční letadlo, ale to by byla "vzpoura proti soudu". Soud rozhodl, že mám jet za tátou, i když ho tak nenávidím, což soud samozřejmě vůbec neví. Měl mě vyzvednout nějaký Charlieho - tak se otec jmenuje - kamarád. Jmenuje se prý Jacob Black, je vysoký a má černé vlasy a červené auto. To je jediné, co o něm vím.

Zahlédla jsem nějaké červené auto a u něj byl zády otočený černovlasý kluk. To bude asi on. Otráveně jsem šla k němu a on se otočil, ještě než jsem k němu přišla a stačila něco říct. Pohlédl na mě a koukal, jako kdybych byla mluvící veverka. Zatřepal hlavou a přispěchal mi na pomoc s těžkými kufry. To znamená, že je alespoň k něčemu dobrý. Nasedla jsem do auta a čekala, až vyjedeme. Cesta proběhla mlčky. Dívala jsem se z okna na novou krajinu. Příšerně, ale příšerně zelenou. Všude, kam se podíváte, byly jen lesy.

Když jsme míjeli značku ohlašující začátek Forks, byla jsem tak napjatá, že jsem skoro ani nedýchala. Zastavili jsme u velkého bílého domu. Ze dveří vyšel táta a mě najednou popadl vztek. Tvářil se, že mě rád vidí, ale to určitě byla jen přetvářka. Nechtěl mě. Nikdy! Vystoupila jsem a popadla své věci. Na otcův pozdrav jsem nereagovala a ještě víc se zamračila. On si myslí, že po tom co mně a mámě udělal, budu dělat, jakoby se nic nestalo? Jako by nic neřekl? Tak to se tedy plete. Šla jsem rychlým krokem k domu. Tam jsem se posadila a čekala, až mi řekne, kde mám pokoj.
„Kde mám pokoj?“ vyštěkla jsem, protože mi to stále neřekl. Udiveně se na mě podíval, poté ukázal směrem nahoru. Šla jsem tam a dveře od jednoho pokoje byly otevřeny. Nebyly zde žádné věci, takže byl asi můj. Začala jsem s vybalováním. Objevil se ve dveřích a já ho svým naštvaným pohledem zase odehnala. Jo, možná jsem na něj hnusná, ale já si ty slova pamatuji, jakoby je řekl včera. Řekl, že mě nikdy nechtěl, že mu na mě nezáleží, a že mě máma porodila a ne on. Odešel s těmito slovy, které se mi vryly do paměti, ale nejvíce se mi vryly do srdce a to velmi bolestně. Zůstaly v něm vyryté, jakoby si je mohl každý, kdo na mé srdce vidí, přečíst.

Po chvíli jsem přestala vybalovat a opřela se o postel. Propukla jsem v nezastavitelný pláč. Když se konečně zastavil, byla jsem hrozně unavená. Lehla jsem si do postele, přikryla se dekou, co byla po ruce a už jsem se ponořila do světa radostných okamžiků plných lásky a přátelství, ale i do světa nočních mur plných nenávisti a smutku, do světa snů...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji smrti - Prolog + 1. kapitola - Nenávist:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!