Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mým Posláním je tvoje smrt - 1

06.01.2010 (18:15) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4367×

Kapitola první - Probuzení

Ucítila jsem ostrou bolest v hrudi. Tohle tělo bylo pro mě tak neznámé, tak odlišné. Nechápala jsem, co po mě chce. Každou sekundou se bolest zhoršovala a až po minutě jsem konečně pochopila, oč jde.

No ano, přece musím dýchat.

Zhluboka jsem se nadechla a pocítila příjemnou úlevu, když se mi molekuly kyslíku začaly prodírat do plic a vstřebaly se do krve. Ten pocit být člověkem se tolik lišil od toho, na co jsem byla zvyklá.

Mé tělo nepotřebovalo dýchat. V tom dokonalém Světě, odkud pocházím, nemohl nikdo zemřít, ani se narodit. Neměli jsme tělesné chtíče jako lidé. Nebyli jsme tak protkaní zlobou jako tvorové, kteří se procházejí po Zemi. Náš Svět je perfektní, nejpřirozenější místo k Bytí.

Ve Světě neexistuje zloba, bezpráví, hádky, nemoci ani sobectví, nevládnou tu žádné lidské city. Ve Světě jsou si všichni rovni. Náš Svět je dobrý.

Každá Bytost ze Světa jednou za svoje Bytí dostane úkol přivést člověka, který si zaslouží stát se další Bytostí. Tito lidé jsou vybírání s velkou přesností, jen málokomu se podaří překročit práh do Dokonalosti.

A tohle je moje Mise, mé Poslání najít toho, kdo se má k nám připojit.

Každá Bytost dostane k své Misi jen týden – sedm dní, nic víc. Pokud do té doby neuspěje, je jí zanevřen Dokonalý Svět. Nikdo neví, co se stane s takovou Bytostí, protože už se nevrátí do Světa, aby to mohla říct. Jen se šeptá, že musí zůstat na Zemi a pokračovat v Bytí jako Padlá Bytost – jako člověk, který ale nikdy nezemře. Zůstane smrtelným navěky, tak jak by žil ve Světe do nekonečna. Může se ovšem ze své vlastní svobodné vůle rozhodnou, že zemře jako člověk. Pak se dostane k Soudu, jako všichni lidé – jestli půjde do Ráje nebo do Pekel. Ovšem ani Ráj není tak dokonalý jako Svět. Všichni ve Světě ví, že Bytí člověkem je ta nejhorší možnost - nikdo tu nechce zůstat; na místě, kde vládne nenávist a chtíč.

Můj Cíl se jmenuje Edward Cullen. Pro mě jen jméno, jen člověk, který se má stát Bytostí. Ale vím, že to budu mít složitější. Varovali mě, když mi zadávali mé Poslání, že on není obyčejný jako ostatní. Je upír, což je téměř to samé, co člověk, říkali mi. Vysvětlili, že je rychlejší a silnější a je odsouzen pít krev. Ovšem má být stále člověk, nebo jim minimálně byl. Ale na tom nezáleží.

Hlavní je, že to je osoba kterou mě vybrali – která byla vybrána, byla ji dopřána pocta stát se Bytostí, nejdokonalejším tvorem vůbec. Osoba, kterou já musím doprovodit k Dokonalosti. Nejhorší překážkou je ovšem to, že musím dostat svolení. On sám musí říct ano, abych ho mohla odvést. To bývá největší obtíží; kvůli tomu některé Bytosti zůstali uvězněné na Zemi.

Další věc, před kterou mě důrazně varovali, byla láska. Nejsilnější lidský cit, který prožírá celé vaše tělo a pomate vaši mysl. Pokud cítíte lásku, neuvažujete racionálně a často nesplníte své Poslání. Každé Bytosti říkají, ať si dává pozor, ať se nezamiluje.

Já jen odpovídala: „To je nemožné, mě se to stát nemůže.“ Jsem Bytost, ne člověk.

Otevřela jsem své lidské oči, které náleželi tomuto tělu. Každá Bytost dostane ke své Misi na Zemi lidské tělo, které bylo vytvořeno jen pouhou myšlenkou Mocného, Nejvyšší Bytosti, která řídila vše.

Aby byl náš úkol alespoň trochu lehčí, byli jsme obdarování nezřetelnou krásou, protože - jak se ve Světě proslýchalo - lidé si více váží vnější schránky, než osobnosti uvnitř. Jak povrchní a nedbalé, jak lidské. V našem Světě nezáleží na podobě, každý vypadá stejně, ale naše duše jsou jiné. Krása se posuzuje podle síly osobnosti.

Zvedla jsem se z hnědé země pokryté mechem a zkoumala své bledé tělo. Bylo bezchybné a téměř dokonalé. Téměř, protože na Zemi není nic dokonalé. Dokonalost se nachází pouze ve Světě.

Nasála jsem vzduch nosem a pocítila sladkou lesní vůni, která se kolem mě rozprostírala. Mezi stromy se snažilo prodrat sluneční světlo. Fascinovaně jsem hleděla na zářivou kouli, která se ve Světě zdála být úplně odlišná. Tyto lidské oči nedokázaly vidět opravdovou krásu nejbližší hvězdy. Pro toto tělo to byla jen malá žlutá žhavá koule na obloze. Nechápala jsem, jak to lidé nemohou vnímat. Slunce bylo přece první výtvor Mocného. Ze Slunce vznikl život, vznikli lidé. Jak si mohou nevážit tohoto daru?

Má mysl se pohybovala ve sférách Bytostí, nedokázala jsem pochopit ten přílišný nával emocí, který se prodíral v tomto těle. Nebyla jsem na něco takového zvyklá.

Za keřem vyběhla srnka, ale zastavila se a svými černýma očima se na mě podívala. V té chvíli jsem pocítila něco nevídaného, něco neznámého, něco, co by mě ve Světě nikdy nenapadlo.

Ten cit mě rozechvíval tělo a já měla potřebu se schovat… ne, jen schovat své tělo. Ten pocit byl stud.

Samozřejmě, byla jsem nahá, přesně tak, jak Mocný stvořil tohle tělo. Šat byl pouhý výmysl lidí. Ovšem nenapadlo mě, že se budu chtít skrýt před cizími zraky. Je to tak podivné být člověkem. Chtěla jsem se vrátit do Světa, co nejdříve. Země by se nemohla stát mým domovem.

Začala jsem se prodírat lesním porostem a šla za svým přirozeným instinktem, který mi napovídal, kde se nachází můj Cíl. Ze všech sil jsem se snažila potlačit stud, já přece nejsem člověk. Jsem Bytost. Jsem něco víc, nebudu se podmaňovat lidským chtíčům.

Jak už jsem řekla, má mysl funguje trochu jinak než lidská, přestože jsem v tomto těle. V mé mysli jsem stále Bytost, a proto mi nemohly ujít ty jiné vibrace, které rozechvěli poklidnou energii kolem mě.

Otočila jsem se kolem své osy a slabým lidským zrakem se snažila najít zdroj této změny vlnění. Najednou jsem silně pocítila přítomnost osoby, za kterou kráčel můj instinkt.

Zavřela jsem oči a vší silou jsem desítky metrů kolem sebe poslala vábivou energii, která ho měla přilákat. Podařilo se. Věděla jsem to, i když jsem ještě neotevřela oči. Jen dva metry přede mnou se v mé mysli zjevil silně plápolající plamen, který mi dával najevo, že je tu.

Odlepila jsem víčka a pohlédla do tváře této osoby.

Jako Bytost jsem si samozřejmě nevšímala jeho vzhledu, za to jsem se mu zhluboka provrtávala do očí a hledala za nimi jeho podstatu. Zničehonic mě najednou nějaká neviditelná síla odmrštila tak, že jsem udělala vrávoravý krok dozadu a zamotala se mi hlava.

Co se to děje? Něco takového se mi nikdy nestalo. Proč se nemůžu podívat do jeho duše?

Znovu jsem se pokusila o vpád do jeho mysli, a to dvojnásobnou silou, ovšem ta podivná hradba mě odrazila znovu. Když jsem znovu popošla o krok dozadu, zakopla jsem a mé tělo se zřítilo k zemi. Pocítila jsem tupou ránu, jak mi zasadila bolest do hlavy, a pak jsem omdlela.

***

Tělo se probudilo, ale já nedala najevo žádný náznak. Ležela jsem ve stálé poloze a pravidelně oddechovala. Opatrně jsem se snažila pátrat svou myslí po místnosti a hledat zdroje jiného vlnění.

Ucítila jsem drobné zachvění.

„Našel jsem ji uprostřed lesa, Carlisle, nechápu, co tam dělala. Nějakým zvláštním způsobem jakoby mě přitahovala k sobě, ne že bych po ní žíznil, bylo to něco jiného,“ slyšela jsem hlas, který vycházel z mého Cíle.

Odpověděla mu jasná a klidná mysl. „Je to zvláštní, moc zvláštní,“ šeptal.

Energii v místnosti narušila další osobnost. „Je už dávno vzhůru, abyste věděli.“

„Jsi si jistá, Alice?“ ptal se Cíl. Edward. Musím na něj myslet trochu jako člověk. Má přece jméno.

Zlehka jsem otevřela víčka a ladně se posadila na pohovce, na které jsem se nacházela. Jen nepatrně jsem si všímala rozdílu na mém těle, protože ho teď pokrývalo oblečení, ale soustředila jsem se na něco jiného. Naklonila jsem hlavu na bok a zkoumavě hleděla do všech očí v místnosti.

Všichni na mě vyjeveně zírali, nikdo se neodvážil ke slovu. Věděla jsem, že poznali, že jsem jiná. Že nejsem člověk. Že jsem něco jiného, jenže jejich mysli se nedokázali shodnout na tom, co.

Uvědomila jsem si, že je čas se představit. Měli by vědět, kdo jsem, když jim za velmi krátkou dobu odvedu člena rodiny, kdo ví, možná ještě dnes, když se vše podaří.

Prvně jsem ten pocit nevnímala, ale stýskalo se mi. Chtěla jsem zpátky do Světa.

„Jmenuji se Iz Ab’Ell,“ vyslovila jsem zřetelně své jméno. Když jsem promluvila, všichni sebou trochu trhli. Postupně jsem si prohlížela všech sedm osob. „Jsem Bytost a přicházím z Dokonalého Světa, abych tebe,“ pokynula jsem k Edwardovi a ten se trochu zděsil, „doprovodila k věčnému Bytí. Stane se z tebe Bytost -  byl jsi vybrán jako nový členem Dokonalosti. Děkuj Mocnému,“ položila jsem si dva prsty na rty, což bylo znamení Mocného; způsob, jak mu vzdát úctu. „Je na čase, aby ses rozloučil, už nikdy svou rodinu neuvidíš. Teď řekni jen Ano, a můžeme odejít, tak splním své Poslání.“

Z každé mysli v místnosti se začal ozývat nepříjemný šum nepochopení a jistého zaskočení.

Jiskřivá mysl plná vtipu a síly promluvila jako první. „Ehm, Carlisle, nevíš o tom, že by někdo utekl z blázince v Port Angeles? Možná bys tam měl zavolat, jestli jim někdo nechybí.“

Šest pohledů ho zpražilo pohledem.

„Říkám pravdu. Já vím, kdo jste. Jste lidé s chtíčem po krvi. Upíři. Pro mě to nic neznamená, nic vám nevyčítám. Mým Posláním je dovézt Edwarda Cullena k Bráně, doprovodit ho v jeho cestě k Bytí. Proto tě žádám, Edwarde, abys šel se mnou, nemůžeš se vzpírat svému osudu.“

Začali si vyměňovat nervózní pohledy, asi vážně začali uvažovat o tom, že se mnou není něco v pořádku. Jemně jsem se usmála. Lidé jsou tak hloupoučcí.

„Ehm,“ začal Cí- ne, Edward, přece! opravovala jsem sama sebe. „Dejme tomu, že to, co vykládáš je pravda,“ z jeho chování jsem cítila nejistotu. „Co to má znamenat? Co myslíš tím Světem a Bytostmi a tím vším? A to, že mě máš odvést? Pochopil jsem to správně, že tedy mám zemřít?“

Chvíli jsem se na něj dívala a snažila se uhádnout, co se mu honí hlavou. Ovšem, jak už jsem se přesvědčila předtím, do jeho mysli se mi nešlo nabourat, chránila ji pevná zeď.

Přikývla jsem. „Ano, přesně tak. Musíš zemřít.“

Další >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mým Posláním je tvoje smrt - 1: