Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji šílenství 4. kapitola

05.08.2013 (07:45) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1586×

Renée váhala. Váhala nad tím, zda vejít, anebo to nechat být. Otočit se na patě o sto osmdesát stupňů a druhý den dělat, že nic neslyšela. Bella by byla s tímhle scénářem spokojená, možná i trochu vděčná, kdyby o tom Renée u snídaně nezaváděla řeč. Pche, vděčná? Copak svoji dceru už vůbec neznáš? uslyšela ve své hlavě ten hlásek, o kterém si myslela, že zmizel. Nejlíp do horoucích pekel.

Ruka jí na klice ztěžkla, když začala uvažovat o tom, že se potichu vypaří. Bylo by to tak lepší a možná ještě zvládne z koberce odstranit i to víno, které omylem rozlila. Tedy pokud se dá pod pojmem rozlít označit i to, když zapomenete na skleničku, kterou držíte v ruce, a stisk kolem ní uvolníte… Ovšem to bylo omylem, copak by to udělala naschvál? Vždyť má bílý koberec!

Její lítostivý tok myšlenek přerušily další tlumené vzlyky, které zaslechla skrz zavřené dveře z pokoje Belly. Prostě jdi pryč. Odejdi, nabádala se v duchu, ovšem tělo jako by si začalo dělat, co samo chtělo. Ona mohla jen sledovat, jak stlačila kliku a vzápětí otevřela dveře, vše bez jejího souhlasu. A to chtěla odejít!

Místnost, kterou ony dveře odkryly, se přímo utápěla ve tmě. V pohlcující nicotě, jež byla schopná spolknout cokoliv a kohokoliv. Dokonce i její dceru. Byla si jistá, že kdyby ji neslyšela, nevěřila by, že se tu nachází. Renée už předem vzdala nějaké to mžourání do tmy, aby dokázala určit její polohu, a raději s tichým ‚Bells?‘ rozsvítila.

„Vypadni!“ zaslechla ji vykřiknout ochraptělým hlasem ještě dříve, než se pokoj stačil ponořit do umělého svitu žárovky. Klid. Trpělivost přináší růže. V duchu si připomněla matčinu oblíbenou větu, kterou jí říkávala pokaždé, když se jako malá u klavíru vztekala kvůli špatně zahranému tónu. Dodnes ho nezahrála dobře. Renée sjela pohledem z béžové zdi na postel, která si náhle přivlastnila celou její pozornost. Vlastně nešlo o tu postel, ale o člověka, jenž ji obýval.

Seděla na posteli, nohy, které si objímala rukama, měla přitáhnuté k hrudi, a obličej, smáčený slzami, o ně opřený, přičemž se houpala tam a zpátky. Obrázek naprostého zoufalství.

„Jdi pryč,“ zakřičela náhle. „Řekla jsem, ať vypadneš!“  Všimla si, jak se pro něco natáhla a v další vteřině to něco letělo vzduchem. Její prvotní instinkt jí radil chytit to. Jenže při jejím štěstí by to buď pustila, nebo by ji to uhodilo. Uhnout se zdálo jako to nejlepší řešení a Renée si až při dopadu oné věci všimla, že je to červený polštářek se žlutou výšivkou jména Belly. Tak to jsem klidně chytit mohla.   

Nechala ho ležet na zemi a přešla za ní. Pořád se kymácela dopředu a dozadu, jediná změna nastala v tom, že v rukách svírala svoje hnědé vlasy. Skoro jako kdyby si je pokoušela vytrhnout.

„Bello, co se děje? Stalo se něco?“ zeptala se zmateně, zatímco si sedala na kraj postele. Nijak nebrala na vědomí její předchozí slova. Pokud s ní chce mluvit… Pokud jí chce pomoc, nesmí se nechat odradit. Bella se zastavila uprostřed pohybu a zvedla hlavu. V očích měla slzy a ve tváři vepsaný smutek. Něco, co u ní už dlouho neviděla… Nebo aspoň ne v takovém rozsahu.

„Nic mi není,“ zalhala sladce a naprosto bezúspěšně. Prozradily ji vzlyky, které se hned po této lži vydraly z jejích úst. Sklopila pohled a nechala svůj obličej smáčet hořkými slzami.

„Bello, nelži mi. Nejde ti to,“ řekla. Upřímně čekala nějaké zapírání, popřípadě i další pokusy ji vyhodit z pokoje. No, nic takového nenastalo. Bella pouze dál brečela a rukama si trhala vlasy.

„Nemůžu spát… Nemůžu zavřít oči,“ zakňučela po chvíli ticha, kdy dostala opět svoje slzy pod kontrolu.

„No, pokud jde jen o tohle, tak bych ti mohla dát něco na spa-“

 „O tohle nejde,“ skočila jí naštvaně do řeči a hystericky rozhodila rukama. „Ty to nechápeš!“ povzdechla si rezignovaně.

„Tak mi to teda vysvětli,“ vyhrkla dychtivě hned poté, co Bella domluvila. Z jejího tónu hlasu a uhýbavého pohledu šlo vyčíst, že chce tenhle rozhovor co nejdříve ukončit. To ovšem nemohla Renée dovolit. Ne teď, když s ní Bella začala jakž takž normálně mluvit. A pokud naráží na to, co si myslí, tak by mohla dostat své odpovědi již dnes.

„Pořád to před sebou vidím,“ vzdychla po pár minutách ticha a kousání rtů. „Tu noc. Kdykoliv zavřu oči, zase sedím v tom autě, slyším její smích a následný křik.“ Zamračila se a zrak upřela před sebe, jako kdyby se snažila vybavit celou tu situaci.

„Myslela jsem, že si z toho večera nebudeš nic pamatovat.“

„Byla bych raději, kdybych si nic nepamatovala,“ vzdychla a hlavu si složila do dlaní. Renée znejistěla, chtěla ze své dcery vytlouct nějaké informace, jenže za jakou cenu? Sice v ní pořád hořel ten plamínek zvědavosti, který se každým okamžikem zvětšoval na mohutný plamen, jenže pokud tím má trpět Bells, tak k čemu to je dobrý? Nimrat se v minulosti kvůli zjištění, že za to ona nemůže? Že to nebyl její debilní nápad? Kvůli zjištění, že svoji holčičku vychovala přeci jen dobře? Ne, žádné dotazy, dokud na tom bude takhle.

„Správně bych na té jipce měla ležet teď já,“ zamumlala a tím nevědomky vytrhla Renée ze zamyšlenosti.

„Cože?!“ vyjekla, když jí došel význam jejích slov. Jen na pár vteřin si ve své hlavě představila Bellu namísto Zoe. Jak leží v těch bílých přikrývkách… Nehybná, čokoládově hnědé oči zavřené a spoustu bzučících přístrojů okolo její postele. V tu chvíli zjistila, jak se musejí cítit rodiče Zoe. Naprosto bezmocně.

„Slyšelas dobře. To ona měla vyváznout pouze s pár modřinami, ne já!“

„Můžeš mi říct jeden dobrý důvod, proč by to tak mělo být?“ zeptala se relativně klidně, i když uvnitř všechno vřelo. Bella zprudka zvedla hlavu a podívala se na Renée zarudlýma nenávistnýma očima. Ovšem dneska měla pocit, že ta nenávist není určena jí, ale někomu jinému. Belle.

„Protože to je moje vina,“ vykřikla. „To já jsem přemluvila Zoe k té vyjížďce. To já jsem ji nechala řídit, i když byla pod vlivem alkoholu. Já bych měla nést následky a ne ona!“ Na poslední větě svůj hlas ztišila do roztřeseného šepotu odvracejíc zrak, skoro jako kdyby se styděla.

„Je mi to líto, Bells, jenže minulost nezměníš, můžeš se pouze pokusit přes to přenést, ale to je vše.“ Nehodlala ji cpát řečmi o tom, jak se všechno spraví, že jednoho dne na to bude vzpomínat bez bolesti, jako kdyby to nebyla její minulost, ale někoho jiného. Že si nikdy neřekne, co kdyby. Nehodlala ji cpát řečmi stejně jako oni, když odešel Charlie. Nechtěla udělat stejnou chybu a dát falešnou naději.

„Já vím,“ špitla sklíčeně a poté řekla něco, co Renée vyrazilo dech. „Mrzí mě, že jsem tě zklamala, mami.“

… 

Renée cítila, jak s ní někdo třese. Nejdřív lehce… jemně. Dalo se to ignorovat a dál snít o hollywoodských hvězdách, jenže třes sílil. Nevěděla, zda to je člověkem, který se ji snažil tak naléhavě vzbudit, nebo tím, jak se její otupělé smysly probouzejí k životu. Ať to bylo jakkoliv, nešlo to už dál přehlížet.   

„No konečně, už jsem myslela, že tě nevzbudím,“ zamumlala nevrle Bella hned poté, co se zamručením otevřela oči. Skláněla se nad ní a podle té hnědé košilky musela zřejmě vstát teprve před chvílí. Renée se překvapeně rozhlédla kolem sebe. Pořád byla v pokoji Belly, pořád ležela na její posteli… Teda na kousku její postele, jelikož druhou polovinou těla visela ven. Zvláštní, že nespadla.

„Asi jsem tu musela usnout.“ Nevěděla, komu to říká, jestli sama sobě nebo své dceři, která se rozešla ke skříni napravo od postele a začala v ní hledat nějaké oblečení, ale asi oběma.

„Neříkej, toho bych si bez tebe nevšimla,“ pronesla sarkasticky. „Jen by mě zajímalo, co tu do háje děláš?“ Renée se zarazila s rukou ve svých vlasech a očima přišpendlenýma na zádech své dcery.

„Jak to myslíš?“ optala se zmateně, při čemž se na posteli posadila. Bella mezitím vytáhla zelené tričko a modré džíny, které si nejprve odložila na postel a poté odpověděla.

„Tak, jak to říkám, nepamatuju se, že bych ti snad dovolila tu přespat,“ povzdechla si. Mělo jí být hned jasné, že se tím nočním pokecem nic nezmění. Pořád s ní bude jednat tak jako vždycky. Naprosto odměřeně, s tím nejmenším respektem. Naivita je svině, které podlehla.

„Nechtěla jsem tu usnout, ale stalo se, už s tím nic nenadělám.“ Vstala a chtěla odejít, jelikož tenhle rozhovor směřoval pouze k jednomu konci… Tomu, kterému se chtěla za každou cenu vyhnout. Jenže v odchodu ji zarazila slova, jež za sebou zaslechla.

„To je sice pěkný, ale mě by spíš zajímalo, proč jsi přišla do mého pokoje a cos tu ksakru dělala? Nehrabala ses mi ve věcech, že ne?“ Její hlas dostal ke konci hysterický podtón, kterého si ovšem nevšímala. Překvapil ji obsah věty, kterou pronesla předtím. Proč jsi přišla do mého pokoje a cos tu ksakru dělala? Znělo to, jako kdyby si nic nepamatovala… Nebo si nechtěla pamatovat.

„Křičela jsi,“ pověděla pomalu Renée otáčející se na Bells, která ji pozorovala s jedním obočím zdvižením. „Včera v noci. Tak jsem se přišla podívat, co se děje. Začala jsi mi povídat, že nemůžeš spát, jelikož pořád před sebou vidíš tu autonehodu. Taktéž jsi mi řekla, že to celé byla tvoje vina,“ vylíčila jí všechno, teda kromě zmínky o tom, že si přála být na místě Zoe. Jenže Bella na svoji matku pořád koukala tím nedůvěřivým pohledem, žádné prozření, nic, co by nasvědčovalo, že ví, o čem to mluví.

„Tak to vypadá, že ti začíná pořádně hrabat, jelikož to, co tu meleš, je naprostá hovadina. Sice… ano, máš pravdu, nemohla jsem usnout, ale křičet a povídat si s tebou jsem nemohla. Vzala jsem si totiž prášky na spaní.“ Jako důkaz vzala z nočního stolku modrou krabičku a podala ji Renée.

„Zabírají rychle, do deseti až patnácti minut.“

Pochybovačně si je převzala. Všechno odpovídalo tomu, že se vážně jedná o to, co řekla, jenže Renée si byla na sto procent jistá, že na tom stolku v noci žádné prášky nebyly, takže jediné vysvětlení je takové, že z ní Bella…

„Ty ze mě chceš dělat blbce, že jo?“ Vlastně by ani neměla být překvapená. Nebylo by to poprvé.

„Nechápu, proč bych měla, možná jsi prostě měla jen moc živý sen a zřejmě jsi byla náměsíčná. Navíc ta tvoje verze má trhliny, já si z té noci nic nepamatuju, mami. Mám jedno velké okno. A teď, když dovolíš, bych se ráda převlíkla.“ Rukou poukázala na dřevěné dveře za ní, ovšem Renée se nepohnula z místa. V ruce drtila ony léky a v jejích očích hledala nějaké známky faleše. Bezúspěšně.

Bella nikdy nebyla moc dobrá lhářka, často byla velmi průhledná jako to nejtenčí sklo, ale teď… Buď se zdokonalila a v duchu se směje, jak svou matku napálila, nebo tu někomu – podle slov Belly – vážně hrabe.

„Fajn,“ vydechla. „Nevím sice, proč se zapíráš, ale nehodlám to řešit a dělat tu ze sebe blázny. Doufám, že ses pobavila,“ zamumlala a spolu s jejími prášky, které teď s plnou platností zabavila, odešla.

„Magore,“ uslyšela za sebou zaslechnout, než se dveře zabouchly.

… 

Bylo už půl třetí pryč a Cole pořád nikde. Renée už začala pomalu pociťovat známky netrpělivosti a podrážděnosti. Je sice pravda, že by za ním klidně mohla jít do nemocnice na místo toho, aby čekala na parkovišti, ale zase jí to přišlo zbytečné. Nechtěla ho tam nahánět, když stejně věděla, že ke svému autu prostě přijít musí. Navíc se jí nechtělo z toho chladného počasí, které je pro Forks tak typické.

Zády se opřela o černé BMW a potichu přemýšlela, zda to je opravdu nutné. Vlastně celá tahle situace byla docela ironická, jedny prášky Belle zabavila, aby jí zas druhý přivezla. Tomu se říká výchova v praxi.

„Tak, sakra, kde je?“ zamumlala si neslyšně sama pro sebe zrovna ve chvíli, kdy se z nemocnice vypotácel Cole. Skvělý načasování, pomyslela si s úsměvem, zatímco sledovala, jak se skloněnou hlavou míří k ní. Chtěla na něho zakřičet, upozornit na svou maličkost, ale jak se ukázalo, bylo by to naprosto zbytečné. Zvedl zrak zrovna ve chvíli, kdy ona otevírala pusu.

„Čekal jsem, že přijdeš dřív,“ pravil, když k ní s miliónovým úsměvem došel. Ach, jak ty jeho úsměvy zbožňovala.

„Já vím, ale vzbudila jsem se až v jednu, poté jsem vedla hodně divný rozhovor s Bells. Do toho jsem ji ještě musela přinutit, aby mi pomohla s úklidem, a taky jsem se ještě stačila vykoupat,“ chrlila ze sebe slova rychlostí blesku. Vlastně ani netušila, proč mu tohle všechno říká, ale asi to bylo tím, že její mozek a pusa v tu chvíli spolupracovali naprosto dokonale. Co jí prolítlo myslí, okamžitě zformulovala do slov. Jak už řekla – naprosto ukázková spolupráce.

„No, pokud jsi nutila Bellu do úklidu, tak je mi jasné, kde ses zdržela,“ zasmál se zvonivým smíchem. „Tak trochu jsem to tušil, takže jsem ti ty léky vyzvedl místo tebe,“ řekl hned poté, co se dosmál, naprosto vážným tónem hlasu a onou krabičkou zamával Renée před obličejem.

„Díky,“ vydechla vděčně. „Ušetřil jsi mi deset minut v lékárně.“

„Tak mě napadlo,“ začal dost váhavě. „Nechtěla bys se mnou zajít na kafe?“ zbytek věty řekl jen tak ledabyle, jako kdyby o nic nešlo, ale i tak cítila, jak se jí srdeční činnost zrychlila o sto procent. Ano. Řekni ano. Dělej, řvala na ni každá buňka jejího těla a ona by moc ráda poslechla, jenže to nešlo.

„Cole, promiň, ale to nepůjde. Jsem si jistá, že se tě Cora nemůže dočkat, přeci jen jsi teď byl více v práci než doma. Vy dva byste si měli udělat nějaký hezký večer.“  Ach ano, raď mu. Nechceš mu ještě říct, aby své manželce koupil kytku a bonboniéru? Nevšímala si toho hlásku, přestože měl pravdu, a raději se soustředila na Colea, který nejdřív vypadal dost zaskočeně, ale nakonec se ovládl a usmál se dokonalým, falešným úsměvem.

„No dobře, zřejmě máš pravdu, tak já pojedu. Uvidíme se ve čtvrtek, že?“ ptal se s nadějí, zatímco jí do ruky vkládal onu bílou krabičku.

Usmála se. „Narozeniny tvé dcery, to si přece nemůže nechat ujít.“

„To jsem rád, Laura se na tebe těší a… Bella je samozřejmě pozvána taky,“ uslyšela, jak značně zaváhal na jméně Belly. Neměla mu to za zlé, kdyby byla na jeho místě, taky by ji tam nechtěla.

„Nemyslím si, že přijde.“

„Hmm, fajn. Ehm, nechceš tedy aspoň svézt?“ zeptal se s nadějí a jiskřičkami v modrých očích.

„Mám tu auto, Cole.“ Sama byla překvapená, jak smutně její hlas zní. Cole na tohle nic neřekl, pouze přikývl a nastoupil do svého auta. Renée ho sledovala přes sklo na straně řidiče, dokud neodjel. Poté se sama odebrala ke svému miláčku.

…

Cesta zpátky byla z větší části nudná. Renée se několikrát přistihla, jak lituje té odmítnuté nabídky, a ani chlácholivé řeči nepomohly. Udělala přeci správnou věc. Cora se na svého manžela opravdu musela těšit a ona by ho tak akorát zdržovala. Jenže ta sobecká část na tohle absolutně kašlala.

Musela si oddychnout, když parkovala u svého dvoupatrového domečku na začátku tohoto městečka. Měla v plánu se zabavit domácími pracemi, na které se Bella stoprocentě vykašlala. Popravdě se jí to teď docela hodilo. Aspoň se zaměstná a nebude nucena uvažovat o hloupostech.

Jenže tohle relativní nadšení pro věc ji opustilo okamžitě poté, co otevřela dveře a vešla do předsíně. Neuměla to přesně vyjádřit slovy, ale náhle měla pocit, že něco není v pořádku. Dokonce i to ticho, co v bytě panovalo, se zdálo děsivé. Opatrně se rozešla k obývacímu pokoji. S každým krokem, který udělala, jí srdce zrychlilo o jeden úder, a když brala za kliku, měla pocit, že jí z hrudi vyskočí.

Netušila, proč šla zrovna tam, nohy se samovolně rozešly a zastavit je bylo strašně těžké, ale hned poté, co otevřela dveře, to Renée došlo.

„Pane bože!“ vydechla.

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří čtou a píšou komentáře. Moc vám za ně děkuji. Jinak doufám, že se i tato kapitola líbila a že opět zanecháte nějaký ten komentář. Taktéž se ještě chci moc omluvit za zpožďení. martina946

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji šílenství 4. kapitola: