Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji šílenství 2. kapitola

10.07.2013 (14:00) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1677×

Přála si splynout s temnotou. Zavřít oči a nechávat se unášet na vlnách spánku… Na vlnách zapomnění. Bylo by to tak jednoduché, nechat svá víčka pomalu klesnout. Tělo by jí ochabovalo a realita by přestala existovat… Tak jednoduché a přesto v tuhle chvíli tak nemožné. Hlavou jí běželo tisíce a tisíce případů, kdy taková bouračka končila smrtí. Možná se pletla, možná většina z nich skončila dobře, ale ona si nedokázala vzpomenout na ty šťastné konce. Její mozek byl schopný vytvářet pouze katastrofické příběhy.

Nehty zaryla do koženého volantu, nohu na plynu stlačila k zemi a oči zuřivě upírala do tmy před sebou. Snažila se zahnat představu zničeného auta o strom. Belly umazané od krve… Zaseklou mezi sedačkami, bůh ví kde. Zprudka zatočila volantem doprava a vjela na cestu, která vedla do forkské nemocnice. Pneumatiky zakvílely pod tím náporem, ale jinak zatáčku bez chyby zvládly. Renée při tom zvuku napadlo, zda by se vybouraly, kdyby si Bella místo toho vraku, kterým jezdí, půjčila jejího miláčka. Vždyť byly opilé, nabouraly by i s tankem, ozval se jí v hlavě tichý, ale přesto velmi dotěrný hlásek, kterému chtě nechtě musela dát za pravdu.

…

Je zvláštní, kolik pocitů ve vás dokáže vyvolat jedna obyčejná budova. U Renée to byly především ty negativní. Ty nechtěné. Strach. Úzkost. Nervozita. Tělo se jí polilo studeným potem, když parkovala u nemocnice. Adrenalin jí po kilech stoupal do krevního oběhu a ona měla pocit, že pokud nezačne něco dělat, zhroutí se. Potřebovala se pohybovat, nechtěla klid… Bála se ho. Věděla, že když tu bude jen tak sedět a přemýšlet, nedopadne to dobře.

Rozrazila dveře od auta a vešla do tmy. Kolem ramen ji skoro okamžitě objal chlad. Neřešila to a rozeběhla se přes prázdné parkoviště. Její cíl byly prosklené dveře, ze kterých na chodník dopadalo žluté umělé světlo. Čím byla blíž, tím jako by zřetelněji cítila pach dezinfekce, jenž ji štípal v nose.

Čekal tam na ni. V bílém plášti s nečitelným výrazem v obličeji. Jeho nakrátko sestříhané černé vlasy přímo zářily v té zelenobílé místnosti. Nešlo ho přehlídnout. Pro Renée byl něco jako záchranný člun v rozbouřeném moři. Člun, jenž se opíral o pultík, za kterým seděla sestřička, jenž vypadala, jako by sama potřebovala hospitalizaci.

„Jak je na tom?“ vyhrkla udýchaně, když prolítla skleněnými dveřmi, které se samy s cinkotem otevřely. Až později si uvědomila, že mohla nejdřív pozdravit a teprve pak položit tuhle důležitou otázku. Jenže ono to nešlo jinak, když věděla, že tu někde leží její malá holčička. 

„Řeknu ti to, ale někde v soukromí a hlavně v teple. Podívej, celá se třeseš.“ Natáhl ruku a opatrně ji položil na její odhalené rameno, jako kdyby chtěl zastavit ten třes, jenž jí procházel celým tělem. Odtáhla se pod tím teplým dotykem a naštvaně se zadívala do těch upřímných modrých očí.

„Nehnu se odtud, dokud mi neřekneš, jak je na tom moje dcerka!“ Ruce si založila na prsou v jasném neústupném gestu. Zmateně stáhl ruku k sobě.

„Fajn,“ povzdechl si. „Bella měla štěstí, že se připoutala, skončila jen s roztrženým obočím.“

„Jen?“ vykřikla. Cole protočil panenky.

„Nevadí, jdu za ní.“ Protáhla se kolem něho a zamířila si to k té ženské, která si četla nějaký módní časopis a v ruce držela červený hrnek s kafem.

„Promiňte, ale kde leží Isabella Swanová? Jsem její matka,“ dodala pevným hlasem, jen pro případ, kdyby chtěla namítat, že tyto informace může podávat pouze členům rodiny a bla bla bla. Paní Peasová – jak si přečetla na její cedulce se jménem, ovšem neodpověděla. Zvedla sice zrak od těch módních výstřelku, kterými tenhle časopis jistě oplýval, ale poté, co si Renée prohlídla, ho se zdviženým obočím přesunula někam za ni. Respektive na Colea.

„Nemůžeš ji teď vidět, Renée, to obočí jí zašívají a poté jde na rentgen mozku, abychom mohli zavrhnout jeho otřes a navíc je v bezvědomí, takže –“

„Cože je?“ skočila mu do toho Renée. Vyděšeně se na něho otočila, v očích slzy. Tohle nemůže být pravda. Ne. Prostě nemůže. Opakovala si v duchu, zatímco na něho zmateně zírala.

„Vždyť jsi říkal, že má jen natržené obočí, jak to, že je v bezvědomí?“ Připadala si trochu hloupě, když tu na něj takhle křičela, zvlášť když v hlavě zaslechla ten jemný hlásek, který jí šeptal, že něco takového mohla čekat. Snažila si toho nevšímat. Cole otevřel pusu, připravený Renée na tohle něco říct, jenže ho předběhl někdo jiný.

„Mohli byste si to jít laskavě vyříkat někam jinam? Tady se pracuje!“ zazněl za jejími zády hluboký ochraptělý hlas, který by spíše přiřadila k padesátiletému chlapovi s pivním břichem než ke čtyřicetileté ženské. Otočila se za ním. Hrnek s kafem měla položený na stole stejně jako onen časopis a zelenýma očima naštvaně provrtávala její osůbku pohledem. Rozzuřilo ji to.

„Jo? No, to musí být strašná dřina tady jen tak sedět a číst si nějaký zasraný časopis. Víte co? Konečně byste mohla začít dělat něco užitečného a říct mi, kde se nachází moje dcera,“ vyjela. Bylo to poprvé, co si na někoho cizího dovolila zvýšit hlas a… byl to skvělý pocit. Sice z ní neodpadl strach ani hysterie, ale zato si už nepřipadala jako ořezávátko. Nepřipadala si už tolik neschopná jako před pěti vteřinami.

„Cole, mohl by sis laskavě odvést někam tu hysterku?“

„No dovol –“ Přerušila ji horká dlaň, kterou pocítila na svých zádech a hned poté i jeho uklidňující hlas.

„Promiň, Miriam, my už tě nebudeme zdržovat.“ Popadl Renée za paži a někam ji táhnul. Chtěla odporovat, ale zároveň tam nechtěla zůstávat s tou ženskou. Nebyla to nějak zvlášť těžká volba. Tiše procházeli až nechutně čistými chodbami. Žádné smítko nebo zrnko prachu. Všechno, co se dalo, bylo zničeno dezinfekčními prostředky, kterými to tady i páchlo. Renée při každých dveří, okolo kterých prošli, musela potlačovat touhu se Coleovi vyškubnout a podívat se, zda tam neleží Bella.

Nakonec u jedněch zastavili. Cole tam měl pracovnu. Zašátral v kapse svého pláště a vytáhl z nich svazek klíčů. Vzápětí už Renée otvíral. Jeho pracovna byla malá, barevně sladěná do teplé hnědé barvy. Naproti ní byla dvě okna odkud by do místnosti padalo aspoň trošek toho světla. Teď v jejich odraze viděla akorát sebe a své kruhy pod očima.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat?“ otázal se, při čemž rozsvítil. Pokrčila rameny. Co mu na to měla sakra říct? Sama odpověď neznala. Povzdechl si a přešel doprostřed místnosti, kde měl dřevěný stůl se dvěma křesly. Na jednom měl položený oranžový starý svetr. Podal jí ho.

„Večery tu bývají chladné a tobě zdá se hodí. Taky sis mohla vzít něco jiného na sebe.“ Vytrhla mu tu ošklivou oranžovou věc z ruky a nenápadně se podívala na své oblečení. Měla na sobě červené tílko a tříčtvrteční bílé kalhoty. Oblečení, ve kterém chodí normálně do postele. Tak teď už chápala ten divný pohled Miriam. Taky by koukala, kdyby k ní někdo přišel v pyžamu. Rychle si přes hlavu přetáhla ten kus hadru.

„Jaktože je Bells v bezvědomí? A kdy za ní tedy mužů jít?“

„Musela se hlavou praštit o okénko, když nabouraly. Jak jsem říkal, měla štěstí, jelikož nějakým zázrakem seděla vzadu. O hodně hůř dopadla její kamarádka, ta to auto řídila, kdyby se včas nezavolala záchranka, zemřela by,“ dokončil smutným hlasem a neveselým úšklebkem.

„Ale Bella je tedy v pořádku?“ Musela se zeptat. Potřebovala ujištění, víc než cokoliv jiného.

„Přísahám, že Belle nic není a uvidíš, že za pár minut pro tebe přijde sestřička s tím, že si ji můžeš odvézt domu.“

„Dobře,“ vydechla spokojeně. Dokonce se i tak cítila, tedy jen do té doby než jí došla jeho předchozí slova.

„Počkej, říkal jsi, že to auto řídila její kamarádka, že?“ Pouhým kývnutí hlavy potvrdil její domněnku.

„Nejmenuje se náhodou Zoe?“ Zamračil se.

„Jak to víš?“ Renée se udělalo špatně. Pravda, Zoe nikdy neměla moc v lásce. Dávala jí za vinu chování Belly, ale nikdy by jí nepřála nic zlého. Taková ona není. Připadala si hrozně, když si uvědomila, že na Zoe za tu celou dobu ani nepomyslela.

„Nechceš si na chvíli lehnout? Vypadáš hrozně.“ Hlavou pokynul k válendě, která byla přiražená ke zdi na druhé straně místnosti.

„Díky, ty vážně víš, jak ženě polichotit,“ zamumlala, ale k té válendě přešla a posadila se na ni.

Zavřela oči a opatrně vydechla ústy. Pořád na sobě cítila jeho pohled, skoro jako by čekal na nějaký zkrat. Možná si myslel, že zase začne křičet anebo pobíhat po nemocnici jako naprostý šílenec. Ucítila, jak se jí rty zvlnily do slabého úsměvu. Znal ji dobře.

Odkud tedy Zoe znáš?“ A ona si podle něho potřebuje odpočinout.

„Sám sis na to před chvíli odpověděl.“ Čekala, že mu to dojde a nebude to muset rozebírat. Jenže neslyšela žádný zvuk, který by dokazoval, že pochopil. Skoro jako kdyby tam ani nebyl. Zmateně otevřela oči. Seděl na svém stole a díval se na ni s lehce zamračeným výrazem. No to snad ne.

„Bože, Cole, poslední dobou máš nějak pomalé vedení, Zoe byla… Vlastně je kamarádka Belly, jasně že ji musím znát.“

„Aha,“ hlesnul a jeho tvář se zkřivila podivnou grimasou, kterou nedokázala pojmenovat. Vypadalo to jako směs studu a vzteku, i když neměla nejmenší tušení proč. Jako kdyby si na něco vzpomněl, na něco nepříjemného. Chtěla se ho zeptat, co se stalo, ale bála se, že ta věc je až moc osobní. Třeba něco s Laurou nebo jeho manželkou. Zřejmě se uvnitř ní probrala ta sobecká část, jelikož pocítila malou útěchu. Není jediná, kdo si dělá starosti se svou rodinou.

„Volal jsem to jejím rodičům. Byli zrovna na letišti, měli odjíždět někam na dovolenou, strašně vyváděli,“ svěřil se. V tuhle chvíli nevypadal jako chlap, ale jako malý ustrašený kluk. Díval se do země, když pokračoval.

„Člověk si myslí, že ho tahle práce zocelí a svým způsobem tomu tak je. V pohodě můžu jít do kina na nějaký krvák bez toho, aby se mi zvednul žaludek, ale když mám někomu oznamovat, že jejich dítě nepřežilo… Občas si připadám jako posel špatných zpráv, to je pak jasné, že mi některé nepodstatné detaily uniknou.“ Zvedl k Renée zrak. V očích neměl žádné šibalské jiskřičky, na rtech ani náznak úsměvu… Vypadalo to, jako kdyby…

„Ty chceš dát výpověď?“ vykřikla překvapeně. Tohle nemohl myslet vážně. Vždyť Colea znala od té doby, co se sem přistěhoval ze Seattlu. Osm dlouhých let a tahle práce je spolu s jeho rodinou celý jeho život. Nemůže dát výpověď.

„Uvažuju o tom,“ přiznal. Znovu pocítila počáteční vztek, on to prostě chtěl vzdát a kvůli čemu? Kvůli pár špatným chvílím? Copak už zapomněl na ty lidi, kterým zachránil život? Copak je tak slepý?

„Tak hele,“ začala rozzuřeně. „Víš vůbec, kolikrát jsem to já chtěla vzdát? Každý večer jsem se sama sebe ptala, zda jsem dobrá matka. Kdykoliv jsem si musela od svých rodičů půjčovat peníze, abychom s Bells měly co jíst. Kdykoliv jsem v jejich obličeji viděla to zklamání. Chtěla jsem utéct někam hodně daleko a už se nevrátit. Chtěla jsem to vzdát jako ty. Ovšem neudělala jsem to. Kvůli Bells. A vidíš, jak jsme na tom dnes. Docela dobře, řekla bych. A to jen díky tomu, že jsem Bellu nedala na krk svým rodičům a neutekla, jak jsem měla v plánu, nevzdala jsem to. A ty musíš udělat to samý, i když se to zdá byt těžké.“ Někde uprostřed toho monologu se zvednul, posadil se k ní a objal ji kolem ramen. Snažil se ji utěšit. Bylo to vlastně trochu vtipné, když si uvědomila, že to mělo být naopak.

„Netušil jsem, žes to měla takhle těžký,“ zašeptal.

„Taky jsem se tím nikde nechlubila.“ Hlavu si opřela o jeho rameno a nechala se vtáhnout do jeho náruče. Podivně ji uklidňovala, i když šlo jen o přátelskou náruč, připadala si úplná. Všechen strach zmizel, když byla s ním. Nebála se. Věděla, že její dcera je v dobrých rukou a že za pár minut sem někdo přijde a oznámí jí, aby si pro svou holčičku přišla. Dokonce zmizel i ten podivný stud vůči Zoe. Skoro jako kdyby nikdy neexistoval.

Opět zavřela oči, opatrně se nadechujíc jeho vůně. Nevěděla, jakou používá kolínskou, ale ať to byla jakákoliv, voněla naprosto božsky. Tak jemně a svěže. Jako vzduch po dešti.

„Cole?“ ozvala se, když začínala pociťovat, jak se jí zmocňuje spánek a s ním i krásné nevědomí.

„Ano?“

„Myslíš, že jsem dobrá matka?“

„Ta nejlepší!“ odpověděl po chvíli ticha.

…

„Renée!“ Slyšela kousek od sebe nějaký hlas, ale nedokázala určit, komu patří. Jediné, co z něho zachytila, bylo svoje jméno.

„Renée, vstávej, Bella už na tebe čeká!“ Bella? Zprudka otevřela oči, když si uvědomila, o kom to mluví. Pořád byla v té samé hnědé místnosti, ovšem už se nezdála tak tmavá jako dnes v noci. Byla prosvětlení ranním světlem, které dopadalo do jeho pracovny.

„Kolik je hodin?“ otázala se přiškrceným hlasem, když si to uvědomila, že prospala zbytek noci. Vždyť pro ni měli přijít s tím, že si může Bellu odvést. Proč nikdo nepřišel? Proč jí ksakru Cole nevzbudil? Nebo se snad něco stalo a Bellu si tu budou muset nechat?

„Teprve půl sedmé,“ odvětil klidně a dál něco ťukal do počítače za svým dřevěním stolem. Vstala a přešla k němu. Sepisoval nějakou lékařskou zprávu. Spousta slov, které neznala a ani po tom netoužila.

„Proč jsi mě nevzbudil? Stalo se snad něco? Zůstane tu snad Bella?“ Hlas jí hystericky přeskakoval, zatímco Cole uložil rozepsaný dokument a otočil se na ni.

„Prosím tě, uklidni se. Nic se nestalo. Akorát jsem tě nechtěl budit, vypadala jsi hodně unaveně, a tak jsem řekl sestřičce, ať Bellu převezou na pokoj. Stejně byla pořád v bezvědomí. Ale už je vzhůru, takže za ni můžeš jít. Pokoj sto deset.“ Usmála se.

„Díky, jsi skvělý přítel,“ zamumlala a rychlými kroky odešla z místnosti. Pokoj sto deset, opakovala si, když procházela chodbou plnou bílých dveří. Cestou potkala jen pár sestřiček, které buď někoho vezly na vozíku, nebo vozily snídani. Věděla, že tu na ni budou všichni zírat. No jo, ženská v pyžamu se nevidí moc často. Hlavně ne v nemocnici.

Onen pokoj sto deset našla napříč téhle velké budově docela rychle. Mohla si sice nalhávat, že ji vedl pochybný mateřský instinkt, ale pravda byla taková, že měla prostě jen štěstí. Pořádně se nadechla a vzala za kliku. Vešla do vybledlého žlutého pokoje se dvěma postelemi, které byly od sebe odděleny pouze závěsem. U každé z nich byla jedna plastová skládací židle spolu s malinkatým stolečkem a jednou skříňkou. Nemohla si pomoct, ale náhle měla pocit, že pacienti, kteří v tomhle pokoji přebývali, museli mít samé pesimistické myšlenky.

Popošla dál do místnosti zavírajíc za sebou dveře. Pohledem vyhledala Bells. Stála u okna s výhledem na parkoviště. Neměla už na sobě ty černé šaty, ale pouze nemocniční oblečení, vlasy měla zplihlé a na odhalené straně krku se jí začala rýsovat modřina. Nebyl to příjemný pohled.

„Bells,“ vydechla plačtivě Renée a rychlými kroky k ní přešla. Nemohla se dočkat okamžiku, kdy ji sevře v náruči. Anebo ji aspoň pohladí po vlasech. Potřebovala se jí dotknout. Jakkoliv se ujistit, že je v pořádku jak fyzicky tak i psychicky.

„Strašně jsem se o tebe bála.“ Pocítila v očích slzy, které se snažila mrkáním zahnat. Byla to marná snaha. Bella si jí ovšem nevšímala, nezareagovala ani na její objetí, pořád tam stala mírně shrbená a v ruce držela blok do kterého něco kreslila.

„Můžu se podívat?“ zeptala se rukou poukazujíc na ten modrý blok. Bez jediného slova anebo pohledu jí ho doslova vrazila do ruky a poté odešla někam do místnosti. Renée si smutně povzdychla. Ne že by nebyla zvyklá na tohle její chování – doma se tak chovala v jednom kuse, ale stejně to bolelo. Pohled jí sklouzl na onu kresbu. Obrázek to byl jednoduchý, černobílý, ale přesto zajímavý.

Celá ta scéna se odehrávala v tomhle pokoji, zvláštní ovšem bylo, že ta paní, co tam byla nakreslená, stála na tom samém místě, jako ona teď. V ruce držela nějakou… knihu a za jejími zády stála holka, jenž v ruce třímala nůž, připravena tu ženskou zabít. Trochu depresivní obrázek, ale za to mohla určitě tahle celá situace a byla si na sto procent jistá, že podíl viny nesl i tenhle strašlivý pokoj.

„Kdo je ta paní s tou knihou?“ otázala se, aniž by zvedla zrak od té kresby.

„Ty ses nepoznala, mami?“ zaslechla za sebou monotónní odpověď.

„A ten za mnou?“

„Já,“ uslyšela a vzápětí pocítila ostrou bolest v zádech. Vykřikla a blok jí spadl na zem.

Takže, tahle kapitola se mi psala těžko a myslím, že je to i vidět. Jen doufám, že se vám i přesto líbila a že opět zanecháte nějaký ten komentář. Ještě bych chtěla dodat, že kapitoly budu přidávat jednou týdně. martina946

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji šílenství 2. kapitola: