Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji šílenství 3. kapitola

20.07.2013 (19:45) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1818×

Zpátky do reality ji dostal její vlastní děsuplný výkřik, při kterém tuhla krev v žilách a na rukou vám vstávaly chloupky. Vyděšeně rozlepila víčka a prudce se vymrštila do sedu. V uších jí pořád dozníval Bellin smích, jež zaslechla těsně před probuzením. Byl to jen sen. Velmi živý sen. Snažila se touhle myšlenkou uklidnit. Dostat své roztřesené tělo pod kontrolu… Nepomohlo to. Srdeční činnost se nijak nezpomalila, dech se stále zadrhával v plicích a ani na ten třes to nezafungovalo.

Pohled jí z rozpraskané zdi sklouzl na zbytek místnosti. Žádná hnusná, vybledlá žlutá, pouze bílá a hnědá. Zvláštní, jak tyhle dvě barvy, které včera působily naprosto obyčejně, dnes dokázaly uklidnit. Ovšem tenhle uměle navozený klid jí moc dlouho nevydržel. Vlastně asi jen dvě vteřiny, než si uvědomila, že Cole nikde není. Neseděl za svým dřevěným stolem, neťukal nic do počítače. Jediné, co dokazovalo jeho včerejší přítomnost, byl ten hnusný oranžový svetr, který měla pořád na sobě a který jen tak mimochodem strašně štípal.

Trochu zmateně vstala a na ztuhlých nohách přešla k jeho stolu. Znala Colea až moc dobře na to, aby si myslela, že odešel a nenechal jí žádný vzkaz. Bílý list papíru – špatně vytržený z nějakého sešitu – se tkvěl na samém okraji stolu, rafinovaně položený, aby ho nemohla přehlídnout. Ironie ovšem byla, že ona to zvládla. Nemusela ho zvedat, obsah, jenž v sobě skrýval, mohla v pořádku přečíst i takhle.

Pokud tohle čteš, tak to znamená, že jsem to nestihl a ty ses vzbudila dříve, než jsem čekal. Než začneš vyvádět a běhat po celé nemocnici, tak ti musím oznámit, že Bella je v pořádku a čeká na tebe v pokoji sto deset. Nechtěl jsem tě budit, vypadalas unaveně, o Bells se postarala sestřička.

Cole

Pokoj sto deset. Cítila, jak se v ní zvedá vlna paniky. Přesně do toho samého pokoje šla i v tom snu. Pouze náhoda. Hodně špatná náhoda. Tak se koukej sebrat, Renée. V duchu na sebe křičela, nakopávala své ustrašené já do zadku. Odhodlávala se k činu, který byl tak primitivní, až by nad tím někdo jiný protočil oči. Nakonec to dokázala. Ano, dokázala otevřít ty dveře a vejít do čisté chodby. Později by si za to měla pogratulovat. 

Přesně věděla, kde se nachází. Nevedla ji žádná intuice, ani se nemusela ptát sestřiček. Tu cestu měla vyrytou v paměti tak jasně, jako kdyby tudy už jednou šla. No, vlastně by na tom nemělo být nic divného. Tahle nemocnice je jediná ve Forks, mělo by být zřejmé, že ji bude znát jako své boty, ale stejně…!

Pokoj sto deset, u kterého právě stála. Byl ve třetím patře na konci chodby, nečekaně vedle pokoje sto devět. Srdce jí zprudka naráželo do hrudi, když šáhla po klice. Dveře skřípaly, zatímco je pomalinku otvírala. Připadala si dost blbě, vždyť tam je její dcera, měla by je rozrazit a jako neřízená střela vlítnout dovnitř, a ne se pomalu bát otevřít. Bože, co s člověkem dokáže udělat jeden špatný sen? Ona se mohla představit jako odpověď.

Ten pokoj byl skoro identický s tím, který si vysnila. Tedy až na jeden malý detail. Tenhle měl barvu zralého pomeranče, zatímco tamten hnusnou žlutou. Jinak úplně stejný. Postele, oddělující závěs, skřínka… Všechno stejné barvy. Všechno na stejném místě. Trochu ji to vyděsilo, ale uklidnila se myšlenkou, že každý pokoj v nemocnici si je podobný a takových jako tenhle je několik, takže nic divného.

Bella, jak si hned poté všimla, nestála u okna, ale ležela na posteli a tupě zírala do stropu. Pořád na sobě měla ty černé šaty, které teď byly velice pomačkané a na pár místech i roztrhlé. Bez nějakého jejího souhlasu v ní tahle situace vyvolala ochranářský instinkt.

„Bells,“ vydechla nakřáplým hlasem a posadila se vedle své dcery. Jako reakci na její příchod jí musel stačit pouze slabě zvednutý koutek úst, jenž se brzy vrátil do své původní polohy. Opatrně zvedla ruku a pohladila ji po rozcuchaných a mastných vlasech. Nevěděla, co říct. Ptát se jí, jak se cítí, bylo zbytečné. S tou největší pravděpodobností by ji poslala do háje. A to by bylo v tom lepším případě. Nakonec prolomila ticho ona sama.

„Víš, že tu seš už skoro půl minuty bez toho, abys mi začala dělat přednášku?“ pověděla sarkasticky. Tedy aspoň se o to snažila. Byl to takový její způsob, jak dát najevo, že je v pořádku. Všechno je ok. Jsem živá. Zdravá. Určitě by se jí to povedlo, kdyby Bellu nezradil hlas. Třásl se a přeskakoval o pár oktáv výš. Musela si toho všimnout, jelikož si skoro okamžitě odkašlala.

„Myslím, že to teď není nutné, hlavní je to, že seš v pořádku… Ani netušíš, jak jsem se o tebe bála,“ dodala. Bellin pohled se stočil k Renée. Až teď si všimla zarudlých očí a bolesti, kterou se nesnažila skrývat. Plakala. Projelo Renée hlavou. Na jednu stranu ji to mrzelo, ale na tu druhou to bylo dobře. Nesnažila se potlačit své emoce a to bylo hlavní. 

„To samé se ovšem nedá říct o Zoe,“ zamumlala znovu nalezeným hlasem. Renée zmateně pokrčila obočí. Ona to ví?

„Odkud víš, jak je na tom Zoe?“

„Byl tady Cole, strašně mektal. Říkal něco o tom, že má moc práce a že ti mám za něj poděkovat a ano, o Zoe se taky zřejmě omylem zmínil,“ odpověděla a skoro okamžitě se i na posteli posadila. Nechtěla, aby viděla, jak se jí oči při tom jméně zaleskly, to bylo Renée jasné. 

„Holčičko, mrzí mě, co se stalo Zoe.“ Ubohá, velice ubohá věta, která nikomu nepomůže. Jenže nic jiného říct nemohla, čas nešel vzít zpět a vyřčená slova také ne.

„Jo. Jo. Jasně,“ zamumlala a hřbetem ruky si otřela tvář. „Tak nepůjdeme už? Podle Cola mi nic není a máme vypadnout dříve, než se nám tady něco přihodí, museli by si nás tady pak nechat!“ Renée zapochybovala, že něco takového vyšlo z jeho úst, spíš musel říct něco takového: Tak, Bells, snímky vypadají dobře. Měla jsi štěstí, že se ti nic nestalo. Myslím, že není nutné, abys tu dál zůstávala, takže až přijde Renée, můžete obě jít domů. Poté by se usmál, až by se mu ve tvářích udělaly roztomilé ďolíčky, a s popřáním příjemné dne odešel. Ale pravda byla taková, že se nechtěla hádat, navíc se taktéž nemohla dočkat chvíle, kdy opustí tuhle budovu.

„Jdeš, nebo jsi tam zapustila kořeny?“ otázala se Bella stojící u dveří. Kdy se sakra stačila přesunout přes půlku místnosti? Asi jsem se musela zamyslet, sama si na tu otázku odpověděla.

„Nechtěla by ses za ní ještě podívat?“ Záměrně se vyhnula tomu jménu, nechtěla Belle působit ještě větší bolest, než zažívala teď. Její tvář se na vteřinu zkřivila do ne moc pěkné grimasy, ale skoro okamžitě dostala svoji mimiku pod kontrolu.

„Teď to není možné,“ hlesla. „Už jsem se na to ptala. Ty si opravdu myslíš, že bych byla na tomto hnusném pokoji, kdybych mohla svou kamarádku navštívit?“ Hlas se jí přehoupl z poklidného tónu na rozhořčený. Věděla, že v takových situacích je nejlepší držet hubu a krok. Pro svoje vlastní dobro se tím dneska hodlala řídit. Vstala z té měkké postele a přesunula se k Belle, která nad její hloupostí zakroutila očima a zmizela v chodbě.

Šly tou stejnou trasou, která se ovšem za těch necelých deset minut stačila zaplnit sestřičkami, jenž buď velmi okatě flirtovaly se zdejšími doktory, anebo vážně dělaly svou práci. Těch byla ovšem valná menšina.

„Mami, můžeš mi vysvětlit, proč máš na sobě pyžamo a tu hnusnou oranžovou věc?“ zeptala se, když procházely okolo recepce a hlavně okolo té děsné ženské, která buď usnula a teď se válí za pultem jako opilec, nebo si odskočila na ranní kávu. Nemohla si pomoc, ale ta první varianta se zdála být lákavější.

„Ty sis toho všimla až teď?“ optala se nevěřícně. Bella pouze něco odfrkla na znamení souhlasu.

„Když mi volal Cole s tím, že jsi měla autonehodu, tak se mé myšlenky opravdu točily okolo něčeho jiného než oblečení.“ Mezitím, co tohle říkala, stačily dojít k východu. Ach, konečně čerstvý vzduch neznečištěný chemikáliemi, povzdechla si v myšlenkách.

„Bello, Renée, počkejte ještě!“ uslyšela za sebou zakřičet, zrovna když dveře cinkly a otevřely se.

„My o vlku…!“ zamumlala Bells znuděně. Cole – jak zjistila hned poté, co se otočila, k nim celý zadýchaný běžel. Dokonce mu po spánku stékala kapička potu.

„Doufal jsem, že vás ještě zastihnu.“

„Téměř jsi nás propásl,“ odvětila s úsměvem, o kterém sama věděla, že musí působit dost hloupě.

„Mrzí mě, že jsem nepočkal do tvého probuzení, ale přijely rodiče Zoe, a tak –“

„K věci, nemáme na tebe celý den,“ přerušila ho netrpělivě Bella.

Promiň, naznačila mu Renée ústy a šťouchla svou dceru do žeber. Pouze přikývl a pokračoval, nevšímaje si rozmrzelé Belly.

„Jinak jsem ti chtěl poděkovat za tvá včerejší slova, nakonec jsem si to rozmyslel.“ Renée pocítila, jak se jí úsměv na tváři rozšiřuje do téměř nevídaných rozměrů, ale nemohla si pomoct. To ona ho donutila se zamyslet a nesekat s prací. Ano, trochu samolibosti v tom jelo taky.

„Jo, a ještě něco, Bello,“ přehoupl zrak z matky na její dceru. „Ty prášky užívej pouze v případě bolesti hlavy. Jednu denně, víc ne, prosím tě!“

„Jaké léky?“ ozvala se zmateně. Nepamatovala si, že by u ní nějaké viděla, ani se o ničem takovém nezmínila. Jedině, že by je zatajila.

„To myslí ty, které mi dal a které nakonec skončily v odpadkovém koši, jenž se o pár minut později vynášel.“ Renée na ni nevěřícně pohlédla. Nepochybovala, že ty léky nevyhodila. Spíše se divila tomu, že Cole byl tak naivní a opravdu si myslel, že by si je nechala. Nedej bože je i užívala. Bells se dívala na Colea pohled alá kdo z koho.

„Nevadí,“ zamumlal po chvilce, vědom si toho, že tenhle souboj nevyhraje. Navíc měl lepší věci na práci, než se tu dohadovat s náctiletou.

„Zítra vyzvednu jiný, ale musíš si pro ně přijít Be… Renée,“ opravil se téměř okamžitě. Není hlupák, aby udělal další chybu, Bella by si pro ně nepřišla, tím si teď byl jistý.

„Samozřejmě,“ řekla, aniž by odtrhla naštvaný pohled od své dcery.

…

Cesta autem byla tichá, pouze předení motoru, jež většinou zůstávalo bez povšimnutí, dnes působilo strašně hlasitě. Renée se snažila soustředit na cestu před sebou, ovšem její pohled stále ulítával do zpětného zrcátka. V hlavě jí lítala jedna otázka za druhou, zatímco Bella klidně odpočívala. Převalovaly a pálily na jazyku. Toužily být vyslovené a zodpovězené.

Renée si to ale nedovolila, bála se přerušit tohle ticho… Tenhle klid. Zítra. Ptát se jí budu zítra, řekla si v duchu, jenže její zvědavost to neukojilo. Pořád musela přemýšlet, koho vlastně napadlo jet do La push. A proč vůbec jely? Vždyť tam měly ten večírek. Opravdu byly tak namol, že si nic nepamatují?

Nakonec bylo dobře, že držela jazyk za zuby, Bella se hned poté, co zastavily doma, zavřela v pokoji a setrvala tam zbytek dne. Chápala to. Pokud má kocovinu, tak jediný, co si teď přeje, je zalehnout do postele a nevědět o světě. Vlastně za to byla tak trochu ráda. Bells se prospí, uklidní a zítra si o všem promluví. Jo, jasně, jako kdyby s tebou někdy v klidu mluvila. Dotěrný a hnusný hlásek v její hlavě se opět probral k životu. Ze zkušenosti se naučila, že ignorace bývá většinou to nejlepší řešení. A světe div se, měla pravdu, poté se už znovu neozval.

Večer, kdy si nejdříve chtěla jít lehnout, nakonec trávila úplně jinak. Přesněji řečeno v obývacím pokoji se skleničkou červeného v ruce. Ona tekutina se v záři lustru krásně třpytila a v ústech po ní zůstávala taková příjemná nasládlá pachuť. Renée nikdy neholdovala alkoholu, nebyla ten typ, co by se po večer opíjel a ráno dospával s bolestí hlavy v posteli, ale občas si jako každý jiný dala.

Zrovna dopíjela první skleničku s myšlenkami u jednoho člověka, na kterého poslední dobou vzpomínala častěji, než by bylo zdrávo, když se k jejím uším doneslo pravidelné bouchání. Připomnělo jí to doby, kdy se chtěla na takovém tom přístroji, co po vás v pravidelných intervalech hází míčky, naučit hrát baseball. Ten zvuk, kdy se míček odrazí od pálky, byl skoro identický.

Samozřejmě ji ale nakonec do týmu nevzali. Na sporty byla vždy levá. Znovu usrkla ze své skleničky, když se domem rozlehl nářek a následný křik. Renée ještě chvíli seděla a naslouchala tomu jekotu, při kterém mrazí, než jí došlo, že se to ozývá z pokoje Belly.    

Takže nejdřív bych chtěla poděkovat Kim za krásný obrázek. A hned poté se omluvit těm, kteří už čekali nějaký velký zvrat, ale snad vás potéší, že se už pomalu začne něco dít. Jinak vím, že tahle kapitola nestála za nic, takže příjmám kritiku s otevřenou náručí. martina946

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji šílenství 3. kapitola: