Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji šílenství 1. kapitola

04.07.2013 (11:45) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1922×

Jeho oči měly světle hnědou barvu s podmiňujícími jiskřičkami. Rty roztáhlé do oslnivého úsměvu a tvář lehce zarudlou. Za ním se tyčila Janská věž a ruce, umazané od červené barvy, měl natažené před sebou. Fotka to byla stará, místy už zašedlá a potrhaná, ale i přesto si hověla v zlatavém rámečku na nočním stolku v její ložnici. Renée na ni hleděla s úsměvem. Neplakala, to období měla dávno za sebou. Teď už se mohla jen usmívat. Usmívat, kdykoliv si vzpomněla na ten den, kdy se tahle památka pořídila.

Tenkrát to bylo přesně dva dny, co přijeli do malé vesničky ve Francii jménem Nonza. Měli tam líbánky… Nádherné líbánky. Každý den jim tam svítilo sluníčko a zrovna v tenhle den bylo nejteplejší počasí za celý rok – tedy podle Josuy, jejich průvodce.

Chtěla toho využít a věnovat se svému koníčku. Fotografování. Měla na to ideální podmínky – vesnici ponořující se do ranních slunečních paprsků. Průzračné moře, po kterém plulo několik člunů… Se svým manželem si byli v tomhle ohledu velice blízcí. Maloval. Jeho obrazy byly nádherné. Renée vždy užasla, s jakou lehkostí dokázal pohybovat tužkou po bílém papíře. Fascinovala ji ta soustředěnost v jeho obličeji, jako kdyby se v tu chvíli nacházel v jiném světě. Ve své vlastní bublině, kam ona nemohla. Byl to vlastně jeho nápad vydat se na vrchol Cap Corse. Ona mohla fotit krásy Nonzy a on zas malovat Janskou věž, která se nad vesnicí tyčila, jako by ji chtěla chránit. Oba byli spokojeni.

„Mami?“ Renée trhla zasněním pohledem od ošuntělé fotografie a celým tělem se otočila na svou dceru, jenž postávala ve dveřích. Koutky úst jí nevědomky povadly směrem dolů, když si Bellu prohlídla. Měla na sobě jednoduché černé šaty na ramínkách, tmavě hnědé vlasy ležérně rozpuštěné a k překvapení Renée dokonce i lodičky na jehlovém podpatku. Ona sama nechápala, kdy se z té malé holčičky, kterou učila zavazovat boty, stačila stát žena. Nemohlo to přeci utéct tak rychle. 

„Já už budu muset jít. Tak čau.“

„Tak to tedy ne, mladá dámo,“ vyhrkla. „Kam jdeš? Kdy se vrátíš? Aspoň tyhle informace bys mi mohla podat, ne?“ Bella se zastavila uprostřed pohybu a s povzdechem se otočila na svou matku. Neodpověděla hned, ještě chvíli na ni hleděla s hlavou jemně nakloněnou na stranu a očima nevědomky zúženýma. Renée musela potlačit úsměv, byla tak průhledná, když zvažovala, jestli zalhat, anebo říct pravdu.

„Zoe má u sebe doma mejdan, jen pro pár lidí, nic moc velkého. Slíbila jsem, že tam přijdu a zřejmě tam i přespím, takže mě nečekej.“ Pro Bellu tímhle prohlášením rozhovor skončil, otočila se na patě a chtěla odejít otevřenými dveřmi do chodby, jenže pro Renée tímhle jejich rozhovor teprve začínal.

„Počkej!“ Natáhla se a v prstech sevřela dívčino tenké zapěstí. Pod bříšky prstů ucítila, jak ztuhla a následně se její tep vyšplhal do výšin. V další vteřině se zprudka otočila, vytrhávající se své matce.

„Nechci, abys tam chodila, nemám z té dívky dobrý pocit,“ snažila se do svého tónu hlasu vložit všechnu tu obavu, kterou cítila. Zoe byla drzá, prolhaná a na všechny strany zlá. Nehodlala se koukat, jak tahle osůbka ničí její dceru.

„Fajn, tak já půjdu Zoe zavolat, že nemohu přijít kvůli mé mamě, která z ní má špatný pocit,“ pronesla sarkasticky. „Prosím tě, vždyť i ty musíš uznat, že tohle je už dost blbé, a to i na tebe!“

Renée se zarazila. Ne kvůli tomu, co jí řekla, ale kvůli tomu chladu, jež náhle zahlédla v jejích hnědých očích. Jen na pár vteřin si vzpomněla na ten večer, kdy Charlieho vykopla z domu. Na večer, kdy se překonala a mohla na sebe být náležitě hrdá. Tehdy měl stejně chladné oči jako její dcera.

„Laskavě si odpusť ten ironický podtón. Víš moc dobře, že já mám na takový věci čich -“

„Dost, Renée!“ vykřikla.

„Dost, Renée! Není to tvoje vina, ale moje, já…“

„Miluješ mě ještě, Charlie?“

„Ne!“ 

Viděla, jak se jí pohybují rty, jenže slova, která vycházela z úst její dcery, neslyšela. Místo toho jí v uších zněl rozhovor, který se svým ex manželem vedla před sedmnácti lety. Pořád, i po takové době, ho měla před očima tak jasně, jako kdyby se to stalo teprve včera.

„Posloucháš mě vůbec, mami?“ Až teď si všimla bledé ručky, která jí mávala před obličejem a snažila se přivést Renée zpět do současnosti.

„Ehm promiň, na chvíli jsem se zamyslela, cože jsi říkala?“ Bella si naštvaně odfrkla a založila své bledé ruce na hrudi.

„Neříkala jsem nic krom toho, že sis tuhle schopnost vymyslela hned poté, co jsi shlídla film X-Men, a to bylo – jen tak pro zajímavost – minulý týden,“ doječela. Tak jo, nepopírala, že ten film neviděla. Viděla ho dokonce třikrát, ale to s tím nemělo absolutně nic společného. Přeci nepotřebuje mít žádnou onu schopnost – kterou by ještě podnítil jeden film –, aby dokázala poznat, kdo je špatný a kdo ne. To dá rozum.

„Laskavě na mě přestaň ječet, Isabello -“

„Sakra, přestaň mi říkat Isabello, víš, jak to nesnáším!“ Zprudka rozhodila rukama do všech stran a naštváním jí zrudly tváře. Renée při tom pohledu napadlo, zda nepodcenila nějaký důležitý detail ve výchově. Ne, tak to určitě nebude, já ji vychovala dobře, za tohle její odmlouvání může Zoe, ujišťovala se v duchu.

„Přestanu, až se ty přestaneš chovat jako rozmazlený fracek, vždyť se na sebe podívej, od té doby, co se s tou Zoe kamarádíš, si nevzala tužku do ruky…“ Jen na chvíli se odmlčela s pohledem kamsi do dálky.

„Ráda si malovala, pamatuješ? Ještě před pár měsíci jsi chtěla být malířkou. Od té doby, co se bavíš s tou holkou -“

„Má jméno!“ skočila jí do toho naštvaně Bella.

„S tou Zoe,“ opravila se. „ Ses na to vykašlala, dokonce i ve škole si se zhoršila. Několikrát mi volali učitele za opakované vyrušovaní v hodinách!“

„Páni. Změnily se mi záliby. Tak to je vážný.“

„Mohla bys mě aspoň poslouchat, snažím se ti něco říct!“ Snažila se mluvit klidně, nechtěla křičet. Nenáviděla hádky. Už jako malá vždycky s brekem utíkala od rodičů, když na sebe doma křičeli. Nemínila mít takovou domácnost, nikdy. Ovšem teď to prostě nešlo jinak. Měla už plné zuby jejího ironického tónu a povýšeného úsměvu. Plné zuby jejich pětek z testu nebo úkolu. Plné zuby téhle Belly. Chtěla zpět tu dívku, která věčně malovala obrazy, hlásila se do různých soutěží a plnila své povinnosti. Chtěla zpět svojí Bells.

„Fajn, řekneš mi to, až přijdu, jelikož mám už kvůli tobě pět minut zpoždění, což je fakt skvělý.“ Máchla rukou ve vzduchu, čímž dala své matce najevo, že je jí ukradená, a vydala se chodbou do obývacího pokoje. Renée měla v tu chvíli pocit, jako kdyby jí někdo nasadil červená sklíčka. Vše, na co se podívala, ať to byla bílá zeď, nebo hnědá podlaha, měly barvu krve.

Nepřemýšlela, dokonce u sebe ani nezaznamenala nějaký pohyb. V jednu chvíli stála u svého malého stolečku a v tu druhou už uháněla za Bellou. Jen okrajově vnímala vrzání schodů, když prošla chodbou. Více se soustředila na její záda, připadala si jako stín, který se plíží za svým majitelem. Pomalu a potichu.  

„Je ti ale doufám jasné, že nikam nejdeš?“ řekla, když si Bella v předsíni zapínala kabátek stejné barvy jako její šaty.

„A to jako proč?“

„Protože ti to zakazuju! Ta holka má na tebe špatný vliv. Vím, že ti v sedmnácti něco zakazovat je dost blbé, ale Zoe je zkažená, nehodlám se koukat, jak tě taky stahuje na dno.“ Bella si zapnula poslední černě lesknoucí knoflík a s pořádným nádechem pohlédla na Renée. Z obličeje jí sršel vztek a ještě něco horšího, co Renée bodalo jako tisíce nožů. Nenávist.

„Říkám ti to naposledy, mami,“ přimhouřila oči a udělala jeden krok ke své matce. „Nechci, abys přede mnou urážela mou kamarádku. Zaprvé, ji vůbec neznáš a za druhé, ty nedokážeš odhadnout povahu člověka ani po roce soužití s ním. Já jsem toho důkaz, kdybys to totiž uměla, poznala bys okamžitě, jaký je Charlie zmetek a nevzala by sis ho.“ I přes ten vztek, který jí viděla v obličeji, mluvila klidně, nezvýšila hlas, ani nezačala křičet. Prostě nic. Celé to řekla bez emocí a o to se ta slova zdála horší.

Chtěla na svou obhajobu něco říct… Dodat, že kdyby si s Charliem nic nezačala, ona by tady nebyla. Jenže než stačila otevřít pusu, než se její rty stačily zvlnit nad první samohláskou, byla pryč. Otevřela dveře a s třískotem je za sebou zase zavřela. Renée při tom zvuku nadskočila, ale jinak neudělala nic. Pouze tam celá zkoprnělá stala a snažila si znovu nakopnout tu nefunkční věc, které se říká mozek, jelikož ten odmítal uvěřit tomu, co slyšel.

Mohla tam takhle stát deset minut, hodinu…Než došla k závěru, že ji zřejmě musí nechat jít, nebude tu navždy, nebude jí moct říkat, od koho se má držet dál. Bude to muset poznat sama. A pokud to nepozná, spálí se, jako ona sama. Takový už je život. Jen škoda, že si to neuvědomila dřív.

…

Svět byl za hledáčkem jiný. Krásnější. Tajemnější. Barvy se zdály ostřejší a jasnější. Každá věc měla náhle své osobité kouzlo, které bylo potřeba zachytit. A každá vteřina mohla, poskytnou pozoruhodný zážitek. Jako třeba minule, kdy se jí podařilo vyfotit list břízy, jenž pomalu plachtil v poryvu větru a vzápětí dopadl na zem.

Určitě by teď fotila. Jistě že by fotila. Měsíc se zrovna nacházel v úplňku, takže by se ho pokusila zvěčnit na fotce. Kdyby na to ovšem měla náladu. Místo toho seděla v obývacím pokoji na houpacím křesle, nohy přitáhnuté k tělu, v ruce digitální foťák a projížděla staré fotografie. Spíše se jen snažila něčím zaměstnat mysl, bylo totiž už po půlnoci, přesně tři hodiny po té co Bella odjela svým autíčkem pryč.

Sto osmdesát minut, po kterých nevěděla, zda vážně přespí u Zoe, nebo se vrátí. Ano, byla starostlivá matka. A ano, říkala, že ji musí nechat jít. Jenže o ni měla starost, která bohužel nešla utišit a jen se stupňovala. Kdyby se ten mejdan konal aspoň u někoho jiného. U kohokoliv jiného.

Zrovna si prohlížela rok starou fotografii z jedné oslavy narozenin, když se vedle ní rozezněla skladba od Abby oznamující příchozí hovor. V tom očekávání zvedla hlavu, rukou natahujíc se pro mobil. Nepodívala se, kdo volá, ani nemusela, Renée bylo totiž jasné, kdo jí zrovna v tuhle hodinu muže volat, a už teď se připravovala, že uslyší opilecký hlas své dcery, který ji prosí, aby pro ni přijela, jelikož neví, kde je.

Jenomže z telefonu se, poté co vyhrkla: „Stalo se něco, Bello?" ozval úplně někdo jiný.

„Dobrý večer, Renée. Omlouvám se, že volám takhle v noci, ale potřeboval bych s tebou mluvit,“

„Jé dobrý večer, Cole.“ Trochu si odkašlala, snažící se změnit ten zklamaný podtón na trochu veselejší. „Děje se něco? Myslela jsem, že na ty Lauřiny narozeniny jsme se už domluvili!“ Cole byl velmi veselý chlapík, který pracoval jako doktor v místní nemocnici. Měl sedmiletou dceru Lauru a každý rok Renée zval na její narozeniny jako fotografku. Byl to její kamarád, jenž bohužel zůstával pořád šťastně ženatý.

„Ne, o to nejde, na ty narozeniny s tebou pořád počítám, ale musím s tebou mluvit o něčem jiném.“

„Panebože, Cole, tak už to neprotahuj, o co jde?“ Byla už značně netrpělivá, měla na práci důležité věci než tlachat s Colem. Jako třeba až do rána velmi trapně vysedávat u telefonu.

„Dobře, hlavně nevyšiluj, ano? Jde totiž o Bellu, ona -“ 

„Cože?“ vyjekla. „Stalo se jí něco?“ Už se nesnažila hrát, dala volný průchod své hysterii a začala do telefonu křičet.

„Dobře, řeknu ti to, jen přestaň křičet.“ Uslyšela, jak se nadechnul. „Před pár minutami přivezli Bellu. Jela opilá se svou kamarádkou do La Push a cestou narazily do stromu. Potřebuji, abys přišla.“

Takže nejdříve bych chtěla moc poděkovat za komentáře u prologu, ani nevíte jak potěšily. Jinak doufám, že jsem vás neunudila k smrti a kapitola se aspoň trochu líbila. No a pokud ne, tak jen do mě. martina946 

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji šílenství 1. kapitola: