Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na chvíli, na noc, ne pro život! IV.

18.05.2011 (17:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3216×

Z minulého dílu:

Isabella zrušila smlouvu se svojí zaměstnavatelkou. Vysvětlila Edwardovi, jak se dozvěděla o existenci upírů. Isabella má v sobě samé absolutní zmatek, dlouho si nikoho nepustila takhle k tělu a nechce si připustit, že by ho milovala, přesto to ve svojí mysli zmiňuje. Bojí se, že se spálí. Edward se do Isabelly bezhlavě zamiloval a hodlá si ji u sebe držet, dokud to bude jen možné.

„Jasně, že pojedu s tebou a kartáč je pod umyvadlem,“ řekl a já zavřela dveře do koupelny.

Na chvíli, na noc, ne, pro život lV.

„Ahoj, všichni, kdo jste v domě,“ zavolal někdo z přízemí akorát, když jsem si oblékala kabát a brala si kabelku, samozřejmě s Edwardem v závěsu. Choval se, jako bych byla ze skla, jako ta váza, kterou rozstřelila ta kulka, kulka patřící mně. Z toho pocitu, že jsem teď mohla minimálně ležet v nemocnici, mi naskočila kusí kůže a zatočila se mi hlava. Doteď  jsem si to nějak neuvědomovala, ale už jsem mohla dávno ležet v černém pytli, do kterého se dávají již nehybná těla bez života, jejichž životy skončily předčasně a násilně, nebo nepřirozeně a náhle. Odvezli by mě tou černou dodávkou do bílými dlaždičkami obložené chladné místnosti. Položili by mě na nerezový, ledový stůl a chirurgickými nástroji by zjistili, co mě zabilo – kulka. Poté by mě přikryli bílým prostěradlem a zasunuli do chladícího boxu na mrtvoly, kde jednu skončí každý. Jenže já na této planetě žiji odlišná od všech ostatních. O mně si moji známí myslí, že jsem zahynula 11. září stejně, jako si to myslí Spojené státy americké a spousta dalších. Pro většinu mých známých jsem mrtvá.

Znovu jsem se otřásla a sedla si do dřepu, aby se mi přestala motat hlava a hlavně, kdybych omdlela, abych měla kratší cestu k zemi. Z mého života naráz zmizely tři nejdůležitější osoby mého života, ty, kterým jsem mohla všechno říct. Moje maminka mi dokázala dát vždycky nějakou užitečnou radu, o které jsem si myslela, že je stupidní, ale přesto jsem ji vždy poslechla a radou se řídila – vždycky měla pravdu. Můj táta, který se vůči mně choval vždycky spravedlivě a byl to ten, který si mě hlídal a bránil mě před škodlivými vlivy okolí. Držel mě dál od propastí a mohla jsem se spolehnout na to, že pokud bych padala, on mě chytne – a to vždycky. Nikdy by mě nenechal padnout na kolena a když ano, tak by mi pomohl vstát, stejně, jako by to udělala máma. Pak, po tom všem, jsem zjistila, že jediná osoba, které jsem byla schopná zavolat po tom všem, která by za mne přeplavala Tichý oceán, skočila z Empire State Bulding, zachránila mě ze samého pekla (a představte si ho jako ohnivou výheň nebo zamrzlé království, to je na vás), je nedostupná i po deseti dnech neustálého volání a psaní SMS zpráv. Až v ten okamžik jsem si uvědomila, že můj brácha, se kterým jsem se každý den smála a jako malá si s ním hrála, že ten, který mi ukázal všechno zakázané a jak to udělat tak, aby se na to nepřišlo. Ten, se kterým jsem se tak ráda a často hádala, ale hlavně ten, který na svoji mladší sestřičku nenechal sáhnout (zabil by všechny, kteří by mi zkřivili vlas), je pryč.

V ten den pro mne zhasly veškeré hvězdy a pouliční osvětlení. Přestala existovat ta malá, roztomiloučká a hodňoučká Isabella Swan, odešla spolu s nimi a v té prázdné, hezké schránce zbyly jen útržky vzpomínek, které se zachovaly na barevných obrázcích v rámečcích na fotografie u ní v bytě. Už jen z toho důvodu jsem se do bytu musela vrátit, nemůžu je opustit, já to neudělám, oni opustili mne, ale já je neopustím nikdy. Jenže teď se objevil upír, který má tu sílu rozsvítit a ukázat mi hvězdy, jenže já se bojím, že když se nadechnu toho štěstí, pohlédnu na nebe plné hvězd a najdu ty tři hvězdičky, které patří jim, budu sice šťastná, ale co pak, až ten, který má tu sílu světla, odejde a já padnu zase na dno, ze kterého mě nebude mít kdo zvednout? Proto se bojím zamilovat, bezhlavě do toho vběhnout...

Seděla jsem ve dřepu a hlavou mi stále běhaly myšlenky a vzpomínky, opět jsem se dostala do momentu, kdy se střílelo, začala jsem si to projíždět znovu a znovu, jako nějakou filmovou scénu, která se mi líbí. Mělo to jeden obrovský háček, tyhle scény se mi nelíbily a jsem si zcela jistá, že tenhle otřesný zážitek vymazal jednu ze vzpomínek na moji rodinu, na dobu, kdy bylo všechno tak snadné a pak vás políbí hrubost a špína ulice.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se Edward. Víčka jsem tiskla k sobě, nerada sem na to vzpomínala před někým, ale bylo to, jako by to někdo vyvolal, jako by mi ty myšlenky někdo vnutil. Nedaly se odbýt, pořád se opakovaly a byly ošklivé. Moje víčka jistojistě zadržovala slzy, které, být sama, by mi tekly po tvářích v obrovských proudech. Nerada pláču před lidmi, netuší, proč pláču a ptají se na banality, nevědí, jaké to je v jeden jediný den ztratit celou rodinu, celou životní jistotu, celý život.

„Jo,“ vzlykla jsem a zhroutila se na zem. Měla jsem mlčel, zvednout se a se vztyčenou hlavou projít dveřmi do auta. Bylo by to dobré, jako vždy. Zvládla bych to, sama. Nepotřebuji pomoct, zvládla jsem i horší věci. Edward si klekl ke mně a chtěl mě obejmou, ale já jsem setřela jedinou slzu, která mi tekla po tváři a zvedla se. Byla jsem odhodlaná postavit se světu čelem a navíc, silní lidé nepláčí nad minulostí, alespoň ne tehdy, když by jejich slabosti mohl někdo využít. To říkával táta a taky to, že jsem silná, mladá, krásná a ambiciózní slečna, které jednou bude svět ležet u nohou.

„Bells, jestli se necítíš dobře, tak si klidně lehni,“ skoro zašeptal a stoupl si, aby na mě viděl. Pohlédla jsem mu zpříma do očí a nevěděla, co v nich vidí on, ale já chtěla, aby viděl Klear. Tu krásnou neznámou, ve které se snaží najít pravdu, ale nelezne jen lži. Byla chyb pustit si Edwarda k tělu, byla chyba k němu začít něco cítit. Neumím být k lidem upřímná, umím lhát, vymýšlet si identity, příběhy, proč pracuji tam, kde pracuji. Edwardovi jsem taky lhala, řekla jsem mu, že tam zemřeli  jen moji rodiče, ale není to úplná pravda. Lhala jsem mu i tenkrát, když jsem mu odpovídala na jeho otázku po našem prvním milování. Chci, aby zapomněl na to, že jsem Isabella Swan a je mi šestnáct. Přála bych si, aby mě znal jen jako osmnáctiletou Klear a chci, aby zapomněl na to, že mě kdy potkal.

„Dobrý, jsem v pohodě, Edwarde, jen se mi zamotala hlava.“ Edward se nadechoval a určitě měl v plánu říct něco strašně chytrého a začít mě zkoumat, jestli jsem v pořádku, ale zarazila jsem ho. „Už mi je dobře. Můžu, prosím, řídit?“

„Nevím, jestli...“

„Edwarde, já vím nejlíp, jestli to zvládnu, nebo ne. Nekecej mi do toho! Neboj, řídit umím,“ začala jsem hned, jak z odpovědi koukalo něco, co by naznačilo, že můj stav neodpovídá.

„Je ti šestnáct,“ konstatoval suše. Zřejmě reagoval na má poslední slova. Musela jsem se opovržlivě uchechtnout. Jeho ego je veliké a moje taky, tohle bude hodně těžký. Mám já vůbec chuť snažit se?!

„Jenže už dva roky řídím auto, který mám u bytu!“ začala jsem se rozčilovat, dělá ze mne malou holku, ale sakra, možná věkem.

„To nic nemění na tom, že ti je šestnáct.“

„A dost, Edwarde! Přestaň ze mě dělat malého haranta! Já jím nejsem! Vůbec mě neznáš! Neměla jsem ti vůbec nic říkat, nepoznal bys to! Mám možná víc rozumu, než ty!“ rozkřikla jsem se na něj a on jen koukal. „Nemám nervy na to, nechat se ponižovat. Kolik bylo tobě? Sedmnáct?“

„Trefila ses.“

„Nešlo o to, jestli se trefím. Jde o to, že se chováš jako ve školce. ‘Heh, jsem starší, heč!‘ Ale to ti nevadilo, že spíš se šestnáctkou, viď. Nepřipadáš si jako pedofil, když jsi tak dospělej?!“ Založila jsem si na prsou ruce křížem a dívala se na něj vážně naštvaná. Že jsem se na ty počáteční sympatie nevybodla a nenechala se znásilnit Charlesem, alespoň bych se pak mohla zabít a nebylo by mi jedno, že mě nikdo nehledá. Jenže on by mě Edward asi hledal.

„Nevěděl jsem to.“

„Hahá, cože?! Utahuješ si za mne?! V kuchyni jsi to už věděl! Neříkej, že ne,“ křikla jsem a poklepávala si prsty po paži. Byla jsem vytočená, jsem strašně vznětlivý člověk a on to živý, navíc přesně vím, jak tohle celý dopadne. Jen kývl.

„Cha,“ odfrkla jsem si a spustila ruce. V jedné jsem stiskla kabelku a podívala se na něj s výrazem opovržení. Mračil se a zřejmě mu ta hádka byla líto. Mně ne, já se bavila! „Takže, mohla bych, prosím, řídit? Ráda bych se konečně převlékla a měla na sobě spodní prádlo!“

Dole jsem zaslechla hvízdnutí, což mě naštvalo ještě víc. Vyrazila jsem z pokoje a s myšlenkami vraha jsem scházela schody. Viděla jsem všechny, kromě Esmé a Carlislea, asi jsou v práci. Usmívali se na mě a já s neutrální maskou a rázným tempem směřovala k Emmettovi.

„Hvízdnul si?“

„Já? Ne!“

„Takže hvízdnul. Už to nedělej!“

„Nebo?“

„Nebo si to s tebou jednoho dne vyřídím a věř mi, že umím moc dobře sčítat!“ řekla jsem, prošla halou a vchodovými dveřmi do sychravého dne v zapadákově jménem Forks. Edward za chvíli přijel s autem a vystoupil. Podržel mi dveře od řidiče a sám si sedl na místo spolujezdce. Zula jsem si lodičky a nastartovala. Milovala jsem zvuk motoru, alespoň částečně mi připomínal, že dřív existovaly rodinné výlety. Chybí mi to, chtěla bych být zase malá. Ta tátova princeznička, kterou nosil na ramenou a střílel s ní ze vzduchovky. Hrál basketball a stolní tenis, nebo montoval poličku.

Sešlápla jsem plyn a slyšela, jak se auto vyřítilo po cestě, jak štěrkové kamínky dopadají na asfalt. Chtěla bych, aby tu byl brácha a svezl mě na motorce, abych cítila ten vítr, když jedete rychle. Všimla jsem si Edwarda, že se kouká na mě, na tachometr a silnici. Věděla jsem, že je připravený zasáhnout, kdybych řízení nezvládla, což se nestane. Rozhodně jsem si ale jeho pozorováním nechtěla nechat zkazit požitek z jízdy. Bratříček říkával: „Dokud jedeš, žiješ! Tak jeď a nezastavuj!“ To on mě naučil řídit auto, teda z části, většinou jsem byla samouk, on odmítal sedět v autě, když jsem to na lesních cestách zkoušela. On mi věřil!

Chybí mi, každý okamžik mého neférového a zbytečného života mi chybí. Oni prostě byli celé moje srdce a pak, když vám někdo srdce vytrhne, tak vám chybí, stejně, jako chybí oni mně. Chci je zpět! Chci zpátky ten den, kdy jsem se s nimi pohádala, a proto mě nechali doma. Tvrdila jsem, že to zvládnu, že jsem velká, že s nimi nechci letět, ne kvůli bráchovi. Lituji toho, ani jsme se neudobřili, ani jsem se s nimi nerozloučila, prostě jsem za nimi zamkla dveře, ale to v srdci a v mysli dost dobře nejde. Bohužel!

Ručička tachometru ukazovala devadesát a Edward se vedle mne začal vrtět, pousmála jsem se. Nervózní upír, to jsem ještě neviděla. Na hlavní cestu jsem odbočila smykem a zbrzdila na osmdesát – povolená rychlost.

„Prosím, zpomal,“ hlesl Edward.

„Proč? Já myslel, že ty jsi zvyklý na rychlý běh!“

„No to ano, jenže já se bojím o tebe.“

„O mě se bát nemusíš, zvládám to, neboj se!“ odsekla jsem jako puberťačka tátovi. Zase, ach jo, všechna přirovnání mi je připomínají a já jsem ráda. Edward už to asi nevydržel, protože zatáhl za ruční brzdu, škublo to a mě jen tak tak zastavil před volantem.

„Idiote! Mohl si nás zabít, nebo přesněji - mě! Já umím řídit!“

„Promiň, jen se nemůžu dívat na to, jak jsi smutná, ale tváříš se naštvaně, aby to nebylo poznat.“

„Nejsem smutná, Edwarde!“

„Tak proč se ti lesknou oči a když se soustředíš na cestu, tak se ti rty zkřiví do bolestné čárky? Bells, už nejsi sama. Můžeš mi říct cokoliv.“

„Neříkej mi Bells!“

„Proč?“

„Protože nechci, vymysli si jinou přetvořeninu mého jména, ale ne Bells, prosím,“ hlesla jsem z posledních sil a on vystoupil. Přelezla jsem na místo spolujezdce a zhroutila se do dlaní. Říkával mi tak brácha, když po mně něco chtěl a nebo, když přišel a smál se se mnou a nebo, když říkal: „Bells, mám tě rád! Nevyměnil bych svoji malou sestřičku za nic na světě!“ Stekla mi slza a já ji setřela a narovnala se. Edward seděl za volantem a netušil, jak se má chovat.

„Jeď!“ křikla jsem. Jenže až potom mi došlo, že neví kam, „Za dva bloky doprava, třetí barák zprava.“

Nečekala jsem dlouho a  auto se rozjelo stejnou rychlostí, jako jsem jela já. Nohy jsem si tiskla k hrudi a marně se snažila zadržet všechny slzy, občas nějaká utekla a mně těch slz bylo líto, ale vlastně jsem jim záviděla. Mají jasný úkol – odehnat smutek. Mají jasný cíl – přetéci přes okraj a spadnout na zem. Bylo mi špatně, jako by se najednou všechna pevná vůle z mojí síly vytratila. Sklopila jsem hlavu a opřela si ji o kolena, zavřela jsem oči a nechala ty slzy, které se protlačí, spadnout na kabát. Za chvíli jsem cítila, jak auto brzdí a zajíždí ke kraji. Edward vystoupil a zabouchl za sebou dveře, ale nešel mi otevřít. Bylo mi to jedno, teď mi bylo jedno úplně všechno. Asi po deseti minutách jsem slyšela, jak se otevírají dveře na straně řidiče, otevřela jsem oči a pohlédla za zvukem. K mému zděšení tam nestál Edward, ale Charles.

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na chvíli, na noc, ne pro život! IV.: